Článek
Konec října má u nás pozoruhodnou dramaturgii. Osmadvacátého slavíme vznik Československa, jednatřicátého se ulicemi procházejí čarodějnice a kostlivci, prvního listopadu si připomínáme všechny svaté a druhého navštěvujeme své zemřelé. Během necelého týdne tak stihneme oslavit republiku, vystrašit sousedy, vzpomenout na nebe a zapálit svíčku na hřbitově. Kdyby nám tento program sestavoval profesionální dramaturg, patrně bychom ho podezírali z poněkud černého humoru.
Přiznám se, že mě na Halloweenu baví jedna věc, kterou jeho organizátoři patrně nezamýšleli. Je to jediný den v roce, kdy lidé dobrovolně utrácejí peníze za to, aby vypadali jako nebožtíci, a ještě se pochlubí fotografií na internetu. Po zbytek roku děláme všechno pro to, abychom smrt neviděli, nemuseli o ní mluvit a pokud možno na ni vůbec nemysleli. Když se ovšem přiblíží konec října, ochotně si ji pověsíme na balkon. Samozřejmě pouze tu plastovou, která má výhodu, že ji lze po skončení večírku uklidit do sklepa.
Jako katolický jáhen proti dětskému koledování, veselým kostýmům ani setkávání přátel nic zásadního nemám. Křesťanství není náboženství, ve kterém by se smích považoval za podezřelou činnost a každá oslava musela projít schválením farní rady. Přesto mě každoročně překvapuje, jaké vášně dokáže vyvolat obyčejná dýně. Jedni v ní vidí nevinnou dekoraci, druzí téměř vstupní bránu pekla, zatímco samotné dýni je to pravděpodobně jedno.
Zkusme se ovšem podívat, proč se vůbec o Halloween tolik přeme. Možná zjistíme, že problém neleží ani v dýni, ani v kostlivci, nýbrž v našem poněkud podivném vztahu ke zlu, smrti a vlastnímu svědomí.
Satanisté by se asi divili, odkud se vzal Halloween
Název Halloween pochází z anglického All Hallows’ Eve, tedy předvečera Všech svatých, což je pro některé jeho odpůrce asi stejně příjemné zjištění, jako kdyby objevili, že jejich oblíbený ateistický filozof chodil v dětství ministrovat. Dnešní podoba Halloweenu vznikala prolínáním křesťanských a starších lidových zvyků, přičemž přímá návaznost na keltský Samhain není ve všech podrobnostech historicky doložena.
Středověká Anglie navíc znala tradici zvanou souling, při níž lidé obcházeli domácnosti, dostávali jídlo a na oplátku slibovali modlitbu za zemřelé. Představte si dnešního malého koledníka, kterému sousedka místo čokoládové tyčinky nabídne koláček za Otčenáš pro pratetu Boženu. Patrně by usoudil, že narazil na domácnost, která vůbec nepochopila pravidla hry, ale právě takové zvyky patří do historického pozadí dnešního koledování (viz Pater Pepa: Halloween a Dušičky, pohled kněze, historické souvislosti od 1:33).
Historický původ ovšem ještě neurčuje, zda je všechno, co se dnes pod názvem Halloween pořádá, dobré. Rodinná oslava, veselý kostým nebo společné dlabání dýně jsou něco jiného než spiritistická seance, věštění či satanistický rituál. Katolická církev takové okultní praktiky jednoznačně odmítá (viz Katechismus katolické církve, čl. 2115 až 2117), ale není důvod zaměňovat je s dětským karnevalem. Kdyby samotné převlečení měnilo člověka v to, co představuje, měli bychom během masopustu v České republice vážné problémy s počtem skutečných medvědů.
