Článek
Pamatujete si ještě, jak se dřív omlouvalo ze školy? Vzít žákovskou, naklonit hlavu, dramaticky zakašlat a vymyslet něco chytře vágního: „Prosíme o omluvení syna z rodinných důvodů.“ A pak už jen napodobit matčin podpis – a doufat, že paní učitelka nepozná, že vaše „m“ připomíná písmeno hrocha po mrtvici. Byla v tom alespoň nějaká námaha. Pokus o klam. Trocha adrenalinu. Dnes už se ale děti ani nenamáhají lhát osobně. Dneska se lže digitálně. Vysoce kvalitně. Ve studiové kvalitě.
Třináctiletá dívka z Ameriky si nahrála pár vět, které její maminka řekla – třeba při telefonátu nebo hlasovce – a pak tenhle hlas vložila do AI generátoru. A ten? Ten mluvil za ni. Zavolal do školy, omluvil absenci a všichni byli spokojení. Včetně školy. Včetně otce, kterému tentýž hlas později vysvětlil, proč je úplně v pořádku, že dcera spí u kamarádky. Jen maminka byla trochu zaskočená, když jí škola zavolala, jestli je její dcera v pořádku – a ona poprvé slyšela, že vlastně mluvila. Hlasem, který byl její, ale o němž vůbec netušila, že právě řeší rodinnou logistiku.
Lhát se bude vždycky. Jen už to nemá kouzlo
Tohle není rebelie. Tohle je outsourcing. Staré triky měly styl – předstíraná bolest břicha, náhlý záchvat morální únavy nebo nečekaná smrt domácího zvířete, které nikdy neexistovalo. Všechno to mělo jiskru, nápad, příběh. Ale dnes? Dnes stačí pět vteřin hlasu a bezplatný nástroj na internetu. A vaše máma řekne cokoli, co potřebujete. Klidným, rozhodným a dokonale důvěryhodným tónem. Už ani není potřeba zvedat telefon – maminka už v něm dávno je. Jen ji spustíte.
Příběh vyvolal pozdvižení, když ho zveřejnil spisovatel Nathan Ramos Park. Ne proto, že by to bylo nezákonné (i když…), ale protože to bylo děsivě jednoduché. A taky až nečekaně chytré. V komentářích se to hemžilo reakcemi od „to je konec světa“ po „to je geniální, dejte jí stipendium“. Někdo napsal, že to je jak z filmu Volný den Ferrise Buellera (pozn. red.: Ferris Bueller je hlavní hrdina kultovní americké komedie z roku 1986, kde se středoškolák v Chicagu rozhodne ulít ze školy a strávit dokonalý den – celé město mu na to málem skočí a on s úsměvem manipuluje každého, včetně ředitele). Ale Ferris musel něco dělat. Hrát, improvizovat, přesvědčovat. Tahle dívka jen zadala příkaz – a svět se přizpůsobil.
Máma mluví. Až na to, že nemá tušení
Když vám vlastní dítě přehraje váš hlas, ve kterém říkáte věci, které jste nikdy neřekli, a přitom zníte klidněji, vyrovnaněji a mileji než v reálu, začnete si klást otázky. Třeba: „K čemu mě ještě vlastně potřebují?“ Dřív jste byli klíčem k omluvence. Dnes už jste jen datová stopa. Dítě si vás stáhne, vyčistí šum a přizpůsobí vám slovník. A pak vás pustí světu jako dokonalou rodičovskou značku s přívětivým hlasem. Jako Siri s aurou lásky.
Až vám jednou dítě poděkuje za důvěru a vy se dojmete, zkuste se v duchu ujistit, že to opravdu řeklo ono. Možná to totiž jen přehrálo. A možná jste to ani nebyli vy, komu děkovalo.
Ale upřímně: dokud vás potřebuje alespoň jako zvukovou stopu, pořád je to v pořádku. Horší bude, až si vytvoří i vaši tvář. A zjistí, že už vůbec nemusíte existovat. Protože rodič? Ten se dneska dá nahradit. Hlavně když mluví v HD kvalitě a nezapomíná, že pyžamová party začíná v osm.
P. S.: Ano, jsem si vědom, že tenhle fejeton může vyvolat lavinu kreativních experimentů. Pokud se po jeho přečtení někdo rozhodne „jen tak“ otestovat, jak by to znělo, kdyby za něj mluvila maminka ve studiové kvalitě, vůbec bych se nedivil. A rodiče varuji před větou: „Potřebuju nahrát pár slov do školního projektu.“ Může to být nevinný úkol. Ale taky trénink na budoucí virtuální útěk ze školy.
A když už vás někdo přehraje… tak ať je to aspoň bez chyb a s hezkou výslovností. Když už vás digitálně nahradí, ať se za sebe aspoň nemusíte stydět.
