Článek
Zatímco většina koček tráví život strategickým přemisťováním mezi klávesnicí, čistým prádlem a vaší hlavou ve čtyři ráno, barmský Pablo z Austrálie se rozhodl pro experiment: Jaké to asi je, usnout v pračce. Ta totiž splňuje vše, co kočičí duše hledá – teplo, ticho, voňavý prostor a mírně gumovou příchuť osudu.
Jeho lidská majitelka si přitom zrovna řekla, že je čas na samočisticí program. Bez prádla. Tedy s výjimkou jednoho extra chlupatého kusu, který zrovna chrněl v bubnu. Dvířka cvakla, tlačítko cvaklo taky – a začal program „kocour naprudko“.
Pětapadesát minut. Tři tisíce otáček. Mýdlová lázeň. Ledová voda. Tiché zoufalství. Co nezařídil cyklus, dokončilo ždímání. Pablo se mezitím proměnil v napěněnou sochu nehybného mňoukání.
Když se z chlupatého mazlíčka stane program na jemné praní
Po otevření pračky nevypadla ven čerstvě umytá vůně, ale promočený kočičí uzlíček s výrazem někoho, kdo se právě vrátil z lázeňského pobytu v pekle. Majitelka ho okamžitě odvezla na veterinu, kde se rozjela akce, kterou by Hollywood nazval Mission Impawsible (slovní hříčka: místo Impossible – nemožný – „Impawsible“ jako „s tlapkami“).
Mozek zasažený, plíce poškozené, drápky pryč. Ale kocour žil. Veterinářka, která ho přijímala, přiznala, že něco tak zoufalého ještě neviděla. A to v Austrálii znamená hodně – to je země, kde vás i stín může kousnout.
Jeho přežití bylo označeno za zázrak. A zároveň připomínka, že kočky mají tendenci zalézat přesně tam, kam nemají. Do tašek, krabic, šuplíků… a bohužel i do praček. Jen většinou nemají Pablovo štěstí, výdrž a pravděpodobně i přímou linku k patronovi všech sušících cyklů.
Před praním zkontrolujte kapsy. A taky kocoura
Dnes už Pablo zase běhá po domě, skáče na stůl, okázale ignoruje příkazy a vypadá, jako by se nic nestalo. Ale kdykoli někdo zmáčkne tlačítko „start“, zpozorní. A v očích mu na chvíli probleskne vzpomínka na vířící buben osudu. Jeho příběh veterinární klinika zveřejnila se slovy díků a varování: „Kočky milují pračky.“ Ano. A pračky je nemilují zpátky.
Takže až příště budete chtít spustit cyklus, udělejte si nový zvyk. Zapomeňte na kapsli, zapomeňte na otáčky. Prostě se podívejte dovnitř. Jestli tam něco chlupatého spí, nemá to být tam. I kdyby to mělo tak roztomilé tlapičky, že byste ho nejradši přemáchli na třicet.
A Pablo? Ten už ví své. Možná nevěří v Boha, ale rozhodně nevěří spotřební elektronice. Odteď už se nikdy neschová tam, kde to bzučí, bliká a má víc než jedno tlačítko. A kdyby náhodou ano, nejspíš si předtím sepíše závěť, rozloučí se s miskou, nasadí si plavecké brýle… a šnorchl. Protože jednou stačilo. A dvakrát by to asi už nerozdýchal. Doslova.
Zdroj: Kocour přežil hodinový cyklus v automatické pračce (Novinky.cz)
