Článek
Na Horní Bečvě vzali ustupující Němci rukojmí
Dvě německé divize odříznuté na Horním Vsacku, konkrétně ve Velkých Karlovicích, Novém Hrozenkově a Halenkově, ustupovaly s dělostřelectvem po silnici přes Soláň k Rožnovu pod Radhoštěm, lehčí jednotky přes Cáb k Valašskému Meziříčí. V závěsu měli 17. gardový střelecký sbor generála Medvěděva, jehož jednotky osvobodily v období od 4. do 7. května největší část současného vsetínského okresu. Sověti postupovali od Bumbálky údolím Rožnovské Bečvy. Vůbec první osvobozenou obcí valašskomeziříčského okresu byla Horní Bečva. Cestou na ustupující Němce doráželi partyzáni, zvláště pak ze Slovenské národně partyzánské brigády mjr. K. Popova. Němci reagovali tak, jak to uměli. Ve dnech 1. až 3. května zajali v Horní Bečvě na 120 rukojmích a nahnali je do budovy školy na Mečůvce. Naštěstí je ještě před příchodem Rudé armády (RA) osvobodili právě Popovovi partyzáni. Ráno v pátek 4. května ve 4.30 hodin byli Rusové u obce a o hodinu později již byla Horní Bečva svobodná. U Prostřední Bečvy zdrželo postup sovětských jednotek asi na hodinu německé těžké dělo u Zavadilky. Ještě více se Němci opevnili na Dolní Bečvě, kde rozmístili dělostřelecké baterie a kulometná hnízda na Ostrém vrchu a Černé hoře. Život tady položilo 17 sovětských vojáků.
Z Dolní Bečvy postupovaly sovětské jednotky k Hutisku a Solanci. Od Rožnova sem začínaly přilétat dělostřelecké granáty, načež Rusové palbu v 11.30 opětovali kaťušemi. Rusové pak pokračovali k Tylovicím, kde nacisté zaujali obrannou linii a zuřivě se bránili. Jiné jednotky pokračovaly přes Hážovské díly na Valašskou Bystřici a do Vidče, které obsadily bez boje. Rožnov se dostával do kleští.
Už předchozí den nacisté dokončili přípravy na obranu Rožnova. Podle pamětníků se toho dne ochladilo, drobně mžilo a na horách padal ještě sníh. Silnice k Valašskému Meziříčí byla přecpána vozidly s ustupujícími okupanty. Rodiny místních Němců opustily město již dříve.
Němci Rožnov zuřivě bránili. Potřebovali získat čas
Rudá armáda postupovala na Rožnov od Velkých Karlovic. Když se shromáždila pod Soláňem, začala se valit na Solanec a Hutisko (od roku 1960 jsou obě obce sloučeny pod názvem Hutisko-Solanec). Němci se zuřivě bránili a bojovali o každý metr země. Měli za úkol zdržet nepřítele co nejdéle. V Solanci postavili děla a stříleli z nich na Rusy. Ti jim to opláceli a devastovali tak chalupy v dědině. Jedna z osádek děla „byla tak odvážná“, jak vzpomíná jeden z účastníků, že pálila na blížící se Rusy až do té doby, kdy se ruské tanky přiblížily na 500 metrů. „Tu teprve jeden německý voják poškodil dělo výstřelem z pancéřové pěstě a všichni utekli do zákopčí.“ Solanec byl 3. května o půl jedenácté dopoledne osvobozen. Vyklizené pozice jako první zaujaly ruské tanky a ihned zahájily palbu ve směru na Rožnov. Dalšího dne se k nim připojilo i dělostřelectvo. Sověti se rozhodli na Rožnov zaútočit ze dvou stran – od Hutiska a Hážovských dílů.
Němci se chystali Rožnov úporně bránit a jejich jednotky, spolu s maďarskými, byly ve čtvrtek 3. května připraveny. Německé velení samozřejmě nepočítalo s tím, že by v Rožnově došlo k obratu ve válce, ale vojáci dostali rozkaz bránit Rožnov až do neděle 6. května, aby se jejich další oddíly ustupující od Ostravy přes Frenštát směrem k Valašskému Meziříčí nedostaly do obklíčení. V Rožnově se tak k jednotkám patřícím k uskupení Mitte maršála Schörnera připojily ještě oddíly hnané Rudou armádou od Velkých Karlovic, Javorníků a Nového Hrozenkova.
