Článek
O nějakém výraznějším partyzánském odboji v Protektorátu Čechy a Morava lze mluvit až na sklonku války, tedy někdy na podzim roku 1944. Počty odbojářů stoupaly úměrně s blížícím se koncem války a s postupující Rudou armádou. Podle historika Václava Černého bojovalo v celém Protektorátu na samém konci války na osm tisíc partyzánů. Čím více se blížil konec války, tím více partyzánů přibývalo. Některé „partyzánské“ skupiny byly dokonce založeny až po osvobození, aby si jejich členové vylepšili do budoucna kádrový profil. Existovali i „partyzáni“, které odboj nezajímal a specializovali se výhradně na okrádání vesničanů.
Zhruba 500 partyzánů padlo. Pro srovnání – např. v Jugoslávii, kde se bojovalo už od začátku války, se počty padlých a popravených partyzánů odhadují až na čtvrt milionu.
Glorifikace partyzánského odboje byla po válce a vlastně i po celou dobu komunistické diktatury samozřejmostí. Po sametové revoluci a zpřístupnění archivů, kdy badatelé mohli bez obav publikovat, však začal na povrch vyplouvat poněkud jiný obraz, mnohem temnější.
V rámci objektivity je třeba uvést, že řada lidí z partyzánského odboje statečně bojovala s nepřítelem a chovala se čestně.
Těžká volba pasekáře – buď tě zastřelí partyzáni nebo Němci
Převládal názor, že partyzáni byli obdivováni a že je lidé na vesnicích s nadšením a radostně podporovali, ukrývali a zásobovali. Ve skutečnosti šlo venkovanům, zvláště pak těm žijícím na samotách (tzv. pasekáři), o holý život a na výběr neměli. Když přišli partyzáni, přespali u nich anebo si něco vzali, lidé měli povinnost oznámit takovou událost německým úřadům. Když to neudělali a Němci se to dozvěděli, často od samotných zajatých partyzánů, hrozila poskytovateli včetně celé jeho rodiny smrt. Když „kontakt“ naopak oznámili, usmrtili je zase jako kolaboranty partyzáni.
Výstižně to zapsal kronikář Růžďky: „Lidé byli ve dvojím nebezpečí. Kdyby se prozradilo, že dávají naši pasekáři partyzánům potraviny a je přechovávají, pak by gestapo bylo hotovo také rodiny úplně vyhladit a statek vypálit, jak se na mnohých místech i skutečně stalo. Když by ale lidé zase naproti tomu prozradili partyzány, pak podobná odplata hrozila lidem od partyzánů. Lidé přirozeně přáli partyzánům a vždy téměř mlčeli. Jen někdy návštěvu partyzánů ohlásili. Obyčejně s jejich vědomím a se značným časovým zpožděním, takže partyzány nebylo možné překvapit a polapit.“
Zabíjení skutečných i údajných kolaborantů, a případně nepohodlných svědků, byl zvláště na úplném konci války naprosto běžný jev. V tomto směru vynikali zejména sovětští partyzáni, kteří byli často ve velitelských funkcích. U Rusů je ovšem třeba vzít v úvahu, že v jejich dodnes demokracií nedotčené zemi neměl lidský život historicky nikdy vůbec žádnou cenu a pojmy jako právo na spravedlnost, obhajoba či soudy jim byly (a dodnes jsou) zcela cizí.
Např. kronikář Bystřičky zaznamenal, že 7. listopadu 1944 byla v lese u Kočíbů nalezena mrtvola občana z Růžďky Tomáše Kladňáka. „Na prsou měl zavěšenou ceduli s nápisem: Tak dopadne každý, kdo prozradí partyzány. Bylo tenkrát těžko žít. Přechovávače trestali Němci, zrádce partyzáni. Nad námi nade všemi visela ohromná příšera.“
Podobně dopadl i rolník z Leskovce J. Hrtaň. Ráno 23. února 1945 nalezli občané Ústí u Vsetína jeho tělo viset na dubu u hřiště. Na prsou měl ceduli s nápisem: „Tak se trestají zrádcové. I. čs. partyzánská brigáda Jan Žižky.“ Takový veřejný akt pomsty budil strach nejen u donašečů, ale i u obyčejných lidí. Pamětník z Ústí zaznamenal: „Není divu, že v mnohých našich lidech byla dušička malá.“
Podobných případů byly desítky a všechny měly společného jmenovatele – popravy proběhly jen na základě podezření, bez důkazů a pochopitelně i bez soudu a možnosti obhajoby. Později se ukázalo, že tak bylo zavražděno mnoho nevinných lidí. Ihned po válce psali lidé tehdejšímu ministru spravedlnosti Prokopu Drtinovi (ve funkci od listopadu 1945 do února 1948) o jednání „tzv. partyzánů, kteří se mnohdy hrůzně projevili“ na obyvatelstvu Valašska, Olomoucka, Konicka a dalších oblastí. „Byli vykrádáni, ženy znásilňovány a bity. To nebyla práce pro vlast.“
Archivy odhalují i činnost proslulé brigády Jana Žižky, do které patřilo tzv. „vynucené zásobování“ (kdy si ozbrojenci vynutili vydání potravin a dalších věcí), loupeže, znásilňování žen a vraždy. Výstižně to vyjádřil pamětník Josef Soukup z Křekova u Valašských Klobouk. „A jak to tedy bylo s partyzány? Když se už někomu nechtělo ke konci války chodit do práce, do továrny, šel do hor a dal se k partyzánům. Tam byl volný život. Sehnal si nějakou starou rezavou pušku a šel. V noci pak chodili partyzáni do vsi pro jídlo a přes den vyspávali v lesích. Lidé je museli živit. Běda, kdo by to odmítl. Lidé žili v ustavičném strachu. Přijdou-li partyzáni a nedáš-li jim špek, chleba a pálenku, tak tě odstřelí. Doví-li se to němečtí vojáci, tak tě odstřelí.“
Partyzáni tedy redukovali domácí obyvatelstvo částečně vlastními zbraněmi, jindy zapříčinili smrt vesničanů tím, že je nutili, aby je zásobovali a ukrývali. Nacisté pak „za napomáhání banditům“ likvidovali jednotlivce, rodiny, popř. celé vesnice (Juřičkův mlýn, Ploština, Prlov, Vařákovy paseky).
Když se z partyzána stane udavač
Ovšem ještě horší bylo, když se samotní partyzáni dostali do zajetí a začali s okupanty spolupracovat. Samotní odbojáři s takovou variantou počítali a každý nově přijatý člen skládal tzv. „partyzánskou přísahu“, dle které se měl dotyčný v bezvýchodné situaci vyhnout zajetí tím, že se sám zastřelí. Jenže málokdo se takto zachoval.
Např. během protipartyzánské akce Tetřívek, která probíhala na Valašsku v listopadu 1944, byl 20. listopadu zadržen protektorátními četníky v Moravských Loděnicích sedmnáctiletý kluk, který se vrátil domů a chtěl se legálně přihlásit k pobytu. Z neznámého důvodu na sebe vyzvonil, že byl členem 1. čsl. partyzánského oddílu Jana Žižky, jehož štáb byl rozprášen. Byl ihned převezen do Rožnova p. R., kde po zostřeném výslechu začal zpívat a vypověděl a identifikoval všechny podporovatele partyzánů v Zubří a Zašové.
Také při vypálení Prlova v dubnu 1945, kde partyzáni v podstatě bydleli, napomáhal Němcům šestnáctiletý odchycený partyzán Alois Oškera. Řadu lidí označil jako pomahače partyzánů, někdy i celé rodiny. Své dobrodince tak poslal na smrt, nicméně ta si za několik dní přišla i pro něj samotného. Esesáci jej zastřelili i s rodiči někde ve sklepení vizovického zámku.
I při vypálení Ploštiny asistovali nacistům zrádci z řad partyzánů. Jednalo se o Františka Machů a Oldřicha Baťu.
Emil Muroň, partyzán, který spolupracoval
Jak již bylo poznamenáno, partyzáni si s diskreditací vesničanů svou přítomností nelámali hlavu ani v nejmenším. Nejen že chodili do chalup vesničanů se stravovat a nocovat, ale navštěvovali i tamní hostince a zábavy a svou identitu vůbec neskrývali.
