Článek
Při pročítání zahraničních médií – jen tak mezi titulky o tom, že COP30 nestíhá dodat klimatické závazky, EU se objímá s Čínou kvůli emisím, a saharské kobylky si balí kufry na turné po severní Africe – lze narazit na titulek, který se nedá ignorovat. „Používala ruční granát jako kladivo – seniorka v Číně vzdorovala smrti 20 let“ (Used a hand grenade as a hammer - the story of the elderly woman in China who „defied death“ for 20 years).
A to nejšílenější? Tuhle kuchyňskou kariéru s arzenálem přežila v naprostém klidu. Drcení chilli, zatloukání hřebíků, louskání ořechů – vše s nevybuchlým granátem v ruce. Jako by si u toho ještě usrkávala zelený čaj a přitom si říkala: „Hm, to jsem ale objevila pěkný kousek a jak hezky sedí do dlaně.“
Když nemáš kladivo, vezmeš si válečný relikt
Paní Qin z města Xiangyang si jednoho dne při práci na poli všimla „nějakého kusu železa“. Jelikož v Číně pravděpodobně není populární pořad „Sběratelé s detektory kovu“ a babičky tam asi nejsou zvyklé volat pyrotechnika při každém podezřelém předmětu, rozhodla se jednat postaru. Prostě si ho vzala domů. A protože měl praktický tvar, dobře seděl do ruky a hlavně se s ním dobře bušilo, stal se z něj nový člen rodiny. Ne jako relikvie. Jako kladivo. Na papriku, na ořechy, na hřebíky. Zkrátka víceúčelový asistent pro ženu, která ví, co chce.
A tak tam ležel. Dvacet let. V kuchyni, v dílně, možná i na stolku vedle šicího stroje. Granát, který mlčel. Možná věděl, že když zůstane nenápadný, dostane se do Guinnessovy knihy rekordů za nejmírumilovnější výbušninu všech dob. Nebo měl prostě respekt. Protože, kdo by se odvážil bouchat ve chvíli, kdy ho devadesátiletá stařenka drží v ruce a právě si z něj dělá mačkadlo na česnek?
Na demolici přišlo vystřízlivění. Ale jen pro ostatní
Vše se provalilo až tehdy, když se měl její starý dům zbourat. Dělník zvedl kus kovu, chvíli na něj zíral, pak zbledl a volal policii. Policie zbledla taky a volala pyrotechniky. Ti si pravděpodobně zavolali matky a sepsali závěti. A pak potvrdili: „Ano, tohle je skutečný granát. A ano, tahle babička s tím fakt bušila do věcí. Dvacet let. Denně.“
Veřejnost byla šokována. Policie vydala varování, ať si lidé neberou domů věci, které vypadají jako válečná munice. A paní Qin? Ta se prý jen divila, proč tolik povyku kvůli jejímu „kladívku“. Možná už si doma chystala náhradu. Třeba starý tank. Na míchání těsta.
Závěr? Klid v duši, granát v ruce a žádné drama
Z tohoto příběhu si lze odnést několik zásadních poznatků. Za prvé: když vám život hází klacky pod nohy, možná je na čase vzít do ruky něco těžšího. Třeba granát. Za druhé: odolnost není o tom, kolik vitamínu C sníte, ale kolik výbušnin zvládnete ignorovat při přípravě večeře. A za třetí – a to si, prosím, podtrhněte – nikdy, nikdy nepodceňujte babičku s podezřelým kusem železa v ruce. Může to být dědictví z války. Nebo startér konce světa. Anebo, jak říkala paní Qin, prostě „takové šikovné kladívko na papriku“.
Tak až příště budete něco hledat v šuplíku po dědovi, buďte opatrní. Až moc opatrní. Protože některé věci nejsou na hraní. A jiné zase ano – ale jen pokud jste nesmrtelná devadesátiletá čínská babička se silou kladiva a štěstím atomového jezevčíka.