Starosta občany mylně informoval. Rusové stříleli úplně mimo
V Rožnově v pátek 4. května panoval od rána klid, na obecním úřadě se pracovalo a občané sledovali počínání německých vojáků. Byl krásný slunný den. Na to, že fronta byla za humny, byl ve městě čilý ruch, obchody byly otevřené, lidé v ulicích diskutovali o nadcházejících událostech. Starosta Robek totiž občanům řekl, že se boje Rožnovu vyhnou a žádné nebezpečí nehrozí. Tato informace stála 17 místních obyvatel život včetně několika dětí.
Před desátou začaly od náměstí Bayerovou ulicí vyjíždět k Tylovicím tanky a polní cestou kolem Zátiší k Horečkám dělostřelectvo. V 11.30 přiletělo od Hutiska prvních sedm kaťuší (podle jiných zdrojů dělostřeleckých granátů). Prvních šest střel šlo zcela mimo a zabilo několik civilistů. Sedmý granát trefil kolonu nákladních vozidel s municí pro děla a tanky a připravil o život sedm Maďarů a jednoho praporčíka četnictva v. v.
Další várka raket dopadla poblíž skanzenu někde u pomníku Františka Palackého a zabila na místě pět místních včetně tří zaměstnanců obecního úřadu. Teprve teď Rožnovanům došlo, že se ocitli uprostřed bojů a jde jim o život. Začali prchat do úkrytů, kde zůstali dalších 42 hodin.
Urputně se bojovalo i v Tylovicích o každou píď země až do setmění, Němci si tady dokonce vykopali zákopy. Jan Vašek z Tylovic později vzpomínal: „Němci hledali jízdní kola. Některé jsme ukryli na půdě pod pytli a také v zahradě v křoví. Celou cestu zabrali němečtí vojáci a tlačili se také do chalup. Chtěli navařit kávu, ale neměli jsme cukr ani mléko. Jeden mluvil česky a já jsem mu řekl, že jim hrozí sevření. Ti staří byli vážní, ale mladí se smáli, byli ještě plni víry ve vítězství. Když se ten důstojník se mnou loučil, řekl: Všichni nás opustili, opatruj vás tady Bůh. Nyní musíte spoléhat jen sami na sebe. Myslel, že se bojíme Rusů.“
Obce Hážovice a Tylovice byly osvobozeny 4. května okolo 15. hodin. U zdejší německé obranné linie padlo 14 ruských vojáků. Druhého dne v sobotu se už od rána boje rozhořely naplno znovu. Někteří lidé se snažili ještě v sobotu na poslední chvíli opustit město. Lidé prchali s ranci na zádech a plačícími dětmi do Uhlisk, ale tam už byli Rusové. Je zajímavé, že do Rožnova se uchýlila celá řada rodin z jiných měst, např. Ostravy. Mysleli si, že tady budou ve větším bezpečí…
Chalupář s krávou v palbě
Chalupáři a zemědělci potřebovali nakrmit, podojit a poklidit dobytek, ale bylo krajně nebezpečné vylézat ze sklepů. Přesto to spousta lidí udělala. Např. Josef Černoch z Bayerovy ulice šel zachránit svou krávu, jedinou živitelku, z hořícího chlívku. Říkal si, že je mu již 60 let a že nové zaměstnání, v němž by si na novou kravku našetřil, již nesežene. Vyběhl ven, všude střílelo, a zamířil do chléva. Bylo v něm už tolik kouře, že nebylo vidět na krok. Muž nahmatal řetízek a po chvíli se mu vyděšenou krávu podařilo dostat ven. Rusové ho nechtěli pustit kvůli palbě Němců na silnici, ale on nedbal dobrých rad. Vyvedl sudokopytníka na ulici a uviděl u kiosku paní Polesové stát řadu Němců. Když uviděli chalupáře s krávou, začali střílet. Naštěstí nic netrefili. Černoch bleskurychle zalehl na zem a rychle se odplazil stranou. Zmatená stračena si to zamířila rovnou k nepříteli a její majitel se s ní v duchu už loučil. Zvíře ale zahnulo k jednomu z domů a tam se začalo klidně popásat, palba nepalba. Po chvíli kráva odešla přes most do Uhlisk.
