Článek
Když jsem narazil na článek s titulkem Děti nechtěly šlapat na vrchol, tak je matka nechala v mlze a šla sama, chvíli jsem přemýšlel, jestli se v Polsku nezačal udělovat nový titul Matka roku za mimořádné zásluhy o zbavení se rodičovské odpovědnosti. Jenže skutečnost opět předběhla humoristy a připomněla, že největší absurdity nevymýšlejí scenáristé, ale lidé, kteří mají občanský průkaz, volební právo a v tomto případě dokonce dvě děti.
Člověk musí mít v životě nějaký cíl. Někdo chce postavit dům, jiný zhubnout deset kilo a další vyšplhat na kopec, aby mohl celému internetu oznámit, že se mu podařilo něco, co místní ovce zvládají několikrát denně bez motivační literatury. Důležité je nevzdávat se, překonávat překážky a nenechat si kazit plány. Zvlášť když překážky nesou vaše příjmení a mají tu drzost říkat vám mami.
Jedna polská turistka si vyrazila se dvěma syny ve věku osm a čtrnáct let do pohoří Bieszczady. Výlet probíhal zřejmě podle plánu, dokud chlapci neoznámili, že už se jim nechce pokračovat. Matka se ocitla před zásadním rozhodnutím. Buď se vrátí s dětmi, nebo bude pokračovat sama. Vybrala si druhou možnost a syny nechala čekat v husté horské mlze. Zřejmě usoudila, že chlapci už jsou dost staří na to, aby se o sebe postarali, zatímco ona je ještě příliš mladá na to, aby se vzdala vlastního snu. Vlastní děti tak odložila u horské stezky jako přebytečné zavazadlo. Jenže i batoh si rozumný turista hlídá lépe, zvlášť když v něm má něco cenného.
Patnáct minut. Podle hodinek z Bradavic
Podle svědectví turistů matka chlapcům oznámila, že mají počkat patnáct minut. Sama pokračovala k vrcholu, který byl údajně vzdálený přibližně hodinu chůze. Pokud tedy žena nevlastnila vrtulník, teleport nebo hodinky zakoupené v Bradavicích, bylo už při odchodu zřejmé, že slibovanou čtvrthodinu poněkud přecenila.
Možná šlo o nový druh zážitkové pedagogiky. Osmiletý syn si procvičí trpělivost, čtrnáctiletý odpovědnost za mladšího bratra a oba společně získají praktickou zkušenost, že čas je relativní veličina. Především pokud vám ho měří matka, která má právě rozehraný souboj s nadmořskou výškou.
Dlužno dodat, že osmiletý ani čtrnáctiletý chlapec nejsou batolata, která se bez dospělého nedokážou ani vysmrkat. Starší už může být docela schopný turista a mladší by pravděpodobně zvládl patnáct minut počkat na lavičce před cukrárnou, aniž by musela zasahovat horská služba. Jenže mezi lavičkou před cukrárnou a horskou stezkou zahalenou hustou mlhou existuje jistý rozdíl, který by měl pochopit i člověk bez absolvovaného kurzu přežití.
Chlapce nakonec objevili členové turistického spolku, když zaslechli pláč mladšího z nich. Bratři stáli zmatení u stezky a cizí turisté se rozhodli přerušit vlastní výlet, aby s nimi počkali na návrat matky. V dnešní době jde o poměrně výstřední chování, protože normální moderní člověk by si měl nejprve spočítat, zda se mu taková neplánovaná pomoc vejde do harmonogramu osobního rozvoje.
Turisté naštěstí patřili ke staromódním lidem, kteří ještě věří, že dvě vystrašené děti mají přednost před fotografií z vrcholu. Svůj výlet tak obětovali kvůli cizím synům, zatímco jejich vlastní matka si ten svůj odmítala nechat pokazit.
Ego ve výšce, svědomí pod bodem mrazu
Největší představení ovšem začalo ve chvíli, kdy se matka vrátila. Podle svědectví turistů neprojevovala žádnou zvláštní lítost a hájila se tím, že přece nemohla vzdát výstup jen proto, že její děti odmítaly pokračovat. Omluvila se údajně až po upozornění na možné právní následky, přičemž omluva směřovala k turistům, nikoli k vlastním synům.
To už je skutečně pozoruhodná úroveň rodičovského managementu. Mladší syn pláče, cizí lidé oba chlapce hlídají a maminka vysvětluje, že její osobní cíle jsou nedotknutelné. Kdyby měla místo synů dva psy, možná by jí alespoň někdo připomněl, že se zvířata nemají nechávat bez dozoru.
Jenže na celé události není nejděsivější samotný výstup. Každý rodič někdy udělá hloupost, špatně odhadne situaci nebo přecení možnosti své rodiny. Ostatně rodičovství je jediná disciplína, ve které člověk dostane odpovědnost za lidský život dřív, než vůbec zjistí, co všechno neví. Rozdíl mezi omylem a skutečným průšvihem však nastává ve chvíli, kdy člověk zjistí, že udělal chybu, a přesto ji odmítá přiznat.
Nejde přitom o to, že by děti měly rodičům diktovat každý krok. Osmiletý kluk dokáže protestovat proti výletu se stejným nasazením, s jakým jinak požaduje třetí hodinu u počítače, a čtrnáctiletý puberťák může považovat za nepřekonatelnou překážku už samotný fakt, že musí někam vyrazit s vlastní matkou. Rodič nemusí při každém povzdechu okamžitě kapitulovat, ale měl by být schopen rozeznat obyčejné remcání od situace, v níž další pokračování nebo ponechání dětí bez dozoru představuje zbytečné riziko.
Sobectví má dnes lepší PR než svědomí
Na celém příběhu mě nejvíc zaráží, jak snadno si dnes dokážeme omluvit vlastní sobectví. Stačí mu dát nějaký vznešený název. Když prosazujeme své zájmy bez ohledu na ostatní, říkáme tomu zdravá sebeúcta. Když odmítáme ustoupit, nazýváme to pevnou vůlí. A když kvůli svému vysněnému cíli necháme vlastní děti v mlze, můžeme tomu rovnou říkat osobní rozvoj. Jenže skutečná síla člověka se nepozná podle toho, jak neústupně si jde za svým, ale také podle toho, zda dokáže ustoupit, když na něm záleží někomu jinému.
Vrcholy mají jednu nepříjemnou vlastnost. Člověk na nich obvykle vydrží jen chvíli, vyfotí se, pokochá výhledem a zase sleze dolů. Důsledky některých rozhodnutí však mohou zůstat mnohem déle než turistické fotografie. Nevíme, co si oba chlapci z onoho výletu odnesou, ale bylo by smutné, kdyby jim v paměti místo krásných hor zůstal především okamžik, kdy mladší z nich plakal v mlze a maminka byla někde daleko.
Polské turistce bych proto doporučil ještě jeden výstup, tentokrát bez pohorek, trekových holí a povinného vítězného snímku. Měla by zkusit překonat vlastní ješitnost, přiznat chybu a omluvit se těm, kterým skutečně ublížila. Mohlo by to být podstatně náročnější než celá její horská túra, protože vlastní ego bývá zpravidla nejvyšším kopcem široko daleko.
Až jednou její synové vyrostou, možná sami zdolají mnohem vyšší hory. Jen doufejme, že si z tohoto výletu neodnesou přesvědčení, že když člověk přestane stačit tempu někoho, koho miluje, zaslouží si zůstat sám.
