Když přijely tanky na dovolenou

Srpen 1968. Den, kdy se v Československu ukázalo, že pozvat si bratrskou pomoc je jako pozvat si do obýváku medvěda. Tvrdí, že vás má rád, ale začne si značkovat koberec. Tehdy přijelo „pět armád spřátelených států“: Sovětský svaz, Polsko, Maďarsko, Bulharsko a NDR. Už ten název je k smíchu. Přátelé přece nosí bonboniéru, ne kulomet. Ale budiž, bylo to přátelství sovětského střihu: pevné, nevyžádané a hlavně podpořené pásy tanků, které si ani nesundaly boty, když dupaly po našem koberci.

A proč vůbec přijely? Protože jsme si dovolili luxus něčeho, čemu se říkalo Pražské jaro. Nebyla to dovolená s kytarou u ohně, ale pokus udělat socialismus snesitelným. Dubček a spol. začali mluvit o svobodě slova, menší cenzuře a možnosti dýchat bez povolení strany. Socialismus s lidskou tváří. Krásné heslo, jenže Moskva se podívala z okna a řekla: „Ten obličej se mi nelíbí. Vypadá moc svobodně.“ A když Sověti něco nepoznali, měli jednoduchý reflex: poslat tank. Reflex, který se v Moskvě drží pevněji než Lenin v mauzoleu.

Bylo léto, lidé se vraceli z chatařských osad, z dovolených u Balatonu a plánovali, jak ještě poslední týden prázdnin zvládnout v klidu. A místo toho přijeli vojáci, kteří si spletli mapu a mysleli si, že jedou chránit socialismus v Německu. Aspoň tak to tvrdili, když se ptali kolemjdoucích, kde vlastně jsou. Jiní zase hledali cestu do Vídně a byli přesvědčeni, že Karlův most je jen špatně udržovaná Ringstrasse. Turistický ruch dostal rázem nový rozměr: místo návštěvníků s foťáky stála na mostě uniformovaná mládež s kalašnikovy.

Kdyby měli selfie tyče, možná by to celé vypadalo jako absurdní výletní zájezd. „Tady jsme v Praze, tady jsme na Václaváku – a tady jsme ukázali, že když nerozumíme češtině, můžeme to vysvětlit kulometem.“ Turistická tragikomedie, kterou nikdo nezval.

Politici tomu říkali „internacionální pomoc“. To zní skoro jako zájezd Čedoku. Jenže místo katalogu s obrázky moře dostali občané Československa katalog nových zákazů, příkazů a zákopů. Byla to bratrská láska ve stylu „drž hubu a krok“. Ostatně, říká se, nebo by se určitě mělo říkat, kdyby mě někdo nechal psát ruská přísloví, že když tě obejme bratr, zkontroluj si, jestli ti ještě fungují plíce.

A proč ta láska bolela? Protože Moskva se bála, že náš „experiment“ se svobodou je nakažlivý. Kdyby se Češi mohli smát nahlas, mohli by se smát i Poláci, Maďaři, dokonce i Rusové. A to bylo pro Brežněva nebezpečnější než atomová bomba. Svoboda se nedá zastavit zátarasem, ale dá se přejet pásy. Tak to zkusili.

Absurdní je, že do poslední chvíle lidé věřili, že to snad přejde. Že tanky zase odjedou, protože si spletly trasu. Jenže místo krátké návštěvy se bratrská armáda usadila na více než dvacet let. Taková okupace s plnou penzí. Vojáci stihli zestárnout, jejich děti vyrůstaly v našich kasárnách a my jsme mezitím stárli v zemi, která už nebyla naše. Bylo to, jako když vám někdo zabere kuchyň, uvaří si v ní boršč a ještě se diví, že chcete aspoň hrnek na svůj čaj.

Dnes, 21. srpna, si připomínáme noc, kdy přátelství mělo pásy, zbraně a cizí jazyk. Sarkastické na tom je, že se tomu dodnes říká „bratrská pomoc“. Ano, přesně ta pomoc, po které se vám nechce ani vylézt z postele, protože se bojíte, že vám bratr stojí s tankem před barákem a ptá se: „Tak co, ještě mě máš rád?“

Protože skutečné přátelství se pozná podle toho, že vás nezastřelí, když mu řeknete, že nemáte čas. A skutečná paměť se neptá, jestli to bolí. Jen připomíná, abychom jednou zase neotevřeli dveře tankům, které si přijdou hrát na letní návštěvníky v sandálech.

Zdroje (CZ/EN):