Článek
Válka skončila, nacisty vystřídali bolševici. Už neporoučeli Němci, ale Rusové, kteří okamžitě začali podporovat místní komunisty. Všeho byl nedostatek, od stavebního materiálu po potraviny. Republika k tomu ještě musela živit 300 tisíc sovětských vojáků (600 tisíc dávek denně), kteří si nepřivezli žádné jídlo. Na rozdíl od Američanů, kteří naopak jídlo rozdávali. Ovšem mnohem horší než vyjídání bylo, že si sovětská armáda počínala v ČSR jako na dobytém nepřátelském území a páchala četné zločiny (rabování, krádeže, znásilňování, únosy, vraždy atd.)
V osvobozených městech se vlády chopili sovětští velitelé
V květnových dnech po osvobození vládl v zemi zmatek, nervozita, a chaos. Všude bylo prvotní snahou obnovení pořádku. Jako houby po dešti začaly vznikat revoluční národní výbory (RNV). Zakrátko byl jejich název zkrácen pouze na národní výbory (NV) a záhy nato se přejmenovaly na místní národní výbory (MNV), které byly podřízeny okresním národním výborům (ONV) a ty následně krajským národním výborům (KNV). Ze začátku za NV rozhodovali sovětští velitelé měst.
Komunisté ihned zavětřili příznivý vítr z Moskvy a drali se do popředí. Rusové je dosazovali do nově vznikajících NV a do všech možných funkcí. KSČ ožila, jako by ji Sověti polili živou vodou, a byla nesmírně aktivní. Nastalo velké převlékání kabátů a do partaje se hrnuli noví členové s vidinami výhod. Už v květnu začaly vycházet první čísla různých komunistických tiskovin.
Exilový ministr financí Ladislav Feierabend to později přesně vyjádřil ve svých pamětech (Politických vzpomínkách): „Mnozí, když viděli, jak si komunisté vedou a že mají za sebou Rudou armádu a Sovětský svaz, přidali se k nim, aby se dostali do vyšších pozic nebo zakryli škraloupky z doby okupace. Komunisté ochotně přijímali každého, kdo se k nim hlásil, bez ohledu na to, jak se choval za nacistické okupace, a tak jejich řady rychle rostly.“
Rusové prosadili do vedení Rožnova komunisty
Tak např. předsedou RNV v Rožnově byl již 3. května zvolen Miloš Kulišťák, národopisný a kulturní pracovník, kronikář, sběratel atd. a také člověk zapojený do odbojové činnosti. Když byla v úterý 8. května svolána první schůze RNV, přišel na ni sovětský velitel zdejší posádky kapitán Makajev spolu s neznámým čs. důstojníkem, kteří přítomným přikázali, jak mají vytvářet národní výbory. „Přípustny jsou čtyři politické strany a bývalí členové agrární strany nesmějí být členy národních výborů. Z patnácti členů musí být nadpoloviční většina komunistů. Tím byla moje veřejná činnost ukončena,“ zaznamenal M. Kulišťák a spolu s několika stejně smýšlejícími opustil úřad. Byl odvolán, předsedou se stal MUDr. V. Kamenář a celý NV byl reorganizován.
Na 20. květen svolali rožnovští komunisté do zasedací síně radnice ustavující schůzi místní organizace KSČ, „na níž mnoho občanů vstoupilo do strany nebo přestoupili z jiných politických stran“. Od tohoto dne byla KSČ na pěkně dlouhou dobu nejvlivnější silou ve městě.
Podobně to vypadalo např. v Prostřední Bečvě. Zdejší RNV byl ustaven 6. května a hned na první jeho schůzi 10. května bylo staré vedení obce kompletně odstraněno. Zdejší kronikář o těchto revolučních časech, o tomto „historickém přelomu, v němž se v sutiny obracel starý řád“, napsal: „Slavné bylo vzkříšení komunistické strany Československa. Počet příslušníků činil naprostou převahu, zvláště v Kněhyních. Všude bylo vidět na klopech kabátů záplavu rudých hvězd, které členové s hrdostí nosili. Hořeli ohněm nadšení, byli straně oddáni na život a na smrt, byli pro ni schopni každé oběti. Členská schůze byla největší radostí a událostí. Hromem hněvu by zkrušili každého odpůrce a nepřítele. KSČ u nás povstala živelně.“ Zároveň dodal, že ne všichni soudruzi již plně chápou nové učení marxismu-leninismu a domnívají se, že katolictví, potažmo náboženství (Marxovo opium lidstva), je s ním kompatibilní. „Bude však nutno se učit teorii nového řádu, neboť mnozí členové si myslili na příklad, že dobrý komunista musí být dobrým křesťanem a vyvíjeli snahu postavit v obci kostel,“ dodal zapisovatel, hrdý na to, že se stal komunistou. „Již to, že náš člověk mohl lidem, před nimiž se nedávno ještě v úctě krčil, říci Ty soudruhu, že na schůzi jeho slovo platilo a neslo i nejtěžší důsledky pro spoluobčana, třebas vysoce postaveného, zvýšilo sebevědomí a bezmeznou vděčnost a oddanost činiteli, který tyto změny způsobil.“
V lidech se probudila touha po vyrovnání sociálních a společenských rozdílů. A tak v rámci vyrovnávání sociální úrovně zatočili soudruzi s místními boháči, vyrabovali např. obchod V. Klestila a jeden z nich dokonce na schůzi vehementně požadoval, aby bylo jistému Žitníkovi z Kněhyň zakázáno jezdit do práce na motorce, „…poněvadž tím způsobuje lítost jiným dělníkům, kteří motorky nemají…“
Valašské Meziříčí v moci Sovětů
Velitelem Valašského Meziříčí se stal plukovník Čečin a ihned se také začal formovat NV pro správu města a okresu. 7. května se konala první schůze, předsedajícím byl Valentín Bechný. Dostavil se i Čečin a začal rozkazovat, co se má udělat. Nařídil, aby byl ve městě zajištěn pořádek za pomoci četnictva, policie, vojenských gážistů a Národní stráže. Ozbrojené hlídky měly zabránit drancování a dalším nepřístojnostem a případné provinilce předvádět na posádkové velitelství usazené tehdy v Zemědělském domě. Pohyb obyvatelstva byl omezen na dobu od pěti ráno do deseti večer, kdy platil zákaz vycházení. Obchody a peněžní ústavy měly být nadále zavřeny po dobu zhruba dalších dvou dnů. Pouze pekárny musely ihned rozjet výrobu a mouku z uzavřených skladů jim musel zařídit NV. Zahájit činnost museli i holiči, lékaři a nemocnice. Okresní hygienik musel ihned začít dohlížet nad hygienickými předpisy týkajícími se potravin. Předseda spolku hostinských byl vyzván, aby se připravil na otevření hostinců.
Občané museli odevzdat zbraně, rádia, foťáky i psací stroje
Občané museli do dvou dnů (do 9. května do 20.00 hod.) odevzdat všechny střelné zbraně, výbušniny, a dokonce i šavle. Čečin si dokonce přisvojil i právo rozhodovat, zda naši četníci, policisté a milicionáři mohou i nadále nosit zbraň. Vyžádal si seznamy těchto osob a pak vydal písemné rozhodnutí, zda naše ozbrojené složky mohou být i nadále ozbrojené. Členové NV dostali nové průkazky v česko-ruském jazyce, aby mohli provádět kontrolní činnost i v noci.
Občané museli odevzdat všechny radiopřijímače s tím, že je po deseti dnech dostanou zpátky. A nejen ty, také všechny fotoaparáty a psací stroje. Osvoboditelé zřejmě nechtěli, aby kdokoliv cokoliv ze západu poslouchal, fotil nebo psal. Psací stroje byly ponechány pouze na úřadech a v podnicích, samozřejmě s povolením NV. Sověti si z něj učinili nástroj k prosazování své vůle.
Ruský velitel nařídil oslavy příchodu RA
Následujícího dne se konala další schůze, rozdíl byl v tom, že místo Čečina tentokrát udílel povely major Lokvinov. Nařídil, aby bylo město do večera čisté, jelikož nastal čas slavit příchod Rudé armády. Musely být rozvěšeny sovětské a československé vlajky, dále pak portréty Stalina a Beneše. Starosta Štorkán dostal za úkol postavit na náměstí do večera tribunu nejméně pro 50–60 lidí a na ní zprovoznit mikrofon. Střed města měl být nejpozději do 11 večer osvětlen. Veškerá hlášení městského rozhlasu s politickým podtextem musela být nejprve (po přeložení do ruštiny) předána k odsouhlasení veliteli ruské posádky. Rovněž propagační referent města byl nucen vše předkládat Čečinovi. Před lékárny, obchody a továrny postavili Rusové stráže.
V platnost vstoupil zákaz roznášení letáků a samozřejmě přechovávání nehlášených osob. Nehlášení cizích příslušníků nebo zatajování německého válečného materiálu se trestalo podle ruských válečných zákonů, což asi není třeba nějak rozepisovat.
Vracející se migranti zaplavili města
Zároveň se domů na Valašsko vraceli všichni lidé, které válka odtrhla od domova – z věznic, koncentračních táborů, z pracovního nasazení, z úkrytů, ze zahraničí apod. K tomu musíme připočítat vlnu východoevropanů (Rusů, Ukrajinců, Poláků atd.) vracejících se z bývalé Říše přes Moravu domů. Na Valašsku tento nával migrantů pocítil nejvíce Rožnov. Železniční trať mezi Hranicemi a Ostravou byla totiž poškozena, stejně jako trať mezi Valašským Meziříčím a Frýdlantem n. O. Navrátilci směřující na východ se tedy dostali do Valašského Meziříčí a pokračovali do Rožnova, kde však železnice končila a tady uvízli. Rožnovská lokálka převážela tisíce cestujících denně. Když repatrianti v Rožnově vystoupili a zjistili, že dál už vlak nejede, utábořili se v okolí nádraží a podél silnice do Valašského Meziříčí. Ti zdraví a chůze schopní se po odpočinku vydali pěšky směrem na Frenštát p. R. Celý svůj majetek táhli v pytlích na zádech, a když měli zavazadel více, sháněli se po starých trakařích, kočárcích apod. Nemocní a vyčerpaní byli ukládáni do „školy v parku“, kde jim bylo poskytnuto ošetření a strava. V obavě před šířením nakažlivých nemocí jim byl ale přístup do centra města zapovězen. Když rožnovský NV viděl, že se mu ve městě začínají migranti kumulovat, zmobilizoval všechny potahy a povozy a počal je odvážet do Frenštátu. To se Frenštátským vůbec nelíbilo, nicméně se museli urychleně přizpůsobit. Stejným způsobem přepravili repatrianty do Místku.
Také do Valašského Meziříčí se vraceli nasazení dělníci, vězni a různí uprchlíci. Na nádraží v Krásně se o ně staral Československý červený kříž. Denně ošetřil na dvě stovky lidí. Dobrovolníci vařili pro vyhladovělé a vyčerpané běžence polévku a kávu. Pracovníci ČČK s dobrovolníky tam každý den rozdali na deset hektolitrů polévky, stejné množství kávy a na čtyři metráky chleba. Vše platil ONV Valašské Meziříčí. Přispívali ovšem i místní a lidé z vesnic, nemocným vozili především potraviny. Během jednoho týdne projelo městem 34 vlaků s 50 tisíci repatrianty. V sobotu 19. května přijel jeden transport směřující z Čech na Slovensko. Bylo v něm 500 zbídačelých Slováků, kteří padli do zajetí svých bývalých nacistických spojenců během SNP. Jen během cesty do Valašského Meziříčí tři zemřeli a dalších 31 muselo ve městě zůstat. Měli úplavici a radnice je ubytovala v baráku v krásenském parku, kde se o ně starali meziříčští lékaři.
Situace po osvobození byla velmi špatná
Němci a kolaboranti a další „provinilci proti národní cti“ byli zajištěni, což bylo mj. úkolem rovněž nově vzniklé Národní stráže (NS). Všude se odstraňovaly následky bojů. Právě do těchto úklidů, které zahrnovaly vedle odklízení trosek např. i pohřbívání německých vojáků apod., byli zapojeni zadržení němečtí příslušníci a jejich přisluhovači. Byly nařizovány částečné mobilizace bývalých vojáků, kteří se do obnovy rovněž zapojili.
NV požádaly zemědělce, aby odevzdali přebytečné potraviny, které nezbytně nepotřebují. Na druhou stranu vyzvaly obyvatele měst, aby nehromadili zásoby. Bylo odvoláno i nařízení o nočním zatemňování. Jediným řádným platidlem byly už od 6. května pouze protektorátní peníze. Množily se stížnosti na některé milicionáře, kteří dohlíželi na politické vězně. Asi se k nim zrovna v rukavičkách nechovali.
Někdy ke konci května se začalo na školách znovu vyučovat. Němčinu vystřídala ruština a NV pořádaly její večerní jazykové kurzy. Rovněž byly pořádány sbírky pro spoluobčany, které postihly nedávné válečné útrapy. Např. ve Valašské Meziříčí bylo pro tisíc postižených lidí od devíti set dárců vybráno přesně 10 145 kusů oděvů.
Na poškozené domy nebyl materiál a nebylo nikoho, kdo by chtěl (zadarmo) pracovat. Nebylo ani sklo do oken, a tak řada domů měla v okenních rámech místo skla prkna nebo překližku. Podobně byly „opraveny“ i železniční vagóny pro osobní dopravu. Ostatně i železničních vagónů bylo málo, stejně jako uhlí, což obyvatelstvo pocítilo na omezení železniční dopravy.
Zato na venkově makali zedníci ostošest. Lidé si tam bez úředního povolení stavěli „weekendové“ chaty a dělníkům platili stravou, cigaretami, oblečením, a především jim dávali vysoké a nezákonné mzdy. „Bohužel, mnohde není chuti k poctivé práci, když lze vydělati prodejem ‚na černo‘. Vychováš deset hus a prodáš je ‚na černo‘ po 1 000 Kčs a nemusíš se dřít 3–5 měsíců,“ postěžoval si chmurně meziříčský kronikář.
Podobně tomu bylo i na vesnicích. „Vlivem okupace a poměrů s ní spojených a opojením z vítězství a míru poklesla silně pracovní morálka. Zejména mládež jen nerada se vrací ku své práci. Zato pořád se pořádají taneční zábavy,“ zapsal např. pamětník z Lužné.
Jedním z problémů, který po okupantech zůstal, bylo množství nevybuchlé munice. Němci při chvatném odchodu zanechali všude možně po sobě granáty, miny a další výbušniny. Byli proto určeni lidé, patrně se zkušenostmi, kteří tyto zbraně a výbušniny hledali, likvidovali nebo alespoň jejich výskyt opatřovali výstražnými cedulkami.
Některé podniky zastavily výrobu, jiné ji omezily. Bylo nařízeno šetřit elektrickou energií.
Nové předpisy byly přísnější než za okupace
Celková situace po osvobození nebyla valná. Většinou nefungovaly telefony ani telegrafy, pošty byly zavřené, vlaky nejezdily, jelikož hodně železničních mostů bylo zničeno, elektřina šla občas, noviny nevycházely. Poslední zásoby potravin spotřebovali osvoboditelé. Marky a německé stravovací lístky přestaly platit, ostatní potravinové lístky zůstaly nadále v oběhu ještě poměrně drahnou dobu. Došlo ale k menší záměně – lístky pro Židy s nejmenšími dávkami dostali Němci.
V platnosti nadále zůstaly protektorátní zásobovací předpisy a odvodové dávky, což zemědělce asi nijak zvláště nenadchlo. O to víc, že jejich triky na krácení dávek již byly známy, a tak museli nyní odvádět potraviny ve skutečné výši. K dalším sabotážím už prý nebyly důvody a očekávalo se od nich pochopení pro potřeby městského obyvatelstva. A co víc, některé dávky se dokonce ještě zvýšily. „Ba, některé předpisy převyšují cifry dodávek žádaných za německé okupace. Je to především u dodávky hovězího dobytka a dodávky chlebového obilí, což určovali jistě lidé neznalí místních poměrů,“ postěžoval si např. kronikář Růžďky.
