Zločiny Rudé armády na Valašsku. Obyvatelé Rusy vítali, pak přišel šok

V každém osvobozeném městě či obci obyvatelé jásali. Občané sami dobrovolně začali ihned odstraňovat barikády vystavěné Němci proti ruským tankům.

Vsetín byl např. osvobozen českými jednotkami, které dál pokračovaly ve stíhání Němců. „Ulice Vsetína byly stále plné jásajícího obyvatelstva, které vítalo a hostilo své osvoboditele. Objevily se také jednotky sovětské a byly bouřlivě zdraveny. Město tonulo v záplavě našich a rudých praporů,“ zaznamenal vsetínský kronikář. Hned večer 4. května byli „vsačtí malíři“revolučním národním výborem pověřeni malováním oslavných vítacích a děkovných nápisů. Jednalo se např. o hesla: „Sláva Rudé armádě, osvoboditelce Evropy“, „Sláva mohutnému Sovětskému svazu“, „Ať žijí partyzáni – národní mstitelé, „Ať žije maršál Stalin“atd. Oslavovali se i spojenci, Edvard Beneš a I. čs. armádní sbor.

Vsetínské školy byly opět (po Němcích) obsazeny vojskem. Skoro ve všech domech byli ubytováni čeští a sovětští vojáci. Rusové byli ubytováni zejména v městských čtvrtích Na Rybníkách, Na Trávníkách a v části Štěpánské ulice. Domy, ve kterých se usadila různá ruská velitelství, museli jejich obyvatelé na čas opustit. Vojenským velitelem města se stal ruský podplukovník Sovoljov.

Rabování sovětských osvoboditelů na Valašsku

Obyvatelé Vsetína vděčně pečovali o své hosty a snažili se připravit jim co největší pohodlí. Záhy je ale nadšení přešlo, když je jejich ruští hosté okradli o vše cenné a doslova jim vyrabovali příbytky. „…někteří sovětští vojáci si dobře neuvědomili, že nejsou již v nepřátelském území, a sbírali v příbytcích místních občanů nejrůznější kořist: hodinky, prsteny, šperky, příbory, psací stroje, fotografické přístroje, rozhlasové přijímače, mužské i ženské šatstvo a prádlo, obuv, ložní prádlo, koberce apod. Uzamčené zámky nebyly překážkou. Ve 48 bytech byla ve dnech 5.–7. května tak způsobena škoda přes 450 000 Kčs,“ napsal zklamaně, leč po pravdě vsetínský kronikář, který z nějakého antibolševismu rozhodně nemůže být podezírán.

Podobně tomu bylo i jinde, např. v Rožnově p. R. Dejme slovo B. Maleňákovi, kterému bylo v době osvobození 12 let. Jeho otec byl lesní hajný a rodina žila na velkostatku Hradisko. Statek vedla rodina Umlaufových. První četa mladých Rusů přišla na Hradisko dva dny před osvobozením Rožnova. Byli to průzkumníci a zdrželi se jen asi dvě hodiny. Na osazenstvo statku udělali příznivý dojem. Po nich přišla skupina Lužických Srbů v německých uniformách vedených mladíkem z Hitlerjugend. Maleňákův otec mu opravil rozbité brýle. Také oni se nijak nezdrželi a po pěti hodinách odtáhli směrem do Vidče. Když už byl Rožnov dva dny osvobozený, přitáhli na Hradisko další Rusové. Pro domácí to byl šok. „Neupravení, postarší, někteří opilí. První, co provedli, že mému otci a strýcovi Piusovi a strýcovi Antošovi sebrali hodinky, které se v té době nosily na řetízku a v kapsičkách. Jeden Rus si přes rameno a krk natáhl pět flint, to byly lovecké pušky, které měl pan Umlauf, a sedl na koně a odjel. Další sebrali koně. Druhý pár koní Rusové zapřáhli do kočáru, černého, kterým byl vezen prezident Masaryk v roce 1928 na Radhošť, a od té doby byl kočár chován jako taková vzácnost, taková relikvie a nikdo do něj nesměl sednout. Rusi ho sebrali, zapřáhli koně a odjeli neznámo kam. Krávy, které jsem s otcem, strýcem Piusem a strýcem Antošem po tři dny dojili a udržovali při životě, tito divní Rusové postříleli, maso uvařili, polévku vylili, my jsme na to hleděli jak z jara na hnůj, maso posolili a snědli. Před očima nám vykradli skříně se šatstvem, peřiny s povlečením, zůstalo nám jen to, co jsme měli na sobě (…). Nedokázali jsme si to vysvětlit (…).“ Částečně jim to posléze objasnil až velící major, prý velmi sympatický Rus. Řekl, že jde o druhou vlnu zásobovačů za frontou, kteří se rekrutovali ze zlodějů a vrahů propuštěných ze Sibiře. Dodal, že sice má právo každého, kdo by kradl a drancoval, zastřelit, hned na to si ale postěžoval, že by musel postřílet úplně všechny.

