Článek
Harald Sigurdsson se narodil v roce 1015 v Norsku. Jeho otec byl Sigurd Syr, jenž údajně odvozoval svůj původ od prvního norského krále Haralda Krásnovlasého. V roce 1030 se jako patnáctiletý zúčastnil bitvy u Stiklestadu, v níž se jeho nevlastní bratr Olaf II. snažil získat zpět království od Knuta Velikého. Tehdy to nedopadlo dobře, Olaf v boji padl, Harald byl zraněn a musel z Norska spolu se skupinou dalších bojovníku uprchnout. Válečníci se dorazili do Kyjevské Rusi, kde se nechali v roce 1031 naverbovat do armády velkoknížete Jaroslava I. Moudrého. Ve službách Jaroslava se prý účastnil i tažení proti Polákům.
Ničitel ve službách Byzantské říše
Po několika letech (1033 nebo 1034) se Haraldova skupina přesunula do Byzantské říše (Východořímská říše, 395-1453), která tehdy patřila k nejbohatším mocnostem ve středověké Evropě i na Blízkém východě. V Konstantinopoli, srdci křesťanského světa, se opět nechali najmout jako žoldáci do služeb byzantské císařovny Zoe (dcery císaře Konstantina VIII) a jejího manžela císaře Michaela IV. Paflagoňana.
Jelikož byli Vikingové považováni za znamenité bojovníky, brzy vstoupili do elitní jednotky, císařovy osobní Varjažské gardy. Jejími příslušníky byli výhradně seveřané (Norové, Švédi, Dánové) a jednalo se o těžkou pěchotu s nejkvalitnější výzbrojí. V bitvách bojovali okolo císaře a pokud se zrovna neválčilo, byla hlavní povinností Varjagů (Vikingů) permanentní služba ve Velkém císařském paláci. Podle toho byli také příslušníci gardy královsky placeni a užívali si veškerý dostupný luxus. Žold (roga) dostávali ve zlatě, k tomu prvotřídní zbraně, jídlo ubytování i víno. Během válečných tažení měli nárok na podíl z kořisti, takže většina z nich (pokud vše neprohýřili) značně zbohatla. To byl i Haraldův případ.
Jelikož se Harald v boji osvědčil, stal se roku 1034 velitelem Varjažské gardy a jako skvělý stratég a válečník byl posílán bojovat do zahraničí už jako velitel císařských vojsk. Zúčastnil se bojů proti arabským pirátům ve Středozemním moři a pak proti městům v Malé Asii, která piráty podporovala. Válčil v severní Africe, Sýrii, na Balkáně, Sicílii, jižní Itálii, Palestině, Jordánsku atd. Podílel se i na potlačení vůdce bulharské vzpoury Petra Deljana proti Byzantské říši (1040-1041), kde si vysloužil přezdívky Ničitel Bulharska a Pohroma Bulharů.
Haraldovy nezvyklé válečné strategie
Harald při svých taženích dobyl řadu hradů a opevněných měst, a to často za použití vynalézavých inovativních fíglů. K těm patřilo např. podkopávání hradeb a hloubení tunelů. Jednou se Varjagům podařilo prokopat se až přímo do hodovní síně, kde se tou dobou bezstarostní obránci opíjeli v domnění, že jsou za svými hradbami v bezpečí. Vikingové je všechny na místě povraždili a zakrátko město ovládli.
V jiném případě, kdy se italské město úspěšně bránilo, použil Harald (který byl křesťanem) zcela jiné taktiky, zřejmě inspirován Homérem a jeho příběhem o dobytí Troje. Předstíral svou vlastní smrt a nechal rozhlásit, že zemřel, načež se jeho vojsko naoko stáhlo. Malá skupina elitních bojovníků v převlecích za křesťanské kněží přišla s rakví k bráně a požádala tamní mnichy, zda by mohli poskytnout svému vůdci křesťanský pohřeb v tamním kostele se všemi náležitostmi. Obránci historce uvěřili a v dobré víře otevřeli bránu. V příhodný okamžik Harald vyskočil z rakve plné zbraní a Varjagové pobili všechny okolo. Pak otevřeli bránu, kde již byli přichystáni ostatní spolubojovníci, a město vyplenili.
Tento trik si od Harolda vypůjčil do svého seriálu Vikingové i Michael Hirst, kdy Seveřané takto dobyli Paříž.
