Článek
Říká se, že psychiatři jsou průvodci po spletité krajině lidské duše. Někteří jdou cestou rozhovoru, jiní sáhnou po tabletkách, a pak jsou tu průkopníci, kteří – podle obžaloby – zvolí cestu „jezdecké terapie bez koně“. Psychiatr osahával pacientku a nutil ji, aby ho polonahá vozila na zádech po ordinaci, tvrdí obžaloba. Ano, čtete správně. To není metafora ani přenesený význam, ale prostý úřední jazyk z trestního spisu.
„Obžalovaný popírá podstatu obžaloby a nemůže tak souhlasit s úvahami zdejšího soudu o přísnějším postihu,“ prohlásil jeho obhájce, který usnesení soudu po skončení jednání označil za „elegantní způsob, jak se věci zbavit“. Pokud má elegance znamenat usednout na záda pacientky a projet se po ordinaci, pak by módní přehlídky v Paříži dostaly docela jiný náboj.
Mladá žena přišla do ordinace se smutkem, úzkostmi a stigmatem přísné křesťanské výchovy. Místo uklidňujícího rozhovoru se dočkala hlazení po těle, komentářů o „krásných bradavkách“ a improvizované ukázky lidské anatomie z úhlu, který by se v učebnici hledal marně. Na dalším sezení dostala roli čtyřnohého dopravního prostředku, zatímco tehdy dvaasedmdesátiletý lékař hrál neznámou variaci na kovbojku. Jestli to byla léčebná metoda, pak patrně z manuálu, který končil větou: „Dál si to domyslete, fantazii se meze nekladou.“
Ordinace, kde se skáče do sedla
Když si člověk představí psychiatrickou ordinaci, vidí pohodlné křeslo, možná gauč, šálek čaje a lékaře v brýlích, který klidně poslouchá. Tady to podle spisu vypadalo spíš jako zkouška do cirkusu. Pacientka klečící na všech čtyřech, lékař na zádech a kroužení kolem stolu. Chyběl jen potlesk, klaun a prodej lístků. Pokud tohle byla terapie, pak jedině na posílení bederních svalů.
A přesto je na celé věci nejhorší právě to, že se odehrála v prostředí, kde má pacient odložit všechny své obranné mechanismy. Psychiatrova ordinace je místo, kde se nevytahují meče ani ostny, ale kde člověk očekává bezpečí. Jakmile se hranice profesionality zhroutí, není už kam ustoupit. Na večírku můžete dotěrného hosta vyprovodit ke dveřím. U psychiatra, kterému jste svěřili hlavu i duši, je to o dost složitější, zejména pokud sedí na vašich zádech.
Případ pro učebnice i stand-up
Celá kauza má navíc temný přesah. Znalec uvedl, že takové chování mohlo zhoršit pacientčinu úzkostnou poruchu a přispět k sebevražedným myšlenkám. Noční můry, narušený spánek, fyzické obtíže… To už nejsou vtipné historky z divného sezení, ale důsledky, které se vlečou roky. Pokud by někdo chtěl napsat učebnici „Jak si zničit reputaci v jedné ordinaci“, tady má bohatý materiál.
Příběh už se přesunul z ordinace do soudní síně, což je místo, kde by se lékař objevoval spíš jako odborný svědek, ne jako hlavní postava obžaloby. Soud teď řeší, zda se jedná „jen“ o sexuální nátlak, nebo o závažnější trestný čin – sexuální útok, případně podle nových paragrafů rovnou znásilnění. Jinými slovy, první soud si přečetl spis, zvedl obočí a pronesl něco ve stylu: „Tohle už není na nás, tohle patří do vyšší ligy.“ Proto putuje celý případ k vyšší instanci, která rozhodne, kdo si vytáhne černého Petra a bude mít tu čest rozplétat příběh, jenž začal v ordinaci a skončil jako groteska s paragrafy. Obžalovaný mezitím trvá na své verzi událostí, takže soudní síň teď čeká na okamžik, kdy se střetnou dvě naprosto odlišné verze – jedna bude mluvit o léčbě, druhá o bizarním westernu v bílém plášti.
A přitom by se to celé dalo shrnout do jedné jednoduché zásady: pacienta neosahávejte, neseďte mu na zádech a netřete se o něj, pokud nejste v taneční soutěži, kam přišel dobrovolně. Otázka ovšem zůstává – kdo v téhle „terapii“ potřeboval pomoc víc: pacientka, která přišla s úzkostmi, nebo lékař, který si je zřejmě léčil po svém?
