Udavače Šmída alias Velkého Frantu odpravili partyzáni. Sami záhy skončili v plynové komoře

Odbojová skupina Michala Malíka

Na jaře 1944 vznikla ve Valašském Meziříčí odbojová skupina okolo místních občanů Michala Malíka, Ladislava Korytáře a Vladimíra Kurovce ze Lhotky n. B. Začala se spojovat s okolními menšími oddíly a v květnu už měla okolo stovky členů. Navázala styky i se zlínským odbojem, s Murzinovým oddílem a na podzim i s paradesantním výsadkem Clay-Eva vyslaného z Anglie v dubnu 1944 (jeho úkolem bylo na Valašsku a Slovácku sbírat zpravodajské informace). Jelikož meziříčští odbojáři neměli zbraně, museli se, podobně jako většina podobných odbojových uskupení, omezit na daných osob, poslech rozhlasu a šíření zpráv a zejména dodávání potřebného materiálu bojujícím kolegům ze Žižkova oddílu, jako byly zdravotnické potřeby, potraviny, výbušniny a zápalné šňůry ukradené ze zbrojovek ve Vsetíně nebo Jablůnce. Po domluvě s meziříčskými četníky získali po fingovaném přepadení dvě pistole a na místním nádraží se jim podařilo uloupit ze stojící cisterny asi tisíc litrů benzínu, načež zbytek vypustili. Ukradli rovněž asi 70 kg trhaviny z lomu v Hodslavicích, ze které vyráběli pro partyzány z Žižkova oddílu nálože pro železniční sabotérské akce. Malíkova skupina stále čekala na slíbenou dodávku zbraní shozenou z letadel, ale ta nikdy z Londýna nedorazila. Ovšem největší akcí Malíkovců byla likvidace proslulého konfidenta Františka Šmída alias Velkého Franty.

Velký Franta, největší udavač, jakého kdy Protektorát viděl

František Šmíd byl původně dělník v brněnské Zbrojovce a už od roku 1939 se angažoval v různých odbojových organizacích. Pak byl ale při roznášení letáků koncem října zatčen, vše vyzradil a přislíbil spolupráci. Jenže gestapu se jeho aktivita zřejmě příliš nezamlouvala, a tak jej sebralo znovu. Tentokrát vyfasoval 12 let. V německé věznici Waldheim si odkroutil dva roky a pak na konci roku 1942 znovu přislíbil spolupráci. To byla jeho osudová chyba.

Šmídovým supervizorem se stal kriminální rada brněnské řídící úřadovny gestapa SS-Hauptsturmführer Otto Koslowski (mimochodem polského původu, jako kriminalista byl velice úspěšný). V lednu 1943 byl Šmíd vedený pod označením B 105 zpátky na Moravě. Velký Franta předával informace přímo Koslowskému v jeho kanceláři, kde od něj dostával další instrukce. V květnu 1943 jej kriminální rada poslal do Ostravy, kde se úspěšně vloudil do zdejší odbojové skupiny. Měl za úkol zjistit, kdo zapálil ostravský úřad práce, což se mu podařilo. V létě 1944 Koslowski svého elitního konfidenta odvelel do Luhačovic a na Zlínsko, v červenci pak do Trenčianských Teplic. Po jeho odchodu uspořádalo gestapo velké zatýkací žně. Poté Velký Franta šířil zkázu v okresech Vyškov, Přerov, Hranice, Holešov, Bystřice pod Hostýnem, Vsetín a Valašské Meziříčí.

Smrtící dvojka: Velký a Malý Franta

A Šmíd se činil, získával důvěru, navazoval nové kontakty a postupem času pronikl do různých odbojářských organizací a partyzánských skupin. Gestapo zatýkalo opatrně jen okrajové členy, čímž Šmída krylo, a mělo díky němu o činnosti odbojářů perfektní přehled. Nakonec se zrádce dokázal vloudit i do výsadku Clay, kam jej v říjnu 1944 přivedl další velkoformátový práskač gestapa František Bednář přezdívaný Malý Franta. Bednář měl na také na svědomí smrt mnoha lidí. Stál např. za likvidací odbojové vsetínské organizace Josefa Sousedíka, významného vsetínského rodáka, vynálezce, podnikatele a politika (2× starosta Vsetína). Vypálení Juříčkova mlýna ve valašském Leskovci v dubnu 1945 byla rovněž jeho práce.

Oba renegáti se přes Clay infiltrovali i do výsadků Carbon a Potash. Aby gestapo zvýšilo důvěryhodnost obou zrádců, obětovalo skrze ně dokonce několik svých dalších konfidentů. Podezření vůči Šmídovi přesto stoupalo, jenže už bylo pozdě. Gestapo vědělo dost a začalo zatýkání – nejprve ve Vsetíně 15. prosince, pak ve Valašském Meziříčí, Ostravě a Bystřici pod Hostýnem. To byl konec informační sítě Clay.

Likvidace zrádce proběhla dosti amatérsky

Dalším úkolem Velkého Franty bylo proniknout do Murzinovy partyzánské skupiny. Tohoto cíle chtěl dosáhnout prostřednictvím Malíkovy partyzánské skupiny ve Valašském Meziříčí, do které proniknul ještě v prosinci 1944. Objevovaly se náznaky, že Šmíd je konfident gestapa, a podezření potvrdil i Zlín. Nakonec si Malíkovci dali začátkem února 1945 všechno dohromady včetně nejčerstvějšího zatýkání a rozhodli se Šmída zlikvidovat. Akce byla naplánována na 7. února 1945 a záminkou mělo být Šmídovo toužebné setkání s Murzinem. K zneškodnění mělo dojít v domě Ladislava Korytáře na Sokolské ulici naproti Sokolovny. Už tento výběr místa činu nebyl nijak šťastný, byl dokonce dosti šílený. V Sokolovně totiž sídlil oddíl esesáckého Jagdkommanda a případná přestřelka by znamenala konec všech zúčastněných. Detailní plán počítal s pěticí likvidátorů takticky rozmístěných v kuchyni a byl docela prostý. Až Šmíd nakráčí do kuchyně, vybraný jedinec jej vezme něčím těžkým přes hlavu, společně gaunera svážou, vyslechnou a převezou do Murzinova štábu. Jenže jedna věc je teorie a druhá praxe, navíc členové Malíkovy skupiny nebyli v podobných akcích nijak zběhlí. Podle toho to taky dopadlo. Především očekávali Šmída dopoledne, ten ale dorazil nečekaně už ve 3 ráno k Malíkovi a požádal jej o nocleh. Ten jej uložil na otomanu v kuchyni. Plán se tedy musel na poslední chvíli pozměnit, byť Korytář bydlel v sousedním domku. Spiklenci byli přes noc vyrozuměni a bylo rozhodnuto, že nechají Velkého Frantu vyspat a Malík jej ráno dovede ke Korytářům do kuchyně, kde jej zastřelí. Čestmír Podzemný šel ještě v noci do Poličné (vesnice navazující na Val. Meziříčí) pro pistoli. Šmíd ráno vstal, umyl se a přes dvůr se dostal dírou v plotě ke Korytářově domku. V kuchyni dostal snídani a po ní se posadil na otoman v rohu místnosti. Stále se vyptával na podrobnosti setkání s Murzinem.

Bylo štěstí, že Šmíd všechny partyzány nepostřílel

V kuchyni v tu dobu byli se Šmídem tři odbojáři, Emil Hanzlík, Vladimír Kurovec a Václav Březík. Jeden z přítomných se přestal řídit plánem a akci narušil nečekaně tím, že slovně zaútočil na Šmída a obvinil jej ze zrady. Ostatní znervózněli a začali se „nenápadně“ radit co dál. Rozhodli se jít do akce. Hanzlík vzal do ruky kovadlinu na kosu a snažil se konfidenta praštit do hlavy. Provedl to tak nešikovně, že nejenže Velkého Frantu netrefil, ale dostal od něj ještě i pořádný kopanec do břicha, takže odletěl až na protější stěnu. Šmíd skočil ke dveřím a chystal se na zaskočené odbojáře vytáhnout pistoli. Kdyby nezasáhl ze zálohy za dveřmi připravený Podzemný, Velký Franta je všechny postřílel. Když uslyšel hluk, vtrhnul s pistolí v ruce dovnitř a ihned vystřelil. Zasáhl zrádce do hrudníku a ten se svalil na zem. Tam dostal ještě od Hanzlíka s Březíkem pro jistotu jednu kulku do spánku a druhou do krku.

