Všichni svatí: O tom, kdo patří do nebe, máme jasno. Jenže Bůh se nás na názor neptá

Máme zvláštní talent dělat z mrtvých lidí lepší osobnosti, než jakými byli za života. Stačí, aby někdo zemřel, a najednou byl laskavý, obětavý, pracovitý a všichni ho měli rádi. Pokud byl celý život protivný, dozvíme se, že měl svéráznou povahu. Jestli se s každým hádal, říkáme, že byl zásadový. A když byl vyloženě nesnesitelný, zpravidla se shodneme, že měl alespoň dobré srdce. Smrt zkrátka dokáže s lidským životopisem udělat zázraky, za které by se nemusela stydět ani zkušená reklamní agentura.

Prvního listopadu slaví katolická církev všechny svaté. Člověk by mohl nabýt dojmu, že jde o podobnou přehlídku dokonale upravených životopisů, pouze s lepším osvětlením a svatozáří. Skutečnost je však zajímavější. Církev si dnes připomíná všechny, kteří podle křesťanské víry dosáhli věčného společenství s Bohem, včetně těch, jejichž jména nikdo nezná. A mezi nimi mohou být lidé, které bychom za jejich pozemského života za svaté rozhodně nepovažovali.

Když se řekne svatý, většina lidí si představí někoho s rukama sepjatýma k modlitbě, mírným úsměvem a pohledem upřeným někam nad naše hlavy. Takový člověk se nikdy nerozčiluje, vždycky ví, co říci, a kdyby mu někdo šlápl na nohu, pravděpodobně by mu ještě poděkoval za příležitost procvičit si trpělivost. Skutečné životopisy světců ovšem připomínají spíše pestrou sbírku lidských osudů než katalog dokonalých charakterů.

Apoštol Petr ze strachu třikrát zapřel Ježíše (Lk 22,54–62). Pavel před svým obrácením pronásledoval křesťany (Sk 8,1–3; 9,1–19). Augustin z Hippo prožil bouřlivé mládí, dlouho hledal životní směr a jeho matka Monika se kvůli němu pořádně namodlila (sv. Augustin, Vyznání, knihy II–VIII). Kdyby se na začátku jejich životní cesty sestavoval seznam budoucích světců, nejspíš by neměli právě nejlepší doporučení. Jejich příběhy však pokračovaly způsobem, který by jejich mladší já pravděpodobně překvapil.

Katolická církev chápe svatost jako působení Boží milosti, na kterou člověk svobodně odpovídá. Katechismus připomíná, že ke svatosti jsou povoláni všichni křesťané bez ohledu na své postavení či životní stav (KKC 2013; Lumen gentium, čl. 40–41). Patří sem rodiče, zaměstnanci, podnikatelé, studenti i lidé, kteří většinu života zápasí s obyčejnými starostmi. Nikdo nemusí začít tím, že se stane dokonalým. Ostatně kdyby to byla vstupní podmínka, církev by pravděpodobně neměla mnoho členů ani mezi vlastními duchovními.

Historie slavnosti Všech svatých je zajímavější, než naznačují některé internetové příspěvky tvrdící, že církev jednoduše převzala pohanský svátek a opatřila jej křesťanskou nálepkou. Společné připomínání mučedníků se v křesťanských obcích rozvíjelo už ve 4. století. Postupně se úcta rozšiřovala také na další významné svědky víry, kteří nezemřeli mučednickou smrtí (Vatican News, Solemnity of All Saints).

Roku 609 nebo 610 papež Bonifác IV. zasvětil římský Pantheon, původně pohanský chrám, Panně Marii a všem mučedníkům. Připomínka této události připadala na 13. května. Dnešní listopadové datum se na Západě prosazovalo postupně, zejména v souvislosti s papežem Řehořem III. v 8. století, a za Řehoře IV. se slavení dále rozšířilo ve Franské říši. Překvapivé je, že východní křesťané dodnes běžně slaví všechny svaté v neděli po Letnicích (Vatican News, Solemnity of All Saints).

