Článek
Podívejme se podrobněji na top čtveřici těch nejznámějších a nejkrutějších vyšetřovatelů StB, kteří mj. působili i ve věznici v Uherském Hradišti.
Monstrum Hlavačka. Vymyslel elektrické boty
Žebříček jednoznačně vede Ludvík Hlavačka (1911-2005). Tento komunistický kariérista a konfident gestapa měl na svědomí smrt mnoha lidí. Týral politické vězně, kteří pak na základě jím vynucených „důkazů“ skončili na popravišti. Další zemřeli díky jeho aktivitám při budování elektrických zátarasů na hranicích.
Narodil se ve Starém Městě u Uherského Hradiště jako syn dlaždičského pomocníka. Do KSČ vstoupil už před II. světovou válkou. Během války pracoval ve Vídni, kde byl za spolupráci s KSČ odsouzen k smrti, trestu se ale vyhnul spoluprací s gestapem. Po válce vstoupil do služeb StB a v roce 1949 se vypracoval na velitele KV StB Gottwaldov se sídlem v Uherském Hradišti. Jeho nejznámějším počinem z tohoto období je zavedení elektrického proudu mezi vyšetřovací metody a vynalezení mučícího nástroje na elektřinu, tzv. elektrických bot. Za používání brutálních vyšetřovacích metod byl vyšetřován, nicméně namísto trestu přišlo povýšení. V roce 1950 byl převelen do Prahy a záhy povýšen na plukovníka a jmenován velitelem Pohraniční stráže (1951-1954). Tady opět aplikoval svou zálibu v elektřině do praxe, konkrétně do elektrických plotů na hranicích s Rakouskem a Německem. Byl hlavním spolutvůrcem smrtící železné opony. „Co se týká železné opony, Hlavačkova úloha byla dominantní, jeho záležitostí byly elektrické zátarasy i minová pole. Považuji ho za mimořádně odpovědného za zločiny na hranicích,“ prohlásil na základě osobní účasti při výsleších Hlavačky vyšetřovatel Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu Adolf Rázek.
Ludvík Hlavačka. ABS
V roce 1951 byl povýšen do hodnosti generálmajora. Znovu byl vyšetřován za zneužívání funkce, arogantní chování, sexuální obtěžování, neplnění služebních povinností atd. Soudruzi to opět vyřešili šalamounsky. Udělili Hlavačkovi pouze kázeňský trest a v roce 1954 jej poslali na roční studium do SSSR. A po návratu jej v lednu 1955 jmenovali náměstkem ministra vnitra (1955-1962).
Kariéru mu neposkvrnilo ani vyšetřování ministerstva vnitra v roce 1956 ohledně nepovolených výslechových metod, falšování důkazů a dalších estébáckých praktik, a to i přesto, že jeho bývalí podřízení proti němu svědčili. Soudruh Hlavačka byl čistý jako lilie.
Grebeníček si oblíbil mlácení vězňů býkovcem
Za tyranskou dvojku StB je považován Alois Grebeníček (1922-2003), který je asi vůbec mediálně nejznámějším bachařem v historii Československa. Negativní proslulost si nevysloužil ani tak mlácením vězňů v 50. letech, spíše mu ji zajistil jeho syn Miroslav, když se po sametové revoluci v roce 1989 stal předsedou KSČM. Alois Grebeníček se narodil v Jalubí (okr. UH) a vyučil se řezníkem. Za války prošel Osvětimí a Buchenwaldem. Komunistou se stal už před rokem 1948. V roce 1945 nastoupil k SNB, v následujících letech až do roku 1951 pracoval jako vyšetřovatel StB na Krajském velitelství StB v UH. V roce 1950 dostal důtku od velitele za hrubé zacházení s vyšetřovanci, v roce 1951 byl povýšen do hodnosti podporučíka. Stal se zástupcem velitele 6. oddělení (vyšetřovacího). Měl rozpory s velitelem Hlavačkou i dalšími příslušníky StB, proto si sám požádal o propuštění ze služby. Za zhruba půl roku žádal o znovupřijetí k StB, ale byl odmítnut s odůvodněním, že má charakterové nedostatky.
