Článek
Členové KSČM byli na výletě v Rusku. Když se chtěli vrátit, Lotyši je nepustili přes hranice. Zní to skoro jako začátek vtipu, který končí vězením, nebo alespoň návratem přes Mongolsko.
Ale vážně: čtyři členové Komunistické strany Čech a Moravy se vydali na soukromou exkurzi po místech, kde Rudá armáda zanechala otisky svých bot, tankových pásů a ideologie. Prý šlo o „památná místa hrdinství“. Překlad: chtěli si sáhnout na historii. Ideálně na tu, kterou zbytek Evropy raději zamknul do vitríny s nápisem „Neotvírat bez přilby“.
Země zaslíbená… ale jen směrem tam
A teď to přijde: proč se vůbec chtějí vracet? Vždyť to je ta země zaslíbená, ne? Veliké Rusko, všude památníky, busty, vzpomínky, ruské saláty bez zeleniny. A hlavně: žádné pochody hrdosti, inflace jen na vlastní nebezpečí a svoboda slova omezená jen na větu „všechno je v pořádku“.
Ale ne. Oni chtějí zpět. Přes Lotyšsko. Členský stát NATO a EU. Tedy něco, co by jejich stranický program nejraději popřel, rozebral a poslal na převýchovu do Minsku.
A tak se nabízí geniálně jednoduchá otázka z komentářů: Proč nezůstanou tam, kam je srdce táhne?
Bezpečnostní hrozba jménem soudruh v kraťasech
Lotyšsko je evidentně zemí s velmi citlivými čidly. A jakmile čidla zachytila čtyři asi důchodce s batohem, samolepkou „Lenin navždy“ a mapou bitvy u Kurska, zvedla se závora – ale jen směrem zpět.
Lotyšská pohraniční policie vyhodnotila skupinku jako možné ohrožení vnitřní bezpečnosti. Tedy pravděpodobně nikoli kvůli výzbroji, ale výřečnosti. Víte, jak to chodí: jeden špatně interpretovaný výklad o kolektivizaci na pumpě v Daugavpilsu a máte diplomatický incident jako vyšitý.
Ministerstvo: pomoc omezena. Logicky
Zatímco soudruzi dál trčí v Rusku a dumají, zda to vezmou domů přes Bělorusko nebo rovnou transsibiřskou linkou do Pchjongjangu, české ministerstvo zahraničí vzkazuje: „Konzulární pomoc je omezena.“ Což je krásná formulace pro „my vám říkali, ať tam nelezete, tak si to teď užijte“.
Do celé věci je zapojena ambasáda v Moskvě. Ta teď pravděpodobně řeší, jak dostat čtyři postarší romantiky přes hranici dřív, než se stihnou přihlásit o trvalý pobyt a požádat o zlatou medaili za zásluhy o obnovu ruského turismu.
Pointa za všechny pohraniční závory
Na závěr je třeba uznat jedno: svět má smysl pro ironii. Když někdo věří v jiný svět, měl by si nejdřív zjistit, jestli se z něj dá taky vyjet. A pokud ho skutečně miluje, měl by v něm zůstat. Ať si tam třeba otevřou vlastní expozici: „Čeští soudruzi v exilu – živá památka minulosti.“
S rudou hvězdou na batohu, vírou v Sověty v srdci – a nově i s poznáním, že některé výlety by měly být jednosměrné.
P.S.: Rudí zpět v ráji supermarketů a demokracie
Aktualizace pro všechny, kdo napjatě sledovali cestovatelskou reality show „Soudruzi na cestě domů“: čtveřice členů Komunistické strany Čech a Moravy, kterou Lotyšsko odmítlo vpustit na své území kvůli „možnému ohrožení vnitřní bezpečnosti“, se nakonec – s mírným zpožděním a pravděpodobně i s únavou v lýtkách – vrátila zpět do Evropské unie.
Podle ministerstva zahraničí si parta ideologických dobrodruhů nakonec domluvila tranzit přes Estonsko. Ano, přes Estonsko – zemi, která ví, co to znamená mít Rusko za humny a přesto má odvahu říct: „No dobře, tak je pusťte.“ O čemž se dá usuzovat, že estonská pohraniční kontrola buď zavřela oči, nebo si řekla, že tahle výprava už je dostatečně potrestaná samotným pobytem v zemi, kde si i svoboda dává pozor na jazyk.
Podle mluvčího MZV Daniela Drakea se tedy případ z konzulárního pohledu uzavírá. Čeští diplomaté prý výpravě nabídli různé možnosti návratu, ale zároveň opět důrazně upozorňují, že doporučení je do Ruské federace necestovat. Což je diplomatický způsob, jak říct: My vám to říkali, vy jste to stejně zkusili, a teď už si příště zabalte ešus, buzolu a svatý obrázek Karla Marxe – protože příště už vás hledat nebudeme.
Komunistická strana zůstává skoupá na detaily, kdo konkrétně se výletu zúčastnil. Možná se bojí, že by přílišná medializace mohla vést k otázkám typu „Kdo to platil?“ nebo „Měl ten památník opravdu otevřeno?“ Ale hlavně – člověk nikdy neví, kdo si dneska ještě vzpomene, co se dělo na Dukle.
A tak můžeme výpravu uzavřít. Vrátili se. Zřejmě bez medailí, bez samovarů, ale zato s neocenitelnou zkušeností, že když chcete cestovat časem, není dobré volit směr zpět. Protože zatímco do minulosti se dostanete snadno, návrat už je často jen pro vytrvalé. Nebo pro ty, kterým pomůže česká ambasáda. A estonská benevolence.
Tak vítejte zpátky. Tady jsou pořád svobodné volby, nedostatek pomníků a přebytek paměti.