Odmítám ovšem také opačnou krajnost, podle které je jakákoli zábava automaticky neškodná. Fascinace násilím, ponižováním, strachem a zlem není nic, co bychom měli dětem předkládat jako hodnotný program. Člověk si totiž postupně zvyká na to, čím krmí svou představivost, a pokud si navykne obdivovat krutost, nemůže se divit, že mu časem začne připadat docela normální. A právě v tom může být nenápadnost působení Zlého. Nemusí nám zlo vnucovat, když dokáže zařídit, abychom si ho sami oblíbili.
Křesťanství přitom nabízí ještě jednu pozoruhodnou možnost, totiž zlu se vysmát. Apoštol Pavel se smrti přímo posmívá slovy: „Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvá zbraň?“ (1 Kor 15,55). Je v tom kus nádherné křesťanské drzosti, protože smrt, která od nepaměti nahání lidem hrůzu, najednou slyší, že v Kristu přišla o své konečné vítězství. Karikatura čerta tak může být docela dobrou připomínkou jeho porážky, pokud si ovšem člověk neplete výsměch nepříteli s jeho uctíváním. Mezi těmito dvěma postoji je asi takový rozdíl jako mezi kreslením karikatury diktátora a vstupem do jeho osobní gardy.
A co ta nešťastná dýně? Když do ní rodiče s dětmi vloží svíčku, mohou jim připomenout Krista, který řekl: „Já jsem světlo světa“ (Jan 8,12). Plamínek prorážející temnotu je docela výmluvným symbolem, pokud dýni nepřisuzujeme žádnou magickou ochrannou moc. Někdo v ní uvidí podzimní dekoraci, věřící může zahlédnout připomínku Krista a kuchař bude pravděpodobně přemýšlet, kolik porcí polévky by se z ní dalo připravit. Každý podle svého povolání.
Poněkud znepokojivější mi připadá, když člověk celý večer odhaluje démonické nebezpečí sousedovy výzdoby a následující den bez nejmenších rozpaků pomlouvá, uráží a přeje druhým neštěstí. Ďábel totiž nepotřebuje vlastní svátek, pokud mu dokážeme dělat reklamu po celý rok.
Do nebe se nechodí na základě životopisu bez jediného škraloupu
Prvního listopadu slavíme Všechny svaté, což si mnozí představují jako shromáždění lidí se svatozáří, sepjatýma rukama a výrazem, který naznačuje, že nikdy nezažili špatnou náladu ani frontu na poště. Skutečný význam této slavnosti je však mnohem povzbudivější, protože církev si připomíná všechny, kteří již dosáhli věčného společenství s Bohem, včetně nespočtu obyčejných lidí, o nichž nikdo nikdy nenapsal knihu.
Mohla mezi nimi být naše babička, která celý život pečovala o rodinu, soused, jenž ochotně pomáhal druhým, nebo člověk, který udělal spoustu chyb, ale nakonec dokázal odpustit a přijmout odpuštění. Svatost je možná pro každého člověka, protože nikdo z nás není předem vyloučen z Božího pozvání, ačkoli odpovědět na ně znamená nechat se postupně měnit (KKC 2012 až 2014; viz Katolický týdeník: Světec může být kdokoli z nás).
Kdyby Bůh přijímal do nebe pouze uchazeče s bezchybným životopisem, měl by problém už s některými apoštoly. Petr Krista zapřel, Pavel pronásledoval křesťany a dobrý lotr stihl svou duchovní kariéru až několik okamžiků před smrtí. Zřejmě tedy nejde o to, kolikrát jsme v životě zakopli, ale zda jsme dovolili Bohu, aby nás zvedl.
O den později přicházejí Dušičky, kdy církev prosí za zemřelé a připomíná, že láska nekončí posledním výdechem. Patří sem také tradice odpustků, kterou si někteří lidé představují jako nebeský obchod s výhodnými poukázkami do ráje. Ve skutečnosti souvisejí s očištěním od časných následků již odpuštěných hříchů, což lze vysvětlit na docela obyčejném příkladu. Když dítě rozbije sousedovi okno, soused mu může odpustit, ale sklo tím samo nesroste, takže následky je stále potřeba napravit (KKC 1471 až 1479).
