Článek
Na začátku byl nedočkavý Ragnar
Ragnar Lothbrok je legendární postava vikingské historie, který se podle severských ság stal prvním králem celé sjednocené Skandinávie. Začal podnikat loupežné výpravy na západ, jelikož Vikingové do té doby plenili pouze na východ. V 9. století podnikl invazi do Anglie a zaútočil i na franskou říši. Údajně byl třikrát ženatý a měl několik synů - (Björn Železný bok, Halfdan Ragnarsson, Sigurd Hadí oko a Ubba). S poslední manželkou, norskou královnou Auslag, měl syna Ivara Bezkostého. Dítě mělo od narození jistý blíže neurčený handicap, který je značně omezoval v pohybu. Podle dnešních odborníků by mohlo jít o dědičné onemocnění pojivové tkáně Osteogenesis imperfecta, jež se projevuje křehkostí kostí a častými zlomeninami.
Ságy mají na Ivarovo postižení jiný názor. Královna Auslag po svatbě Ragnara žádala, aby se po tři dny dodržoval sexuální zdrženlivost, jelikož věřila, že početí během první noci by přivolalo kletbu, podle které by se narodilo dítě bez kostí. Jenže Ragnar byl nedočkavý a prokletí se naplnilo. Ragnar chtěl Ivara zabít, což bylo ve vikingské společnosti běžné (podobně jako ve Spartě), ale nakonec mu v tom zabránila věštba, podle které měli všichni jeho synové dosáhnout slávy.
Existují ovšem i jiné teorie vzniku Ivarova jména, podle kterých byl chůze schopen. Asi ta nejpikantnější je tato: Podle ságy O Ragnarových synech nebyl Ivar „bez kostí“, čili Bezkostý (popř. Bezkostný), ale pouze bez (jedné) kosti čili se jmenoval Ivar Bez Kosti. Onou kostí byla prý míněna chrupavka obalená topořivými tělísky, kterou muži potřebují mj. k rozmnožování. Jednoduše řečeno – Ivar sice chodil, ale byl impotentní. Ostatně na tuto neschopnost mj. poukazuje i scénárista Michael Hirst ve svém vynikajícím (historicky sice ne úplně přesném) irsko-kanadském televizním seriálu Vikingové, kde je Ivar rovněž vykreslen jako nepohyblivý. Při takovémto postižení je ale zřejmě přirozené, že by nebyl schopen ani pohlavního styku. Tato skutečnost jej přiváděla k záchvatům vzteku, který si vybíjel např. na zajatcích.
Konec Ragnara byl ovšem neslavný. V roce 865 měl ztroskotat u břehů Northumbrie, jednoho ze sedmi anglosaských království rozkládající se v dnešní severní Anglii a jižním Skotsku. Byl zajat a král Aella nařídil jeho popravu – nechal jej vhodit do jámy s jedovatými hady.
Ivar jako významný dobyvatel
Jestliže někteří badatelé dnes zpochybňují výše uvedená fakta, a dokonce i existenci samotného Ragnara, jenž je částečně mytickou postavou, Ivar a jeho bratři jsou již historicky doložitelné figury.
Potomci Ragnara byli potupnou smrtí svého otce rozezleni a chtěli se pomstít. Ještě v témže roce shromáždili velkou armádu a na drakarech se přeplavili do Anglie. Invazní armádu vedl Ivar, a to přes to, že byl chromý. Podle všeho měl ale ze všech největší vojenské a politické nadání a strategické myšlení. Do boje jej spolubojovníci prý nosili a zda to bylo na štítu či jiném nosítku je už celkem jedno.
Každopádně v listopadu 866 dobyli Vikingové starobylé město York a udělali z něj hlavní město svého nového království (Jórvík). Jeho králem se stal Ivarův bratr Halfdan Ragnarsson. Ivar pokračoval v dobývání Anglie a postupně dobyl Mercii, Nottingham a Východní Anglii.
Král Aella a Krvavý orel
Král Aella se ale Yorku nechtěl vzdát bez boje, a tak v roce 867 došlo poblíž města k bitvě. Aella utrpěl drtivou porážku, a navíc upadl do zajetí. Poprava měla být exemplární a náležitě krutá. Za tímto účelem Vikingové používali rituální exekuci nazývanou Krvavý orel.
