Článek
Kdo by neznal proslulý trezorový film Vojtěcha Jasného Všichni dobří rodáci z roku 1968, jehož děj se začal odvíjet v květnu 1945 ve valašském městečku Kelč. Filmaři v něm úžasným způsobem zachytili osudy sedmi kamarádů, jejichž cesty se rozešly s příchodem února 1948. Dílo, které se pyšní řadou cen, mj. i té z Cannes 1968 (cena za nejlepší režii), básnickým stylem popisuje brutální poúnorové události odehrávající se na moravském venkově – uchopení moci KSČ, zrod národních výborů, násilnou kolektivizaci, zakládání JZD, znárodňování majetku sedláků, rozpad rodinných i společenských vazeb a v neposlední řadě také boj proti církvi, který se v praxi projevoval persekucí kléru.
Farář Mikulka měl s StB problém už v roce 1947
František Mikulka (nar. 1891, Hejčín, otec domkář) byl nejstarší z jedenácti sourozenců. Jako farář působil v Kelči od září 1941. Byl členem Orla a nadšeným motoristou. O poválečných politických změnách a posilování komunistů neměl valného mínění, a protože byl sdílný, zajistil si za své výroky pozornost StB už v roce 1947. Na veřejné schůzi 29. října 1947 v budově MNV v Kladerubech (spadaly pod římskokatolickou farnost Kelč) měl proslov a několik místních ho udalo. Mikulka např. prohlásil, že Marx byl Němec a že „…Němce jsme od nás vyhnali a Marxovo učení nám zde zůstalo.“ Také řekl, že v důsledku zmechanizování našeho průmyslu „nastane nezaměstnanost, v důsledku toho bída a hlad.“ Za tyto a podobné výroky (odsuzoval např. i práci v neděli) upadl do podezření z „rušení obecného míru a šíření nepravdivých zpráv“, čímž poškodil „veřejný klid a pořádek“.
Farář byl 28. listopadu vyslýchán na stanici SNB v Kelči, kde uvedl, že jeho proslovy měly čistě náboženský ráz a někteří jeho posluchači nepochopili smysl přednášky. Kelečská SNB věc postoupila úřadovně StB ve Zlíně. Ve zprávě pro Ministerstvo vnitra příslušník StB Gajdoš napsal, že „…farář Mikulka svojí výmluvností snaží se ve své výpovědi vyvrátiti zlý úmysl u provedených trestních činů. Při vyšetřování případu (…) bylo zjištěno, že výroky pronesené farářem Mikulkou měly ráz štvavý.“
Páter Mikulka svým kázáním komunisty dráždil
Prvního vážného provinění proti státní moci se Mikulka dopustil 19. června 1949, kdy přečetl text kardinála Josefa Berana známý jako Oběžník katolickému duchovenstvu a věřícímu lidu, v němž mj. zaznělo, že „nepravá Katolická akce je hnutí rozkolné a každá spoluúčast na ní a spolupráce s ní musí být stíhána církevními tresty.“
Záhy, 26. června, přečetl farář pastýřský list Hlas biskupů a ordinářů věřícím v hodině velké zkoušky, jehož veřejné čtení a rozšiřování bylo už považováno za trestný čin.
Za třetí přešlap Mikulky považovala StB čtení exkomunikačního dekretu sv. Officia na přelomu června a července 1949, který opět kritizoval falešnou Katolickou akci (dále KA). Dne 5. července měl věřící (v protokolu nazývané jako zfanatizované stádo) vyzývat, aby se nedali zastrašit žádnými hrozbami, tresty a pronásledováním, neboť „…sluší se více poslouchati Boha nežli lidi.“ Agent StB AK 221 s krycím jménem Pavel, který na Mikulku donášel, v hlášení mj. napsal, že farář „svými jezuitskými činy záměrně odvádí lidi od správné cesty a maří tak v zárodku každý pokus o převýchovu nového člověka.“
Varhaník byl agent StB a faráře skutečně udal
Varhaníka Očenáše, který se přidal ke komunistům, ztvárnil ve filmu Vlastimil Brodský. Všichni místní měli za to, že faráře udal on. Když se jej sedlák František (Radoslav Brzobohatý) ptá, zda je zatčení kněze jeho práce, odpovídá, že ne a František mu to věří. Ve skutečnosti se varhaník a zároveň ředitel kůru jmenoval Jaroslav Očenášek a byl nejen velký a aktivní komunista, ale zároveň i výše zmíněný agent StB AK 221. Také František měl svou reálnou předlohu – jednalo se o sedláka Františka Slimáčka z Kelče.
Na další problém si farář zadělal, když v červnu 1949 vyzval Očenáška, aby se podpisem prohlášení jako dobrý věřící distancoval od Katolické akce. I když mu pohrozil vyhazovem z místa varhaníka, Očenášek nepodepsal a šel Mikulku udat na SNB.
