Článek
Kdyby mi někdo vyprávěl, že norská královská garda má generálmajora, který bydlí v zoologické zahradě, má ploutve místo rukou a místo vojenské strategie se zajímá především o ryby, doporučil bych mu omezit konzumaci alkoholu. Jenže ten generál skutečně existuje, jmenuje se Sir Nils Olav III. a svou čestnou funkci vykonává s takovou důstojností, že by mu ji mohl závidět nejeden státník. Pak jsem se dozvěděl, že americký prezident Donald Trump vulgárně urazil Norsko, protože nedostal Nobelovu cenu za mír. V tu chvíli mi došlo, že na mezinárodní scéně možná začíná být výhodou nemít lidský mozek, zejména pokud jeho majitel nedokáže snést, že někdo jiný dostal medaili.
Příběh norského generála začal v roce 1972, kdy si královská garda adoptovala tučňáka patagonského v edinburské zoologické zahradě. Dostal jméno Nils Olav a zahájil pozoruhodnou vojenskou kariéru, během níž se postupně vypracoval z maskota přes desátníka, seržanta a další hodnosti až na generálmajora. Současný Nils je třetím nositelem slavného jména, což z celé záležitosti činí jednu z mála vojenských dynastií, ve kterých nikdo nemusel nikoho svrhnout, otrávit ani vyhnat do exilu. V srpnu 2023 před ním nastoupilo více než 160 norských gardistů, aby mu slavnostně udělili novou hodnost, přičemž důvodem povýšení bylo jeho vzorné chování a skutečnost, že jde příkladem ostatním tučňákům (Edinburgh Zoo).
Představte si, že by vzorné chování a schopnost jít příkladem byly rozhodujícími kritérii při obsazování vysokých politických funkcí. Některé vlády by se musely přestěhovat do zahradního altánu a parlamentní jídelny by mohly začít vařit pro veřejnost. Norové ovšem dokázali něco ještě pozoruhodnějšího. Udělili generálskou hodnost tvorovi, který nemá ani základní vzdělání, a přesto tím nijak nesnížili důstojnost celé armády. V civilní politice se občas setkáváme s přesně opačným výsledkem.
Nobelova cena za mír jako důvod k mezinárodní hádce
Donald Trump v neděli 25. října vystoupil na předvolebním shromáždění v americkém Michiganu, kde prohlásil, že nechce přistěhovalce z Norska, protože nedostal Nobelovu cenu za mír. „Norsko je na hovno. Norsko se stalo zasranou dírou,“ prohlásil americký prezident, čímž názorně předvedl, jak vypadá diplomacie člověka, který se považuje za mimořádného mírotvorce. Kdyby podobné hodnocení zaznělo od opilce ve čtvrté cenové skupině, nejspíš by mu výčepní doporučil přejít na minerálku. V tomto případě však šlo o prezidenta Spojených států, takže se jeho slovům místo hospodského personálu musela věnovat světová média (zdroje: Novinky, Reuters).
Letošní Nobelovu cenu za mír získala jihoafrická právnička Navanethem Pillayová, která se mimo jiné podílela na rozvoji mezinárodního trestního práva, působila jako vysoká komisařka OSN pro lidská práva a značnou část profesního života věnovala boji proti beztrestnosti nejzávažnějších zločinů. Trump už dříve vysvětloval, že on sám ukončil osm válek, zatímco o laureátce údajně nikdy neslyšel. Z toho lze vyvodit pozoruhodnou filozofickou teorii, podle níž hodnota lidských zásluh závisí na tom, zda o nich ví Donald Trump. Pokud o vás americký prezident neslyšel, můžete mít za sebou klidně desetiletí práce na obraně lidských práv, ale z hlediska jeho osobního Nobelova výboru jste pořád naprostý začátečník (Novinky).
Zvláštní pozornost si zaslouží skutečnost, že Nobelovu cenu za mír neuděluje norská vláda, nýbrž nezávislý Norský Nobelův výbor. Trump tedy potrestal slovní urážkou celý národ za rozhodnutí instituce, kterou norská vláda neřídí. Přibližně stejně rozumné by bylo prohlásit všechny Francouze za idioty, protože vám pařížská restaurace nepřinesla objednané hranolky. Jenže tady nejde o restauraci ani o uraženého turistu, ale o prezidenta jaderné velmoci, kterému se nelíbilo, že mu někdo odmítl udělit ocenění za mírotvorné zásluhy.