Zaostalí Rusové loupili úplně všechno, i cetky

V tomtéž duchu vzpomíná na příjezd Rusů i s jejich vojandami (v RA sloužilo mimochodem na 400 tisíc žen, pozn. aut.) kronikář Bystřičky: „Mezi vojskem bylo i hodně žen, které ve vojenském obleku zároveň i s muži bojovaly proti odpůrci. Jedna z nich ubytovala se u nás ve světnici. Za svého pobytu u nás vypáčila zámek u šatníku a tento značně vyprázdnila. Toto dělali i někteří muži, kteří měli spadeno zvláště na hodinky a jimž nebylo možno bránit v této činnosti, a tak někteří naši občané utrpěli značné ztráty (…). Dobytka hovězího odtáhli odsud 8 kusů, koní 5 kusů. Hoteliérovi J. Novosadovi osobní auto.“ V rámci objektivity je třeba poznamenat, že na některé rudoarmejce kronikář na druhou stranu vzpomínal jako na slušné lidi, kteří svým hostitelům nic neukradli.

Také pamětník z Branek u Valašského Meziříčí, kde se první ruské hlídky objevily v časných ranních hodinách 7. května, zapsal: „Veškeré obyvatelstvo vítalo s radostí nevýslovnou svoje osvoboditele z politického, národnostního a osobního útlaku germánského uchvatitele. Ruské vojsko chovalo se ve své většině přátelsky. Někteří jednotlivci však požadovali hlavně hodinky a předměty z drahých kovů. Několika občanům vzali vozy, koně a několik kusů hovězího dobytka.“

Nejinak tomu bylo např. v Růžďce. „Pěkný poměr našich lidí k ruskému vojsku byl porušen některými ruskými jednotlivci, kteří v opilosti dopustili se v některých rodinách krádeží a násilností,“ zapsal místní kronikář, který byl současně i starostou.

Po československých vojácích dorazili Rusové 5. května v 16 hodin také do Hošťálkové a ubytovali se u zdejších rodin na noc. Dostalo se jim vřelého uvítání, jídla, pití i noclehu. To ale mnohým bylo málo. V očích primitivních ruských mužiků, zvyklých bydlet v Sovětském svazu pouze v zemljankách, vypadaly chalupy chudých Valachů jako paláce, a věci běžné denní potřeby v nich jako učiněné poklady. „Skrovná zařízení našich občanů zdála se jim zařízením buržoasním, elektrické světlo přepychem. Hodiny, budík, náramkové hodinky a jízdní kolo vzácností, po které nejeden z nich toužil tak, že hledal všemožně cestičky, jak si je přivlastnit. Nejčastěji si uvedené věci přímo brali, takže občané museli líbivé věci před nimi skrýti. Úroveň jejich byla mnohem nižší než naše, jejich počínání naivní a hrubé,“ ohodnotil chování osvoboditelů místní kronikář.

Mnozí sovětští vojáci považovali za luxus i předměty denní potřeby, které v životě neviděli. A tak když jeden takový přišel do chalupy v Solanci „U Bělunků na Kopečku“, uviděl tam na poličce porcelánové hrníčky s pozlacenými oušky. Sebral je a venku je od hrníčků odlomil a pečlivě uschoval. Myslel si, že jsou ze zlata…

Ženy i dívky se musely před sovětskými vojáky schovávat

Také v Jarcové u Valašského Meziříčí se sovětská armáda příliš nevyznamenala. V kronice stojí: „Každý běžel Rusům radostně vstříc, dával co měl, informovali je, objímali, když však začali někteří brát věci pro válku úplně nepotřebné, a i když ženské se před nimi musely ukrývat, vzniknul před nimi strach, který na dlouho úplně pokazil radost z osvobození, což nemohli ani velmi slušní Rusové napravit.“

Rovněž v Komárovicích, kam RA přijela 7. května okolo osmé ráno, se nadšení z osvobození u řady občanů rychle vytratilo. „Obyvatelstvo přijalo Rusy s nadšením, ale sbírání koní a povozů vyvolalo nelibost.“

I kronikář z Malé Bystřice nepřístojné chování Rusů zaznamenal, ale projevil pro ně pochopení: „Vítání s našimi zachránci dělo se s nadšením, později ovšem nadšení trochu pohaslo, což se dá ovšem omluvit, jelikož sme zapoměli, že za tolikou dobu a tak surově a nelidsky vedenou válkou, musí i ten nejlepší člověk mít újmu na svém charakteru. A potom měly vliv na vojáky alkoholické nápoje, které byly tou dobou i v domácnostech, ježto si je mnozí sami dělali a když je někdo opilý, dopouští se různých nepříčetností.“ Podobný názor na barbarské chování Rusů měl i samotný Stalin.

Lidé se sice na osvobození těšili, mnozí ale vzhledem k šířícím se zvěstem o počínání Rusů byli obezřetní a veškeré cennosti raději poschovávali. Jiní se snažili před osvoboditeli zabezpečit i své ženy a dcery. Takový byl např. Josef Důjka z Valašské Bystřice, který měl tři dcery. Bylo před čtvrtou ráno 5. května 1945 a od Rožnova duněly děla. Lidé se zajímali, kde jsou Němci a kde jsou už Rusové. Zvědavá byla i malá Důjkova dcera Maruška. Řekla otci, že se půjde rozhlédnout na blízký kopec Těnkovec (556 m), zdali už nejsou Rusové u přehrady. Otec souhlasil, že mohou jít všechny tři, ale že půjde s nimi. Zároveň jim řekl, že je nutné, aby se převlékly do mužských šatů a vlasy pečlivě ukryly pod čepice. Děvčata se zajímala proč. „Inu proto, že nevíte, co bude, a jací lidé do styku s náma přijdou. Za druhé, frontovým vojákům jsou děvčata vzácností, ale muži bezcenní,“ odpověděl jim předvídavý otec.

„Davaj časy!“ Rusové nejvíce kradli hodinky

Rabování bylo pro Rusy (a dodnes je) zcela přirozenou věcí. Sovětští velitelé případné stížnosti na krádeže buď neřešili, jen výjimečně vojáky nějakým způsobem potrestali. Jak již bylo zmíněno, zvláštní slabost měli Rusové pro hodinky a na každém předloktí jich měli i několik. V Solanci sebrali vojíni jistému občanovi hodinky a ten si postěžoval prvnímu důstojníkovi. Ten provinilce sice prý potrestal a hodinky vrátil, nicméně si neodpustil uštěpačnou poznámku: „Takoví jste vy! My pro vás životy obětujeme a vám je líto hodinek!“

Mimochodem nejznámější doklad této sovětské záliby máme na originální (sice nainscenované, ale přesto jedné z nejslavnější fotografii z II. světové války) fotce vztyčování vlajky nad Reichstagem. Voják na snímku měl na rukou více hodinek, než je obvyklé, což se muselo dodatečně (jehlou) vyretušovat, aby to nevypadalo, že snad Sověti rabují. S touto technikou úpravy fotografií měli Rusové bohaté zkušenosti dávno před válkou a před vynalezením dnešního Photoshopu.

Mnozí obyvatelé přesto byli k Sovětům shovívaví a měli tendenci jejich zločiny bagatelizovat. To je případ třeba kronikáře Velké Lhoty, který píše o „některých nedopatřeních ze strany RA“, ale vzápětí dodává, že za to nesli vinu „nerozumní civilisté, kteří podávali vojákům alkoholické nápoje za válečnou kořist“. Čili že s nimi kšeftovali.