Problém měl kelečský duchovní i s další komunistickou katoličkou Vlastou Libosvárovou, která zpívala v kostelním sboru. I ona byla signatářkou KA a aktivně sháněla další podpisy. Mikulka ji proto zakázal ve sboru zpívat, protože byla jako členka KSČ z církve exkomunikována. Očenášek opět běžel žalovat a Mikulka šel na kobereček ke tzv. „kultovému“ (v korespondenci označován také církevní) tajemníkovi ONV Onderkovi. Jelikož byl ale farář neoblomný a nic neodvolal, předal úředník celou záležitost StB v Uherském Hradišti.
Zatčení faráře a nepokoje v Kelči
Na základě výpovědí Očenáška a Libosvárové byl Mikulka 6. září 1949 zatčen a eskortován do věznice Krajského soudu v Uherském Hradišti. Dopustil se „zločinu“ čtení pastýřského listu o exkomunikaci těch, kteří by podporovali KA. Ještě před tím mu ale režim odebral plat (tzv. státní kongrua).
V Kelči se mezitím rozjela podpisová akce za propuštění faráře, jejímž jediným výsledem ale bylo, že se StB zaměřila na její organizátory.
Očenášek záhy musel čelit rozhořčeným reakcím kelečských farníků. Ihned po ranní mši 8. září 1949 si na něj došláplo deset rozčilených žen, které jej důrazně žádaly, aby se nejpozději do příští neděle zasadil o farářovo propuštění. „Když nebudeme mít našeho faráře, nepotřebujeme ani varhaníka!“ Jelikož občanům došlo, že Očenášek má v zatčení prsty, byl vystaven dalším útokům, zejména ze strany kelečských žen. Když Očenášek v kostele hrál, nikdo z přítomných nezpíval a na jeho ochranu byli přítomni i příslušníci SNB. Nakonec se farníci dohodli s kaplanem Vrzalíkem, že dokud nebude Mikulka propuštěn, nebude se na varhany hrát vůbec.
Vzpomínaný církevní tajemník ONV Onderka podal 9. září 1949 raport KNV Gottwaldov, v němž vylíčil bezprostřední nálady občanů v Kelči po zatčení faráře Mikulky. Když se dozvěděl o nepokojích, vydal se do Kelče osobně a jako první šel za předsedou místního akčního výboru NF Pivodou. Ten mu potvrdil, že nálada mezi členy lidové strany, kteří jsou v korespondenci označováni za fanatiky, „jest hrozivá“. Všichni mluvili jen o zatčení faráře, litovali ho a obviňovali místní komunisty. „Ze zatčení jsou přímo obviňováni naši soudruzi. V prvé řadě soudruh Otčenášek, kterému je vytýkáno, že jest vinen zatčením. Dokonce mu hrozí, že si to s ním vyrovnají. Také soudružce Vlastě Libosvárové jest vytýkáno, že podávala zprávy o činnosti faráře, že jest vinna zatčením tím, že členka KSČ jest zpěváčkou se kterou měl p. farář spory.“ (text bez korektur, pozn. aut.)
Také Libosvárové lidé vyhrožovali, že si to s ní vyřídí, a tak vyděšená soudružka raději ani nevycházela z domu. Rozlícení občané Kelče prohlašovali, že nebudou plnit dodávky, dokud nebude farář propuštěn. Funkcionář Onderka jako správný lidový tribun pohovořil nejen se samotnou Libosvárovou, ale i s ostatními rozezlenými ženami, které se ho vyptávaly, proč byl farář zadržen. „Nechápou, že dnes jest možno zatknouti i kněze,“ divil se ve své zprávě.
Onderka dále poreferoval o náladách v Babicích (dnešní část Kelče) a v sousední Lhotce n. B., kdy byla situace obdobná. Lepší to nebylo ani v nedalekých Němeticích, kde musel činovník KSČ večer na schůzi místního akčního výboru NF zatčení vysvětlovat. „To víž, že jsem jím vše dobře vysvětlil což většina přítomných pochopila, ale přesto jest tam určité napětí,“ napsal posléze nadřízenému soudruhovi (text bez korektury, komunisté si tykali, pozn. aut.). Zatčení faráře Mikulky pobouřilo i občany v nedalekých Kunovicích a Loučce.
Filmová smrt pošťáka se odehrála i ve skutečnosti
Také scéna ve filmu, kdy dojde k zastřelení pošťáka Bertina (Pavel Pavlovský) vychází ze skutečných událostí. Poštovní doručovatel Jan Valíček byl členem KSČ a současně jednatel místního akčního výboru Národní fronty. Očenáška tehdy navštívili dva odbojáři vydávající se za příslušníky StB a vyzvali jej ke spolupráci proti odbojářům. Sjednali si s ním i další schůzku, na kterou Očenášek na poslední chvíli poslal, stejně jako ve filmu, místo sebe právě Valíčka. Členové odbojové skupiny Hory Hostýnské tak omylem odpravili pošťáka.
Kněze Mikulku vyslýchal Alois Grebeníček. Na státní prokuraturu v Brně odešlo z Uherského Hradiště trestní oznámení nejen na Mikulku, ale i na kaplana Vrzalíka, jenž byl vyslýchán na svobodě. Byli obviněni z vlastizrady, kteréžto se měli dopustit tím, že důsledně plnili „zahraniční štvavé výzvy Vatikánu, namířené proti naší lidově demokratické republice, zejména pokud jde o její rozvrácení a rozvrácení její společenské soustavy zaručené ústavou…“ Skutkovou podstatou věci bylo vystupování obou kněží, zejména pak Mikulky, proti komunistům Očenáškovi a Libosvárové. Trestní oznámení podepsal šéf StB v Uherském Hradišti Ludvík Hlavačka. „Ač oba vzešli z chudých, hospodářsky a životně neutěšených poměrů, není u nich naděje, že by se zapojili do socialistické výstavby našeho státu, jelikož mají záporný postoj k socialisaci a podlehli štvavé papežské a vatikánské politice ve prospěch západních mocností,“ napsal ještě Hlavačka. Páter Mikulka byl 19. října 1949 převezen z Uherského Hradiště do věznice v Praze na Pankráci.
Páter Mikulka byl odsouzen za velezradu
K hlavnímu soudnímu líčení s farářem Mikulkou došlo 6. ledna 1950. Byl shledán vinným ze zločinu velezrady a odsouzen k sedmi rokům těžkého žaláře zostřeného čtvrtletně tvrdým ložem, pokutě ve výši deset tisíc korun a zabavení veškerého majetku. Soud přihlédl k polehčujícím okolnostem jako dosavadní bezúhonnost, doznání a skutečnost, že čin spáchal z „poslušnosti k církevní vrchnosti“. Mikulka měl štěstí v neštěstí, že se StB nesnažila propojit jej s vraždou poštovního zřízence Valíčka a napojení na odbojáře ze skupiny Hory Hostýnské.
Farář si celý trest odpykal v Nápravném pracovním táboře ve Valdicích u Jičína. Byla tady vězněna i celá řada dalších představitelů katolické církve. Propuštěn byl 7. září 1956, kdy odešel do Ústí n. Labem ke své sestře a stal se duchovním správcem řeholnic v domově důchodců v Horním Žlebu u Děčína. V letech 1959-1960 působil v domově důchodců v Milešově a v červnu 1960 přešel i s řádovými sestrami do ústavu pro postižené děti v Horní Poustevně.
Zatčení č. 2. Farář přirovnal socialismus k nacismu
Dne 2. června 1961 byl Mikulka opět zatčen. Do vyšetřovacích protokolů uvedl, že je ve své náboženské činnosti omezován a že socialistický režim je podobný tomu nacistickému. Hájil se také tím, že Boha se sluší poslouchati více než lidi. Souzen byl spolu se skupinou řeholnic a nábožensky založených žen u Krajského soudu v Ústí nad Labem ve dnech 24. - 27.10.1961. Dostal 4 roky vězení. Když si farář trest odseděl, žil v charitním domě pro nemocné a přestárlé kněze v Moravci v okrese Žďár nad Sázavou.
V únoru 1969 podal návrh na provedení přezkumného řízení ve věci svého odsouzení. Zvláštní senát Krajského soudu v Ostravě dospěl k závěru, že soudce v roce 1950 porušil zákon a Mikulka byl v plném rozsahu zproštěn viny ze zločinu velezrady. Proti tomuto verdiktu se v lednu 1971 odvolal v neprospěch Mikulky generální prokurátor ČSR JUDr. Oldřich Dolejší a chtěl zjišťovat, zda se páter nedopustil alespoň pobuřování, když už ne velezrady. Fanatická komunistická nesmiřitelnost prostě neměla mezí, a to už přitom soudruzi ohlašovali období normalizace! A Nejvyšší soud ČSR Dolejšímu skutečně vyhověl, osvobozující rozsudek ostravského soudu zrušil a vrátil případ zpět do Ostravy.
Páter František Mikulka v pozdějším věku.
Závěru handrkování komunistických soudů se už František Mikulka nedožil. Zemřel 10. května 1971 v charitním domě ve věku 80 let.
Krajský soud v Ostravě v lednu 1973 svůj původní verdikt potvrdil s tím, že nešlo o velezradu, ale pouze o přečiny, které byly amnestovány prezidentem republiky ze dne 9. května 1968.
Zdroje:
Státní okresní archiv Vsetín
Státní okresní archiv Zlín
Naše pravda, noviny KSČ Gottwaldov, ročníky 1948-1953
Mikulka Radek, Mikulka Jiří: Případ kelečského faráře. Mikulka 2012
