Vítejte v pekle. Komunistická vyšetřovna a věznice v Uherském Hradišti

Politiku KSČ vůči nepřátelům lidu a strany jasně definoval ministr národní bezpečnosti Karol Bacílek na celostátní konferenci KSČ: „O tom, kdo je vinen a kdo nevinen, kde končí omyly a chyby a kde nastává trestní odpovědnost, rozhoduje strana za pomoci orgánů národní bezpečnosti.“

To nám připomíná ideologii nacistů, kdy se podobně vyjádřil i druhý muž Třetí říše Hermann Göring: „Já rozhoduji, kdo je Žid a kdo ne.“ Ostatně obě ideologie jsou prakticky totožné až na pár maličkostí, jako je vyhraněný nacistický antisemitismus na jedné straně či komunistické vyvlastňování výrobních prostředků apod.

Mučírna ve Franklovce. Přestupní stanice do věznice

Vyšetřovna StB ve vile Franklovka na třídě Maršála Malinovského v Uherském Hradišti patřila patrně k nejstrašnějším místům světa StB. Příslušníci této zločinecké organizace vilu v centru města využívali nejen k prvním výslechům zadržených, ale také k tzv. tajným zatčením a nezákonnému zadržování, kdy nikdo (včetně rodiny) nevěděl, kde se vlastně zmizelý nalézá a zda vůbec žije. V letech 1949–1960 se v secesní vile nacházela úřadovna Krajského velitelství Státní bezpečnosti. Franklovce se říkalo také Dům hrůzy nebo Mučírna. Pro zatčené to byla přestupní stanice do nedaleké vyšetřovací věznice StB.

V prvním patře se nacházely tři zpravodajské místnosti a fotolaboratoř, v podkroví pak vyšetřovací místnosti, v nichž vyšetřovatelé zadržené mučili mj. elektrickým proudem, ve sklepeních byly umístěny samovazební cely a jedna společná místnost se záchodem a umyvadlem. V těchto kobkách bez jakéhokoliv vybavení mohl být vyšetřovanec zadržován celé měsíce.

Vyšetřovací věznice StB

Justiční palác s věznicí byl v Uherském Hradišti vybudován na konci 80. let 19. století. Za Rakouska-Uherska to byla obyčejná věznice, která nikterak nevybočovala z řady obdobných zařízení té doby. Ve 20. letech se v ní objevili první političtí vězni, konkrétně stávkující dělníci, jimž šlo o lepší sociální podmínky. V období protektorátu vězení využili nacisté k internaci odbojářů. Ale to všechno nebylo nic proti tomu, co mělo přijít.

Peklo na zemi z uherskohradišťského kriminálu udělali po válce až komunisté. Nejprve se už v roce 1945 naplno rozběhly retribuční procesy, kdy šlo o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů. Před mimořádnými lidovými soudy stanuli Němci, kolaboranti a další zločinci. Proti rozsudku nebylo odvolání a kdo dostal trest smrti, mohl počítat s tím, že se za dvě hodiny už bude houpat na šibenici. Popravy probíhaly na dvorcích věznic a lidé se na ně chodili dívat jako ve středověku. Úřadování mimořádných lidových soudů si pak obnovili až komunisté po roce 1948.

Dokud se věšeli jen gestapáci a udavači, nebyl důvod se znepokojovat. Lid si to žádal. Nikdo ale netušil, že zanedlouho bude následovat druhá vlna exekucí. Tentokrát už v komunistické režii. Únor 1948 se blížil.

O klientelu neměla hradišťská věznice nouzi. Jihovýchodní Morava včetně Valašska byla tradičně agrární a značná část obyvatelstva byla věřící. Lidé tady komunisty neměli v lásce, což nakonec prokázaly i volby.

Komunistická zvůle se nelíbila ani řadě bývalých odbojářů a partyzánů, kteří měli mnohdy ještě i zbraně a s odporem proti utlačovatelům měli jisté zkušenosti. Po zatčení byli lidé vyslýcháni a zavíráni do menších věznic rozsetých po celém regionu – byly ve Vsetíně, Valašském Meziříčí, Valašských Kloboukách, Uherském Brodě, Kroměříži, Holešově či Gottwaldově. Byly to jen přestupní stanice, odtud byli převáženi do Uherského Hradiště.

V roce 1948 nemělo Krajské velitelství StB v Gottwaldově zatčené kde věznit a vyšetřovat. Umístilo proto v srpnu svou vyšetřovací věznici do budovy krajské soudní věznice v Uherském Hradišti. Pod jednou střechou tak vedle sebe existovaly věznice dvě. Vyšetřovací věznice StB byla situována v samostatné budově v zadní části soudního areálu a měla svůj vlastní vchod.

Zpočátku měla pouze 18 cel, v roce 1951 už ale kobky zabíraly dvě patra a pravé křídlo budovy, takže se sem vměstnalo 100 až 200 osob. Výslechové místnosti byly v přízemí pravého křídla, často se ale vyslýchalo přímo na cele.

Každá cela o rozměrech dva krát čtyři metry měla okno a ústřední topení. Mohli v ní přebývat tři až čtyři lidé. Když bylo vězňů hodně, dávali se po dvou i na samotky, tzv. „třicítky“.

Jelikož splachovací záchod chyběl, museli vězni používat buď klozetovou mísu, popř. nějaký větší hrnec, pokud bylo osazenstvo početnější, např. čtyřčlenné, nebo kbelík (tzv. žanku), kteréžto nádoby vynášeli tzv. chodbaři. Ti roznášeli i jídlo a po něm zase sbírali nádobí – to se skládalo ze dvou misek a jedné lžíce.

Na spaní měl každý vyšetřovanec slamník položený na zemi, podhlavník a deku, dále pak měl ještě stolek s umyvadlem, poličku, lavičku a džbán na vodu. Koupání se provádělo jednou týdně, stejně tak výměna mundůru. V celách se větralo třikrát denně a jedenkrát za 14 dní se cela uklízela. Vězni se při kontaktu s dozorci hlásili přidělenými čísly.

Budíček byl v 5.30 hodin, vězeň si musel ustlat, provést osobní hygienu a dostal snídani. Během celého dne nesměl ležet ani sedět na slamníku ani nijak využívat deku. Večerka byla ve 22 hodin a vyšetřovanci museli ležet tak, aby jim dozorce kukátkem viděl do obličeje. Na celách se celou noc svítilo a vězni museli ležet na zádech a mít během spánku ruce položené na dekách. Proč to?

Podle pokynů pro dozorce by se totiž mukl mohl pod dekou záměrně sebepoškozovat se záměrem dostat se do nemocnice. Tím bylo myšleno, že by si mohl např. nehty rozdrásat kůži a vetřít do ní špínu, aby dostal otravu krve.

Dalším důvodem bylo, že by vyšetřovanec pod pokrývkou mohl splétat z cárů látek lano, na němž by se buď oběsil, anebo by se po něm spustil ze zamřížovaného okna. Když dozorce zjistil, že ruce nejsou na dece, mohl provinilce potrestat. Třeba odebráním deky nebo slamníku na několik dní.

Někteří si ovšem takový přepych jako spánek nemohli dovolit, neboť měli od vyšetřovatele nařízeno, že musí celou noc místo spánku chodit, někdy i několik dní. Zda opravdu chodí, kontrolovali bachaři kukátkem ve dveřích.

Bývalý politický vězeň Antonín Vaculka dostal při jednom z výslechů boty s dřevěnou podrážkou a musel v nich po cele chodit tři dny a dvě noci, pro vylepšení výsledků navíc bez jídla. Nohy měl z toho celé zkrvavené a opuchlé.

„Skrz tkaničky mi prolézalo živé maso, jak jsem měl rozedřené nohy. Taková procedura se po čase opakovala,“ vzpomínal Vaculka. Byla to práce dozorce Miroslava Holuba.

Na „třicítkách“ dávali vězňům železné koule

Nejhůře zacházeli estébáci s vězni na tzv. třicítkách. Když uvěznění nespolupracovali dle představ, byli uvrženi do korekce, kde byli jako ve středověku zakováni do želez s koulí na noze (!) Prozatímní řád vyšetřovacích věznic SNB, platný od začátku roku 1952, umožňoval legalizaci disciplinárních trestů jako např. krácení potravinových přídělů, půst o chlebu a vodě, samovazba v temnici, tvrdé lože, tj. odebrání slamníku atd. K tomu nekvalitní a nedostačující dávky jídla, hygiena téměř žádná, lékařské ošetření minimální a permanentní šikana od dozorců.