Kandidát na Nobelovu cenu za mír, který se kvůli jejímu neudělení pustí do vulgárního napadání celé země, představuje tak dokonalou absurditu, že by si ji autor politické satiry netroufl vymyslet. Připomíná to uchazeče o cenu za celoživotní slušnost, který se po vyhlášení výsledků rozčílí, zfackuje porotu a ještě požaduje omluvu za to, že jeho kvality nikdo nedocenil.
Diplomatické jednání s tučňákem
Představoval jsem si, jak by vypadalo oficiální setkání Sir Nilse Olava s Donaldem Trumpem. Americký prezident by pravděpodobně zahájil jednání výčtem svých historických úspěchů, zmínil osm údajně ukončených válek, několikrát zdůraznil, že nikdo před ním nedokázal tolik, a nakonec by požadoval uznání, že je největším mírotvorcem všech dob. Norský generál by ho trpělivě poslouchal, občas zaklonil hlavu a prohlížel si jeho účes, protože tak neobvykle zbarveného ptáka ve svém výběhu dosud nepotkal. Kdyby nakonec přišla otázka na jeho vlastní úspěchy, prostě by se otočil a odešel k bazénu, čímž by předvedl patrně nejdůstojnější ukončení diplomatické schůzky v moderních dějinách.
Trump má ovšem oproti tučňákovi jednu nepopiratelnou výhodu, protože dokáže mluvit. Zda je tato schopnost v jeho konkrétním případě přínosem pro mezinárodní vztahy, ponechávám na uvážení čtenářů. Nils Olav si vystačí s několika přirozenými zvuky, zatímco americký prezident stihl veřejně zpochybnit zásluhy nositelky Nobelovy ceny, vulgárně urazit spojeneckou zemi a opakovaně připomenout, jak nedostatečného uznání se mu podle jeho názoru dostalo.
Když se moc zamění za velikost
Na celé záležitosti je nejzajímavější něco jiného než samotná vulgarita amerického prezidenta. Norská královská garda si může dovolit pasovat tučňáka na rytíře a povýšit ho na generálmajora, protože chápe rozdíl mezi skutečnou autoritou a okázalým předváděním vlastní důležitosti. Nikdo si tam zřejmě nemyslí, že důstojnost armády spočívá v tom, že její představitelé musí při každé příležitosti připomínat své tituly, pravomoci a osobní zásluhy. Dokážou se zasmát, aniž by ztratili respekt, zatímco někteří politici ztrácejí respekt právě proto, že se sami sobě zasmát nedokážou.
Trumpova reakce odhaluje zvláštní způsob uvažování, podle něhož se úspěch ostatních automaticky stává osobní urážkou. Jestliže cenu dostane někdo jiný, není to důvod k zamyšlení nad rozhodnutím poroty, ale důkaz nespravedlnosti, nevděčnosti a údajně nesmazatelné skvrny na celé zemi. Při takovém způsobu myšlení by se olympijské hry musely končit diplomatickými roztržkami, protože vítězství jednoho závodníka by ostatní mohli považovat za mezinárodní spiknutí.
Sir Nils Olav se naproti tomu nikdy neucházel o vojenskou hodnost, nevedl kampaň za své povýšení a podle všech dostupných informací se ani nepokusil zpochybnit zásluhy ostatních obyvatel edinburské zoo. Kdyby mu zítra někdo oznámil, že už generálem není, nejspíš by dál plaval, jedl ryby a žil spokojeným tučňáčím životem. Donald Trump disponuje jednou z největších politických mocí světa, a přesto se podle svých veřejných vyjádření nedokáže smířit s tím, že mu pět členů norského Nobelova výboru nedalo medaili, po které touží.
Norové tak mají generála, který ke spokojenosti potřebuje rybu, zatímco Amerika má prezidenta, kterému nestačí ani Bílý dům, pokud k němu nedostane Nobelovu cenu za mír. Oba mají vysokou funkci a oba se mohou těšit pozornosti celého světa, jenže jeden z nich vůbec netuší, jak je důležitý, zatímco druhý má zřejmě obavu, že si toho svět ještě pořád dostatečně nevšiml.
Norský generál nikdy nevzlétne, protože mu to příroda nedovolila. Lidé takovou překážku nemají, přesto se někteří nedokážou povznést ani nad vlastní ješitnost.
