Článek
Ivan vyrůstal v pekelném prostředí moskevského dvora
Ivan IV. Vasiljevič se narodil 25. srpna 1530. Byl vnukem Ivana III. a jeho otec Vasilij III. zemřel, když mu byly tři roky, matka o dalších pět let později. Tříletý Ivan sice nastoupil ve třech letech formálně na trůn, vládu za něj ale přirozeně vykonávali různí poručníci z řad mocných bojarských (šlechtických) rodů, kterým byl vydán na milost i nemilost. Na moskevském dvoře plném intrik se nejednalo v rukavičkách a soupeři se navzájem vraždili jako na běžícím pásu. Takovéto prostředí již tak narušenou psychiku mladého Ivana jen umocnilo a začaly se u něj projevovat záchvaty zuřivosti. Tehdy si je vyléval pouze na zvířatech, která mučil a zabíjel. Když mu bylo třináct, zahájil svou krutovládu. Nechal zabít svého poručníka Andreje Šujského, jednoho z nejvýznamnějších ruských šlechticů, kterého během hostiny obvinil z poškozování země. Uvrhnul jej do vězení, kde ho podle jedné verze umlátili dozorci, podle druhé roztrhali psi. Jeho příznivce poslal do vyhnanství. V roce 1547, kdy bylo Ivanovi 16 let, byl jako vůbec první vládce Ruska korunován za cara.
Začátek vlády nebyl špatný
Aby mohl být prohlášen za plnoletého, musel se Ivan po korunovaci oženit. Jeho ženou se stala Anastazie z rodu Romanovců a nebyl to jen sňatek z rozumu, neboť novomanželé se prý doopravdy milovali. Tomu by nasvědčovala i skutečnost že se Ivan zbavil všech svých milenek.
Obklopil se loajálními lidmi a pustil se do rozsáhlých reforem. Omezil vliv bojarů, reorganizoval soudnictví a protože se zvýšila zločinnost, zpřísnil tresty. Reformoval a navýšil armádu, což se projevilo zvětšením země dobytím dvou chanátů (kazaňského a astrachaňského) v letech 1552–1555. Aby navěky oslavil tato vítězství nad Tatary, nechal postavit chrám Vasila Blaženého. Z originální stavby byl prý podle pověsti tak nadšený, že nechal stavitele oslepit, aby již nikdy a nikde podobnou stavbu nepostavili.
Ivan také zvýšil daně a v letech 1555–1556 reorganizoval státní správu, když rozdělil stát na okresy a do Moskvy soustředil nové centrální orgány. Nový car chtěl také izolované a zaostalé Rusko otevřít světu a zajistit mu obchodní styky s Evropou. Měl zájem povznést zpátečnické Rusko skrze vzdělání a nechal např. do Moskvy přivézt první stroj na tisk knih.
Pak přišel zlom a s Ivanem to šlo z kopce
Na jaře 1553 car vážně onemocněl a vypadalo to s ním bledě, takže žádal nejmocnější bojary, aby přísahali věrnost jeho synovi (tehdy nemluvněti) Dmitrijovi, což ale šlechtici neudělali, a naopak intrikovali a bojovali o moc. Další událostí, která negativně zasáhla Ivanovu psychiku, byla smrt jeho milované ženy v roce 1560. Domníval se totiž, že ji otrávili bojaři a nechal proto všechny podezřelé popravit. Jeho paranoia začala nabírat na obrátkách, a tak v roce 1564 sebral kremelský poklad a z Moskvy utekl. Vrátil se až když mu patriarcha a spol. slíbili, že může potrestat všechny zrádce a vládnout si neomezeně dle libosti.
Opričnina a opričníci
Ivan IV. v roce 1565 zavedl tzv. opričninu. Jednalo se o správní systém (1565-1572), jímž rozdělil správu státu na dvě části – tzv. zemštinu spravovanou tradičně bojary (bojarskou dumou) a opričninu, která podléhala přímo carovi. Cílem tohoto kroku bylo omezení mocenských a separatistických snah bojarsko-knížecí aristokracie a nastolení vlastní absolutistické moci (samoděržaví). Do opričtiny zakrátko spadaly dvě třetiny moskevského území a Ivan v ní zřídil stejné orgány jako v zemštině (dvůr, duma, řízení atd.)
K prosazování své vůle založil car opričné vojsko, což byla vlastně Ivanova osobní garda čítající okolo šesti tisíc mužů. Jednalo se povětšinou o věrné příslušníky nižší i vyšší šlechty, které Ivan štědře obdarovával pozemky i penězi ze speciálně zavedené daně. Plnili funkci tajné policie a stali se tak předchůdci podobných násilnických a nedotknutelných orgánů pozdějšího bolševického Ruska (Čeka, NKVD, KGB atd.). Současně ale měli v popisu práce fungovat jako úderná síla, podobně jako v Německu SS. Zatímco esesáci měli na uniformách runové znaky, opričníci měli ve znaku psí hlavu a koště. Symbolika měla vzkazovat toto – v rámci loajality k carovi roztrháme na kusy jakéhokoliv nepřítele cara s divokostí psa a vymeteme ho z Ruska. Vedle brutality spojovala SS a opričníky i černá barva – esesmani měli černé uniformy, a i carovi gardisté chodili v černých šatech. Na sedlech prý mívali zavěšené useknuté psí nebo prasečí hlavy.
Opričníci měli neomezenou moc, stáli mimo zákon a pro Ivana dělali špinavou práci. Mezi obyvatelstvem šířili skutečný děs – zatýkali, mučili, vraždili a popravovali skutečné i domnělé nepřátele a zabavovali jejich majetek. Dokonce proti vesnicím i městům podnikali trestné výpravy a nešetřili ani ty nejchudší.
Novgorodský masakr
Tou nejznámější krvavou akcí byl tzv. Novgorodský masakr v lednu 1570. Ve městě totiž bylo odhaleno údajné spiknutí, a tak se mělo zpočátku jednat o akt pomsty za domnělou zradu místní pravoslavné církve. Nakonec však byly represáliemi postiženi úplně všichni včetně aristokracie i jejich poddaných. Dle záznamů bylo krutým způsobem povražděno na 4 tisíce lidí, existují ale odhady mluvící až o patnácti tisících. Rabování a vraždění trvalo celých šest týdnů.
Jako první bylo zadrženo na 500 duchovních a Ivan nařídil jejich bičování „od úsvitu až do soumraku“. Opričníci kněží a jáhny ubili k smrti a kostely a kláštery vyrabovali.
Ivanovi ozbrojenci zadrželi všechny přední obchodníky a úředníky i s jejich rodinami. Byli mučeni, aby doznali svou zradu a spojení s polským králem. K tomuto účelu používali „chytré ohňové zařízení“, jakýsi gril, na kterém vyslýchané pomalu opékali. Ženy a děti všech věkových kategorií a ze všech sociálních skupin opričníci svazovali a házeli z vysokého břehu do řeky Volchov. Vojáci ve člunech vyzbrojeni háky, kopími a sekerami hlídkovali a každého, kdo se zpod ledu dokázal ještě vynořit utopili nebo zabili. Ostatní byli po výsleších přivázáni k saním, vláčeni městem a pokud to přežili, skončili rovněž pod ledem. Krutostem neunikli ani rolníci či městská chudina.
Vedle potlačení odporu bylo jedním z Ivanových cílů také naplnění královské pokladny. Vedle zmíněných svatostánků opričníci vyrabovali všechny obchody a sklady a co neodnesli, zničili včetně domů. Další obyvatelé města a okolních vesnic včetně žebráků tak zemřeli na podchlazení, hlad a nemoci. Autor knihy Ivan Hrozný R. G. Skrynnikov k masakru napsal: „Plenění Novgorodu je nejodpornější epizodou v brutální historii opričniny. Kruté, nesmyslné vyvražďování nevinných lidí učinilo opričninu synonymem bezpráví.“
Car ve svém vzteku vše vypálil a zpustošil i přibližně 90 procent orné půdy kolem Novgorodu. Ve spojení s neúrodou v předchozích letech tak záhy nastal značný nedostatek potravin. Ivan zcela zničil ekonomiku města, které do té doby soupeřilo s Moskvou o moc v Rusku.
Ivanovy války a zrušení opričniny
Ivan Hrozný jako pravý Rus neustále válčil. Snažil se o přístup do Pobaltí a postupně napadl Livonsko, Litvu, Polsko a Švédsko. Tzv. livonskou válku (série válek v letech 1558-1583) ale prohrál a moskevský stát přivedl k hospodářskému úpadku. Neuspěl ani v boji s Tatary, kteří roku 1571 napadli a kompletně vypálili Moskvu. Na druhou stranu porazil chanáty Kazaň a Astrachaň a připojil je k Rusku. Také si přivlastnil Ural a začal prozkoumávat rozsáhlé oblasti Sibiře.
V roce 1572 Ivan opričninu zrušil, neboť se ukázalo, že opričné vojsko je sice úspěšné v terorizování vlastního obyvatelstva, ale pro válku s regulérní armádou je nepoužitelné. Velitel opričníků kníže Čerkasskij byl popraven spolu s dalšími předními představiteli, ostatní příslušníky stihly těžké tresty. O opričnině se pak už nesmělo ani mluvit.
Osm žen Ivana Hrozného
Zatímco anglický král Jindřich VIII. měl jen šest žen, z nichž popravil „pouze“ dvě, Ivan zašel mnohem dál. Na začátku je ale potřeba říct, že ruská pravoslavná církev povolovala pouze tři sňatky a všechny další už považovala za bezbožné. Na takové maličkosti se ale Ivan neohlížel.
O první ženě Anastazii již byla řeč výše. Měl s ní šest dětí, mj. i Ivana Ivanoviče (viz. dále). Manželství trvalo 13 let a Anastazie nakonec zemřela na otravu, tedy alespoň podle Ivana, takže řada bojarů byla za její smrt popravena. Je ale pravda, že vědci posléze v jejích vlasech objevili rtuť, nicméně ta se tehdy užívala i k léčebným účelům.