Jednu z mnoha takových nebezpečných akcí s partyzánskou účastí, konkrétně silvestrovský večírek, zaznamenal kronikář Malé Bystřice. Poslední den roku 1944 se lidé sešli v místní hospodě U Kočíbů. Muzika vyhrávala, tancovalo se a zpívaly se vlastenecké písně. „Účast byla hojná, nálada revoluční, podporovaná samohonkú, které bylo tehdá dostatek,“ popsal oslavy jeden z účastníků. Že jsou mezi přítomnými i nějací odbojáři bylo takové menší veřejné tajemství. Utajení vzalo definitivně za své v okamžiku, kdy někdo (zřejmě už pěkně pod parou) nechal partyzánům vytroubit sólo. Uprostřed hospody se objevili Emil Muroň z Nošovic (25 let), Josef Videcký z Valašského Meziříčí (19 let) a Růžena Škabrahová z Růžďky (18 let). Všichni třímali v rukou pistole a pěli revoluční písně. Poté se ujal slova Muroň a všem přítomným vysvětlil, co je úkolem partyzánů, jaká je povinnost občanů vůči nim a co čeká všechny zrádce. To ještě netušil, kdo bude zakrátko hrdina a kdo zrádce a že se brzy vrátí zpět.
Než se stal Emil Muroň partyzánem, pracoval v továrně. Svou práci ale sabotoval a byl proto poslán do kárného pracovního tábora Kunčice u Ostravy, odkud na konci září 1944 utekl. Přidal se k malé skupince partyzánů operujících na Bečvách, která byla propojena s jinými skupinami na Karlovicku, v okolí Růžďky a Rajnochovic. Pětice 6. ledna 1945 přepadla obecní úřad v Janovicích (okr. Frýdek Místek) a současně odzbrojila dva místní četníky. Za to si vysloužila pozornost jagdkomanda z Ostravice. Dostihlo je už druhého dne v Malenovicích pod Lysou horou. Jeden partyzán padl, další byl zajat. Muroň s Videckým a Škabrahovou se ukryli v domku v nedalekých Dolních Domaslavicích. Když je tam objevili tři němečtí četníci, došlo k přestřelce, při níž jeden z Němců padl. Růžena mezitím utekla domů do Růžďky, načež Muroň s Videckým zůstali.
Zanedlouho, konkrétně 10. ledna 1945, oba muže obklíčilo asi dvacetičlenné jagdkomando a opět se střílelo. Muroň utrpěl zranění a Videcký buď padl nebo se zastřelil sám. Muroň byl převezen na gestapo ve Starých Hamrech, kde dostal na vybranou – oprátku, nebo spolupráci. Muroň zvolil druhou možnost. Už 1. února se osobně dostavil spolu s 22 členy ZbV komanda ze Starých Hamer do Růžďky, kde prstem ukázal na devět osob podporujících partyzány. Nezapomněl dokonce ani na svou mladičkou spolubojovnici Růženu Škabrahovou. Všichni byli v dubnu 1945 buď zastřeleni nebo zplynováni v Mauthausenu. Mimo tyto oběti poslal Muroň na smrt množství dalších lidí z Bečev apod.
S gestapem ze Starých Hamrů spolupracoval Muroň až do konce dubna 1945, dokonce s ním při ústupu 28. dubna odjel do Jihlavy, kde byl z jeho služeb propuštěn. Aby si Muroň vylepšil profil, přihlásil se 6. května k místním partyzánům, kteří mu dokonce vystavili partyzánskou legitimaci. Jenže 28. května byl partyzán-konfident v Jihlavě odhalen a zatčen. Z vazby Okresního soudu v Místku byl přemístěn do vazby Krajského soudu v Novém Jičíně. Tady byl 18. dubna Mimořádným lidovým soudem odsouzen k smrti oběšením.
Rafinovaný konfident Jan Dvořák
Jan Dvořák pocházel z Karlových Varů. Jako odbojář se dostal až do 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky. Když byl oddíl Jána Ušiaka v říjnu 1944 obklíčen v Čeladné, Dvořák padl do zajetí (Ušiak se zastřelil). Začal ihned spolupracovat a podléhal přímo šéfovi brněnského gestapa Koslowskemu (podle některých historiků spolupracoval Dvořák s gestapem už před tímto zatčením). Patřil k těm nejrafinovanějším agentům vůbec. Na svědomí prý měl tisíce lidí.
Gestapo ho nastrčilo na Slovensko a Ostravsko a na podzim 1944 do Starých Hamrů, Bílé, Bečev, Karlovic a Vsetína. Dvořák, který se vydával za doktora a nadporučíka se tak vloudil do všech odbojových organizací.
Byl vysílán k různým partyzánským oddílům na rozličná místa. „Kdykoliv se vrátil, byli mu v patách gestapáci a jejich partyzánský oddíl utrpěl vždy značné ztráty. Po zničení jejich partyzánské organizace Dvořák zmiznul a již se k nim nevrátil,“ napsal historik Jan Smutek.
