Nesnesitelné vedro v Mariupolu

Šum Azovského moře občas protrhla kovová rána odněkud zdálky a člověk hned nevěděl, jestli je to obyčejný ruch z místního přístavu, nebo zvuky války, která se už několik let pravidelně připomínala jen kousek za městem. I když i ta už byla svým způsobem obyčejná. Záblesky na východě a vojenské blokposty na silnicích srostly s městem stejně jako hustě kouřící komíny Azovstalu. V kopích táhnoucích se podél moře však byla válka ještě cítit.

Roman vozil pitnou vodu do zapomenutých vesnic a evidentně si užíval svoji schopnost dostat se všude. Když jsme ovšem stáli na malém vojenském blokpostu už skoro hodinu, vypadalo to, že jeho schopnosti narazily na svůj limit. Voják s kalašnikovem postával ve stínu stromů a občas zalezl do krytu z hlíny a březových kmenů, aby si vyslechl nesrozumitelné praskání ve vysílačce. Ze stepí vál horký vítr a přinášel vůni pšenice, kterou „nikdo nesklidí, protože zemědělci se bojí, že najedou s traktorem na minu“ – vysvětloval mi Roman a dokuřoval třetí cigaretu. Odněkud se zjevily tři Toyoty OBSE s nekonečně dlouhými anténami, a aniž by zpomalily, odbočily doleva a zmizely mezi šumícím křovím. „Jedou do Lebedynského,“ odtušil Roman, který si nejspíš ani na vteřinu nepřipustil, že on sám možná nepojede nikam. Po chvíli se voják vynořil z krytu od šumící vysílačky a mávl na nás.

Jeli jsme až do Berďanského, poslední vesnicí před bývalým plážovým rezortem Širokine, ze kterého udělala válka město duchů. Barely s pitnou vodou putovaly z ruky do ruky a pak odjížděly na kovových vozících do místních domů. „Nám se ostřelování celkem vyhnulo,“ říkali místní. „Ale chceme, aby to skončilo. Celé to trvá už moc dlouho.“

Zničenou cestu zpátky do Mariupolu přetínaly betonové tetrapody – čtyřnohé betonové zátarasy proti tankům a čemukoliv většímu, než byla naše dodávka. I ve městě jich bylo dost, tam ale platily za umělecká díla. Místní je pokreslili tradičními ukrajinskými motivy a přidali často i obrozeneckou báseň. Na místní administrativní budově, která vyhořela při bojích v roce 2014, se vyjímala gigantická plachta s ukrajinskou vlajkou a provoláním „Mariupol je Ukrajina“ ve čtyřech světových jazycích. Za rohem se u zabedněných dveří krčila kresba vlčích máků rostoucích z černé země, doplněná básní Lini Kostěnko opěvující její rodnou zem.

V podzemní restauraci Knajpa je jako každý večer živo. Místní bramboráky se smetanou jsou nejlepší na Ukrajině a za pivo by se nestyděli ani v Česku. „Tak jsem ti sehnal lístek na vlak,“ pronese vítězoslavně Roman. „Super, už jsem se bál, že tu budu trčet až do konce prázdnin. Jak se ti to povedlo?“ Mávnul rukou, ale víc než skromnost v tom byla ta jeho hrdost na sebe samého, že i v letní sezóně dokáže v přeplněných nočních vlacích sehnat jedno podpultové místo. „Tak díky. A na zdraví! Zase se tu někdy zastavím. Nebo ty přijeď do Prahy.“

Vracel jsem se noční ulicí a z dálky se sem nesl šum moře protínaný tupými ranami. Možná přístav, možná ostřelování. Kdo ví. Před zničenou budovou stál osvětlený billboard a vrhal na zem tlumené světlo. Na modrém pozadí se tyčil obrovský nápis: „Ukrajina potřebuje mír“. Tak snad to nebude trvat už moc dlouho, řekl jsem si a přidal jsem do kroku, abych si stihl zabalit věci. Můj vlak odjížděl brzy ráno.