Druhou manželkou se stala krasavice Marie Temrjukovna. Byla sice knížecí dcera, ale údajně i negramotná. Na dvoře nebyla oblíbená, a navíc se měla hrubě chovat k Ivanovým dětem. Po osmi letech zemřela po porodu syna, který matku přežil jen krátce. Dvořané se nicméně domnívali, že za její smrtí stojí Ivan, kterého prý manželka nudila. Ať tak či onak, vinu hodil na bojary a mnohé nechal mučit a popravit.
Třetí manželka Marfa Sobakinová, dcera obchodníka, záhy po svatbě onemocněla a po čtrnácti dnech zemřela. U dvora se opět šuškalo o otravě. Ivan opět popravil nepohodlné šlechtice a také několik příbuzných Marfy včetně jejího bratra.
Čtvrtou manželkou se stala Anna Koltovská, která měla tu smůlu, že byla neplodná, tedy alespoň podle Ivana. Do kláštera ji totiž poslal už několik měsíců po svatbě, takže neměl ani čas si to pořádně ověřit. Bylo za tím zřejmě něco jiného, obecně se mělo za to, že ho přestala bavit. Anna tak po klášterech čekala celá desetiletí, než Ivan zemře.
Smůlu jiného druhu měla i pátá Ivanova žena Marie Dolgorukovová, dcera zakladatele Moskvy Jurije Dolgorukého. Její problém spočíval v tom, že již nebyla panna, což měl Ivan zjistit o svatební noci. Hned druhého dne ráno prý rozkázal služebnictvu, aby připravilo vše na cestu do carova dvorce za městem. Když průvod i s novomanželkou dorazil k zamrzlému rybníku vedle dvorce, rozkázal car, aby lokajové vysekali do ledu díru. Všichni měli za to, že monarcha si chce zarybařit, jenže Ivan nechal do díry vhodit svou novopečenou manželku.
Legenda praví, že šestá Ivanova manželka Vasilisa Melentijeva prý byla zavražděna, konkrétně pohřbena zaživa. Násilná smrt čekala i na sedmou ženu Annu Vasilčikovou, která byla uvězněna a poté usmrcena.
Poslední ženou šíleného vládce v roce 1581 se stala Marie Fjodorovna Nagaja. Ani ta mu nevyhovovala a Ivan prý dokonce už plánoval rozvod. Jenže Marie mu mezitím porodila jeho poslední dítě – syna Dimitrije, což jí patrně zachránilo život. Tři roky po sňatku však Ivan zemřel a Marie i se synem byla vyhnána do exilu. Tam byl devítiletý Dimitrij za nevyjasněných okolností zavražděn.
Vražda syna a vlastní smrt
Další zlom přišel v roce 1581, kdy Ivan vkročil do komnat své snachy, která se nacházela ve vysokém stupni těhotenství. Jelikož prý byla nedostatečně oděná, car ji brutálně zbil, načež žena následně potratila. Jeho syn Ivan se manželky zastal, což Ivana rozzuřilo natolik, že jej zabil svou železnou holí. Když si posléze uvědomil, co udělal, zhroutil se, plížil se chodbami Kremlu a ze zoufalství vyl. Spolu s ním se hroutil i celý moskevský stát.
Ivan Hrozný a jeho syn Ivan 16. listopadu 1581, Ilja Repin, olej 1885
Ivan Hrozný zemřel v roce 1584 ve věku 53 let a je pravděpodobné, že byl otráven. Jeho život, vládnutí i smrt velmi připomíná dávné příběhy podobných netvorů jako byli Caligula či Nero.
Místo aby byl navěky zavržen, v Rusku se dnes dokonce uvažuje o jeho svatořečení. Rusové totiž své hrůzovládce milují, a proto Ivana Hrozného dnes v Rusku omlouvají, adorují a obdivují stejně jako monstra podobného kalibru – Lenina či Stalina. Koneckonců Ivan IV. a Stalin toho měli mnoho společného – oba byli posedlí myšlenkou očistit zemi od vnitřních nepřátel a za tímto účelem si zřídili vlastní mocenské nástroje – opričníky a NKVD. Stalin byl ovšem v mnoha ohledech ještě nesrovnatelně horší, přece jen se jedná o druhého nejmasovějšího vraha lidské historie (první byl Mao Ce-tung). Podle Stalina byl Ivan Hrozný dokonce moc mírný: „Jednou z chyb Ivana Hrozného bylo, že nezlikvidoval pět hlavních feudálních rodin. Měl být rozhodnější.“
Ostatně Ivana Hrozného a jeho styl vládnutí dnes do nebes vynáší i současný ruský diktátor Vladimír Putin. Můžeme se pak něčemu divit?
Zdroje:
en.wikipedia.org/wiki/Ivan_the_Terrible