Církev proto nabízí možnost získat za předepsaných podmínek plnomocné odpustky pro zemřelé, například při návštěvě hřbitova a modlitbě v období od 1. do 8. listopadu. K dalším podmínkám patří svátost smíření, svaté přijímání, modlitba na úmysl papeže a odpoutání od každého hříchu. Odpoledne 1. listopadu a po celý 2. listopad lze využít také návštěvu kostela s předepsanými modlitbami, přičemž v České republice existuje letos možnost získání odpustků již od 25. října pro ty, kterým v obvyklém termínu brání vážné důvody (viz Církev.cz: Také letos můžeme získat plnomocné odpustky pro zemřelé).
Na celé této tradici mě ovšem nejvíce oslovuje něco jiného než přesná pravidla. Je to přesvědčení, že pro své zemřelé stále můžeme něco udělat, že jejich život není uzavřenou účetní položkou a že modlitba za člověka, kterého jsme milovali, má smysl i tehdy, když už jeho telefonní číslo nikdo nezvedne.
Smrt se ráda převléká. My před ní raději utíkáme
Přemýšlel jsem, proč nás vlastně Halloween tolik přitahuje, a napadlo mě, že možná představuje docela pohodlný způsob, jak si se smrtí vyřídit účty. Uděláme z ní kostlivce, pověsíme ji na plot, děti se jí zasmějí a po víkendu ji zase uklidíme do krabice. Máme tak příjemný pocit, že jsme se smrti přestali bát, přestože jsme se setkali jen s její levnou napodobeninou.
Skutečná smrt má bohužel poněkud jiné pracovní návyky. Nehlásí se předem, neohlíží se na náš kalendář a nepočká, až dokončíme všechny naléhavé povinnosti, kvůli kterým jsme odkládali návštěvu rodičů nebo telefonát příteli. Teprve před hrobem blízkého člověka někdy zjistíme, jak snadno jsme dokázali obětovat celé hodiny naprostým hloupostem, zatímco na společnou kávu s někým, koho jsme měli rádi, nám nezbývalo ani dvacet minut.
Právě proto považuji za důležité, abychom se v těchto dnech nebavili pouze o Halloweenu, ale také o životě, který nám mezi všemi těmi debatami utíká. Možná bychom měli místo další internetové hádky o čarodějnický klobouk zavolat rodičům, navštívit osamělého člověka nebo konečně odpustit někomu, s kým už léta nemluvíme. Před náhrobkem se totiž všechny naše důležité důvody, proč jsme to dosud neudělali, začnou jevit poněkud směšně.
Evangelium přitom vypráví něco, co mě na křesťanské víře nepřestává fascinovat. Ježíš přišel ke hrobu svého přítele Lazara a rozplakal se, přestože věděl, že ho vzápětí povolá zpět k životu (Jan 11,35). Pokud tedy někdo tvrdí, že správný křesťan by neměl nad smrtí svých blízkých plakat, patrně přehlédl, že plakal i samotný Kristus. Vzkříšení totiž neznamená, že nás smrt nemůže bolet, ale že naděje může existovat i tam, kde lidské možnosti definitivně skončily.
Dopřejme proto dětem Halloween, pokud je pro ně radostnou a nevinnou zábavou, a klidně si užijme společný večer s přáteli. Současně však nezapomínejme na skutečný význam slavnosti Všech svatých, modlitbu za zemřelé a především na lidi, které ještě máme vedle sebe. Jednou totiž možná někdo zapálí svíčku také na našem hrobě a bude vzpomínat, zda jsme mu dokázali věnovat alespoň trochu svého času.
Jako katolík se Halloweenu nebojím, protože věřím v Krista, který nad smrtí zvítězil. Mnohem víc se bojím toho, abych jednou nemusel před Bohem vysvětlovat, proč jsem měl tolik času na všechny možné hlouposti, ale tak málo na lidi, které mi svěřil.