A co keltský Samhain, který bývá s prvním listopadem spojován? Časová a kulturní souvislost podzimních svátků je nepochybným tématem historického zkoumání, ale původ slavnosti Všech svatých nelze spolehlivě vysvětlit pouhým přejmenováním jediného pohanského svátku. Křesťanské připomínání mučedníků má vlastní starobylé kořeny a různá data slavení dokládají složitější vývoj. Dějiny bývají zkrátka méně jednoduché než internetové titulky. Což je pro internetové titulky pochopitelně nepříjemná zpráva.

V katolickém kalendáři najdeme množství jmen svatých a blahoslavených. Někteří byli papežové, jiní řeholníci, lékaři, učitelé, rodiče nebo lidé, kteří prožili většinu života daleko od veřejné pozornosti. Oficiální prohlášení za svatého, odborně kanonizace, však není okamžikem, kdy se dotyčnému otevřou nebeské brány. Církev tím potvrzuje, že podle jejího úsudku již dosáhl nebeské slávy a může být předkládán jako příklad křesťanského života a přímluvce (KKC 828; Kodex kanonického práva, kán. 1187).

Z toho vyplývá skutečnost, kterou možná řada lidí netuší. Církev má seznam svatých, které oficiálně uznala. Nemá však úplný seznam všech lidí, kteří jsou podle její víry v nebi. Biblická kniha Zjevení ostatně představuje před Božím trůnem veliký zástup lidí ze všech národů a jazyků, který nikdo nedokáže spočítat (Zj 7,9). Právě tento obraz dokonale vystihuje smysl dnešní slavnosti.

Možná mezi nimi je žena, která třicet let pečovala o nemocného manžela a nikdy nedostala žádné ocenění. Muž, který se dokázal vzdát pomsty, přestože mu někdo vážně ublížil. Nebo člověk, který po mnoha letech špatného života skutečně litoval a rozhodl se změnit. Jejich věčný osud neznáme. Zvláštní ovšem je, jak snadno si někdy dovolujeme rozhodovat o tom, kdo by si nebe zasloužil a kdo rozhodně ne. Člověk by skoro řekl, že někteří už mají od svatého Petra přislíbené místo v přijímací komisi.

Prvního a druhého listopadu se zaplňují hřbitovy, lidé nosí květiny, zapalují svíčky a vzpomínají na své blízké. Oba dny proto veřejnosti často splývají v jeden svátek zesnulých. V katolické liturgii však mají odlišný význam. Prvního listopadu církev slaví ty, kteří již dosáhli nebeské blaženosti. Druhého listopadu, při Vzpomínce na všechny věrné zemřelé, se modlí za zemřelé, zvláště za ty, kteří podle katolické nauky ještě procházejí očišťováním (KKC 954; KKC 1030–1032).

Samotná návštěva hřbitova ovšem přesahuje hranice náboženské víry. Člověk nemusí věřit v nebe, aby pochopil, proč někdo stojí u hrobu své maminky a dlouhé minuty mlčí. Nemusí znát Katechismus ani liturgický kalendář, aby dokázal zapálit svíčku a vzpomenout si na člověka, jehož přítomnost mu dodnes chybí. Smrt může ukončit společný život, ale nedokáže na povel ukončit lásku ani vzpomínky.

S dnešní slavností souvisí také otázka, proč se katolíci obracejí ke svatým s prosbou o přímluvu. Katolická nauka rozlišuje mezi klaněním, které náleží výhradně Bohu, a úctou ke svatým. Věřící, který prosí určitého světce o přímluvu, vyjadřuje přesvědčení, že společenství s Kristem není přerušeno smrtí. Podobně může požádat žijícího člověka, aby se za něj modlil, ačkoli přímluva svatých vychází z víry v jejich život s Bohem (KKC 956–957). Skeptik takovou představu přijmout nemusí. Je však rozdíl mezi nesouhlasem s určitým učením a kritikou něčeho, co dané náboženství vůbec netvrdí.

