Článek
Výraznější partyzánský odboj započal na Valašsku až na podzim 1944, tedy v době, kdy měli Němci válku už prohranou. Když se na valašských samotách a v horských vesnicích objevily skupiny partyzánů naředěné sovětskými uprchlíky, často ve velících funkcích, nastala pro vesničany kritická doba. Partyzáni je nejenže obírali o potraviny a vůbec veškeré potřebné věci, ale udělali si z jejich domů základny a nocležiště. V horším případě se k nim rovnou natrvalo nastěhovali. Takové počínání nemohlo zůstat dlouho utajeno. Partyzáni přitom dobře věděli, že své hostitele uvádějí do smrtelného nebezpečí, protože byť jen nenahlášení výskytu partyzánů se trestalo smrtí. Občas je uklidňovali s tím, že oni je ochrání.
Vesničané na valašských samotách a v horských vesnicích se tak ocitli před neřešitelným problémem. Pokud by pomoc partyzánům odmítli, popř. je dokonce šli udat, odbojáři by je obvinili z kolaborace s Němci a rovnou zastřelili, což byla naprosto běžná praxe, nebo by je ze stejného důvodu popravili ihned po válce. Když naopak partyzánům pomohli, usmrtili je Němci za napomáhání banditům, jak partyzány nazývali.
V případě Ploštiny, Prlova, Vařákových pasek a Juříčkova mlýna byl průběh stejný – informátor udal partyzány a jejich přechovávače a když se přiblížili Němci, partyzáni se rozprchli a ponechali své hostitele jejich osudu, načež je esesmani zmasakrovali.
Juříčkův mlýn. S ruským uprchlíkem přišla smrt
Juříčkův mlýn stál v údolí „Snozový“ v Leskovci několik kilometrů od Vsetína. Osud rodiny byl zpečetěn někdy v říjnu, kdy se u mlýna objevil zbídačelý ruský uprchlík. Když jej rodina vykurýrovala, přidal se k partyzánské skupině Jana Žižky, konkrétně k oddílu Petra Buďka. To byl začátek jejich konce. Partyzáni si pod mlýnem zbudovali dvoukomorový bunkr i se skladištěm. Měli v něm zbraně, munici, oděvy, potraviny, vysílačku, a dokonce i rozmnožovací tiskový stroj a psací stroje. Bunkr sloužil zároveň jako lazaret a místo pro partyzánské schůzování a porady. Vchod včetně okna byl zamaskován fošnami.
Jenže tohle tajemství dlouho nevydrželo. Zrádce František Bednář ho vyzvonil Němcům a předal jim i plánek bunkru. V noci ze 2. na 3. dubna se začaly k mlýnu stahovat oddíly SS o síle asi 500 mužů. V bunkru se nacházelo jen pět nemocných mužů, čtyři Rusové a Čech Oldřich Kaňok z Frýdku. S nimi ve sklepení setrvával ještě mnich ošetřovatel Oldřich Bláha. Brzo ráno je mlýn obklíčen a esesáci buší na dveře. „Kde jsou partyzáni,“ ptají se. Mlynářka jim říká, že v mlýně žádní nejsou. Na to útočníci odpalují na budovu pancéřovou pěst. Pak zahajují palbu z kulometů a samopalů a vtrhávají do stavení. Střílejí, házejí do oken granáty a vzápětí vyvádějí ven Jana Juříčka i s rodinou – manželkou Františkou, synem Janem (19) a dcerami Františkou (16) a Marií (14). Němci ostřelují i bunkr, ale dovnitř se nikdo neodvažuje. Bijí pažbami mlynáře a donutí ho, aby došel do úkrytu pro partyzány, do kterého se šlo dostat i přes chlév. Do okna bunkru odpalují další pancéřovku a chlév začíná hořet. Kouř se dostává i do samotného úkrytu, kde začíná být nedýchatelno. Jako první vychází ven se zdviženýma rukama mnich Bláha a Němci jej ihned svazují. V bojové vřavě se dvěma Sovětům daří proklouznout a ukrýt se pod mlýnské kolo do betonového potrubí přivádějícího vodu. V chladné vodě vydrželi celých 16 hodin až do odchodu SS. Nevyčenichali je tam ani psi.
Mlynář je opět poslán do bunkru, ale vychází sám. Poté z úkrytu vybíhá s pokřikem „Hurá“ jeden z Rusů a střílí kolem sebe. Po deseti metrech klesá pod palbou, načež se do marného boje vrhá i další sovětský partyzán. I on je skosen kulometnou palbou. Když hospodář Juříček odmítá znovu jít do úkrytu s tím, že tam už nikdo není, esesmani jej střelí pistolí do hlavy. Do hořícího chléva posílají Juříčkova syna a Bláhu. Nacházejí v něm ale už jen mrtvého Kaňoka. Pravděpodobně se zastřelil. Otráven kouřem klesá k zemi i mlynářův syn. Tragédie vrcholí. Němci vraždí mlynářovu manželku se starší dcerou a vzápětí i nejmladší Marušku. Do bunkru se ale pořád nikdo neodvažuje vkročit, a tak povolávají několik přivedených občanů z Leskovce včetně starosty, aby začali do stěny bunkru bourat otvor. Pak opět zuřivě střílejí a házejí do úkrytu granáty. Poté celou usedlost vyrabují, cenné věci a potraviny naloží na žebřiňáky a celou usedlost zapalují. Se smíchem a za vyhrávání německé stanice z rádia házejí své mrtvé oběti do ohně. Okolo třinácté hodiny opouštějí místo činu.
Juříčkův mlýn.
Ploština. Murzinovci tady byli jako doma
Čtvrtek 19. dubna 1945. Jednotky SS vyrážejí z Vizovic směrem k horské osadě Ploština. Podle informací konfidentů se tam zdržují partyzáni Murzinova oddílu. Úkol pro trestnou výpravu zní: pochytat a zlikvidovat partyzány a jejich pomahače. Do akce nastupuje asi 180 mužů z jednotek SS – ZbV 31 a SS-Jagdgruppe 232 Slowakei „Josef“ (zvláštní oddíl SS-Einheit Joseph ) a asi 30 zlínských gestapáků. Oddíl Josef byl obzvláště brutální a vyznačoval se národnostně smíšeným mužstvem. Vedle Němců v něm sloužili i Slováci z Hlinkových gard (v roce 1945 do oddílu vstupovali i členové Hlinkovy mládeže ve věku 16–20 let).
Němci využívali Slováky také jako špióny mezi partyzány. Oblékali je do uniforem slovenské armády a dali jim za úkol předstírat, že uprchli od slovenského vojska s tím, že chtějí bojovat proti nacistům. I při akci Ploština vyslali šestici Slováků z jednotky Josef na průzkum. Pokud by padli do zajetí partyzánů, měli vyrukovat s výše popsanou historkou. Výprava měla s sebou rovněž dva zrádce, Františka Machů a Oldřicha Baťu, kteří pobývali mezi partyzány a měli za úkol usvědčovat vesničany z podpory partyzánského odboje. Už po cestě zastřelili čtyřiadvacetiletého mladíka, který vezl v tašce na kole z vizovické lékárny příliš mnoho léků, z čehož patrně vydedukovali, že jsou pro partyzány. Poté tři auta smrtícího komanda zastavila okolo 13. hodiny v Újezdu u Vizovic, kde u radnice stála maringotka kočovných brusičů z rodiny Ranglových. Na příkaz esesmanů vyšli ven dva muži, byli odehnáni stranou a okamžitě, bez jakýchkoliv řečí, zastřeleni. Jeden z příslušníků SS pak nakoukl do maringotky, kde paní Ranglová právě obědvala s půlročním dítětem v náručí, a pokropil ji dávkou z automatu. Dítě zázrakem přežilo, stejně jako jeho dvouletý sourozenec hrůzou zalezlý v koutě. Důvod popravy? Rangl prý občas vyhrával partyzánům na harmoniku…
Ještě než rojnice došla na Ploštinu, dorazila ke dvěma osamělým pasekářským chalupám, ze kterých partyzáni na poslední chvíli utekli. Obě hospodářky byly konfrontovány s oběma konfidenty a usvědčeny z napomáhání. Nacisté oba domy zapálili. Obě ženy přežily, ale jedna přišla o desetidenní dítě, když prchala do bezpečí, a druhá o pětadvacetiletého syna, který byl na místě zastřelen.
Na vraždění vesničanů se partyzáni dívali z lesa
Pak už oddíly SS obklíčily Ploštinu. Začaly prohlídky stavení, hledání zbraní a munice. Němci a Slováci všechno rozbíjeli, zpřeházeli a cenné věci jako peníze, hodinky či prsteny si nechávali. Také kradli trvanlivější potraviny jako uzené maso, slaninu nebo máslo, ostatní, jako třeba mouku, likvidovali. Brali i šatstvo. Ačkoliv nic závadného nenašli, začali postupně pomocí zápalných granátů podpalovat chalupy. Zakrátko hořelo deset ploštinských domů. Mezitím probíhaly brutální výslechy vesničanů. Když z nějaké stodoly zazněly výbuchy, zuřivost Němců a Slováků se zvýšila. Měli za to, že to bouchá ukrytá munice. Začali lidi popravovat – přesněji řečeno vháněli je živé do ohně a stříleli po nich. Někteří se museli vysvléknout do spodního prádla. V nastalém zmatku se několika lidem podařilo uprchnout. Jan Machů sám skočil oknem do hořícího domu těsně předtím, než jej stačili střelit. Ocitl se uprostřed hořící místnosti a začal po ní pobíhat. Ze země zdvihl právě vhozený zápalný granát a odhodil jej na poslední chvíli do vedlejšího pokoje. Schoval se do komůrky s bramborami, ale jen na chvíli. Krovy se začínaly hroutit a žár se zvyšoval. Zvenku byl slyšet křik, nářek a střelba. Zabijáci z SS se dobře bavili: smáli se a připíjeli si ukradenou slivovicí. Machů musel jednat, šaty mu už pomalu začínaly hořet. Vzal kus plechu jako štít a vyrazil do plamenů, kde předpokládal dveře. Přes všechnu hrůzu měl toho dne štěstí. Trefil se dveří a vypadl ven. Plápolající oheň na sobě uhasil v močůvce a odkutálel se stranou. Žádná z hlídek jej nezahlédla a podařilo se mu, celému popálenému, proklouznout do lesa, po kterém několik hodin zmateně pobíhal.