Ve věznici StB panovaly mnohem přísnější podmínky než v běžném vězení pro obyčejné kriminálníky. Pokud chtěl vězeň nějaké výhody, třeba nákup jídla navíc nebo kouření, musel se přiznat k obvinění anebo spolupracovat.

Představitelé komunistů o podmínkách ve vězení i nelegálních vyšetřovacích metodách přirozeně věděli (vždyť se je učili od Sovětů), navenek však dělali, že o nich nic neví. Postupy vyšetřovatelů byly protizákonné a odporovaly i zákonům, které si komunisté sami ustanovili.

Ministr Čepička mučení schvaloval

Informace o středověkých způsobech, které používali dozorci v uherskohradišťském vězení, se po čase přece jen dostaly ven. Od rodinných příslušníků vězněných se tak nakonec o situaci ve věznici dozvěděl např. i soudce Státního soudu v Brně Jaroslav Horňanský a v březnu 1949 tam poslal vyšetřujícího soudce a lékaře. Vyšetřili 63 vězňů a u třinácti zjistili opakované použití elektrického proudu. Toto číslo samozřejmě ani náhodou neodpovídá skutečnosti.

Vězni raději mlčeli, protože měli za to, že jde o další léčku StB a že za přiznání, že byli mučeni, budou opět potrestáni. „Mě se ptali, jak se mnou bylo zacházeno, prohlíželi mi chodidla, byl jsem vysvlečen do půl těla, dívali se mi sami na chodidla. Já jsem jim nevěřil a neřekl jsem jim vůbec nic. Neřekl jsem jim vůbec nic, měl jsem strach, abych nedopadl ještě hůře než při vyšetřování panem Zavadilíkem,“ přiznal později např. Ladislav Dohnalík.

Zdravotní kontrolu vzpomínal i gymnazijní profesor Zdeněk Svoboda. Podle něj měli, až na výjimky, všichni z vyšetřující komise strach. Vyšetřovaní byli v hluboké depresi, plačtivé náladě, u mnohých byl diagnostikován nekontrolovatelný třes. Lékař u Svobody zjistil, že měl následky bití přes záda a chodidla a že jej vyslýchali pomocí elektrického proudu. Byl místně i časově dezorientován a nervově úplně zhroucen. Horňanský se proto vydal za ministrem spravedlnosti Alexejem Čepičkou, aby intervenoval za práva vězňů. Čepička jej vyhodil s tím, ať se Hlavačkovi (veliteli StB) neplete do práce, a Horňanský byl nakonec rád, že nebyl sám zatčen.

Podobně dopadl i vyšetřující hradišťský soudce Bedřich Zelinka. Když na něj Hlavačka naléhal, aby obvinil několik chlapců z protistátní činnosti, soudce odmítl. Vyšetřovatel si postěžoval Čepičkovi a ten Zelinku odvolal z funkce. A aby si v Hradišti další šťáralové z řad soudců nestěžovali, ministr institut vyšetřovacích soudců zrušil. Tím definitivně potvrdil, že vyšetřovatelé mající výsledky, byť dosažené mučením, jsou pod jeho ochranou.

Ve věznici Uherské Hradiště se do roku 1951 vykonával i trest smrti. Popraviště se nacházelo na vnitřním dvoře věznice, popravovalo se na věšícím prkně. Celkem tady bylo od roku 1918 popraveno 208 odsouzených.

Komunisté na dvoře v letech 1949 až 1954 pověsili 16 politických vězňů, 11 dalších umučili během výslechů a dva vězni byli spontánně zastřeleni.

Hradišťská věznice sloužila do roku 1960. Popravené a umučené vězně v uherskohradišťské věznici připomíná památník umístěný před budovou. V bývalé věznici má být cca do roku 2028 zřízeno Muzeum totality (Národní památník Věznice Uherské Hradiště).

Zdroje:

Viz text

Státní okresní archiv Vsetín

Státní okresní archiv Zlín

Naše pravda, noviny KSČ, ročníky 1948-1954

Kment Zdeněk: Ve stínu rudé hvězdy. 2022