Odbojáři měli při své amatérské akci navíc ještě obrovské štěstí, že střelbu neslyšeli esesáci. Okolo totiž shodou okolností zrovna projížděla autokolona dělostřelectva wehrmachtu, takže střelba z pistolí nebyla slyšet. Když se ujistili, že je klid, prohledali Šmídovu tašku – byly v ní falešné legitimace, plánky, hesla, nákresy bunkrů a seznamy více než devadesáti lidí z odboje. Pak teprve začali přemýšlet, co učiní s tělem. Nakonec počkali do večera a po různých návrzích, co s mrtvolou, se rozhodli zakopat ji v kůlně na Korytářově dvorku. Trvalo dlouho, než do zmrzlé půdy vykopali asi stodvaceticentimetrovou jámu. Pak zjistili, že je díra malá. Museli proto již ztuhlému tělu přelomit kolena a mrtvolu do hrobu natlačit. Kyprou hlínu pak zamaskovali poleny. Tak po zásluze skončil Velký Franta, největší udavač v Protektorátu Čechy a Morava.

Tragický osud skupiny Michala Malíka

Koncem března už začalo být brněnskému gestapu divné, že Šmíd nedodává žádné informace. Na základě udání Aloise Maliny z Choryně (obec několik km od Val. Meziříčí), který s Velkým Frantou úzce spolupracoval, obklíčili dům Malíka a Korytáře členové ZbV-Kommanda 31* (ZbV - Zur besonderen Verwendung, čili jednotka zvláštního použití, podléhala SS). Stalo se tak přesně po měsíci, 7. března. První byl zatčen samotný Malík a Korytář a policie si v jejich domcích dva dny ještě počíhala a zatkla dalších šest lidí, kteří tam přišli. Všichni skončili v meziříčském hotelu Modrá hvězda, kde zmíněné komando mělo sídlo, a posléze ve věznici Okresního soudu ve Valašském Meziříčí.

Dozorci meziříčské věznice pomáhali vězňům

Když je řeč o valašskomeziříčské věznici, ve které byla držena řada valašských odbojářů, je na místě vzpomenout i dva její dozorce. Prvním byl Alois Bulíček. Spolu se svou ženou (dozorce s rodinou vždy ve věznici bydlel ve služebním bytě v přízemí) pomáhal politickým vězňům, jak jen mohl. Ale jen do té doby, než byl do basy coby vězeň nastrčen konfident gestapa. Ten na vlasteneckého žalářníka naprášil, že pomáhá politickým vězňům. A tak si 7. ledna 1941 pro Bulíčka přijelo gestapo. 4. dubna následujícího roku zemřel v Osvětimi.

Dalším dozorcem věznice se stal Jan Ševčík. I on měl manželku Marii a stejně jako oba jejich předchůdci i oni pomáhali vězněným, převážně partyzánům, kterých byl koncem roku 1944 plný kriminál. Bulíček i Ševčík přebírali od trestanců dopisy, motáky a třeba i cennosti včetně šperků, které pak předávali svým manželkám. Obě ženy žalářníků navštěvovaly Elišku Macurovou, která bydlela hned za třímetrovou vězeňskou zdí, a tyto věci jí svěřovaly. Statečná žena je pak doručovala příbuzným. Rodinní příslušníci zase přes ni posílali svým příbuzným vzkazy a jídlo, které doručovala opačným směrem manželkám dozorců. Její manžel František Macura byl členem odboje.