Představme si dva muže bydlící ve stejném domě. První je vždy elegantně oblečený, všechny zdraví s úsměvem, má dokonale upravenou zahradu a na sociálních sítích pravidelně sdílí moudré citáty o laskavosti. Druhý je zamračený, příliš nemluví a občas se pohádá kvůli parkování. Kdyby se hlasovalo o nejoblíbenějšího souseda, výsledek by byl jasný ještě před otevřením volební místnosti.

Jenže co když ten druhý už deset let pečuje o vážně nemocnou manželku? Každé ráno jí připravuje léky, pomáhá s hygienou, nakupuje a v noci vstává, když potřebuje pomoc. Poslední dovolenou měl někdy v době, kdy se fotografie ještě běžně vyvolávaly na papír. O jeho každodenním zápasu přitom ostatní obyvatelé domu téměř nic nevědí. Znají jen zamračeného člověka z chodby a několik nepříjemných rozhovorů o parkování.

Právě tady se projevuje jedna z našich zvláštních schopností. Sami pro své chyby známe všechny polehčující okolnosti. Víme, kdy jsme byli unavení, proč jsme se rozčílili a co nás trápilo. U druhých vidíme především jejich chování. Sami sobě přiznáváme složitý životní příběh, zatímco ostatním vystavujeme rozsudek podle jediné kapitoly.

V době sociálních sítí je takové posuzování ještě snadnější. Člověk může získat pověst mimořádně laskavé osobnosti díky několika hezkým fotografiím a správně zvoleným větám. Jinému stačí jeden nepovedený výrok, aby ho tisíce lidí definitivně zařadily mezi nepřijatelné. Jenže popularita není totéž co dobrota a schopnost dobře vypadat před veřejností ještě nic neříká o tom, jak se chováme k lidem, od kterých nemůžeme nic získat. Kdyby se charakter měřil počtem lajků, museli bychom za největší mudrce lidstva prohlásit některé internetové influencery. To by byla pro dějiny filozofie poměrně zdrcující zpráva.

Ježíšova blahoslavenství přitom nabízejí docela jiné měřítko. Mluví o milosrdných, čistého srdce a tvůrcích pokoje, nikoli o lidech s největším společenským vlivem (Mt 5,1–12). V jejich pozadí stojí jednoduchá, ale náročná představa lidské velikosti. Člověk může být významný tím, že se zastane slabšího, přizná vlastní chybu, odmítne pomluvu nebo zůstane věrný někomu, jehož život se stal obtížným. K takovým rozhodnutím nepotřebuje veřejné uznání ani potlesk. Často o nich dokonce nikdo jiný neví.

Slavnost Všech svatých nám nabízí příležitost podívat se na člověka bez obvyklého katalogu nálepek, podle kterých ho tak rádi zařazujeme. Křesťan v ní vidí naději na věčný život a naplnění vztahu s Bohem (1 Jan 3,1–3). Nevěřící může v jejím poselství objevit stejně důležitou otázku, zda skutečně známe lidi, které tak snadno hodnotíme. Oba mohou dojít k poznání, že pověst člověka a jeho skutečný život jsou někdy dvě velmi odlišné věci.

Možná bychom proto prvního listopadu nemuseli tolik přemýšlet nad tím, jak vypadají svatí na kostelních obrazech. Zajímavější by mohlo být podívat se na lidi kolem sebe a připustit, že mnozí nesou příběhy, o kterých nemáme nejmenší tušení. Někteří nás mohou překvapit svou dobrotou, jiní schopností změnit se, přestože jsme nad nimi už dávno zlomili hůl. A možná bychom při tom mohli trochu přehodnotit také vlastní představu o tom, kdo je dobrý člověk.

A pokud se jednou v nebi skutečně setkáme s někým, koho jsme na zemi nemohli vystát, možná už nás ani nenapadne ptát se, co tam dělá. Budeme totiž mít dost práce s úžasem nad tím, že jsme tam i my.