Rusové pili alkohol zcela neslýchaným způsobem

Ke kronikářově poznámce o nalévání vojákům – Rusové alkohol vyžadovali a brali si jej bez ptaní. Vypili doslova všechno. V archivech leží záznamy, kolik Rusů se upilo k smrti, kolik se jich otrávilo z jedovatých látek, které si spletli s alkoholem a kolik jich poté osleplo. Nejen na Valašsku, ale po celé zemi drancovali vinné sklepy, pivovary, lihovary i nemocnice. V Benešově se 54 rudoarmějců otrávilo po vypití neznámé chemikálie z odstavené cisterny. Kronikář z nedaleké obce Zlatníky zaznamenal další podobný incident: „Dvacet šest ruských vojáků se omylem otrávilo po vypití neznámého jedu, šedesát vojáků osleplo.“ Jan Stránský, člen doprovodu prezidenta Edvarda Beneše vzpomínal, že se dostal na jaře 1945 do školy, v níž „…sovětští vojáci vypili do poslední kapky všechen denaturovaný líh z nádob obsahujících žáby, hady, ještěrky, a dokonce i lidské embryo“.

Jedině kozáci nezůstali nic dlužni

Jako spíše ojedinělé můžeme považovat zastavení pluku kozáků v Němeticích u Kelče dne 15. června 1945. Důstojníci se ubytovali v obci, vojáci s koňmi se utábořili na okraji lesa Doubrava. Vyžádali si od místních dodání 160 metráků sena, 20 q brambor, 7 q masa (nebo 14 q hovězího dobytka v živé váze), 200 vajíček a 20 slepic. Sena nakonec spotřebovali nebo znehodnotili na 300 q a dodán byl rovněž starší obecní býk o váze 9 q a čtyřmetráková jalovice. Než kozáci 17. června odjeli, zaplatili občanům celkem 57 tisíc korun, navíc v obci zůstali ještě dva důstojníci, aby dodatečně uhradili případné způsobené škody.

Zločiny Rudé armády na území Čech a Moravy

Rudá armáda na dobytých (osvobozených) územích páchala četné zločiny, jakými jsou rabování, krádeže, znásilňování, únosy (do sovětských gulagů) a vraždy. V podstatě se jednalo o regulérní okupaci, jako byla ta v roce 1968. Také historik Prokop Tomek z Vojenského historického ústavu uvádí, že se jednalo o plnohodnotnou okupaci. „Ten pojem je vnímán pejorativně, ale je to tak. Dá se to srovnat, našel jsem tam spoustu paralel,“ srovnává obě ruské okupace (1945 a 1968) Tomek a dodává, že postižení občané byli vůči ruskému rabování bezmocní. „Chybí mechanismus vyšetřování a spravedlnost byla prakticky nevymahatelná.“

Rusové vysávali poválečné Československo, z jejich pohledu nesmírně bohatou zemi, jako pijavice. Stát musel pro sovětské vojáky, kterých zde bylo na 300 tisíc, denně poskytnou na 600 tisíc dávek potravin. Také veškeré škody způsobené sovětskými vojsky na majetku či životním prostředí byly „odepsány k tíži hostitele“, podobně jako později v 90. letech.

Když v listopadu 1945 Sověti velice neradi (Truman o to požádal Stalina) Československo opouštěli, jednalo se o nekonečné kolony nákladních aut s nakradenými věcmi všemožné povahy. Stejná situace vládla i na železnicích, kdy se ze země odváželo zařízení z továren a vůbec všechno, co šlo naložit. Rusové vykradli i několik bank.

Rusové unášeli nepohodlné lidi do gulagů. Vláda bezmocně přihlížela

Přesto lze obecně konstatovat, že Čech a Moravy se zločiny Rudé armády dotkly, v porovnání s okolními státy, relativně nejméně. Mnohem hůře na tom byli „osvobození“ civilisté v Pobaltí, na Ukrajině, v Polsku, Jugoslávii, Maďarsku, Rakousku atd. ale především v samotném Německu. Za jednotkami Rudé armády postupovaly tlupy NKVD (podobně jako Einsatzgruppen za Wehrmachtem). Tato sovětská zločinecká organizace vraždila třídní nepřátele na okupovaných územích ve jménu pracujícího lidu před válkou, během ní i po válce. Masové vraždění civilního obyvatelstva a zajatců tímto „bezpečnostním“ orgánem SSSR si ani v nejmenším nezadal s počínáním a brutalitou nacistických jednotek Einsatzgruppen nebo příslušníků SS. Za veškerá zvěrstva, masakry hraničící s etnickými čistkami a nespočty válečných zločinů nebyl nikdy nikdo z NKVD potrestán.