Jindy přistoupil k taktice zcela nevídané. Město útokům odolávalo, a tak velitel Varjagů okolí dlouho bedlivě sledoval. Všimnul si, že ráno z města odlétá do polí a luk velké hejno ptáků, které se pak navečer vrací do svých hnízd ve slaměných střechách domů. Poručil svým mužům, aby nachytali co největší množství opeřenců a nechal jim na nohy připevnit dřevěné třísky potřené pryskyřicí. Pak je zapálil a vypustil. Nebozí hořící ptáci vzlétli a zamířili ke svým hnízdům, načež slaměné střechy všech domů ve městě vzplály. A hořící město pak už bylo snadné dobýt.
Během své služby se Harald údajně zúčastnil osmnácti velkých bitev a celé řady menších či větších šarvátek. Podílel se na dobytí osmdesáti arabských pevností a jen na Sicílii podle Snorriho Sturlusona Harald dobyl čtyři města.
Útěk z Konstantinopole
Někdy v roce 1042 nastaly v Konstantinopoli jisté dynastické spory, které dopadly i na Haralda. Ten byl podle některých zdrojů dokonce uvězněn. Ságy se ale dosti rozcházejí v důvodu zatčení – podle některých šlo o nějaký Haraldův finanční podvod týkající se císařského pokladu, zneuctění šlechtičny, vraždu či nevhodnou žádost o sňatek s vnučkou císařovny Marií.
Podle jiné verze se chtěl Harald vrátit do Norska a požádal císařovnu a císaře o povolení, což bylo zamítnuto, protože nechtěli přijít o tak skvělého velitele se značným vlivem na Varjagy (kteří o královském původu Haralda věděli).
Harald, který v Byzancii pohádkově zbohatnul, musel říši nakonec opustit nelegálně. Na dvou lodích se mu podařilo uniknout zpět do Kyjevské Rusi, kde se mimochodem oženil s dcerou Jaroslava Moudrého Alžbětou.
Zpátky v Norsku
Když se v roce 1046 Harald vrátil do Norska, ihned si začal nárokovat trůn. Měl na něj právo, dostatek financí, a nakonec i válečnické zkušenosti. Jenže v Haraldově nepřítomnosti byl na norský trůn dosazen jeho synovec Magnus Dobrý, nevlastní syn jeho výše zmíněného bratra Olafa II. Nakonec se našlo smírné řešení a oba muži vládli společně, což tehdy nebylo nic výjimečného. Společná vláda ale neměla dlouhého trvání, protože Magnus v roce 1047 za nevyjasněných okolností zemřel (podle jiných zdrojů padl na vojenské výpravě proti Dánsku).
Politika tvrdé ruky a upevnění vlády
Harald se tak stal jediným vládcem. Posílil norskou monarchii, centralizoval moc do vlastních rukou a provedl územní sjednocení Norska. Součástí této politiky byla také svatba s Torou Torbergsdatter z jedné z nejmocnějších norských rodin. S opozicí se vypořádal tvrdě. Např. Einara Thambarskelfira, představitele jiné vlivné aristokratické rodiny, která do jisté míry ovládala sever Norska, nechal zavraždit. Právě tento mocenský boj s norskou aristokracií mu vynesl přezdívku Hardrada. Okolo roku 1050 již byl zcela svrchovaným vládcem bez opozice.
Podobně brutálně zatočil i s revoltou farmářů z odlehlých částí Norska v roce1065, kteří se zdráhali platit daně. Farmy a vesnice vypálil a své odpůrce nechal pobít nebo zmrzačit. Bohaté zemědělské statky zkonfiskoval, čímž posílil svou ekonomickou pozici. K těmto účelům Harald používal svou osobní královskou gardu (hird). Na konci roku 1065 tak v celém Norsku panoval mír a moderní historikové mají za to, že jeho vláda byla obdobím míru a pokroku. Zavedl norskou měnu, díky níž zapojil Norsko do mezinárodního obchodu. Založil Oslo a přispěl k rozvoji křesťanství.
Invaze do Dánska a Anglie
Vládnout pouze Norsku Hardradovi ale nestačilo a poohlížel se i po dalších trůnech. Jako první mu do hledáčku padlo Dánsko. V roce 1048 vyplenil dánský poloostrov Jutlsko a v roce 1049 vydrancoval a zničil město Hedeby, tehdy nejdůležitější dánské obchodní centrum a jedno z nejlépe chráněných a nejlidnatějších měst ve Skandinávii. Řada nerozhodných bitev však nakonec vedla začátkem roku 1065 u k uzavření míru.