Zatýkání, které měl na svědomí zrádce Alois Malina, pokračovalo také v Rožnově, Zlíně, Jablůnce, Zubří, Valašské Bystřici a Lhotce n. B. Zadrženo bylo více než 50 lidí, z toho 36 členů Malíkovy skupiny. Nacisté se z nich snažili mučením vynutit informace o Murzinově oddílu, ale ani po téměř měsíc trvajících výsleších nikdo nic neprozradil. Poslední březnový den bylo všech 36 vězňů z Malíkovy skupiny převezeno do Brna a poté do koncentračního tábora Mauthausen. Tam už je 9. dubna čekal jen hořký konec v plynové komoře.

Osud příslušníků Malíkova uskupení nemusel skončit tak tragicky, kdyby po odstřelu Velkého Franty odešli všichni do ilegality či do hor k partyzánům, jak navrhoval partyzánský velitel Stěpanov z Žižkova oddílu nebo Čestmír Podzemný, který se zajetí vyhnul.

Útěk byl naplánovaný, partyzáni z Oznice prý ale neměli čas

Přesto zajatým z Malíkovy družiny svitla jiskřička naděje. Prostřednictvím dozorce Jana Ševčíka byl někdy okolo 20. března osloven v sousedství bydlící František Macura, aby požádal partyzány z Oznice (asi 6 km od Val. Meziříčí) o pomoc, konkrétně o vysvobození. Sám Macura ihned vypracoval plán. Věznice se nacházela zhruba na dnešním parkovišti u obchodního centra Cimala poblíž středu města. Spočítal, že na osvobozovací akci je potřeba 14 ozbrojených mužů. Čtyři měli hlídat ulici Nová (dnes Sokolská), dalších osm se bylo připraveno s žebříkem v Macurově zahradě na průnik do areálu vězení. Zbývající dva měli za úkol zazvonit na službu, aby je vpustila dovnitř. V dobách míru byl přes noc v objektu pouze žalářník, ke konci okupace už ale měli ve věznici službu čtyři strážní – dva čeští četníci a dva příslušníci ZvB komanda. Na zazvonění šel k bráně otevírat vždy český četník. Oba četníci byli předem informováni, co se chytá. Souhlasili s pomocí, a to i pro případ, že by se po akci museli uklidit k partyzánům. Plán byl tedy doručen partyzánům bydlícím (doslova) v Oznici, které tehdy vedl Rus Petr Vasiljevič Moskalenko. V rámci naplánované operace (na 22. 3. 1945) dokonce Ševčík sehnal litr slivovice a spolu se dvěma esesmany ji vypil. Když už oba němečtí strážní pod vlivem slivovice klimbali, vyrozuměl vězně, aby se připravili. Po opuštění budovy měli ve skupinkách přejít jen ulici Novou a po ulici Králova kolem hřbitova už stačilo jen pelášit do polí směrem k Oznici spolu se svými osvoboditeli. Čekali celou noc, ale partyzáni z Oznice se neukázali. Později se hájili, že měli nějakou důležitou, avšak blíže neupřesněnou, bojovou akci. Podle záznamů četnických hlášení i samotných členů brigády Jana Žižky však v tuto dobu žádná partyzánská akce neproběhla.

Nešťastné Malíkovce nechali na holičkách i partyzáni od Zubří

Zklamání muselo být nesmírné. Zajatci se přesto ještě jednou obrátili na tandem Ševčík-Macura, aby oslovili se stejnou prosbou Štrambersko-zuberskou skupinu operující v okolí Zubří vzdáleného od VM několik kilometrů. I tentokrát byl plán s pozměněným datem akce prostřednictvím dalších lidí doručen. Velitel partyzánů ze Zubří Jaroslav Jašek ale chtěl nejprve plán osvobození prověřit, zda je reálný a zda to není léčka. S ostatními přemítal až do 31. března, kdy byli členové Malíkovy skupiny odvezeni do Brna.

Po válce se příbuzní a přeživší začali ptát, jak se mohlo stát, že partyzáni, kterých byly v okolí města začátkem roku 1945 stovky, nedokázali realizovat zcela banální akci na osvobození svých druhů ve zbrani, při níž šlo jen o zpacifikování dvou opilých německých strážných. I kdyby byla akce během svého průběhu prozrazena (např. výstřely strážných), na zásah do věznice mohlo bezprostředně vyrazit pouze 14 příslušníků komanda ZbV 31 z nedalekého hotelu Modrá hvězda.

Nejhůře musel nést svůj truchlivý úděl samotný Michal Malík. Měl dvě děti (11, 13), jenže spolu s ním byla zatčena i jeho žena. Po zmařených nadějích na útěk mu bylo jasné, že je oba čeká trest smrti a že z dětí budou sirotci. Jeho manželka Anna napsala svým dětem tento v archivu uložený poslední dopis na rozloučenou.

„Drahá Zdeničko a drahý Milošku! Přijměte oba od maminky a tatínka mnoho pozdravů a políbení. Máme jít k hlavnímu soudu do Brna a nevíme, kdy se vrátíme. Proto vám píšeme. Zdeničko, posílám ti po Lidušce moje zlaté náušnice na památku. Dej si je uschovat u Lidušky nebo u Včelných. Zdeničko a Milošku, buďte poslušní a pracovití a učte se ve škole dobře, aby jste měli dobré známky. Zdeničko, jak nebudeš mít peníze, nebudeš již míti možnost pokračovat v hudbě na klavír. Milošku, u Dočkálků máš ušité dvě košilky s modrými pásky s krátkými rukávky. I tatínek tam má ušité dvě košile krémové. Ušité košilky si vyzvedni. Když budete potřebovat nějaké rady, obraťte se na paní Včelnou, která vám ve všem ráda poradí a pomůže. Za její laskavost jí jménem naším srdečně poděkujte. Též všechny naše známé pozdravujte srdečně od nás. Vždy, když někam půjdete, choďte spolu a jeden druhého neopouštějte a mějte se rádi. Modlite se aby bylo brzy po válce a pak bude zase dobře. Víte, že vás maminka a tatínek měli velmi rádi a vše co udělali, dělali i pro vás, abyste se měli dobře. Proto na maminku a tatínka vzpomínejte vždy jen v dobrém. Zdraví vás a líbá maminka a tatínek. S Bohem naše děti!“

Konfidentovi Malinovi všechno prošlo. Malíkova družina se na něj už chystala, ale nestihla to. Po válce byl sice zatčen, nicméně záhy byl propuštěn a zmizel někde v Kanadě.

Gestapák Koslowski byl po válce dopaden v Německu a předán československým úřadům. Popraven byl symbolicky v Brně. Při výslechu mj. uvedl, že František Šmíd měl na svědomí smrt asi šesti tisíc lidí.

*pozn. k textu - tato jednotka mj. vraždila v dubnu 1945 i na Ploštině

Zdroje:

Státní okresní archiv Vsetín

Sládek Oldřich: Zločinná role gestapa. Nacistická bezpečnostní policie v českých zemích 1938–1945. Praha 1986

Adamec Václav: Mýtus Koslowski. Kriminální rada brněnské řídící úřadovny. Ústav pro studium totalitních režimů.

Ströbinger Rudolf: Rudá zrada. 1998

Šikola, Čestmír, Pospíšil Jaroslav: Nešli stejnou cestou. Osudy parašutistů a konfidentů gestapa. Vizovice 1994.

Sládek Oldřich: Ve znamení smrtihlava. Nacistický protipartizánský aparát v letech 1944-1945. Praha 1991

Kunc Radimír: Clay-Eva volá Londýn. Praha 1992.

Černý Vladimír: Protipartyzánské operace na Moravě v letech 1944-1945. Brno 2006.

Baletka Ladislav, Pomkla Zdeněk: Oběti II. světové války z řad občanů správního okresu Vlašské Meziříčí. 2017

Smutek Jan: Odboj Valašska a nacistická perzekuce bývalého okresu Valašské Meziříčí. 1966