V únoru 1945 poslal Koslowski Dvořáka na Vyškovsko, Tovačovsko a Boskovicko. Také tady nadělal (spolu s F. Šmídem alias Velký Franta) značnou paseku a zatčeno bylo mnoho lidí. Osudnou se mu stala akce, při níž vylákal na schůzku odbojářku Marii Sedláčkovou. Vrhl se na ni, aby ji zneškodnil, ale než stačili přiběhnout ukrytí gestapáci, žena vytáhla pistoli a několikrát zasáhla konfidenta do břicha. Ten na druhý den v brněnské nemocnici zemřel, Marie byla zavražděna v koncentračním táboře Mauthausen
Proradní bratři Miroslav a Evžen Jaškovi
Oba sourozenci pocházeli ze Štramberku. Vše začalo tak, že Miroslav v březnu 1942 ukradl ve štramberském kamenolomu bednu s výbušninami a zápalné šňůry. Po téměř roce (v únoru 1943) se o tom dozvědělo gestapo a Jašek se proto ukryl u partyzánů na Novojičínsku, jenže se prý „nechoval jako partyzán“ a byl ze skupiny vyobcován. Rozhodl se proto, že spolu s bratrem a dalšími čtyřmi muži odejdou přes hranice a přidají se ke slovenským partyzánům. Někdy začátkem září 1943 přijeli autem do Horní Bečvy, odkud pokračovali dál pěšky směrem k hranicím. Asi po dvou kilometrech je sebralo gestapo. Oba bratři přistoupili na spolupráci s ostravským gestapem a infiltrovali se mezi partyzány na Novojičínsku, především ale na Karlovicku, Bečvách a v okolí Nového Hrozenkova. Tady spolupracovali s F. Šmídem a J. Dvořákem. Podle soudního spisu bylo bratrům Jaškovým prokázáno, že díky nim skončilo v rukou gestapa 86 českých vlastenců, z nichž bylo 26 popraveno. Trio Miroslav Jašek, Šmíd a Dvořák např. vyzradili úkryt Jána Ušiaka v Čeladné. Za tyto činy dostal Miroslav Jašek provaz a Evžen Jašek 20 let těžkého žaláře.
Ruský udavač Nikolaj Šapošnikov
Jako poslední příklad z plejády partyzánských udavačů si uveďme ruského emigranta Nikolaje Šapošnikova. Až do okupace sloužil jako kapitán letectva v Olomouci a poté se i s manželkou přestěhoval do Hodslavic. Žena se s ním koncem roku 1943 rozvedla, protože nadměrně konzumoval alkoholické nápoje a choval se poté jako zvíře. Někdy v létě 1944 nabídl své služby gestapu, což byla ta vůbec nejhorší varianta zrady. Vloudil se mezi členy partyzánského odboje na Vsetínsku a posléze i na Vizovicku. Ve své záškodnické činnosti se dokonce napojil na krále všech udavačů Velkého Frantu. Ani v kauze Šapošnikov se nikdo nedokázal dopátrat, kolik přesně lidí vyzradil či osobně zavraždil. Soudu se ruský donašeč nedočkal. Koncem listopadu 1944 byl na pasekách Podsedniska u Liptálu dvěma partyzány (Dědek a Barták) usmrcen. Ani ho nezahrabali. Když byl nalezen, bylo tělo již ve značném rozkladu a ohlodáno od zvěře.
Zdroje:
Státní okresní archiv Vsetín
Státní okresní archiv Zlín
Adamec Václav: Mýtus Koslowski. Kriminální rada brněnské řídící úřadovny. Ústav pro studium totalitních režimů.
Šikola, Čestmír, Pospíšil Jaroslav: Nešli stejnou cestou. Osudy parašutistů a konfidentů gestapa. Vizovice 1994.
Sládek Oldřich: Ve znamení smrtihlava. Nacistický protipartizánský aparát v letech 1944-1945. Praha 1991
Černý Vladimír: Protipartyzánské operace na Moravě v letech 1944-1945. Brno 2006.
Baletka Ladislav, Pomkla Zdeněk: Oběti II. světové války z řad občanů správního okresu Vlašské Meziříčí. 2017
Smutek Jan: Odboj Valašska a nacistická perzekuce bývalého okresu Valašské Meziříčí. 1966
Pospíšil Jaroslav: V objetí zrady. Partyzáni bez legend. P3K 2005
Kronika obce Bystřička
Kronika obce Růžďka
Kronika obce Ústí u Vsetína
Kronika obce Malá Bystřice
Kronika obce Zašová
Kronika obce Zubří