V září 1066 vpadl bojovný Hardrada do Anglie. Na 240 až 300 dlouhých lodí (drakarech) přivezl 10-15 tisíc mužů, kteří ihned začali plenit pobřeží. Město Scarborough se nechtělo vzdát, a tak jej Vikingové vypálili, načež ostatní northumbrijská města kapitulovala. Skandinávci vzápětí zvítězili i v bitvě u Fulfordu a poté své brány otevřel i York.
Jenže to už se bleskovým přesunem (300 km za 4 dny) přiblížil poslední korunovaný anglosaský král Anglie Harold II. Godwinson se svou armádou.
Slavná bitva u Stamford Bridge. Armádu zadržel jeden Viking
25. září 1066. Hardrada příchod anglického vojska nečekal tak brzo a u Stanfordského mostu se zrovna připravoval na jednání s obyvateli Yorku. Neměl sebou ani celou armádu a jeho bojovníci měli pouze lehkou zbroj. Angličané měli nejen značnou početní převahu, ale také disponovali těžkými obrněnými silami. Norové neměli žádné obranné valy a byli navíc rozloženi na obou březích řeky. Vikingské síly na západním břehu byly rychle zlikvidovány a zbytek utekl přes most ke svým spolubojovníkům.
Pak se ale na most postavil obrovitý vikingský válečník se sekerou a postup Anglosasů sám zastavil. Podle legendy zabil na 40 bojovníků a Angličané jej museli zlikvidovat až ze zálohy dosti nečestným způsobem. Jeden z vojáků se na sudu přeplavil pod most a dlouhým kopím nezdolného Vikinga nečekaně zespodu bodl do slabin.
Seveřané sice díky svému hrdinovi získali trochu času na zformování odporu a seřazení do obranné linie zvané štítová zeď, ta ale nakonec těžkooděncům stejně neodolala. Harald Hardrada bez brnění a s mečem v ruce zuřivě bojoval a byl záhy zasažen šípem do krku. Po několika hodinách bylo po bitvě.
Anglický král přijal příměří nabízené zbytkem vikingských invazních sil pod podmínkou, že na Anglii již nikdy nezaútočí. Zpět do Norska se prý navrátilo pouze na 25 lodí. A to byl konec vikingské éry v Anglii.
Bitva u Stamford Bridge. Postava v modrém uprostřed s šípem v krku je Harald Hardrada. Peter Nicolai Arbo, olej na plátně, 1870
Harald Hardrada, drsňák, co psal básně
O Haraldovi mluvili současníci i dnešní historikové jako o jednom z největších králů Vikingů, nejbezohlednějším vikingském vůdci, který kdy žil, Blesku severu, posledním Vikingovi atd.
Harald se vyznačoval mohutnou postavou, měl velké ruce i nohy a byl prý „větší a silnější než ostatní muži“. Mluví se o 6-7 stopách, což by mohlo být cca něco okolo dvou metrů, což byl na tehdejší průměrnou výšku mužů opravdu nadstandard. Měl prý blond vlasy, dlouhý světlý vous včetně velkého kníru a jedno obočí bylo o něco výše než druhé.
Věnoval se i poezii. Je zajímavé, jaké vážnosti a obdivu se v drsné vikingské kultuře těšili básníci. Verše psali dokonce i norští králové, nicméně Harald prý měl ve skládání poezie výrazný talent. O čem básnil člověk, který osobně zamordoval možná stovky lidí? Tady je vzorek tzv. skaldické poezie:
„Teď jsem způsobil smrt třinácti mých nepřátel Zabíjím bez výčitek A pamatuji si všechny své vraždy Zrada musí být potrestána Spravedlivými prostředky nebo nečestnými…“
Nadání měl údajně i pro hru na harfu a sport. Mimochodem Vikingové sport cíleně provozovali, jednalo se např. o jízdu na koni, střelbu, plavání, veslování či lyžování. Trénovali dokonce prý i během obléhání měst.
Harald Hardrada tak uzavřel řadu nejslavnějších vikingských dobyvatelů, jako byli Ragnar Lothbrok, Ivar Bezkostý, Rollo, Knut Veliký či mořeplavec Leif Ericsson. Tito muži významně ovlivnili nejen Evropu, ale i celý svět, protože např. Leif Ericsson objevil Ameriku 500 let před Kolumbem.
Zdroje:
Harald Hardrada: The Last Viking of the Varangian Guard | Ancient Black Ops
en.wikipedia.org/wiki/Harald_Hardrada
