Článek
Texty o relikviích často sklouzávají buď k nekritickému nadšení, nebo k ironickému shazování. Obojí je stejně nepřesné. Smysluplná debata začíná tam, kde se rozlišuje mezi vírou, dějinami a lidskou představivostí. Právě z tohoto pohledu je třeba číst i Turínské plátno a Svatý grál.
Turínské plátno. Relikvie, otázky a střízlivost víry
Turínské plátno je často prezentováno buď jako přímý důkaz Ježíšova vzkříšení, nebo naopak jako definitivně odhalený podvod. Ani jedno není pravda. Historická data jsou mnohem střízlivější a právě proto zajímavější.
Je pravda, že plátno se v dějinách objevuje prokazatelně až ve čtrnáctém století a že radiokarbonové datování z roku 1988 jej zařadilo do rozmezí let 1260 až 1390. Je také pravda, že způsob pohřbu popsaný v evangeliích neodpovídá představě jednoho souvislého plátna s celotělovým otiskem. Evangelium podle Jana výslovně mluví o více kusech plátna a o zvláštní roušce na hlavě.
Z těchto faktů ale nevyplývá, že by šlo o cílený církevní podvod nebo že by plátno mělo suplovat evangelium. Katolická církev nikdy neprohlásila Turínské plátno za dogmatický důkaz Ježíšovy identity. Nabízí je k úctě, nikoli k povinné víře. To je rozdíl, který bývá v podobných polemikách systematicky přehlížen.
Spekulace, že by plátno mohlo zachycovat některého z templářských rytířů, případně Evropana ukřižovaného muslimy, patří spíše do oblasti domněnek než vědy. Neexistuje žádný historický ani antropologický důkaz, který by takový závěr potvrzoval. Jde o hypotézu, která může znít efektně, ale stojí na velmi vratkých nohách.
Z teologického hlediska je podstatné něco jiného. Křesťanství nestojí na tom, zda se dochoval kus látky. Stojí na svědectví o vzkříšení, které se předávalo ústně i písemně dávno předtím, než se o nějakém plátně začalo mluvit. Pokud by Turínské plátno zítra zmizelo, víra by se nezhroutila. A to je možná ta nejdůležitější informace, kterou si stojí za to zapamatovat.
Svatý grál. Literární symbol, ne církevní spiknutí
Podobně zjednodušeně bývá vykládán i Svatý grál. Bible nevypráví o žádném zázračném poháru, ale o kalichu, který se nepije pro efekt, nýbrž pro vztah. Kalich poslední večeře je teologický symbol darovaného života, nikoli magický předmět s nadpřirozenými schopnostmi.
Je pravda, že legenda o grálu vzniká až ve středověku a že má blízko ke keltským mýtům o kouzelných nádobách, kotlích hojnosti a elixírech. Nepravda je však tvrzení, že by šlo o jakousi „ďábelskou lest druidů“, kteří chtěli křesťanství podvratně převzít. Takový výklad spíše vypovídá o moderní potřebě hledat spiknutí než o reálných dějinách.
Klíčovou roli sehrává Chrétien de Troyes, který ve svém románu Perceval proměňuje grál v literární symbol hledání smyslu, nikoli v církevní relikvii. Středověký čtenář tyto texty nechápal jako historický záznam, ale jako alegorii duchovní cesty. Grál nebyl „důkazem víry“, ale obrazem nenaplněné touhy, otázky a zrání.
Kalich uchovávaný v Catedral de Valencia má starověký původ, to je historicky doložitelné. Církev jej však nikdy nepředkládala jako nezpochybnitelný důkaz poslední večeře. Nabízí jej jako symbolickou relikvii, nikoli jako argument v debatě s ateisty.
Co zůstává, když sundáme legendy
Turínské plátno ani Svatý grál nejsou základem křesťanství. Jsou produktem lidské kultury, imaginace a duchovního hledání své doby. To z nich nedělá ani důkaz víry, ani automaticky podvod. Dělá to z nich svědectví o tom, jak lidé v různých epochách přemýšleli o Bohu, utrpení a smyslu života.
Víra nestojí na artefaktech, ale na příběhu Ježíše z Nazareta a na otázce, kterou tento příběh klade každému člověku. Kdo se relikviím vysmívá, většinou bojuje s karikaturou víry. A kdo je absolutizuje, riskuje totéž z opačné strany. Zralá víra si může dovolit obojí. Odložit legendu i naslouchat tomu, co se skrývá pod ní.
