Článek
Za protektorátu tělovýchovné jednoty jako Sokol a Orel nebyly nacistům po chuti a zrušili je. Řada jejich členů se pak zapojila do odboje. Po válce byly oba spolky obnoveny, ovšem ne na dlouho. Komunisté měli totiž na Sokoly a Orly stejný názor jako němečtí okupanti. Chtěli všechny sportovce sjednotit do jediné socialistické organizace, jelikož nepotřebovali žádné nezávislé a svobodomyslné spolky.
Orel byl sportovní spolek založený na křesťanských základech, který vznikl začátkem 20. století spojením katolických sportovních organizací. Jen co se komunisté v únoru 1948 chopili moci, Orla zakázali a akční výbory začaly orelský majetek ihned zabavovat. Jakékoliv scházení Orlů tím pádem už bylo považováno za ilegální a protistátní.
Založení ilegální skupiny Blaník monitoroval udavač
Na svatodušní svátky (také Letnice, slaví se 50 dní po Velikonocích) existoval na Valašsku starobylý společenský zvyk zvaný „škračení“ vajec čili smažení vaječiny v přírodě. Jedl se také špek či klobásy, ale vejce byla, podobně jako o Velikonocích, symbolem zdraví a plodnosti.
Psal se rok 1948 a valašští Orlové se domluvili, že takovou akci uspořádají ve Velkých Karlovicích na chatě Františka Oravce, kde se scházívali pravidelně. Spolu s Oravcem byli organizátory také Josef Plánka, Bohumil Zhof a Rudolf Slavík. Posledně jmenovaný sepsal i pozvánky a dosti neprozřetelně na ni připsal, že jde o 1. ilegální sjezd Orla Horního Vsacka. Přijelo zhruba 30 členů a přijel i Slávek Koukal z Brna a profesor Jiří Malášek z Prahy, oba vedoucí představitelé Orla. Podle pozdějšího vyšetřovacího spisu se tady zformoval užší výbor, jehož členy se vedle Oravce, Plánky, Zhofa a Slavíka stali ještě farář Stanislav Straňák, Petr Haferník a Josef Vrla. Ten měl zajišťovat ilegální protistátní činnost na základě úkolů od ústředí Orla v Brně a Praze. A jelikož se setkání účastnil i udavač, StB začala kout pikle.
Valašští Orlové někdy v této době založili ilegální skupinu Blaník. Měli k dispozici cyklostyl (rozmnožovací stroj), na kterém tiskli letáky. Cyklostyl nefungoval na principu dnešních kopírek. Nejprve bylo třeba napsat text na běžném psacím stroji na speciální blánu propouštějící barvu, která se následně navinula na otáčející se buben v cyklostylu. Text na blány se psal na faře v Karlovicích a letáky se pak tiskly doma u Oravce nebo u Slavíka bydlícího nedaleko kostela, kde byl kopírovací stroj trvale ukryt. Stihli vytisknout asi šest stovek letáků. Nešlo ovšem o tiskoviny vyzývající k ozbrojenému převratu nebo podobně. Orlové si uvědomovali, že Rusové jsou v Rakousku i Německu a že jakýkoliv odpor by byl marný. Na letácích byly v podstatě nezávadné věci spíše informačního charakteru jako proslov prezidenta Beneše či plán komunistů na likvidaci církve.
StB: Jenom tisk letáků? Podstrčíme jim zbraně
StB vše monitorovala a na sklonku roku 1948 začala zatýkat. Jako prvního zadržela Oravce, který byl varován a pokusil se prchnout na Západ. Málem mu to vyšlo, chytili ho až v Aši. Následovali další členové Blaníku.
Krajský velitel StB Ludvík Hlavačka si ale dobře uvědomoval, že likvidace třídních nepřátel, jejichž jediným prohřeškem je tisk letáků s vlažným obsahem, mu žádný velký kariérní postup nezajistí. Potřeboval větší kalibr, nejlépe ozbrojeného záškodníka. Za takové činy soudy nadělovaly tresty smrti. Zavolal si proto na kobereček náčelníka okresního oddělení StB ve Vsetíně Karla Dvořáka. Vyzval ho, aby si ze skladu KV (krajské velitelství) - StB Uherské Hradiště vyzvedl nějaké už dříve zabavené pušky a samopaly z jiných akcí. Nařídil mu, aby celý arzenál převezl tajně na Oravcovu chatu. V noci je tam na motorce dovezli příslušníci StB Josef Navrátil a Bohumil Hýl. Dvě pušky, dva samopaly a nábojový pás do kulometu uschovali pod verandu před chatou. Amatérské, ale stačilo to.
Druhého dne se na chatu přihrnuli příslušníci StB a SNB provést domovní prohlídku. Podstrčené zbraně objevili, zadokumentovali a odvezli opět na služebnu StB. Spis o protistátní činnosti Blaníku se tak konečně mohl rozšířit o pořádný nález.