Podle svědectví samotných vězňů Grebeníček mlátil vězně více pěstmi než obuškem, kopal do nic a vulgárně jim při tom nadával. Považovali ho po Hlavačkovi za estébáka č. 2 a v jejich hodnocení se vždy umisťoval v „top“ trojce těch nejhorších. „Surovosti Grebeníčka, Holuba a Višenky byly takového stupně, že předčily gestapácké metody,“ vypověděl např. Svatoslav Krumpholc, člen skupiny Hory Hostýnské. Podobně mluvil i Antonín Kohout (Hory Hostýnské): „…nejsurovější vyšetřovatelé, které jsem poznal, byli Holub, Višenka a Grebeníček.“ K dalším svědkům patřil např. vězeň Jaroslav Rajnoch: „Vyslýchali referenti Grebeníček a Holub, týrali mne kopanci, fackami, zakuli do želez.“. Také Ladislav Smékal zavzpomínal, že ho vyšetřovatelé Grebeníček, Holub a Řezníček vždy „zmlátili do krve.“
Nezapomenutelné vzpomínky na Grebeníčka měl i Vítězslav Klíma: „Vzpomínám si však na snad nejbrutálnější výslech za asistence velitele referentů Aloise Grebeníčka. Byl to den kopanců do všech možných částí těla. Když i tento způsob výslechu se jim zdál málo účinným, povalili mě na zem, sám Grebeníček mi několikrát skočil na hruď s patřičným slovním doprovodem. Hodili mě na speciálně připravenou postel, kde mne mlátili skoro do bezvědomí.“
Alois Grebeníček. ABS
Grebeníček ale nebyl pouhý primitiv mlátící lidi jen holýma rukama. Při výsleších používal kreativitu. Kupř. Josef Hurbiš během rehabilitačního řízení zavzpomínal, že mu Holub s Grebeníčkem během výslechu oznámili, že jej můžou na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu „kontumačně“ oběsit. „Skutečně také vzali oprátku, dali mi ji kolem krku, otevřeli dveře a přes ně mě na této oprátce vytahovali nahoru tak, až jsem ztratil vědomí. Nato mě polili kbelíkem vody a věšeli znovu.“
Jan Janků, odsouzený k smrti za členství ve Skautu, zase vypověděl, že mu Grebeníček při výslechu podal drogy (psychoton) v třešních. Ještě před tím si jej ale při prvním výslechu vzal do parády tandem Grebeníček-Višenka: „Při výsleších tekla krev. Hned při tom prvním mi Grebeníček vyrazil dva zuby.“
Bývalá politická vězenkyně Anna Honová připomněla i další Grebeníčkovy praktiky: „Grebeníček měl v oblibě taky býkovec. Tím býkovcem bil strašně moc.“
Čáň sloužil nacistům i komunistům. Při výsleších si liboval v elektřině
Bronzová medaile za brutalitu patří Aloisi Čáňovi. Narodil se v roce 1913 v obci Zašová u Valašského Meziříčí. Vyučil se bednářem a v roce 1935 vstoupil do SNB. Za protektorátu sloužil Čáň jako četník u německého četnictva na stanici v Napajedlích. V jeho osobních materiálech z této doby je zaznamenáno, že už tehdy se choval surově a bil vyslýchané i když se už přiznali. „Alois Čáň se zúčastňoval různých akcí se psem. Na tyto akce byl vyžádán gestapem z Uherského Hradiště,“stojí mj. v jeho personálním spise v archivu bezpečnostních složek. Podle vlastních slov pomáhal gestapu se svým psem v pátrání po parašutistech a partyzánech. Čáň v Napajedlích pracoval především na případech „pronásledování a zatýkání těch osob, které se skrývaly po útěku z Německa nebo jiných míst totálního nasazení.“ Podle Vladimíra Dlabače, který po válce nastoupil k SNB, byl Čáň „opravdovým postrachem“ a člověkem bezzásadovým a vypočítavým, jelikož za první republiky sloužil „buržoazii“ a za války nacistům. Popsal jej jako typického převlékače kabátů, kterému chybí jakákoliv třídní a politická uvědomělost a který bude sloužit jakémukoliv režimu. Takové charakterové vlastnosti StB vyhovovaly, a tak Čáň byl už v roce 1945 přijat a začal pracovat u KV StB Gottwaldov. Aby si vylepšil kádrový profil, vstoupil v témže roce do KSČ.
Čáň byl několikrát vyšetřován kvůli používání elektrického proudu, k čemuž se už v roce 1956 přiznal. Udal ho jeho spolupracovník Alois Grebeníček, který prohlásil, že mučení elektřinou prováděl především Ludvík Hlavačka, Alois Čáň a Jan Mareček.
Čáň jako zástupce velitele pátého realizačního oddělení vedl i několik vyšetřování, např. akci Hrad nebo Blaník. V případě Blaníku šlo o likvidaci valašských Orlů, jimž na chatu ve velkých Karlovicích StB podstrčila zbraně. Výslechy tehdy na StB ve Vsetíně prováděli právě Čáň s Marečkem. Oba sice při revizním výslechu v roce 1955 lhali a předstírali výpadek paměti, nicméně další příslušník vsetínské StB Rudolf Bezděk jim ve své výpovědi paměť osvěžil: „Výslechy na OO-StB Vsetín prováděli vyšetřovací pracovníci z Uherského Hradiště, a to Čáň a Mareček. Oba tito orgánové používali při vyšetřování zatčených fyzického násilí. K tomuto účelu si s sebou přivezli indukční aparát, kterým byli vyšetřovanci týráni tím způsobem, že do nich byl pouštěn elektrický proud.“ Oba orgánové to hodili na Hlavačku s tím, že jim to nařídil.
