Češi slavili konec války, která ještě neskončila. A jeden omyl urychlil vznik Československa

Představte si, že se ráno probudíte jako obyvatel jedné země, cestou do práce si přečtete noviny a večer zjistíte, že žijete v úplně jiném státě. Bez referenda, bez voleb a dokonce bez mimořádného televizního vysílání, protože televizi ještě nikdo nevynalezl. Právě takový den zažili 28. října 1918 obyvatelé Prahy, kteří se probudili v rakousko-uherské monarchii a večer usínali v nově vzniklém Československu. Někteří možná s pořádnou bolestí hlavy, protože radost ze svobody se tehdy rozhodně neslavila pouze minerální vodou.

Dnes, o 108 let později, si připomínáme vznik samostatného Československa. Na budovách vlají státní vlajky, u pomníků se pokládají věnce a politici pronášejí projevy o odvaze našich předků, což všechno k tomuto svátku nepochybně patří. Skutečné události onoho pondělí však byly mnohem zajímavější než většina slavnostních proslovů, protože v nich nechybělo diplomatické nedorozumění, předčasná oslava míru, převzetí zásob obilí ani několik mužů, kteří museli během jediného dne rozhodnout o budoucnosti milionů lidí. Především se však ukázalo, jak zásadní roli mohou v dějinách sehrát okolnosti, které by si žádný zkušený politik předem nenaplánoval.

Rakousko-Uhersko se na podzim roku 1918 nacházelo v zoufalém stavu. Čtyři roky světové války připravily obyvatele o jejich blízké, hospodářství bylo vyčerpané, zásobování selhávalo a důvěra v habsburskou monarchii se rozpadala podobně rychle jako její armáda. Císař František Josef I. byl již téměř dva roky po smrti a jeho nástupce Karel I. se marně pokoušel zachránit říši, jejíž jednotlivé národy stále hlasitěji požadovaly právo rozhodovat o vlastním osudu.

Myšlenka československé samostatnosti přitom nevznikla zničehonic až onoho říjnového pondělí. Tomáš Garrigue Masaryk, Edvard Beneš a Milan Rastislav Štefánik dlouhodobě usilovali o mezinárodní uznání budoucího státu, českoslovenští legionáři bojovali na zahraničních frontách a domácí odboj připravoval převzetí moci. Masaryk navíc 18. října zveřejnil Washingtonskou deklaraci, která odmítala další setrvání v habsburské monarchii a představovala zásady budoucího demokratického Československa. Nešlo tedy o nahodilý nápad několika vlastenců, kteří se jednoho rána rozhodli, že už je Rakousko nebaví, nýbrž o výsledek let politické, diplomatické i vojenské práce.

Bezprostřední impuls k událostem 28. října však přišel z poněkud nečekaného místa. Rakousko-uherský ministr zahraničí Gyula Andrássy zaslal předchozího dne americkému prezidentu Woodrowu Wilsonovi nótu, v níž Vídeň přijímala jeho podmínky jako základ pro jednání o příměří. Když se následujícího dopoledne její obsah objevil na vývěsce redakce Národní politiky na Václavském náměstí, doprovázel jej výrazný nápis „Příměří“. Pražané si zprávu vyložili jako potvrzení rakouské kapitulace, a než mohli diplomaté vysvětlit rozdíl mezi žádostí o mír a skutečným ukončením války, město už slavilo.

Skutečnost byla ovšem poněkud méně radostná. Andrássyho nóta nepředstavovala uzavřené příměří, nýbrž souhlas s jednáním o jeho podmínkách. Rakousko-Uhersko podepsalo příměří až 3. listopadu, přičemž boje na italské frontě ustaly následujícího dne, zatímco příměří s Německem ukončilo boje na západní frontě teprve 11. listopadu 1918. Pražané tedy zpívali, objímali se a strhávali symboly monarchie v době, kdy na evropských bojištích stále létaly granáty a umírali vojáci. Mír už dorazil do lidských srdcí, ale vojenská velitelství o něm ještě neměla podepsaný dokument. (Novinky.cz, 28. října 1918 vzniklo samostatné Československo. Zpívalo se i demonstrovalo⁠)

Oslavy se mezitím šířily Prahou, lidé opouštěli zaměstnání, vojáci odstraňovali rakouské odznaky a na budovách se objevovaly národní prapory. Na Ferdinandově třídě, dnešní Národní, zůstávaly stát dokonce opuštěné tramvaje, protože se k oslavám připojovali také jejich řidiči a průvodčí. Zástupci Národního výboru se přitom museli postarat o to, aby se nadšení nezvrhlo v nekontrolované násilnosti. Alois Rašín si později poznamenal, že bylo nutné sehnat hudební kapely, které by procházely městem a usměrnily náladu davů zpěvem vlasteneckých písní. Zatímco tedy dnešní pořadatelé veřejných shromáždění řeší bezpečnostní opatření prostřednictvím zábran a policejních hlídek, tehdejší revolucionáři sáhli také po dechovce, což byl vzhledem k okolnostem překvapivě rozumný nápad. (Československá obec legionářská, Převratové dny⁠; Novinky.cz, 28. říjen 1918, demonstrace i zpěv⁠)

Kdyby redaktoři Národní politiky místo působivého oznámení o příměří zveřejnili naprosto přesnou diplomatickou formulaci, podle níž rakousko-uherská vláda pouze souhlasí s americkými podmínkami jako východiskem dalších mírových jednání, mohl být průběh onoho pondělí podstatně klidnější. Československá samostatnost už byla politicky připravována a Národní výbor měl své plány, takže by samotný vznik státu pravděpodobně nic nezastavilo, ovšem jeho vyhlášení mohlo přijít později. Historik Jan Rychlík upozorňuje právě na skutečnost, že náhoda a chybný výklad Andrássyho nóty pomohly určit přesné datum vzniku Československa, nikoliv samotnou možnost jeho existence. (Český rozhlas Plus, Urychlil vznik Československa článek v novinách?⁠)

Je na tom cosi půvabně lidského. Za vznikem republiky stála dlouholetá práce diplomatů, politiků a vojáků, ale její datum pomohli určit také obyčejní lidé, kteří si jednu novinovou zprávu vyložili optimističtěji, než dovolovala mezinárodní diplomacie. Dějiny zkrátka nebývají vždy dokonale připraveným plánem a někdy do nich výrazně promluví i obyčejná lidská nedočkavost.

Představitelé Národního výboru dobře věděli, že nadšený dav ještě neznamená fungující stát. Antonín Švehla a František Soukup proto již ráno převzali kontrolu nad Válečným obilním ústavem, který měl zásadní význam pro zásobování obyvatelstva a rozdělování obilí. Tento krok byl připraven předem, nikoliv až jako reakce na zprávu vyvěšenou na Václavském náměstí. Nové vedení potřebovalo zajistit potraviny a získat kontrolu nad institucí, na níž záviselo také zásobování dalších částí monarchie. Svobodná vlast je totiž nádherná věc, ale s prázdným žaludkem se o ní člověku přemýšlí podstatně hůř. (Radio Prague International, Jaké byly osudy mužů 28. října?⁠)

Nedokážu si odpustit malé srovnání se současností. Dnes bychom možná nejprve ustavili meziresortní komisi pro strategické zajištění obilné suverenity, objednali propagační kampaň a uspořádali tiskovou konferenci, na které by se jednotlivé politické strany pohádaly, kdo měl s obilím přijít jako první. Tehdejší politici prostě převzali Obilní ústav a pokračovali k dalším úkolům, protože dobře věděli, že hladové obyvatelstvo se nenasytí ani tím nejkrásnějším vlasteneckým projevem.

Následovalo přebírání dalších důležitých úřadů a jednání s představiteli dosavadní rakouské správy. Mezi rozhodující osobnosti patřili Alois Rašín, Antonín Švehla, František Soukup a Jiří Stříbrný, k nimž se připojil slovenský politik Vavro Šrobár. Právě tato pětice vstoupila do historie jako muži 28. října, přestože za samotným vznikem státu stálo mnohem více lidí doma i v zahraničí. Jejich zásluhou bylo také zvládnutí mimořádně citlivé situace, v níž se nadšené civilní obyvatelstvo ocitlo tváří v tvář dosud existující vojenské a správní moci monarchie.

Pokojný průběh převratu přitom nebyl samozřejmostí. Císař Karel I. se na sklonku existence Rakouska-Uherska snažil zabránit občanské válce a podle historika Jana Rychlíka vydal armádě příkaz nezasahovat. Stačilo však, aby se některý vojenský velitel rozhodl jinak, nechal proti davům nastoupit ozbrojené jednotky a pokusil se obnovit pořádek střelbou. Několik mrtvých civilistů mohlo vyvolat odpor, který by se již nepodařilo zastavit, a radostné oslavy by vystřídaly barikády, pohřby a možná několikadenní boje. Nevíme, zda by takový zásah skutečně změnil vznik nového státu, ale mohl tragicky poznamenat jeho první hodiny. (Český rozhlas Plus, historik Jan Rychlík o událostech října 1918⁠)

Večer 28. října přijal Národní výbor zákon o zřízení samostatného státu československého, jehož návrh připravil Alois Rašín. Dokument měl zásadní význam nejen proto, že právně vyjádřil vznik samostatného státu, ale také díky rozhodnutí ponechat dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení prozatím v platnosti. Tato právní kontinuita umožnila soudům, úřadům i ostatním institucím pokračovat v činnosti, aniž by bylo nutné během jediné noci vytvořit úplně nový právní řád. Zakladatelé republiky správně pochopili, že zbavit se císaře ještě neznamená zahodit občanský zákoník a všechny předpisy, podle nichž funguje každodenní život. (Zákon č. 11/1918 Sb., o zřízení samostatného státu československého⁠)

S tímto zákonem se navíc pojí pozoruhodná zvláštnost. Přestože šlo o první zákon nového Československa, dostal ve Sbírce zákonů číslo jedenáct. Republika totiž v den svého vzniku ještě neměla zavedenou vlastní úřední sbírku, a proto musela nejprve stanovit pravidla, podle nichž se budou právní předpisy zveřejňovat. Zákon přijatý 2. listopadu upravil vyhlašování zákonů a nařízení a získal číslo jedna. První částka Sbírky vyšla 4. listopadu, zatímco zakládací zákon republiky byl do její druhé částky zařazen až 6. listopadu, přestože byl veřejně vyhlášen již 28. října a od téhož dne byl také účinný. Číslování tedy vycházelo z pořadí úředního zveřejnění, nikoliv z pořadí přijetí jednotlivých zákonů. (Ústav státu a práva Akademie věd ČR, Sbírka zákonů a publikace předpisů po roce 1918⁠; Zákon č. 11/1918 Sb.⁠)

Vznik samostatného Československa tak provázel drobný administrativní paradox, který ovšem na významu prvního zákona nic nezměnil. Kdyby Rašín a jeho spolupracovníci podlehli revolučnímu nadšení a všechny dosavadní právní předpisy bez náhrady zrušili, mohl se nový stát ocitnout ve vážné právní nejistotě. Soudy, úřady i občané by najednou museli řešit, podle jakých pravidel vlastně fungují. Právě schopnost zachovat rozum uprostřed revolučního nadšení se nakonec ukázala stejně důležitá jako odvaha samostatnost vyhlásit.

Večer 28. října mohli Pražané slavit vznik vlastního státu, jeho další osud však zůstával nejistý. Slovenská politická reprezentace se ke společnému Československu přihlásila Martinskou deklarací až 30. října a řada účastníků tohoto shromáždění přitom ještě neměla úplné informace o tom, co se v Praze odehrálo. Zatímco tedy v českých zemích už lidé oslavovali samostatnost, na Slovensku se teprve veřejně formulovalo rozhodnutí o společné budoucnosti. Ani samotné uspořádání nového státu přitom nebylo 28. října definitivně stanoveno, protože zakládací zákon ponechával určení státní formy budoucímu národnímu shromáždění. (Československá obec legionářská, Převratové dny⁠; zákon č. 11/1918 Sb.⁠)

Teprve 14. listopadu 1918 Revoluční národní shromáždění výslovně prohlásilo Československo republikou, odstranilo nároky habsbursko-lotrinské dynastie na český trůn, zvolilo Tomáše Garrigua Masaryka prvním prezidentem a ustavilo vládu v čele s Karlem Kramářem. Samostatný československý stát tedy vznikl 28. října, zatímco jeho republikánská forma byla následně potvrzena. Masaryk navíc pobýval v zahraničí, takže u svého zvolení nebyl osobně přítomen, což tehdy nikoho nepřimělo zpochybňovat výsledek ani požadovat opakování celé volby. (Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR, Události října 1918⁠)

Nový stát ovšem čekaly další těžké zkoušky. Německá politická reprezentace v části pohraničí odmítala začlenění do Československa a pokoušela se vytvořit provincie náležející k Německému Rakousku, zatímco spory o Těšínsko a území Slovenska přerostly v následujících měsících v ozbrojené konflikty s Polskem a Maďarskem. Budoucí hranice republiky se tak neurčovaly pouze na mapách diplomatů, ale také prostřednictvím vojenských střetů a složitých mezinárodních jednání. Nadšení z říjnové samostatnosti bylo opravdové, přesto nikdo nemohl s jistotou vědět, zda nový stát obstojí a jakou podobu nakonec získá.

Právě tato nejistota mi na příběhu 28. října připadá nejdůležitější. My dnes známe další kapitoly československých dějin, víme o Mnichovu, nacistické okupaci, komunistické diktatuře, srpnu 1968 i listopadu 1989 a víme také, že se společný stát Čechů a Slováků v roce 1993 pokojně rozdělil. Lidé, kteří 28. října 1918 stáli na Václavském náměstí, však nic z toho netušili. Nemohli se podívat dopředu, přečíst si výsledek a podle něj rozhodnout, zda má jejich odvaha smysl. Po čtyřech letech války, hladu a nesvobody pouze věřili, že budoucnost může být lepší než minulost, přestože jim nikdo nedokázal zaručit, že se jejich naděje skutečně naplní.

Když dnes sleduji oslavy státního svátku, napadá mě, zda jsme z dědictví našich předků neudělali příliš samozřejmou záležitost. Svobodu máme vepsanou do ústavy, demokracii považujeme za běžnou součást života a vlastní stát vnímáme téměř stejně samozřejmě jako elektřinu v zásuvce. Dokud funguje, málokdo přemýšlí, kolik práce stálo jej vybudovat a kolik odpovědnosti vyžaduje jeho zachování. Naši předkové přitom nepotřebovali pouze odvahu vyhlásit samostatnost, ale také schopnost překonat vlastní spory, zabránit zbytečnému násilí a postarat se o každodenní život obyvatel země, jejíž budoucnost měli teprve vytvořit.

Možná bychom proto při letošních oslavách měli méně přemýšlet o tom, co by se stalo, kdyby tehdy někdo vydal jiný rozkaz nebo novináři přesněji vysvětlili jednu diplomatickou zprávu, a více o tom, zda bychom dnes dokázali jednat se stejnou odpovědností. Muži 28. října totiž nevstoupili do dějin pouze tím, že vyhlásili samostatný stát, ale také tím, že se postarali o jeho zásobování, převzetí úřadů a zachování právního řádu. Za všeobecného nadšení museli myslet na věci, které se do slavnostních projevů příliš nehodí, ale bez nichž by žádná republika dlouho nevydržela.

Až tedy dnes politici dopronášejí své projevy, čestné stráže odejdou a věnce zůstanou ležet u pomníků, stálo by za to připomenout si právě tuto nenápadnou stránku našich dějin. Před 108 lety lidé oslavovali mír, který ještě nenastal, a svobodu, jejíž budoucnost nikdo neznal, zatímco jejich političtí představitelé museli proměnit nadšení v odpovědnost za skutečný život země. Protože skutečné vlastenectví nezačíná ve chvíli, kdy člověk zpívá hymnu, nýbrž tehdy, když hudba dohraje a on musí rozhodnout, co pro svou zemi skutečně udělá.