Vyšetřovatelé používali baštonádu a elektrické boty
Na Vánoce 1948 se Orlové sešli ve věznici v Uherském Hradišti. Z celé republiky jich tam svezli čtyřiaosmdesát. Vedle vzpomínaných lídrů Koukala a Maláška tam skončil i František Oravec. Vyšetřovatelé je mlátili, bili přes chodidla a jako poslední stupeň si nechávali elektrické boty. Malášek musel být po několika týdnech převezen do vězeňské nemocnice s vážnými zraněními a oběma přeraženýma rukama v zápěstí.
Pro Bohumila Zhofa z Velkých Karlovic si přijeli příslušníci StB 27. prosince 1948 mezi svátky rovnou do zaměstnání. Odvezli ho na vsetínský zámek, kde ho přivázali k posteli obličejem dolů. Dostal baštonádu a Zhof později popisoval, že estébáci byli sehraní a měli v mlácení hadicí přes chodidla evidentně cvik. Pak musel po rozbitých šlapkách běhat a dělat dřepy. A znovu následovala baštonáda. Když svým mučitelům začal nadávat do gestapáků, vytáhli elektrický přístroj. Ten sebou z Uherského Hradiště na OO-StB Vsetín zrovna přivezl vedoucí pátého oddělení KV-StB Alois Čáň, který byl vyslán, aby vedl vyšetřování se členy Blaníku. Tzv. elektrické boty byly vynálezem zmíněného Hlavačky. Čáň chtěl kolegům ze Vsetína ukázat, jak elektrické boty fungují a jakých překvapivých výsledků s nimi lze dosáhnout. Zhof tak posloužil jako učební pomůcka. Nazuli mu boty a pustili proud. Nešťastník později vypověděl, že mezi vyšetřovateli byl i jeden, který kolegu obsluhujícího knoflík od elektrobot nabádal: „Přidajú, ať si vzpomene.“ Byl to Alois Grebeníček. Soudruzi Zhofa zřídili tak, že ani nebyl schopen převozu do Uherského Hradiště a ani nepodepsal výslechový protokol.
Soud učiteli nadělil rok. Odvolal se a nově dostal 10 let
Dne 27. června 1949 byl v brněnském Justičním paláci vynesen rozsudek. Soud kupodivu nebral v úvahu podvržené zbraně na Oravcově chatě, protože celá akce byla provedena příliš okatě a diletantsky. Ke zbraním se navíc nikdo nepřiznal. Koukal, Malášek a další tři členové Orla byli obviněni z vlastizrady a dostali od dvanácti do patnácti let. Učitel na gymnáziu Zdeněk Svoboda z Uherského Brodu dostal rok, z čehož si ale polovinu už odseděl ve vazbě. Cítil se nevinný (což ale byli všichni) a nespravedlivě odsouzený. A tak se odvolal k Nejvyššímu soudu. Ukázalo se, že to byla převeliká chyba, jelikož se odvolal i prokurátor, který naopak rok vězení považoval za zcela nedostatečný. Odvolacího soudu se Svoboda už nechtěl účastnit, v té době byl internován v jáchymovském lágru na šachtě Eliáš. Nafasoval nově deset let a když se tu zprávu dozvěděl, málem omdlel jako při mučení elektrickým proudem. Nakonec si odseděl „jen“ šest let.
Mnohem hůře ale dopadl jeho kolega z Oravcovy chaty Josef Plánka z Malých Karlovic. Byl to teprve osmnáctiletý kluk, když si pro něj přišli do Masarykova gymnázia ve Vsetíně. Na Valašsko se už nevrátil. Byl odsouzen a převezli ho do uranového dolu Barbora na Jáchymovsku. Zabil ho tam výbuch nálože.
Ministerská inspekce: Vše v pořádku, dostali málo
V roce 1955 se zásahem proti Blaníku zabývala inspekce ministerstva vnitra. Z jejího šetření ze 27. února 1956 vyplynulo, že členy Blaníku bylo osm lidí, přičemž vedoucím byl Oravec. „Jejich trestná činnost spočívala ve sdružování proti státu, konání ilegálních schůzek a rozmnožování protistátních letáků,“ konstatovala inspekce. Podle jejího názoru zaznamenaného do protokolu dostali všichni nízké tresty, protože v roce 1956 už byli všichni na svobodě. Inspekce se zabývala rovněž podvrženými zbraněmi na Oravcově chatě. Zatímco velitel akce Dvořák se k nastrčeným zbraním přiznal a činu litoval, jeho podřízený Navrátil u soudu a pod přísahou lhal a tvrdil, že se zbraně na chatě opravdu nalezly. Soud mu ale neuvěřil kvůli rozporům ve výpovědi. Dvořák také doznal, že mu provokaci se zbraněmi nařídil jeho šéf Hlavačka.
