Mámu jí unesli do Ruska, přežila díky minci. „Do Mariupolu se jednou vrátím,“ věří Natalia

S Natalií jsem se naposled viděl v Mariupolu v prosinci 2019. Tehdy jsem natáčel o práci Lékařů bez hranic ve vesnicích ležících nedaleko frontové linie zamrzlé války, která začala na Donbase už v roce 2014. Když pak v únoru roku 2022 přišla velká ruská invaze, napsal jsem z Česka Natalii zprávu, že bych rád pomohl, ale vůbec nevím jak. Odpověď přišla brzy. „Jsem v pořádku. Ostřelují nás, ale jsme v krytu. Všechno bude dobré.“ Pak se na tři týdny odmlčela.

„Postarali se o mě kolegové z Lékařů bez hranic, kteří mě a další lidi vzali do jednoho domu. Celkem nás bylo šestnáct, včetně čtyř malých dětí. První dva dny jsme odjet nechtěli, protože jsme nevěřili, že město může padnout,“ říká mi Natalija nad hrnkem čaje. Je prosinec 2023 a sedíme na vyhřívané terase restaurace v centru Mykolaivu, stovky kilometrů od jejího rodného Mariupolu. Města, jehož pád byl rychlejší, než kdokoliv očekával. „Za tři dny bylo město zcela obklíčeno a my zůstali bez vody, jídla, signálu, prostě bez všeho. A také bohužel bez možnosti z města odjet.“

Skupina šestnácti lidí čekala ve sklepě domu na jakékoliv zprávy o možné evakuaci. „Rozdělili jsme si práci. Někdo se staral o děti, někdo vařil a všichni jsme se snažili vytvořit dobrou atmosféru. Všem bylo hrozně, i chlapům, ale nikdo to nedával najevo, abychom to nepřenesli na děti. Nejmladšímu bylo pět let.“ Natalia vypráví, že každou noc v jedenáct začala nad městem kroužit letadla a bombardovala až do čtyř hodin ráno. „Celou tu dobu bylo potřeba vydržet a nezbláznit se.“

„Můj dospělý syn byl tehdy jinde, na bezpečném místě. Snažil se mi psát zprávy o situaci,“ říká Natalia. Občas chodila s telefonem na vyvýšené místo kousek od domu a snažila se tam ulovit signál. 15. března přišla ta, na kterou všichni čekali. „Mami, včera byl otevřený evakuační koridor po téhle trase, zkuste vyjet.“ Všichni se poskládali do třech aut a vyrazili směr Berďansk.

„Když jsme vyšli z domu, všude létaly střepiny. Odjížděli jsme pod naprostým ostřelováním, nad hlavami nám létaly grady,“ popisuje Natalia. Většinu z třech týdnů po začátku invaze strávili ve sklepě nebo blízko domu a netušili, jak moc válka město proměnila. „Vyjeli jsme ven a viděli ten strašný obraz. Všechny domy byly zničené, mrtví lidé ležící na chodnících připomínali figuríny a kolem pobíhali psi s utrženýma nohama. Bylo to strašné. Projížděl jsi svým rodným městem a vůbec jsi ho nepoznával. Nemohl jsi uvěřit tomu, že tvoje moderní, krásné město se změnilo v takové ruiny.“

Do devadesát kilometrů vzdáleného Berďansku jela kolona aut devět hodin přes několik vojenských blokpostů. V budově místní školy, ve které vzniklo středisko pro uprchlíky z Mariupolu, si po třech týdnech mohla Natalia konečně vydechnout. „Když jsem si sundávala bundu, všimla jsem si, že je v ní díra. A po tou dírou byly mince, které zastavili střepinu, která by mě jinak zasáhla,“ říká a vytahuje z peněženky pokroucené kopějky. „Mám je doteď jako talisman.“

V Berďansku hned Natalia dala vědět synovi i manželovi, že je v pořádku. Nemohla se ale spojit se svojí mámou, která také žila v Mariupolu. „Teprve za dva měsíce jsem se dozvěděla, že ji odvezli do Ruska. Nejprve ji spolu s dalšími z jejího paneláku dopravili do Doněcku, kde všem dali ruské simky, takže máma ztratila moje číslo. Někteří z té skupiny pak odešli za příbuznými do Ruska. Ale ona v Rusku žádné příbuzné nemá, a jelikož jí bylo sedmdesát devět, poslali ji do ruského sanatoria.“

V sanatoriu však narazila seniorka na ochotné ošetřovatelky. Poprosila je, aby zkusili najít její dceru přes Facebook. „A oni mě opravdu našli. Jsem jim vděčná,“ říká Natalia. Díky svým kontaktům našla dobrovolníky, kteří pomohli s evakuací její mámy zpátky na Ukrajinu. Nebyla to ale jednoduchá cesta. Nejprve ji ze sanatoria odvezli do Moskvy a přes estonský Tallin až do německého Dortmundu. „Tam chvíli žila u mé příbuzné, a když se trochu vzpamatovala, posadili ji na letadlo do Sučavy v Rumunsku. Tam jsem se s ní nakonec v červenci potkala i já. Vůbec jsem nevěřila tomu, že bych ji mohla najít a že by se mi mohlo podařit ji přivézt zpět.“

Natalia se se svoji mámou potkala po čtyřech měsících. „Ostřelování, deportace… byl to pro ni velký šok a rozvinula se u ní demence, která velmi rychle postupuje. V červenci jsem se v Rumunsku potkala s úplně jiným člověkem, než s jakým jsem se loučila 22. února v Mariupolu.“

Natalia teď žije v malém bytě v Mykolaivu a pracuje jako zdravotní sestra. Mám pocit, že i já jsem se potkal s jiným člověkem, než s jakým jsem se před lety loučil na pobřeží Azovského moře. Cítím z ní únavu, zklamání a také trochu zlost. „Prý ukronacisté… jsme jen lidé, co chtějí žít ve své zemi. A jestli jsi mluvil rusky nebo ukrajinsky, to bylo jedno. Mariupol byl ruskojazyčné město, já sama jsem rusky mluvila a nikdo mi za to nic nedělal. Ale po té invazi se snažím mluvit už jen ukrajinsky. Nesleduju ruskou televizi, nečtu ruské knihy. Alespoň tohle můžu udělat.“

Věří Natalia tomu, že se někdy vrátí do svého rodného města? „Jsem naprosto přesvědčená, že se do Mariupolu vrátím. A že se jako země vrátíme nejen do Mariupolu, ale i na Krym a do hranic z roku 1991. Hrozně chci, aby se lidé mohli vrátit tam, kde vyrůstali.“