Článek
Kde začíná a končí Valašsko
Valašsko je region rozkládající se na severovýchodě Moravy. Na východě sousedí se Slovenskem, na jihu s Moravským Slováckem a na západě s Hanou. Na jeho územní vymezení existuje řada názorů a hranice nejsou vůbec zřetelné. Každopádně základ Valašska tvoří Vsetínsko, Horní Vsacko, Rožnovsko, Valašskomeziříčsko a území okolo Valašských Klobouk. K Valašsku bývá také často přiřazován např. Slavičín nebo Vizovice. Za tzv. přechodné oblasti, kde převažuje valašský kulturní vliv, považují geografové oblast kolem Zlína nazývající se Podřevnicko, dále Luhačovské Zálesí, Hostýnské Záhoří a také Frenštátsko. S valašským teritoriem se prolíná i příbuzné Lašsko rozkládající se okolo Frýdku-Místku a Kravařsko v okolí Nového Jičína.
Nejstarší osídlení a Keltové na Moravě
Nejstarší osídlení Beskyd máme doloženo archeologickými nálezy, a to konkrétně z jeskyně Šipka nacházející se na svahu vrchu Kotouč u Štramberka. Neandertálci ji obývali cca před 40 tisíci lety př.n.l., poté v ní sídlili lovci mamutů (cca 25 tisíc let př. n. l.). Archeologové z Ústavu historie a muzeologie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě spolu s polskými kolegy z Jagellonské univerzity v Krakově pátrali po pravěkých sídlištích v Pobeskydí a mapovali zdejší osidlovací proces od neolitu do středověké kolonizace. Objevili nová sídliště, která se koncentrovala v několika enklávách – u Valašského Meziříčí, v okolí Jasenice a Perné u Valašského Meziříčí, západně od Starého Jičína, v širším okolí štramberského Kotouče a severozápadně od Frýdku-Místku. Celá řada archeologických nálezů zahrnujících kamenné nástroje, bronzové ozdoby či keramické nádoby pochází přímo ze současné zástavby města nebo z jeho nejbližšího okolí. Datovány jsou z doby 4 000 let př. n. l.
Keltské kmeny na moravské území dorazily v několika vlnách. Jako první se zde počátkem 5. století př. n. l. objevili Keltové z podunajské oblasti. Podle Encyklopedie Keltů na Moravě a ve Slezsku to byli Bójové (druhá vlna následovala ve 4. století př. n. l.) a ve 3. století př. n. l. Volkové-Tektoságové. Prokázán je rovněž pobyt keltského kmene Kotinů, který je etnicky spojován s tzv. Púchovskou kulturou, což je jakýsi mix kultury keltské, germánské a dácké. Na Moravě patří mezi nejvýznamnější keltská naleziště Požaha u Nového Jičína. Keltové sídlili i na jihu Valašska, konkrétně na Slavičínsku a na Brumovsku. Přítomnost Keltů v těchto oblastech je doložena zhruba do roku 50 př. n. l., ale existují domněnky, že Keltové na severovýchodní a východní Moravě přežívali až do 3.- 4. století našeho letopočtu. Tato hypotéza vychází zřejmě z předpokladu, že germánský kmen Kvádů, který Kelty z Moravy vytlačil, se etnicky smíchal se zdejšími Kotiny. Germány pak v 6. století vystřídaly slovanské kmeny.
Nově příchozím pastevcům se začalo říkat Valaši
K nárůstu počtu obyvatel dochází až v průběhu 13. a 14. století, kdy se v níže položených oblastech, zejména v údolích řek, začíná usazovat vedle slovanského i německé obyvatelstvo. V tomto období středověké kolonizace také vznikla velká většina zdejších měst, obcí a hradů. K trvalému osídlení horských částí Beskyd, spojenému především s horským pastevectvím, dochází až v 16. století. Na dosud neosídlených kopcích se začali usazovat pastevci se svými stády ovcí a koz. Rozšiřovali na horách pastviny a platili vrchnosti daně. Začalo se jim říkat Valaši. Obecně se soudí, že Valaši přišli z Rumunska, historici se ale dodnes nemohou shodnout, jakého původu vlastně byli. Mnozí mají za to, že se jednalo o pastevecký lid vzniklý smíšením mnoha etnik, který k nám dorazil z východu. František Palacký ve svých Dějinách národa českého v Čechách a v Moravě (I. díl) vyslovil názor, že „tak řečení Valachové… jsou poslovanění potomkové starých Bojův,“ jelikož i jejich jméno (Valach, tj. Vlach, Valh) tomu nasvědčuje včetně mnoha zvláštností, kterými se liší od ostatních Moravanů.
Historii Valašska se věnoval např. i evangelický farář, spisovatel a historik Jan Karafiát, jehož proslavily pohádky o Broučcích. V evangelickém kostele ve Velké Lhotě u Valašského Meziříčí strávil 20 let a ve svých pětidílných Pamětech, konkrétně ve čtvrtém díle nazvaném Doba práce A: Dvacet let na Valašsku (1923), píše: „Historie Valachů není úplně jasná. V tom jsou historici jednomyslní, že Valach a Vlach jest jedno a totéž slovo, a že od dob nejstarších časů znamená pastýř. Tak dalece by mohli být naši Valaši čistě slovanského původu. Každému je však nepochybné i to, že naše slovo Vlach znamená také Italián, a Vlachy neb Vlašsko říkáme místo Itálie. Itálie pak jest krajina Římanů čili Románů, a ze slova Romani povstalo slovo Rumuni. Než pak jest i Vlach čili Valach a Rumun v podstatě totéž. Pročež se dá dobře slyšet i ten náhled, že jsou naši Valaši vlastně původu rumunského, a že se Karpatami, snad během několika staletí, se svými stády přistěhovali k nám z těch krajin při dolním Dunaji, které za starých časů od Římanů byly osídleny, a které my dnes Rumunskem a Rumunským Valašskem jmenujeme.“
Také podle Jungmannova slovníku je Valach (Vlach) původu galského či keltského. Profesor slovanských jazyků na vídeňské univerzitě Franz Miklosič anebo rumunský folklorista a etnograf Teodor Burada se domnívali, že moravští Valaši mají své kořeny v Rumunsku, a to na základě výskytu domnělých rumunských výrazů. Jejich předky byli Římany polatinštění Dákové, kteří v Sedmihradsku přijímali od slovanských národů některá slova a zvyky. Pojmenování Valaši prý dostali od sousedních Němců žijících na Novojičínsku.
Dnešní historici to vidí jinak. Jazykověda především zpochybnila výskyt rumunských slov v nářečí obyvatel východní Moravy. Ve slovanských jazycích slovo valach neznamená kmen či skupinu osob odlišného etnického původu, ale označení postavení v zaměstnání. S těmito valachy obyvatelstvo sousedících úrodných oblastí Moravy přicházelo do kontaktu, když přiháněli kozy a ovce na městské trhy. Na vsetínském a rožnovském panství se označení valach nadále vztahovalo na služebnou, resp. námezdnou čeleď zaměstnávanou při pasení tzv. valašského dobytka. Tento nový způsob chovu dobytka přinášeli postupně přicházející pastevci z východních oblastí, z Karpat na Ukrajině, z Uher, z Polska, popř. ze samotných českých zemích. Jenže tam se rozšířil před staletími právě z Rumunska, takže původní teorie zase tak vzdálená není. Za třicetileté války byli již pod slovem Valaši rozuměni všichni obyvatelé východní Moravy.
Valašsko – jedno město, 5 městeček a desítky vesnic
Faktem zůstává, že postupem času původní Moravané z nížin splynuli s pasteveckými Valachy z kopců. Osídlení Valašska, kterým neprocházely žádné frekventované komunikace, bylo řídké, nicméně zdejší obyvatelstvo žilo až do třicetileté války v relativním poklidu. Vzniklo zde proto málo sídel městského typu, která by dosáhla většího hospodářského významu. Na počátku 16. století se v regionu nacházelo 64 vesnic a pět městeček – Kelč, Krásno, Pržno, Rožnov a Vsetín. Jediným městem na počátku předbělohorského období bylo Valašské Meziříčí.
Jelikož zde nebyl dostatek vhodné zemědělské půdy, vesnice nebyly velké a měly v průměru (dle dokumentů na výběr berně) od 5 do 20 usedlostí, ty největší, jako třeba Lidečko, jich měly 36. Mezi městečky a vesnicemi nebylo nějakých velkých rozdílů, neboť většina městského obyvatelstva byla ještě závislá na zemědělství a v některých případech se na ni vztahovaly i robotní povinnosti.
Co do počtu obyvatel byly začátkem 16. století některé valašské vesnice větší než městečka. Podle soupisu berně z roku 1516 byla největším městečkem Kelč, u které ale není doložen přesný počet usedlostí. Každopádně v Krásně bylo 49 usedlostí, ve Vsetíně 37, v Rožnově 32 a v Pržně pouhých 9. Ve městě Meziříčí nad Bečvou v té době stálo 130 domů postavených z kamene a cihel, na rozdíl od městeček a vesnic, kde se stavělo výhradně ze dřeva. Za Jana z Pernštejna bylo v polovině třicátých let 16. století připojeno k Meziříčí městečko Krásno, což bylo spolu s výstavbou hradeb dokladem rostoucích mocenských ambicí města. Dalšímu slibnému růstu města pak zabránila třicetiletá válka a následující další dramatické události.
Vznik cechů na Valašsku
Městské obyvatelstvo proto usilovalo o hospodářskou autonomii řemesel, o definitivní osvobození od robot, o zachování šenkovního práva, o získání tržních výsad apod., což se jim v době předbělohorské poměrně dařilo. V padesátých letech 16. století začaly vznikat první řemeslnické cechy v Kelči a v Krásně, které ovšem byly provázány s cechy meziříčskými. První doložený cech na Vsetíně si založili místní ševci a krejčí až v roce 1603, i když zde již v tu dobu zřejmě působil i cech soukenický. V Rožnově existence cechů před rokem 1600 není doložena.
Ve Valašském Meziříčí, nazývaném tehdy Meziříčí nad Bečvou, vznikaly cechy nejméně o jedno století dříve než v okolních městečkách. V polovině 16. století ve městě prokazatelně působily cechy soukenické, tkalcovské, ševcovské, řeznické a další.
Městečka měla právo pořádat trhy a sloužila jako střediska zemědělské výroby pro vesnice v nejbližším okolí. Řemeslníci v nich vyráběli veškeré nástroje denní potřeby, které si vesničané neuměli vyrobit sami, např. nářadí k obdělávání půdy a k chovu dobytka apod. Podobně jako v jiných podhorských městečkách v Čechách i na Valašsku se nejvíce rozvinulo soukenictví a plátenictví.
Třicetiletá válka: Valach jako rebel ale i voják
V souvislosti s třicetiletou válkou a několika vzpourami zdejšího nepoddajného obyvatelstva proti císaři, vrchnosti a katolické církvi, naprosto netolerantní vůči jiným vyznáním, nabylo slovo Valach v 17. století i dalšího významu, a sice rebel nebo vzbouřenec. V reverzu z roku 1627 stojí, že se rebelie dopustili poddaní „pod jménem valachů“. Habsburská administrativa se o nich v období třicetileté války zmiňovala jako o „wallachische gesindel“ (valašské zběři), čímž označovala vzpurné poddané.
Některé formulace v úředních dokumentech dokonce napovídají také tomu, že slovo Valach bylo za třicetileté války zvláštní označení pro příslušníky vojenských sborů, podobně jako pěšák či mušketýr. Tyto a mnohé jiné okolnosti vedly později ke vzniku velmi neurčitého zeměpisného, a především etnografického pojmu Valašsko.
Vrchnostenská sídla na Valašsku
Na Valašsku mnoho vrchnostenských sídel nebylo. Jediným obydleným hradem na začátku 16. století byl hrad Rožnov postavený ve druhé polovině 14. století. Když se v něm podle pověsti usadili loupeživí bandité, nechal jej v roce 1539 král Ferdinand pobořit. Později byl opraven a sloužil ještě okolo roku 1660 panským úředníkům. Definitivně opuštěn byl až na konci 17. století. Majitel meziříčského a rožnovského panství Jan z Pernštejna z něj přenesl správu nad oblastí do nově vybudovaného zámku na levém vyvýšeném břehu v Meziříčí. V polovině 15. století byla držiteli kelčského panství vybudována v Kelči tvrz, kterou ke konci následujícího století nechali olomoučtí biskupové přestavět na zámek. Podobný osud měla i vsetínská gotická tvrz z poloviny 15. století, kterou Arkleb z Víckova nechal v letech 1603 až 1609 přebudovat na renesanční zámek. Ostatní panská sídla na biskupských statcích nebyla tak honosná a zachovala si podobu tvrzí. Tak tomu bylo v případě Branek, Loučky, Choryně a Lešné.
Valašské právo a vojvodové
Jednou z výrazných odlišností bylo tzv. valašské právo, které si valašský pastevecký lid přinesl již s sebou. Jednalo se o soubor právních norem i tradičních zvyklostí, které definovaly postavení Valachů k vrchnosti a současně i upravovaly vztahy uvnitř valašské komunity, zahrnující chovatele dobytka, nájemce javořin (vrchaře), bače a pastevce na salaších. Výkonnými orgány tohoto zvláštního práva byl valašský soud, valašská valná hromada (jarní a podzimní), a zvláště valašský vojvoda, který měl větší pravomoci než fojt (starosta vesnice). Byl volen valašským shromážděním a zastupoval Valachy při jednáních s vrchností, dohlížel na stav lesa i řádný chod hospodaření, na sv. Jana vybíral daně apod. Valaši měli i řadu privilegií, např. nemuseli robotovat a mohli nosit zbraně. První valašská privilegia se týkala osídlování, hospodářství, daní i správního řízení. Valaši odváděli vrchnosti jedinou daň, a to desátý kus dobytka, popř. adekvátní finanční náhradu.
Podle tohoto práva sice byli Valaši po určitou dobu (cca 6 až 20 let) osvobozeni od roboty a dalších poddanských povinností včetně placení církevních desátků apod., museli za to ale vykonávat vojenskou službu, hlídat cesty a hranice apod. Posléze od 2. pol. 16. stol. jejich práva postupně zanikala spolu s utužováním nevolnictví. Od 17. stol. figuroval vojvoda spíše jako vrchnostenský úředník než představitel valašského lidu. Valašské právo i s úřadem valašského vojvody zaniklo koncem 18. století.
Odkud se vzaly vysoké valašské klobouky? Od Švédů
Lidé si ovšem stejně při slově Valach vybavují z kroje pouze typický vysoký klobouk. Valaši skutečně bez klobouku nedali ani ránu, ale jeho tvar i velikost se v průběhu času měnila. Ladislav Dorňák se v příspěvku „O klobúkoch a kolem nich“ v časopisu „Dědina pod Beskydem“ z roku 1956 domnívá, že vysoké klobouky byly přejaty od Švédů, v jejichž řadách Valaši za třicetileté války bojovali. Byly černé, 20 centimetrů vysoké a šířka střechy byla 10 centimetrů. Ozdobeny byly kovovou (někdy i stříbrnou) přezkou na jednobarevné olivové zhruba 3 centimetry široké stuze. „Valaši to mívali s vrchnostmi těžké dost, leč milostivé vrchnosti to se svými Valachy neměly o mnoho lehčí, protože to byl lid nekrčící se v poníženosti… Klobúky před jídlem a spaním jen odkládali a smekali je pouze před Bohem a spravedlností. Když vrchnost spravedlivá nebyla, klobúky zůstaly na hlavách.“
Zdroje:
Státní okresní archiv Vsetín
Čižmářová Jana: Encyklopedie Keltů na Moravě a ve Slezsku. Libri, 2006
Palacký František: Dějiny národa českého v Čechách a v Moravě (I. díl) Od prvověkosti až do roku 1253. Mazáč 1939
Karafiát Jan: Paměti spisovatele broučků. Svazek čtvrtý. Doba práce A: Dvacet let na Valašsku,1923
Cviklová Helena a kol.: Valašská dědina. Rožnov, 2010
Domluvil Eduard: Obrazy ze života rolnického na Valašsku od XVI do XIX století. Meziříčí nad Bečvou, 1900
Domluvil Eduard: Vlastivěda Moravská II. Místopis. Val. Meziříčský okres, Brno 1914
Domluvil Eduard: Paměti města Valašského Meziříčí a městečka Krásna. Přidány též zprávy o přifařených obcích. Brno 1877
Kramoliš Čeněk: Vlastivěda moravská – Rožnovský okres. Brno 1907
Kronika Ondřeje Sivého
Václavek Matouš: Moravské Valašsko. In Lidopisné obrazy díl I. Kroměříž 1894
Dorňák Ladislav: O klobúkoch a kolem nich. In. Časopis Dědina pod Beskydem, 1956
Baletka Ladislav: Historie a současnost podnikání na Vsetínsku, Valašskomeziříčsku a Rožnovsku. Žehušice, 2007
Kment Zdeněk: Rozmarné hostince valašské ve Valašském Meziříčí, Vsetíně, Rožnově p. R. a jinde na Valašsku. Echo Books 2019