Ilegální skupina Jan Masaryk dopadla stejně jako Blaník
Na Blaník úzce navazovala další ilegální skupina Jan Masaryk vedená bývalým velitelem závodní stráže Vsetín Miroslavem Pečenkou. Také ostatních pět členů byli dělníci ze Zbrojovky. I jim po zatčení bylo přičítáno držení zbraní, i v tomto případě podvržených StB. Dle původního vyšetřovacího spisu „…se zatčení doznávali k jejich vlastnictví a jeden druhého vzájemně usvědčoval.“
Příslušník tajné policie Rudolf Bezděk později přiznal, jak to všechno vlastně bylo. StB se z předchozího fiaska poučila a tentokrát se s nějakým ukládáním zbraní do bytů obviněných už neobtěžovala. Vyšetřovatelé jednoduše pušky, pistole, náboje a kulometný pás vyšetřovaným při výslechu předložili a zeptali se, zda jsou jejich. Když řekli že nejsou, přišla na řadu elektřina. Výslech probíhal na OO-StB Vsetín. „Byl jsem někdy přítomen vyšetřování a viděl jsem, že vyšetřovaným jsou předkládány při výsleších zbraně, které byly podvrženy a vyšetřovaní pod dojme fysického násilí se doznávali k vlastnictví těchto, ačkoliv se jednalo o zbraně podvržené. Vím, že vyslýchající pracovníci zbraně podvrhli přímo aniž by se prováděly nějaké dodatečné fingované prohlídky,“ vypověděl Bezděk.
Ačkoliv se někteří příslušníci StB přiznali, trest je nečekal
Při hlavním líčení u Státního soudu se ale obvinění hájili, že zbraně nejsou jejich a že k doznání byli přinuceni fyzickým násilím. To ostatně při vyšetřování inspekce ministerstva vnitra soudruzi z StB přiznali. „Vyslechnutí orgánové Karel Dvořák a Rudolf Bezděk rovněž i bývalý vyšetřující pracovník Alois Čáň doznávají, že v této době se používalo fysického násilí na obviněných, včetně indukčního aparátu, za povědomí soudruha Hlavačky,“ stojí v únorovém protokolu z roku 1956. Předseda soudu JUDr. Pressl si proto vyžádal od vedení KV-StB Uherské Hradiště vyjádření. Jelikož náčelník Hlavačka se hodil marod, vyhotovil zdůvodnění jeho zástupce Milan Moučka. Stálo v něm, že příslušný referent KV-StB Uherské Hradiště „nedopatřením“do seznamu zabavených zbraní v akci Jan Masaryk zahrnul i zbraně zabavené u jiných pachatelů.
Členové skupiny Jan Masaryk dostali v roce 1949 vysoké tresty od osmi do dvaceti let pro velezradu a sabotáž. V roce 1956 ještě stále seděli Miroslav Pečenka, Josef Tkadleček a Karel Cihlář. Ačkoliv je v protokolu jasně uvedeno, že výpovědi byly vynuceny mučením a důkazy podvrženy, přesto je zde zcela paradoxně konstatováno, že „…byla jejich trestná činnost jasně prokázána. Odcizili třaskaviny, hromadili zbraně a Pečenka dal podnět k založení ilegální organisace a získával další členy. K této činnosti se před soudem obvinění plně doznali.“ Bylo to zcela absurdní, ale tak to tehdy chodilo.
Takže kromě drobných pochybení vyšetřovatelů bylo vlastně vše v pořádku. Dvořák s Bezděkem, kteří podvrhy zbraní i mučení přiznali, od StB odešli bez trestu. Ostatní, jako např. Čáň, Navrátil, Grebeníček či samotný Hlavačka, buď zapírali, lhali nebo se nemohli rozpomenout. Škoda, že jim jejich vyšetřovatelé nemohli nazout elektrické boty, aby se jim osvěžila paměť. Žádný z těchto gaunerů nakonec potrestán nebyl a Hlavačka ještě kvůli zásluhám udělal kariéru.
Zdroje:
Státní okresní archiv Vsetín
Státní okresní archiv Zlín
Naše pravda, noviny KSČ Gottwaldov, ročníky 1948-1954
Navara Luděk, Kasáček Miroslav: Příběhy třetího odboje. Host, 2010
Kaplan Karel, Paleček Pavel: Komunistický režim a politické procesy v Československu. Barrister and Principal, 2001
Koordinační centrum Generální prokuratury ČR. Dva tisíce dvě stě dvaadvacet dnů profesora Svobody. NN 31/1993
Kment Zdeněk: Ve stínu rudé hvězdy. Zpráva o zločinech StB na Valašsku a jihovýchodní Moravě v letech 1948-53. Echo Books, 2022
