Článek
Když se řekne kurýr, většina z nás si vybaví pomačkanou krabici s botami, které na fotce vypadaly o číslo menší, nebo balík, co se už týden vozí po republice. Jenže v Británii dostala jedna rodina zásilku, kterou si nikdo neobjedná a kterou by si nevybrala ani v nejčernějším snu. Matčiny ostatky doručil Britce kurýr. O tom, že podstoupila eutanazii, se dozvěděla z WhatsAppu. Moderní technologie dnes dokážou propojit lidi i na věčnost.
Osmapadesátiletá Maureen řekla rodině, že jede s kamarádkou na výlet do Litvy. Místo toho zamířila do Švýcarska na kliniku Pegasos, která poskytuje asistovanou sebevraždu i lidem, jejichž stav není beznadějný. Slíbila, že se vrátí. A ona se vlastně vrátila, jen trochu jinak. Dcera Megan místo radostného přivítání dostala zprávu z chatovací aplikace a následně číslo zásilky, aby mohla sledovat, jak se její máma „pohybuje“ k domovu. Zasílatel: smrt. Doporučeně.
Klikněte pro více informací
Člověk by čekal, že takovou věc oznámí někdo osobně. Že přijde lékař, nebo alespoň rodinný přítel, a řekne: „Je mi to líto.“ Jenže tady se to odehrálo v jazyce naší doby: pípnutí telefonu, modrá fajfka, zpráva přečtena. Žádný hlas, žádný dotek, jen emotikon mezi tragédií a rutinou.
A pak kurýr, který k urně přiloží certifikát o kremaci, protože bez papíru dnes ani smrt nemá hodnotu. Z lidského gesta se stala logistická operace. Předat, podepsat, odejít. Veškerý prostor pro soucit se vešel do jedné tištěné A4 a pár řádků na displeji. A jako bonus možnost sledovat zásilku online – aby se rodina necítila odpojena od procesu.
Právo odejít vs. právo vědět
Rodina tvrdí, že klinika měla falešný dopis údajně od dcery, který prý napsala samotná Maureen. Pegasos si ale stojí za tím, že proběhl rozsáhlý posudkový proces. Možná ano, jen je těžké tomu věřit, když je jediným hlasem pro rozhodnutí samotný žadatel.
V podobných případech se však často ozývá i jiný pohled. Podle některých je rozhodnutí o eutanazii výsostně osobní a rodina by do něj neměla zasahovat, zvlášť pokud si to dotyčný nepřeje. Jiní připomínají, že u dospělého člověka není samozřejmé, aby byli příbuzní předem kontaktováni. A pak jsou tací, kteří by k tomu dodali, že aspoň nemusíte řešit, jestli na parte použít decentní rámeček, nebo radši font Comic Sans.
A možná i proto má Pegasos za sebou více než jednu podobnou kauzu, vždy s otazníky a s rodinou postavenou před hotovou věc. Smrt v jejich pojetí působí spíš jako služba na přání než jako poslední rozhodnutí, které by mělo mít prostor pro pochybnost a blízkost.
Je to střet dvou světů: jednoho, který klade důraz na individuální právo, a druhého, který vidí hodnotu v posledním společném okamžiku. A mezi nimi leží urna, certifikát a zásilka, která přišla včas. Tak včas, že by se za to nemusel stydět ani nejrychlejší e-shop.
Bez smajlíku
Tento příběh není jen o jedné ženě a její smrti. Je to obraz doby, kdy se i poslední rozloučení odbavuje jako zásilka z e-shopu. Kdy místo objetí sledujeme trasovací čísla a místo ticha slyšíme cinknutí notifikace.
Možná je čas si připomenout, že smrt není balík a člověk není položka ve skladu. Protože jestli to zapomeneme, může nám jednou o smrti blízkého dát vědět jen notifikace z telefonu – stejná, jaká nás upozorňuje na slevu v e-shopu nebo nové video s roztomilými koťaty. A místo hlasu, který by řekl „je mi to líto“, uvidíme jen chladný text od algoritmu s prostým oznámením „upřímnou soustrast“, doplněný možností kliknout na „Ohodnotit doručení“.