Černý obchod, který samozřejmě kvetl nadále, měl být trestán ještě přísněji než za okupace. Rozdíl byl jen v tom, že nyní už se nejednalo o rozvracení Říše, ale o zradu na českém národě.
Komunisté šli po černé kořalce i proviantu více jak Němci
Utrum měli i výrobci samohonky. Co jim prošlo za nacistů, už v nových revolučních časech nemohlo být nadále tolerováno. Domácí pálení bylo třeba vymýtit, stejně jako následné opíjení občanů. MNV proto nařídily vydání všech destilačních přístrojů. Odezva však byla pramalá. Např. v Pržně nebyl odevzdán ani jediný přístroj, přičemž touto činností se zabývala celá řada místních. MNV proto vyslal dva své referenty, aby v obci provedli domácí prohlídky. Jen v samotné vesnici bylo zabaveno 17 destilačních přístrojů a referenti všem výrobcům vylili připravený kvas. Za to je asi v dědině nikdo neměl rád… „MNV chtěl tímto způsobem odstraniti opíjení občanů a všeobecně tak odstraniti výtržnosti, které se počaly objevovati.“ Úřad chtěl také zabránit vykupování cukru, který je k výrobě lihovin nezbytný, jelikož černí výrobci kořalky prodejce přepláceli. V neposlední řadě měli úředníci na srdci zdraví občanů, neboť tyto lihoviny nebyly zrovna nejvyšší kvality a „jistě velmi škodlivé, což bylo vidět u osob, které je požívaly“.
Černý proviant se přirozeně schovával a občas byl i odhalen. Tak tomu bylo např. v Rožnově 15. května 1945. NV se dozvěděl o skrytých zásobách potravin, které do města tajně dovezl německý fabrikant Holuscha z Chuchelné. Ukryl je u svého příbuzného ing. Srny z Ostravy, majitele vily na nábřeží a dalších nemovitostí. Pátrání se protáhlo na několik dní. Nakonec bylo v místním pivovaru nalezeno šest tisíc kg cukru, ve skladu Vladimíra Jahna u nádraží velké množství mouky a luštěnin a ve stodolách na Horních Pasekách „větší množství potravin“ a dva tisíce párů bot (!). Čtyřčlenná hlídka Národní stráže pečlivě prohledala i Srnovu vilu. Nalezený kontraband byl značný. Milicionáři objevili velké množství sádla, slaniny a vajec, ve sklepě pod uhlím čtyři bedny s mýdlem a jednu bednu s bochníky ementálu. V zazděné části sklepa byly ukryty lihoviny a kuřivo. Samotný Srna měl v podšívce županu zašito 60 tisíc protektorátních korun. V garáži v jímce pod zaparkovaným autem, byly uschovány dva kožené kufry se stříbrnými příbory a tabatěrkami, fotoaparáty, filatelistickými sbírkami apod. Všechny nalezené věci byly předány do úschovy místní spořitelně.
Následujícího dne byla provedena šťára i v Herliczkově vile u „Sušáku“. Továrník měl ve sklepě zazděno 20 různých elektromotorů, kožené hnací řemeny, bedny s vzácným porcelánem, 15 tisíc metrů plátna na lůžkoviny, povlaky apod.
Takové poklady byly velkým lákadlem a mnohým členům NS občas něco zůstalo za nehty. Pokud se na podobné případy přišlo, řešil je NV, a hlavně jeho předseda Kamenář, údajně „velmi ostře“. Ovšem už z další poznámky se (nikoliv překvapivě) dovídáme, že „i v tomto směru bylo postupováno nestejně a s ohledem na jméno a postavení provinilce“.
Více o květnových událostech 1945 na Valašsku a dnech poté:
Zdroje:
Státní okresní archiv Vsetín
Kronika města Rožnov
Kronika města Valašské Meziříčí
Kronika obce Ratiboř
Kronika obce Pržno
Kronika obce Lužná
Baletka Ladislav: Rožnov pod Radhoštěm a jeho okolí v boji proti fašismu 1938-1945. Čs. svaz protifašistických bojovníků, Rožnov 1986
Kulišťák Miloš: 42 hodin. Jak jsme prožívali osvobození v květnu 1945. Rožnov 2005