Na konci 40. let provedla StB u Čáně domovní prohlídku, kterou vedl Alois Grebeníček. Našly se dokumenty ohledně některých akcí KV StB Uherské Hradiště (např. o Světlaně) a Čáň měl na krku vyzrazení státního tajemství. Z průšvihu jej tehdy zachránil Hlavačka, s nímž měl velmi dobré vztahy. Ostatní spolupracovníci jej ale v lásce neměli. Někteří vypověděli, že kradl během zatýkání. V lednu 1950 Čáně vyhodili od StB a v červenci i od SNB, a to právě kvůli jeho službě u prvorepublikového a posléze okupačního četnictva. A to navzdory jeho velice kladnému vztahu k politickému zřízení, SSSR i dělnické třídě. Čáň si na svůj vyhazov stěžoval na ministerstvu, to mu ale vytklo, že se za okupace „(…) choval hrubě a pracoval horlivě ve prospěch okupantů. (…) V protokolární výpovědi soudruh Václav Vrzal uvádí, že mu byly v roce 1944 při výslechu na stanici v Napajedlích Čáněm vyraženy dva zuby. Rovněž po dobu služby po osvobození byl Čáň znám svými brutálními výslechovými formami práce.“ Po vyhazovu od StB našel místo na církevním referátu KNV Gottwaldov, kde měl na starosti likvidaci klášterů. Poté pracoval od roku 1954 v podnikové kontrole Masného průmyslu n. p.
Čáň byl skutečný sadistický deviant
Ačkoliv měřil Čáň pouhých 165 centimetrů, co do sadismu byl velikán. Na tom se shodli naprosto všichni, co měli s tímto sadistou co do činění. Např. Bohuslav Koukal se „doznal“ k vlastizradě, jelikož dvojice Čán – Mareček na něj aplikovali baštonádu a elektrický proud. Dostal 18 let, ačkoliv jediným jeho proviněním bylo členství v Orlu a účast na pouti na svatý Hostýn v srpnu 1948. Podobně se oba úchylové vyřádili i na dr. Pištělákovi, kterého nejprve spolu s dalšími osmi (!) příslušníky StB bili po zádech a po chodidlech a torturu završili elektrickými šoky. Čáň do nebožáka při prvním výslechu pouštěl elektřinu plných šest (!) hodin, než upadl do bezvědomí.
Používáni elektrických výbojů bylo Čáňovi prokázáno v celé řadě případů. V roce 1956 proti němu svědčili i jeho kolegové Augustin Blecha a Alois Grebeníček. Grebeníček např. připomněl svůj vlastní výslech profesora náboženství Josefa Poula, kdy byl údajně pro svou měkkost vystřídán Čáněm a Marečkem, kteří katechetu „(…) dobili až téměř k smrti.“
Příslušníci StB zleva: Čáň, Holub, Višenka. ABS
Zavadilík se jako jediný k mučení přiznal
Čtvrtou pozici si vysloužil Vladimír Zavadilík (1921), i když na toto umístění by se hodila celá řada dalších kandidátů. Zavadilík se narodil v obci Zlámanka, okr. Kroměříž, jako syn tesařského pomocníka. Vyučil se soustružníkem a za války pracoval ve vsetínské zbrojovce. Tady byl také zatčen gestapem pro podezření z podvratné činnosti a prošel si výslechem. Sám o sobě pak po válce prohlásil, že nic nevyzradil, i když byl týrán. Gestapáci mu prokázali jen nějaké nevýznamné věci, za což dostal dva roky. Škoda, že si Zavadilík nevzal z práce gestapa příklad, protože byl odsouzen jen za to, co mu dokázali. To on a jeho kumpáni později mučili lidi tak, že žádné důkazy ani svědectví nepotřebovali, týraní vězni jim nakonec podepsali vše, co si estébáci usmysleli a KSČ žádala. Zavadilík prošel několika věznicemi včetně té v Uherském Hradišti.
V roce 1945 vstoupil Zavadilík do KSČ. Podle posudků byl iniciativní a horlivý, třídně uvědomělý, politicky velmi vyspělý. Jiný nadřízený později zase napsal: „Četbou sovětské beletrie a časopisů získává dokonalejší přehled o celkových událostech v zahraničí a tyto poznatky může přenášet do širšího kolektivu příslušníků.“
V únoru 1946 nastoupil k SNB, v roce 1948 v hodnosti strážmistra přešel na KV StB Gottwaldov, kde působil až do roku 1951. Ve stejném roce nastoupil na Krajskou správu VB v Gottwaldově, kde byl pověřen funkcí politického tajemníka KVVB. Tady mu prý ale soudruzi dosti nesoudružsky předhazovali náboženské založení jeho manželky, díky čemuž trpěl psychickými problémy, načež v roce 1954 požádal o uvolnění z funkce. Uklidil se do Kyjova, kde se stal náčelníkem OVB. V bezpečnostních složkách působil až do 70. let minulého století.
Při výsleších používal Zavadilík ty nejkrutější metody. „V případě vyšetřovaného Ladislava Dohnalíka se zúčastnil jeho bití obuškem přes chodidla a jmenovaného pak nutil k mnoha dřepům a následně mu opakovaně do těla pouštěl elektrický proud,“ stojí např. v rozsudku okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 29. listopadu 2001.
V rámci vyšetřování „akce Hrad“ Zavadilík vyslýchal Pavla Dědičíka, Ladislava Dohnalíka a Jakuba Drkala. Dědičík po „aplikaci“ jeho vyšetřovacích metod byl natolik zřízený, že se musel dlouhou dobu léčit, a Drkal na následky zranění hlavy ohluchl na jedno ucho.
Vladimír Zavadilík. ABS
Podle názorů některých vězňů by ale ve vedoucí čtyřce neměli chybět např. výše zmiňovaní Miroslav Holub, Antonín Višenka, Jan Mareček, Augustin Blecha, Dominik Řezníček, František Jež atd. atd. Např. politický vězeň Josef Jurák jako jedny z nejhorších zmiňuje ve svých vzpomínkách Holuba a Višenku. Gumovým kabelem jej mlátili přes chodidla (tzv. baštonáda) tak, že mu i nehty slezly a nemohl se postavit na nohy celé měsíce. Rozsekané chodidla mu v nemocnici museli sešít. Holuba a Višenku považovali za největší sadisty i výše citovaní vězni Krumpholc a Kohout.
KSČ: Kriminálníci ohrožovali jen jednotlivce, političtí celou společnost
Nabízí se zajímavá otázka: Proč se komunističtí dozorci chovali neskonale hůře k politickým vězňům než k běžným zlodějům, násilníkům a vrahům?
Mnozí příslušníci StB byli evidentní sadisté a devianti s nízkým, popř. žádným, vzděláním, kterým způsobování bolesti jiným dělalo dobře. Jiní byli kariéristé a chtěli mít ty nejlepší vyšetřovací výsledky, aby byli povýšeni. Další se třeba jen chtěli zalíbit nadřízeným, jiní byli komunistickými fanatiky a svou „práci“ považovali za poslání.
Oficiální stanovisko strany je však bizarní a naprosto zcestné. Podle komunistické doktríny veškeří kriminálníci a lumpové páchající běžné zločiny včetně vražd vlastně za své jednání nemohli. Na vině byla kapitalistická společnost, která je svedla svým vykořisťovatelským společenským způsoben života na šikmou plochu. Úhel pohledu byl takový, že vrazi a násilníci ohrožovali pouze jednotlivce, zatímco političtí vězňové celou společnost.
Mnohem lépe se příslušníci StB chovali k bývalým zločincům z řad gestapa a SS. Velice často s nimi pak na svobodě i spolupracovali. Na politické vězně byl však jiný metr. Zradili komunistické ideály, socialistickou republiku, dělnickou třídu, Sovětský svaz a konečně i všechny pracující. Zcela stejný přístup měli i esesmani v koncentrácích, kteří jednali s běžnými kriminálníky mnohem vlídněji a dělali z nich i dozorce z řad vězňů (kápové). Samotný Hitler ovšem ke kriminálníkům tak shovívavý jako komunisté nebyl. Jako sociální odpad měli být i oni postupně vyhlazeni nehledě na národnost či rasu.
Potrestání zločinců z StB? Zapomeňte
V roce 1997 se sice objevil pokus Hlavačku, Grebeníčka a Zavadilíka dostat za mučení vězňů za mříže, kvůli vytáčkám obviněných, soudním průtahům a neochotě nastolit spravedlnost však ani jeden ze zločinců nebyl nikdy potrestán. Dnes jsou již všichni po smrti.
Zdroje:
Archiv bezpečnostních složek
Státní okresní archiv Vsetín
Státní okresní archiv Zlín
Naše pravda, noviny KSČ Gottwaldov, ročníky 1948-1953
Kaplan Karel: Nebezpečná bezpečnost. 2021
Koudelka František: Státní bezpečnost 1954-1968. 1993
Pospíšil Jaroslav: Hyeny v akci. 2003
Kment Zdeněk: Ve stínu rudé hvězdy. 2022