Když nemáš zbraň, použij zuby. Rus prokousl esesákovi hrdlo
Černoch se za krávou vydal, a nakonec ji našel a přivedl domů. Jeho dům mezitím už hořel a uvnitř bylo v kuchyni asi šest Rusů. Nahlíželi k sousednímu domu jistého Fencla, který byl rovněž v plamenech, nicméně stále se v něm ukrývalo asi pětadvacet esesmanů. Chtěli jim vpadnout do zad a žádali chalupáře, aby je tam zadem, odkud útok nečekali, zavedl. Rusové do chalupy naházeli granáty a za chvíli už z obydlí vycházeli v řadě Němci s rukama nad hlavou. Jako poslední šel vysoký esesák a řadu zajatých uzavíral „malý, ale pevný Rus“ beze zbraně. Esesáka zřejmě napadlo, když za sebou viděl takového skrčka, a ještě bez pušky, že by mohl prchnout, a na svého dozorce zaútočil. Jelikož nebylo kvůli kouři téměř vůbec vidět, ostatní pokračovali dál, svědkem boje na život a na smrt se stal pouze Černoch. Jen tam stál a v ohromení se díval, neschopen zasáhnout. Němec chtěl překvapit rudoarmejce zadním kopem do břicha, ale trefil jen jeho nohu. Rus mu zezadu skočil na záda a začal protivníka škrtit. Oba padli na hnůj, kde zápas pokračoval. Esesmanovi se podařilo otočit a měl tak Rusa pod sebou, nicméně ten mu rukama stále pevně svíral krk. Nakonec se Němec bezvládně sesul na svého protivníka. Ruský voják se vyprostil zpod mrtvoly a tvář měl zalitou krví. „Nahnul se nad Němce, obrátil ho tváří vzhůru, dal mu dva políčky a pak kopnutím ho hodil do jámy s hnojůvkou. V prvním okamžiku, když Rus vstal, myslel jsem, že je těžce zraněný. On jen mávl rukou, i když se střílelo, ukroutil si cigaretu a řekl: ‚Ničevo, já jeho zažhral.‘ Vzal o stěnu opřenou vintovku a odcházel směrem k hotelu Radhošť,“ popsal svůj druhý otřesný zážitek toho dne Černoch. Rus esesákovi prokousl hrdlo. Celý dům shořel i se všemi věcmi, psem, slepicemi i králíky. S manželkou mu zbylo jen to, co už v lednu zakopali, včetně šatstva. Stát zůstaly jen zdi ovocné komory, tak na ně dal střechu a bydleli tam.
Obyvatelé města chodili v průběhu bojů krmit domácí zvířata
Podobně dopadla v Rožnově řada lidí. Uvěřili bezelstně starostovi Robkovi, že o Rožnov se bojovat nebude, a nevarovaly je ani obranné práce Němců. Neopustili ani své chalupy u hlavních cest, a když propukly prudké pouliční boje, ocitli se přímo uprostřed válečné vřavy. Tak se to stalo např. rodině Kramolišových v Horní (Bayerově) ulici. Jan Kramoliš starší sice část rodiny v pátek 4. května vyexpedoval na povoze do Valašské Bystřice, sám ale zůstal doma v chalupě, „kde po staletí žili naši předkové“, aby mohl i s mladším synem Čeňkem „bránit, co se ještě bránit dá“. To byly samozřejmě silné a přirozené motivy, které vidíme ve světě i dnes, zachránit svůj majetek, zabránit jeho zničení či rozkradení. A součástí tohoto majetku byla domácí zvířata, která potřebují každodenní péči a ke kterým měli všichni valašští chalupáři a zemědělci úzký vztah.
Byl pátek večer, když jim začala hořet stodola. Otci se synem se podařilo vyvést z ní čtyři z pěti krav. Mezitím už začala rychle hořet i střecha jejich chalupy. Syn Čeněk ještě s nasazením života skočil do hořícího domu pro již nachystané věci, ale ven už musel oknem, protože dveře už byly v plamenech. „Plakali jsme jako malé děti. Leželi jsme v příkopě ve vodě a Němci na nás křičeli, ať schováme hlavu, a stříleli nad námi. A o kousek dál vybuchovaly granáty. V hořícím domě kvičela prasnice a dvě prasata uhořela. Viděl jsem, že to bylo šílenství zůstat doma, zastavila nás jen láska k rodné chalupě,“ zavzpomínal Jan Kramoliš starší. Krávy dali do stodoly k sousedům, jiná sousedka jim donesla čaj, jeden z Němců ovázal Kramolišovi poraněnou ruku. Chalupa jim totálně shořela i s cennostmi.
Rizika při krmení dobytka připomněl i povozník František Bajer bydlící na Palackého ulici. Chlévy a stáje byly tehdy uvnitř města, a tak lidé opouštěli společné kryty (které si vybírali co nejblíže svému bydlišti a chlévu) a utíkali nakrmit domácí zvířata. Bajer chodil se sestrou krmit koně a dobytek, a to za „neustálého hřmotu děl a práskání střel“. Museli vždy z krytu vylézt oknem, jelikož dveře byly zasypané sutinami z domu, přeběhnout rychle ulici a ve stálém poklusu hodit dobytku jen seno a nalít vodu. „Když někde na blízku práskla střela, tu jsme se vždy vrhli na zem,“ uvedl Bajer a připojil i jeden pozoruhodný postřeh: „Zajímavé také bylo, jak každé zvíře jinak na rachot střel reagovalo. Krávy, prasata a slepice si z toho nic nedělaly. Zato koně a psi byli velmi vystrašeni.“
V Rožnově se válčilo o každý dům až do večera, doslova muž proti muži. Řada budov hořela, zejména v Horní ulici. Obrana Němců byla tvrdá. František Frňka z Tylovic později zavzpomínal, že o výsledku bitvy na chvíli zapochyboval: „V sobotu v deset hodin se tanky vracely, měli jsme strach, že se vrátí Němci. Říkali, jestli Rožnov nepadne do půlnoci, pošlou kaťuše.“
Němci ještě zničili most a ustoupili
Okupanti se ale nakonec stáhli se soumrakem k nádraží a podminovali dolní most přes Bečvu. Zhruba hodinu po půlnoci jej vyhodili do povětří a dali se na ústup k Valašskému Meziříčí. Učinili tak na poslední chvíli, aby se vyhnuli obklíčení, protože Sověti již zahájili od Brňova a Velké Lhoty útok na Valašské Meziříčí.
Zničený most přes Bečvu. Státní okresní archiv Vsetín
Nedělní ráno 6. května už bylo v Rožnově svobodné. Rožnovský občan Josef Nývlt na onen rozbřesk vzpomíná: „Zvenčí sem doléhal jakýsi šum. Byly to zase vojenské kroky, rachot tankových pásů a klus koní. Jenže všechno znělo nějak jinak, úplně jinak. Opatrně jsem vyšel ze dveří domu. Uviděl jsem zničený most. Vyrvaná část se zvedala k obloze, druhá se zarývala do dna řečiště. I přes trosky přecházeli vojáci. Všude bylo plno tanků, vojáků a koní. Dělostřelectvo. Všechno se hrnulo cestou po nábřeží, směrem na západ…“
Při osvobozování Rožnovska ve dnech 4.–5. května padlo 50 sovětských vojáků a důstojníků. Z toho v Horní Bečvě 8, v Prostřední Bečvě 3, v Dolní Bečvě 18, v Solanci 5. Všichni byli pohřbeni na místech, kde zemřeli. V únoru 1946 byly jejich ostatky exhumovány a uloženy na sovětském válečném hřbitově ve Frýdku-Místku.
Z valašských měst a obcí byl během osvobozovacích akcí Rožnov poškozen nejvíce. Zcela zničeno bylo 37 budov a dalších 229 bylo poškozeno. Jen škody na veřejném majetku byly vyčísleny na 38,5 milionu Kčs a celkové škody pak na 330 milionů tehdejších korun.
Útok na Valašské Meziříčí
Když ještě v Rožnově zuřily boje, sovětské jednotky se dostaly přes Valašskou Bystřici na Velkou a Malou Lhotu a do Brňova a přes Růžďku do Bystřičky. Pouze tady nacisté kladli větší odpor a bojovalo se zde ještě celý den 5. května.
V pátek 4. května se už válčilo na všech stranách okolo Valašského Meziříčí. Pekaři nestíhali uspokojit poptávku po chlebu. Němci ve městě umístili pod mosty výbušniny. Obyvatelé si s hrůzou prohlíželi množství trhavin umístěné pod mostem do Krásna a lidé z přilehlých domů se raději stěhovali pryč.
V sobotu 5. května večer začaly ruské baterie umístěné na Velké Lhotě a v Brňově pálit na přístupové cesty k Valašskému Meziříčí. Němci téhož dne odpoledne začali ničit místní nádraží. Vyhazovali do vzduchu výhybky a podpálili celý vlak s nejrůznějším materiálem, mimo jiné shořely dva vagóny s tabákem a jeden se slaninou. Tuk patrně hořel kvalitně, jelikož se od něj vznítila střecha třetího nástupiště.
Večer se ruská dělostřelecká palba soustředila na německé postavení na silnici vedoucí do Vsetína u obce Křivé (dnešní městská část Podlesí). Maďarská dělostřelecká baterie umístěná na kopci Na Stínadlech ustoupila a na její místo nastoupily německé tanky. Večer za tmy a deště ale i tanky ustoupily dolů do města a zaujaly bojové postavení na Vrbenské ulici a u krásenského mostu.
Jan Šrubař obětoval život, aby zachránil most
Následující ráno 6. května zaútočila na město ve dvou směrech a za podpory tanků sovětská pěchota – z Velké Lhoty a Brňova a od Rožnova. Němci zaujali obranné postavení ve Vrbenské ulici u krásenského mostu přes Rožnovskou Bečvu, který podminovali. Těsně před desátou hodinou odpálili značné množství výbušnin umístěných pod krásenským mostem. Kupodivu vybuchla asi jen polovina třaskavin a most sice utrpěl poškození, ale zůstal stát. Zásluhu na záchraně mostu měl třicetiletý místní zámečník Jan Šrubař, který na poslední chvíli vběhl pod most a kladivem přetnul odpalovací dráty. Tento hrdinský čin jej stál život.
Ulice vedoucí z náměstí ke zmíněnému mostu. Státní okresní archiv Vsetín
V první ruské vlně vezli vojáci „kulomety na kolečkách“ a na každém rohu zahájili palbu. Okolo poledne byl střed města už vyčištěn a bojovalo už jen u kostelíka sv. Trojice, u židovského hřbitova v Krásně a u mostu do Poličné. Od Bystřičky se přes Jarcovou valily do Poličné tanky, což vedlo ke zhroucení německé obrany a urychlilo ústup nepřítele z města. V Poličné se ale bojovalo až do večera a německé baterie umístěné u dvora Lapač a v kopcích u Byniny dokonce zahájily palbu na sovětská postavení, ale ruské dělostřelectvo je záhy zlikvidovalo. Při osvobozování Valašského Meziříčí přišlo o život 15 sovětských vojáků a dva místní občané. Nacisté město definitivně vyklidili v pondělí 7. května a ustoupili ke Kelči, kde měli připravena opevnění.
Dlouho ale nevzdorovali – jednotky Rudé armády je i odtud večer, konkrétně v 19.15 hodin, vytlačily a Kelč osvobodily. Padlo zde šest rudoarmejců. Jeden z nich byl stalingradský hrdina plukovník Nikolaj Ždanov. Podlehl těžkému zranění ve vojenském lazaretu umístěném v budově školy.
Více o osvobozování Valašska v květnu 1945: https://medium.seznam.cz/clanek/zdenek-kment-vsetinske-kvetnove-povstani-nemci-vyhlasili-ze-za-kazdeho-mrtveho-vojaka-zastreli-deset-civilistu-273347
Zdroje:
Státní okresní archiv Vsetín
Kronika města Rožnov
Kronika obce Horní Bečva
Kronika obce Dolní Bečva
Baletka Ladislav: Rožnov pod Radhoštěm a jeho okolí v boji proti fašismu 1938-1945. Čs. svaz protifašistických bojovníků, Rožnov 1986
Kulišťák Miloš: 42 hodin. Jak jsme prožívali osvobození v květnu 1945. Rožnov 2005