Zatímco soudruzi z NKVD se zaměřovali na velkoplošné vyvražďování politicky nespolehlivých civilistů a jejich odvlékání na Sibiř, sovětští vojáci se věnovali spíše rabování, krádežím a znásilňování. Kolik toho rudoarmejci na osvobozených územích nakradli (co nemohli odnést, aspoň zničili), je prakticky nemožné, u sexuálního násilí je situace přehlednější.

Znásilňování žen na „osvobozených“ územích bylo nejmasovější v dějinách

Sovětští vojáci podle některých odhadů celkově znásilnili až na dva miliony žen (většinu mnohonásobně), včetně dětí a seniorek. Dnes osmašedesátiletá německá profesorka fyziky Gabriele Köppová o tomto tabuizovaném tématu vydala v roce 2010 dokonce knihu („Proč jsem musela být dívka?“). Je to autobiografie – když jí v roce 1945 bylo patnáct, Sověti ji po čtrnáct dnů opakovaně znásilňovali. Nikdy se nevdala a dodnes nemůže jíst a spát. Desetitisíce žen spáchalo po sexuálním násilí sebevraždu, některé tak učinily proto, aby se znásilnění vyhnuly. Podle vojenského historika Antony Beevora Rusové znásilňovali i osmileté dívky a jen v Berlíně bylo takto postiženo na 100 tisíc žen, z nichž 10 tisíc spáchalo sebevraždu nebo zemřelo na následky znásilnění.

V bezpečí před Rusy nebyly ani Rusky a Polky z koncentráků

Sexuálnímu násilí ze strany rudoarmejců se podle něj nevyhnuly ani sovětské a polské ženy propuštěné z koncentračních táborů. Běžné vysvětlení sovětského vedení, že tato zvěrstva ze strany Rusů měla být odplatou nepříteli v tomto případě pokulhává na obě nohy. Stalin veškeré znásilňování a rabování (i na územích spojenců a slovanských národů) zcela bagatelizoval a divil se tomu, jak někdo nemůže pochopit, že „voják, který prošel tisíce kilometrů krve, ohně a smrti se chce pobavit se ženou nebo si vzít nějakou tu maličkost?“ Stalin zkrátka nechtěl nic negativního slyšet (a to ani od komunistů) a veškeré tyto stížnosti na zločiny jeho vojáků považoval za urážku Rudé armády.

Sověti na území Československa podle odhadů znásilnili desetitisíce žen všech věkových kategorií včetně dětí. V některých vesnicích na Slovensku, Moravě nebo Slezsku se obětí stala téměř každá dospělá žena. Např. po „osvobození“ Brna se velké skupiny žen musely ukrývat ve městě a tyto skrýše hlídaly ozbrojené stráže. V Bratislavě bylo znásilněno na 9000 žen během prvních tří dnů po dobytí města. Rusové včetně velitelů většinou znásilňovali hromadně a těmto zvěrstvům museli často přihlížet i zoufalí rodinní příslušníci včetně dětí. Muže, kteří se pokoušeli ženy bránit, Rusové zavraždili.

Později se objevily snahy tyto excesy a barbarské zločiny Rusů různě omlouvat. Nejčastěji opět pomstou za nacistické zločiny spáchané v Sovětském svazu a za systematické vyvražďování sovětských válečných zajatců. A že se mstili na těch nepravých, na nevinných civilistech, a dokonce ze spřátelených zemí? Takové maličkosti Rusy nikdy nezajímaly…

Zdroje:

Státní okresní archiv Vsetín

Kronika města Vsetín

Kronika obce Bystřička

Kronika obce Růžďka

Kronika obce Branky

Kronika obce Hošťálková

Kronika obce Jarcová

Kronika obce Komárovice

Kronika obce Malá Bystřice

Kronika obce Velká Lhota

Kronika obce Němetice

Beevor Antony. 1945 - pád Berlína. 2004

Kubík Petr: Rudé stíny: sovětské válečné zločiny 1941-1945. Praha, 2003

https://magazin.pametnaroda.cz/pribehy/prisli-a-hledali-devuchy-nelidske-a-nehrdinske-ciny-viteznych-rudoarmejcu

https://benesovsky.denik.cz/zpravy_region/ruda-armada-v-benesove-prisla-v-kvetnu-1945-o-54-vojaku-o-zadneho-ale-v-boji-20150507.html

Kment Zdeněk: Valašsko v područí hákového kříže. 2017