Článek
Pamatujete na školní jídelny? Ty nezapomenutelné chrámy kulinářských pokusů, kde se z nevinných dětí stávaly stateční degustátoři? Jo, ta místa, kde jste se báli, co vám přistane na talíři, a ještě víc jste se báli, že to budete muset sníst.
Mléčná polévka a UHO: legendy socialistických jídelen
Kdo by zapomněl na legendární mléčnou polévku? Ten bílý mazlavý zázrak s kousky škraloupu, který se táhl jako školní den před prázdninami. Vařit mléko s vodou a pár bramborami není jen tak. Kuchyně komunistických jídelen měly na tuhle „delikatesu“ patent. A když jste měli štěstí, přihodili i vejce nebo kmín. Výsledkem byl podivný pokrm, který vypadal jako tekutý mramor a chutnal… no, hlavně jako voda.
Jenže nebylo úniku. Soudružka učitelka, později paní učitelka, stála uprostřed jídelny s neohroženým výrazem a hlasem generála prohlásila: „To se sní!“ To, že vás z toho natahovalo a oči se plnily slzami, ji ani v nejmenším neobměkčilo. Naopak! Výhrůžka, že se nikdo nezvedne, dokud nebude talíř prázdný, vás donutila strategicky přemýšlet.
Bylo potřeba improvizovat. Žilnaté maso se nenápadně přemístilo na talíř slabšího spolužáka, který měl tu smůlu, že ho učitelka obzvlášť hlídala. Polévky se odlévaly na zem pod stůl s takovou precizností, že i armádní chemici by záviděli. A když bylo nejhůř? Maso se prostě nacpalo do kapes. Jenže pak to zapomnětlivý spolužák našel až doma a musel vysvětlovat, proč mu kabát voní jako školní vývařovna.
A když už se kuchařkám povedlo něco ještě horšího než mléčná polévka, vždycky tu byla záchrana – UHO. Univerzální hnědá omáčka byla jakýmsi gastronomickým esem – když si kuchařky nevěděly rady, prostě vytáhly UHO. Polilo se tím všechno: řízky, karbanátky, brambory i těstoviny. Dokonce mám podezření, že kdyby došly přílohy, polilo by se tím i samotné UHO a podávalo jako hlavní chod.
Nová vyhláška: Fazole a voda
Dnes se ale píše rok 2025 a do školních jídelen přichází revoluce. Ministerstvo zdravotnictví si řeklo dost! Chce zlepšit zdraví našich dětí, a tak vymyslelo novou vyhlášku. Více zeleniny, méně masa. Luštěniny na talíř a do salátu. Vody místo sladkých nápojů. Cíl je jasný: srazit dětskou obezitu, která u nás roste rychlostí rakety.
Podle statistik má více než 60 % Čechů nadváhu a obezita trápí čtvrtinu dětí. Takže je jasné, že něco se dělat musí. Jenže když se děti dozvěděly, že místo řízků dostanou fazolové kuličky a na pití vodu, jejich nadšení se dalo přirovnat k návštěvě zubaře. Však víte, děti a luštěniny – to je vztah stejně komplikovaný jako rozvod po padesáti letech manželství.
Město a vesnice. Kdo na tom bude hůř?
Ve městech to nakonec nebude takový problém – fastfoody budou praskat ve švech, protože děti se po škole pohrnou na hranolky, burgery a pizzu. Odpoledne se před McDonaldem bude táhnout fronta jako na koncert slavné kapely.
Ale co my, chudáci na vesnici? Tady žádný Burger King nekvete, jedinou konkurencí školní jídelny je místní vietnamská večerka. A co tam najdeme? Rohlíky, paštiku a instantní nudle za dvanáct korun. Děti se budou po škole hrnout do večerky a prosit o „jednu pho do kelímku“. Prodavač nejdříve nevěřícně kroutí hlavou, ale když zjistí, že byznys kvete, začne vařit vývar přímo na pultě.
Do kuchyně přichází Andrej
A teď si představte, že do této kulinářské bouře vchází Andrej Babiš jako hrdina z televizního seriálu. „Děti mají dostávat maso, ne luštěniny!“ prohlásil s tím, že nový jídelníček je naprostá katastrofa. Na sociálních sítích hořekoval nad tím, že maso bude jen dvakrát týdně a zbytek jídelníčku zaplní zelenina.
Ano, Andrej Babiš, odborník na všechno od kuřat po státní rozpočet, má jasno – bez masa to nepůjde. Jenže kdyby se náhodou podařilo vytvořit recept na školní oběd z řepky, asi by byl spokojený. Představte si to: řepkové rizoto, řepkový guláš, řepkový burger… Možná by to bylo zlaté pravidlo školní jídelny, a kdo ví, třeba by se děti začaly cpát řepkovými lívanečky a zapíjet je řepkovým smoothie.
Koneckonců, když už tu řepku lijeme do aut v podobě bionafty, proč by nemohla skončit na talíři? Kdyby se našel recept, který by spojil řepku s oblíbenými dětskými jídly, možná by Andrej přehodnotil svůj kritický postoj. A děti by sice kroutily hlavou, ale kdyby to vonělo jako řízek, možná by to nějak prošlo.
Ruku na srdce – co s tím doma?
Ruku na srdce, nedá se nic dělat. Jako správný rodič budu muset trochu upravit jídelníček i doma. Možná to nebude tak horké a nějaké to zdravé jídlo se v týdnu také pokusím ukuchtit. Přece jen mám své děti rád, a tak s nimi budu držet basu.
A když to prostě nepůjde? No, alespoň potěším domácí slepice nebo sousedovic prasátko. Jak se říká, uvidíme. Nejen to, s čím se Andrej Babiš ještě do voleb vytasí, ale také to, že nic se nejí tak horké, jak se uvaří. Třeba to nakonec nebude tak špatné.
A když ne? Tak se snad někdo zamyslí i nad tím, že není nutné přispívat ke skleníkovému efektu našimi vlastními pšouky po luštěninovém obědě. Snad se nakonec nedostaneme na první místo před krávy a průmysl v žebříčku největších producentů metanu. A pokud se přece jen ukáže, že se nová vyhláška neuchytí a talíře budou plné zelených zbytků, jistě se časem objeví nová pravidla – třeba povinné biopopelnice v každé školní jídelně. Když už ty luštěniny nechutnají dětem, třeba potěší místní kompost nebo bioplynku.
Použité zdroje:
