Článek
Antonín Huvar se narodil v roce 1922 v Albrechtičkách u Nového Jičína. Stal se členem Orla a Skautu. V semináři ve Vidnavě se začal ke konci války z praktických důvodů učit ruštinu. Setkal se zde totiž s kolegy, kteří absolvovali misijní cesty v Sovětském Svazu a ti byli přesvědčeni, že pokud ČSR osvobodí Rusové, nastane další totalita a pronásledování kléru. Nemýlili se.
Když byl v roce 1947 Huvar vysvěcen na kněze, nastoupil jako kaplan do Vizovic. Ihned začal organizovat skautský oddíl, pořádat společný zpěv s mládeží a pracovat s dětmi. Místní komunisté v něm zakrátko začali vidět vatikánského agenta, který se pokouší otrávit mládež „pánbičkářstvím“ a imperiálními myšlenkami.
„Rozvratnická“ skupina Antonína Huvara skončila ve vězení
Jenže Huvara nešlo jen tak odstranit, protože byl mezi obyvateli Vizovic a okolí velice oblíben, a to všemi věkovými skupinami. Soudruzi proto Huvara postupně šikanovali, povolávali ho na úřady pro podání vysvětlení kvůli nejrůznějším udáním apod. I když musel čelit různým obviněním z ohrožování mravní výchovy mládeže, pořád to ještě nestačilo. Až když teprve někdo po únoru 1948 udal, že spolu se skupinkou mládeže vydává ilegální letáky zesměšňující nový režim, nastal čas zúčtování. Navíc i jeho kázání byla protirežimně laděná. K rozkrytí „jedné z dosud největších rozvratnických ilegálních skupin na našem území“ (Naše Pravda, plátek zlínských komunistů, dále NP)) došlo někdy v říjnu 1948. Z propagačních důvodů komunisté odhalení ilegální mládežnické skupiny, jejímž „duševním iniciátorem a organisátorem byl 26letý kaplan Antonín Huvar z Vizovic“, nafoukli do gigantických rozměrů.
Kněz byl odvezen nejprve do vyšetřovací vazby ve Zlíně a po několika dnech do věznice v Uherském Hradišti, kde jej přivítal obávaný vyšetřovatel Alois Grebeníček, který byl mimochodem stejně starý jako Huvar. „Sviňáci, teď vám předvedeme, co nás Němci naučili,“ naznačil proslulý dozorce, co se bude dít dál. Nakonec ale kněz konstatoval, že se setkal i s většími sadisty, než byl Grebeníček.
Podle vyšetřovatelů se Huvar a další spiklenci scházeli na vizovické faře a šířili nejen letáky, ale i výhružné dopisy vedoucím funkcionářů, KSČ, ministrům, stanicím SNB, a dokonce i prezidentovi republiky. Huvar si prý hodlal opatřit i zbraně pro případ revoluce. Na tuto organizaci se měli nabalovat další lidé ochotni dodat svá motorová vozidla. Např. drogista Jan Štěpán (36) ze Slušovic se nabídl, že opatří zbraně, granáty i své auto. Učitel Vladimír Ševeček (38) z Pozděchova měl zajistit vysílačku. Zapojen měl být např. i praporčík SNB Jindřich Nedvědický (38) ze Slušovic, bývalý krajský předseda odborů lidové mládeže dr. Jan Haluza ze Zlína a další lidé, údajně členové strany lidové. O spiknutí se pak psalo jako o „protistátní činnosti příslušníků lidové strany.“
Nakonec čítala rozvratnická skupina Antonína Huvara 53 členů. A jak tomu bývalo i v případě jiných procesů, obvinění byli rozděleni a souzeni po částech, resp. po samostatných podskupinách.
V popředí jedné takové stál dr. Haluza a František Němeček (28) ze Zlína, kterému se ale před zatčením podařilo uprchnout. Skupina byla viněna především z letákových akcí škodících lidově demokratickému zřízení. Letáky byly rozšiřovány především v obci Mysločovice (okr. Zlín) a v n. p. Baťa ve Zlíně. Skupina měla vyzvědět, kde a kolik mají milicionáři v podniku zbraní a v případě státního převratu se měla chopit v Mysločovicích moci. Další podskupinu nazvanou Černý les měl vést zmíněný drogista Štěpán ve Slušovicích.
Proces Huvar a spol. v Uherském Hradišti
Celá třiapadesátičlenná skupina Huvarovy „rozvětvené organizace“ usedla v pátek 5. listopadu 1948 před státním soudem v Uherském Hradišti. Obvinění se rekrutovali vesměs z členů a odchovanců Katolické omladiny a bývalého Orla a jejich věková hranice se pohybovala okolo 22 let. Nejmladšímu bylo 15. Obviněných i zvědavců bylo tolik, že se do síně musely přinést další lavice.
Podle obžaloby Huvar naváděl ostatní, aby kradli zbraně. Drogista Štěpán je měl zcizit ve Svazu brannosti ve Všemíně, Miroslav Sousedík, který zrovna nastoupil vojenskou službu, na vojenské střelnici, student Stanislav Valendýn v brněnské Zbrojovce. Samotný kněz se prý rozhodl ukrást je ve Vsetíně.
Před soudem Huvar uvedl, že se cítí nevinen. K letákům uvedl, že při psaní textu letáků vycházel z pastýřského listu dle arcibiskupské konsistoře. „Hanebné pamflety“ měly názvy jako např. „Soudruhu, občane zrádný“, Zrada na Benešovi“ nebo „Ať žije cirkus“. Jan Šternberský tiskoviny zdobil karikaturami. Podle výpovědi Jana Lednického, obchodního příručího z Vizovic, měli vlastnit i několik pistolí, které si sami koupili po 250 korunách. Ani on se ale necítil vinen. Elektromechanik A. Pala měl do místnosti sekretariátu KSČ ve Vizovicích namontovat odposlouchávací zařízení, které mělo být zavedeno až na faru. „Pistole, násilnosti, granáty, podlost, černé vysílačky, třaskaviny, fašistická ideologie, revoluce proti vlastnímu národu atd., toť jediná věc na tajných schůzkách kaplana Huvara, kterou tento vštěpoval do hlav a srdcí svých věřících,“ okomentoval v tisku jeden z redaktorů NP a v podstatě tím přesně vystihl veškerá obvinění proti faráři a jeho ovečkám.
Soud se spiklenci pokračoval v pondělí 8. listopadu. V čele soudu stál dr. Horňanský spolu se dvěma dalšími soudci a dvěma dělnickými soudci z lidu. Prokurátor dr. Bílek na adresu Huvara prohlásil, že se postavil proti lidově demokratickému zřízení a že se „dal plně do služeb starého kapitalistického režimu a hrubě zneužíval náboženského cítění spoluobžalovaných k protistátním činům.“ Podobně naložil i drogistovi Štěpánovi, dr. Haluzovi a katechetovi Samkovi, když jim „přišil“ přípravu ozbrojených akcí.
Rozsudek: Skupina dostala celkem 126 let, Huvar „jen“ 10
Následující den v úterý 9. listopadu soud vynesl rozsudky podle zákona na ochranu republiky z roku 1923. Huvarova protistátní skupina nafasovala celkově 126 let. Tresty se pohybovaly od šesti měsíců po 10 let. V jistém směru měli odsouzení ještě štěstí, že byli souzeni na základě zákona z roku 1923. Kdyby své činy spáchali o něco později, soud by již použil nový zákon č. 231/1948 Sb. na ochranu lidově demokratické republiky, který za podobné skutky naděloval až trojnásobné tresty.
Nejvyšší trest dostal dle očekávání kněz Antonín Huvar – 10 let. Jan Lednický, Jan Štěpán a Josef Prat byli odsouzeni k osmi rokům, Jan Haluza a Vladimír Březina k šesti a dalších 11 lidí dostalo pět let. Ve všech případech se jednalo o těžký žalář zostřený jedním tvrdým ložem čtvrtletně. Další si vyslechli tresty povětšinou od jednoho do tří let. Prokurátor Bílek se proti všem vyneseným rozsudkům odvolal.
Tisk proces bedlivě sledoval a proběhla velká kampaň za odsouzení duchovních stavějících se proti budování socialistické společnosti. Např. dopisovatel NP František Mráz po procesu konstatoval, že se hodně duchovních ve městech i na vesnicích zapojilo do budovatelské a politické práce, na druhé straně se ale „desítky kněží ocitají ve vězeních a jsou stavěni před státní soud pro zločiny proti republice, lidu a jeho státnímu zřízení.“ Podle Mráze se lid právem ptal, zda církevní hodnostáři vyvodí z případu Huvar důsledky, jako zda odsouzené kněze zbaví jejich úřadů nebo je papež exkomunikuje pro politickou činnost podobně jak to dělal u duchovních, kteří pracovali pro lid a budování socialistické vlasti? Na příspěvku F. Mráze je zřetelně vidět, že soudruzi jako on podstatu věci naprosto nechápali. Kněží, kteří byli komunisty perzekuováni a vězněni, byli totiž pro Vatikán a celou církev mučedníky, exkomunikováni byli naopak církevní kolaboranti s režimem.
Když byl v dole zával, komunisté se modlili k Bohu
Celkem prošel kněz třinácti žaláři a tábory. Např. v lágru při hnědouhelné šachtě v Libkovicích pořádal Huvar před ranní směnou pro vězně i civilní zaměstnance ranní modlitby a na hromadné cele pak sloužil mše a zpovídal spoluvězně. Na motáky psal také zprávy pro církevní představitele, aby byli v obraze, co se v táborech děje.
Když kněz pracoval v dolech v podkrkonošské Rtyni, došlo jednou k velkému závalu, který pod zemí uvěznil několik desítek členů brigády svazu mládeže (ČSM). Huvar spolu se spoluvězni třicet svazáků pomohl zachránit. Když se konečně po 24 hodinách podařilo brigádníky dostat na povrch, zeptal se kněz jejich vedoucího: „Hele brácho, co jste tam dole dělali? Jste straníci, tak jste si jistě opakovali Marxe, Engelse, nebo Gottwaldovy přednášky, ne?“
Velký a silný chlap v tu chvíli neměl asi na vtipy náladu: „Držku ti rozbiju, jestli mi dáš ještě jednu takovou blbou otázku! Víš, co jsme dělali? Modlili jsme se všichni Zdrávas a děkovali našim babičkám, že nás to naučily.“ Huvar mu odpověděl: „Heleď, když jste se tam teda modlili, řekni to na schůzi – že Marx a Engels jsou dobří, když o nic nejde. A když jde o život, tak že se musíte utíkat k pánbíčkovi…“
„Udělej si z lapáku prd*l a přežiješ!“
Jazyk kněze Huvara se přizpůsobil mluvě muklů, takže když mluvil o různých hodně špatných lidech, jako byli komunističtí soudci, vyšetřovatelé, bachaři nebo udavači z řad vězňů, nebral si servítky a nemluvil o nich jako o hříšnících, kteří sešli z cesty, ale jako o sviňácích, hajzlech anebo prasatech. Bůh mu jeho expresivní slovník jistě odpustil, protože zoufalým vězňům přinášel do temnot útěchu a Slovo Boží. Ti mu říkali „Otecko“, ačkoliv když nastoupil do kriminálu, byl to teprve šestadvacetiletý mladík a sám prohlásil, že se kvůli přežití držel rady spoluvězně, specialisty na otevírání trezorů: „Udělej si tady z toho všeho prd*l, nebo nepřežiješ!“ A tak farář říkával: Udělej si z lapáku prd*l a přežiješ! Ináč se s těma hajzlama nedomluvíš!“
Opilí bachaři mlátili Huvara pět hodin
I tak se ale mladý farář brutalitám věznitelů nevyhnul. Vzhledem k sadistickým povahám dozorců nebylo o každodenní násilí nouze, a i Huvar si musel vytrpět několik výprasků a korekcí. Jednu z nejtěžších nakládaček dostal podle vlastních slov během vzpoury (pouze fiktivní) ve věznici Bory. Tři bachaři jej mlátili bejkovcem i rukama pět hodin, kopali do něj, plivali a uráželi. Chtěli další jména muklů, které by mohli do vzpoury také namočit. „Na sv. Vojtěcha mě mlátili asi pět hodin. Šafarčík, Stroin a Ladman, to byli nejvyšší persony na Borech. (…) Už nevěděli, jak mě mají mlátit, tak mi šlapali po prstech. Jenomže starý bachař Vileta si ze mě udělal psinu a dal mi příliš velké boty. (…) A s tím tihle tři hajzlíci nepočítali. Ale já si prsty pokrčil.“
Jistý bachař Walma jej jednou v roce 1950, když byl na samotce, zmlátil bejkovcem do bezvědomí jen tak pro pobavení (nebo spíš ukojení). Ve druhé ruce přitom držel pistoli.
Ve vězení seděl s elitou národa
Někdy v roce 1949 začali dozorci dle nařízení separovat obyčejné kriminálníky od politických vězňů, neboť režim se obával, že by se obyčejní zločinci mohli od nich nakazit nepřátelskou ideologií. Na hromadných celách se tak setkávala inteligence a elita národa. Huvar tak seděl např. s pilotem RAF a válečným veteránem Josefem Bryxem, s profesorem práva, předsedou Ústavního soudu a protektorátním předsedou vlády Jaroslavem Krejčím, plukovníkem a letcem RAF Karlem Mrázkem, brigádním generálem Vladimírem Přikrylem, divizním generálem Karlem Janouškem (jediný Čechoslovák, který dostal od britského krále hodnost maršála RAF) či známějším rovněž divizním generálem Heliodorem Píkou. Toho, jak známo, komunisté po vykonstruovaném procesu 21. června 1949 na Borech oběsili. V předvečer popravy k němu v šest večer dostal na chvíli i Antonín Huvar, protože tehdy vynášel kýble a roznášel jídlo. Píkovi, u kterého byl na poslední návštěvě jeho syn Milan se snachou (manželka o blížící se popravě nevěděla, protože byla u příbuzných v Hranicích, kteří neměli telefon, pozn. aut.) tehdy přinesl poslední jídlo – čtyři brambory ve slupce a osminku podmáslí. Když Huvar odcházel, řekl mu prý Píka: „Otecko, jak to, že tenhle národ, kterému jsem věnoval i své soukromí a snahu zachovat české jméno na vrchu… jak to, že tenhle národ mi bere život?“ Kněz mu na to řekl: „Heleď, kdyby všichni, co tehdy na Hradě poslouchali Gottwalda, se postavili na svědectví proti tobě, tak nesvedou nic… Tohle je kloaka, která vyhřezla na Prahu. Národ bude jednou pyšný, že byl někdo statečný jako ty, a za sto let se v učebnicích ještě najdeš.‘
Posléze začali bachaři ve vězeních oddělovat kněze i od politických vězňů, aby je neohrožovali duchovním fanatismem. Kněží vůbec snášeli násilí i psychický teror lépe než ostatní. Jednak měli svou pevnou víru, a naopak neměli manželky a děti.
Antonín Huvar byl propuštěn v roce 1958 a vrátil se k matce do Albrechtiček, kde 9 let pracoval jako porybný. Teprve až v roce 1967 dostal státní souhlas ke kněžské službě a stal se farářem ve Fulneku. Během normalizace o něj zase přišel, a tak ve Fulneku alespoň dalších 13 let doprovázel bohoslužby z kůru jako varhaník. Nadále se věnoval mládeži. Jako kněz mohl působit znovu až od roku 1982 a až do důchodu působil ve farnosti ve Vražné na úpatí Jeseníku.
Stal se i spisovatelem a po roce 1989 vyučoval katechetiku na teologické fakultě v Olomouci. V 90. letech byl jmenován papežským prelátem a v roce 1998 mu byl udělen Řád T. G. Masaryka III. třídy. Zemřel 22. září 2009 ve věku 87 let v Novém Jičíně.
Zdroje:
Státní okresní archiv Vsetín
Státní okresní archiv Zlín
Naše pravda, stranický list zlínských komunistů, ročníky 1948-1953
Post Bellum: Za sto let se najdeš v učebnicích, národ bude pyšný, řekl kněz generálu Píkovi před popravou.
Musil Jiří, Musilová Marcela: Šestaosmdesátiletý Msgre. ThDr. Antonín Huvar OT a jeho publicistická, přednášková a literární činnosti, UP Olomouc
Kment Zdeněk: Ve stínu rudé hvězdy. Echo Books 2022