Mohla to být i msta za to, že Aella Ragnara sprovodil ze světa pro Vikingy velmi hanebným způsobem, který Lothbrokovi zabránil vstupu do Valhally, posmrtného ráje pro padlé válečníky. Vikingové totiž věřili, že do Valhaly (v severské mytologii to byla velkolepá síň v Ásgardu, v níž vládl bůh Ódin) mohou vstoupit jen válečníci padlí v boji. Pokud je v bitvě nikdo nedokázal zabít a oni zestárli natolik, že již bojovat nemohli, nechali se raději na lůžku probodnout kopím. I tak mohla vypadat vstupenka do Valhally.
Krvavého orla používali Vikingové i mezi sebou za zvláště těžké zločiny, resp. byl určen těm, kteří urazili bohy. Zároveň věřili, že i tato smrt může otevřít bránu do Valhally. Mělo to ale jednu dosti těžko splnitelnou podmínku – odsouzenec musel projevit odvahu a nesměl během exekuce křičet.
Jelikož Krvavý orel umožňoval vstup do Valhally, jsou na místě i zmínky, že to byla poprava určená pouze urozeným provinilcům, jako byli např. králové a jarlové čili běžní zločinci se jí (možná) obávat nemuseli. Šlo by tedy o ctnostnou smrt. Podobnost bychom mohli spatřovat v japonské seppuce, rituální asistované sebevraždě určené pro vrstvu japonských samurajů či šlechticů. Napovídala by tomu i nejčastěji uváděná jména lidí, na kterých byl Krvavý orel aplikován – např. král Aella, Halfdan Dlouhonohý (syn norského krále Haralda I.), irský král Máel Gualae nebo biskup z Canterbury Alphege.
Technické provedení Krvavého orla
Krvavý orel je zmíněn jak v ságách, tak i severské poezii, a existují i jeho zobrazení. Odsouzenec byl buď položen na zem na břicho nebo byl upoután vertikálně, např. ke stromu. Kat mu na zádech podél páteře rozřízl kůži a obnažil žebra. Poté mu je sekerou všechna od páteře odsekal. Uvolněná žebra se vytočila směrem ven, přes ně se přetáhla kůže, a nakonec se vyjmuly plíce a uložily zcela nahoru. Do ran se prý ještě vsypávala sůl. Čerstvě vyjmuté orgány umírajícího provinilce se měly ještě třepotat a připomínat tak pohyb křídel. A jelikož vše bylo zalité krví, vznikl název Krvavý orel.
Jako u všech jiných historických záležitostí se rozproudila diskuse, zda jde o pozdější literární fikci nebo o historický fakt, a jestli taková poprava byla vůbec technicky uskutečnitelná atd. atd. Vikingové si totiž žádné písemné záznamy nedělali a nebyly nalezeny ani žádné archeologické nálezy. Písemné zmínky (ságy, poezie) totiž vznikly mnohem později, až ve 12. století. Část vědců nakonec dospěla k závěru, že taková poprava byla anatomicky proveditelná a že odsouzenec si ji mohl odtrpět až do konce. Jako vždy však záleželo na odolnosti jedince a odbornosti kata.
Provádění rituální popravy Krvavý orel. Rytina z Hammarsu.
Ačkoliv se jedná o velmi brutální a mimořádně bolestivou popravu, smrt to nakonec byla poměrně rychlá v porovnání s jinými způsoby usmrcení (naražení na kůl, ukřižování, pomalé upalování atd.)
Ivarova smrt znamenala začátek konce jedné slavné éry
Ságy zmiňují Ivara jako výjimečného vojenského velitele, který proslul inovativními bojovými taktikami. Dokázal přelstít nepřítele a uměl pružně reagovat na situaci na bojišti, čímž sehrál klíčovou roli při vikingských dobyvačných výbojích v Anglii. Legendy dokonce připisují Ivarovi nadpřirozené schopnosti, které mu umožňovaly předvídat výsledky bitev a činit patřičná rozhodnutí vedoucí k vítězství. Zde už se ovšem pohybujeme v oblasti mýtů, magie a mystiky.
Jeho smrt v roce 870 je (jak jinak) rovněž opředena tajemstvím a provázejí ji dohady a spekulace. Záznamy v ságách se rozcházejí a existuje řada příčin Ivarova úmrtí. Podle některých zemřel přirozenou smrtí, dle jiných jeho život ukončila nemoc související s jeho fyzickým postižením. Další zdroje uvádějí, že zemřel na bojišti jako pravý Viking, jinde je zmíněna smrt v souvislosti s politickými intrikami ve vikingském vedení.
Ať tak či onak, s Ivarovou smrtí začal pomalý soumrak éry Vikingů v Anglii. Souviselo to s nástupem další významné figury na dějinné šachovnici Anglie, totiž Alfréda Velikého, který postup Vikingů zastavil.
Zdroje:
