Článek
Každý rok se objeví text, který s lehkým uspokojením konstatuje, že Vánoce vlastně nefungují. Datum nesedí, místo je nejisté, hvězda problematická a tradice převzaté. Člověk má skoro chuť zatleskat a říct, že konečně někdo přišel na to, že náboženský příběh není přesná kronika. Jenže tohle církev ví už velmi dlouho. Jen nemá potřebu to každé Vánoce slavnostně oznamovat.
Ježíš se s největší pravděpodobností nenarodil 25. prosince. Ano. Nikdo rozumný to nepopírá a křesťanství z toho nikdy nedělalo dogma. Datum Vánoc není historický údaj, ale významový symbol. Říká, že světlo se nerodí tehdy, když je všechno v pořádku, ale ve chvíli, kdy je největší tma. Kdo z toho dělá kalendářní podvod, neodhaluje víru, jen ukazuje, že nerozumí jejímu jazyku.
Podobně pastýři. V zimě přece nebyli venku, slýcháme často s tónem definitivního argumentu. Jenže evangelium nikde netvrdí, že šlo o prosinec. To jsme si tam dosadili my, protože máme rádi jasné obrázky. Bible ale nepíše pohlednici. Píše sdělení. A sdělení stáje není romantické. Je nepohodlné. Říká, že ten příběh nezačíná v bezpečí, ale na okraji.
Když bereme evangelium jako kroniku, nevyjde nám nic
Hvězda nad Betlémem mohla být konjunkce planet, mohla souviset s astrologií své doby a klidně mohla být i literárním obrazem. Evangelium se tím netrápí. Ne proto, že by bylo naivní, ale proto, že ho zajímá jiná otázka. Ne co přesně svítilo, ale kdo se zvedl a šel. A kdo zůstal sedět a psal rozumné vysvětlení, proč se chodit nemá.
Tři králové nebyli králové, jejich jména v Bibli nenajdeme a nápis psaný nad dveře na Tři krále není zaklínadlo, ale prostá prosba o požehnání domu. Ano, v tom má autor původního textu pravdu a církev to nikdy netajila. Jenže opravovat detaily je snadné. Mnohem těžší je položit si otázku, proč ten příběh vůbec vznikl a proč přežil staletí kritiky, výsměchu i pokusů o jeho rozebrání.
Masakr neviňátek bývá označován za výmysl, protože o něm mlčí jiní historici. Jenže mlčení není důkaz neexistence. Betlém byla bezvýznamná vesnice a Herodes byl paranoidní tyran, který neváhal vraždit ani ve vlastní rodině. V takovém kontextu by zabití několika dětí nebylo dějinnou senzací, ale další epizodou krutosti. Evangelium tu navíc nepíše policejní protokol. Říká něco mnohem nepříjemnějšího: že Boží příběh začíná násilím, útěkem a strachem. A kdo má odvahu to slyšet, ví, že to není mýtus, ale zkušenost světa.
Betlém mohl být malý, mohl být jiný a archeologové se o tom mohou přít. Evangelium se nepře. Neříká, kde přesně stát s mapou v ruce. Říká, že Bůh vstupuje do dějin skrze bezvýznamnost. A to je myšlenka, která se špatně přijímá, protože bourá naši představu, že smysl přichází shora, s autoritou a razítkem.
Proč pohanství Vánoce nevyvrací, ale vysvětluje
Pak přichází těžké kladivo pohanství. Mithra, slunovrat, keltové, slované, strom, oheň, světlo. Ano, to všechno tu bylo dávno před křesťanstvím. A právě proto je to důležité. Křesťanství tyto symboly nepřevzalo proto, že by nemělo vlastní obsah, ale proto, že jim vzalo božství. Slunce přestalo být bohem, světlo přestalo být magií a dítě přestalo být symbolem. Stalo se konkrétním člověkem.
Lití olova, jmelí nebo zlaté prasátko patří k lidové tradici, ne k jádru víry. Církev to nikdy nevydávala za evangelium. Zaměňovat folklor za křesťanství je pohodlné a také intelektuálně líné. Je to kritika něčeho, co si člověk sám vytvořil, aby to mohl bez námahy odmítnout.
A možná právě proto Vánoce pořád někoho dráždí, ne proto, že by byly historicky nepřesné nebo plné symbolů, které se dají zpochybnit, ale proto, že jsou až nepříjemně přesné v tom, co říkají o nás, o naší potřebě mít věci pod kontrolou, o naší netrpělivosti se slabostí a o tom, jak neradi přijímáme světlo, které nepřichází podle našich představ.
Vánoce se totiž neptají, kdy se to přesně stalo a kde přesně stál Betlém. Ptají se, zda jsme ochotni připustit, že smysl světa může přijít potichu, bez moci a bez jistot, a že ho nelze změřit, spočítat ani definitivně vyvrátit, ale pouze přijmout nebo odmítnout.
A to je otázka, která se špatně ignoruje.