Příslušníci SS po úspěšné akci zvesela odcházeli. Ve Vizovicích a ve Zlíně si uspořádali z nakradených potravin, drůbeže, králíků a slivovice pořádnou hostinu. Podle pozdějších výpovědí zajatých esesmanů ke žranici skutečně došlo a Němci a Slováci se o jídlo rvali jako skuteční vzteklí psi. Je zdokumentována rvačka esesáka s gestapákem o tříkilový kus slaniny.
Na Ploštině shořelo deset domů a bylo povražděno 23 místních mužů a jedna žena. Někteří byli upáleni zaživa.
Členové 1. čs. partyzánské brigády Jana Žižky pod vedením cholerického sovětského důstojníka Dajana B. Murzina (původem Tatar, který měl na svědomí smrt řady nevinných lidí) uprchli do lesů, kde následující události sledovali z bezpečné vyvýšeniny nad Ploštinou. Mnozí včetně přeživších jim pak vyčítali, že nic neudělali. Odbojáři se hájili, že jich bylo málo a že jich většina byla rozptýlena po širokém okolí za účelem bojových akcí. Taky po válce říkali, že kdyby zaútočili, tak by Němcům jen potvrdili, že jsou přítomni a obyvatelstvo je skutečně podporuje. Jenže tato obava už nebyla na místě v okamžiku, kdy skončily výslechy a začalo vraždění. Měli zasáhnout, když už viděli, že esesmani nahánějí vesničany do ohně? Partyzáni dokonce uspořádali dosti netradiční hlasování, zda bojovat, nebo v tichosti ustoupit. Všemi hlasy byla přijata druhá možnost. Jisté bylo, že palebnou silou se nemohli Němcům rovnat. Kdyby ale zahájili palbu z několika směrů, zcela jistě by způsobili značný zmatek v řadách esesáků, které rozhodily i vzpomínané výbuchy ve stodole. Mnohým obyvatelům by se pravděpodobně v chaosu podařilo uprchnout. Hrdinství se tenkrát nekonalo. Partyzáni nechtěli ohrozit vlastní životy a zachovali se racionálně, byť celá ta hrůza byla jen kvůli nim.
Prlov. Partyzáni stačili utéct, lidi nechali napospas SS
Pondělí 23. dubna 1945. V ten den pozůstalí pohřbívali oběti z Ploštiny. Valašské hory obchází po Ploštině hrůza. Msta nacistů pokračuje. Cílem trestného úderu je určen Prlov ležící 11 km jihovýchodně od Vsetína. Z Vizovic, hnízda SS, to je na Prlov asi 15 km. Průzkum opět zajišťují zrádní Slováci z jednotky Josef mající za úkol předstírat, že zběhli od armády.
Také v Prlově byli partyzáni jako doma a Němci je opět přistihli nepřipravené, takže po chaotickém úprku zanechali po chalupách i své věci. Jeden ze sovětských partyzánů se opozdil, takže blížící esesáci po něm začali střílet z kulometu. Pro mnohé z prlovských to bylo jejich poslední ráno v životě. Vetřelci vtrhli do chalup a bitím vyháněli všechny ven a hnali je do centra vesnice. Jednomu muži vykopali z úst zlaté zuby, a když si je chtěl posbírat, bylo mu řečeno, že už je stejně potřebovat nebude. Všichni občané byli po prohledání soustředěni do hostince Antonína Ondráška.
Mladý partyzán označoval pomahače odbojářů
Pak byl přiveden šestnáctiletý odchycený partyzán Alois Oškera a ten řadu lidí označil jako pomahače partyzánů, někdy celé rodiny. Některé ale neprozradil. Poslal je na smrt, což mu ale stejně nepomohlo, protože o několik dní později byl stejně ve sklepení vizovického zámku zastřelen i s jeho rodiči.
V hospodě byli obyvatelé Prlova předběžnými výslechy roztříděni a rozděleni. Stále jim bylo opakováno: „Kdo ví, kde se skrývají partyzáni a kdo jim pomáhá, zachrání si život.“ Jednu skupinu lidí postavili esesáci čelem ke stěně a za ně postavili lehký kulomet. Důstojník řekl, že bude počítat do pěti, a když se nic nedozví, všichni budou ihned zastřeleni. Počítal velice pomalu, nakonec ale rozkaz nevydal.
Zatímco v hostinci probíhaly výslechy a vyšetřující mlátili lidi, jejich kolegové spolu s hlinkovci rabovali v chalupách a kradli nejen vše cenné, ale i oblečení a legitimace. K tomu popíjeli uloupenou kořalku.
Nakonec esesmani vytřídili dvacítku lidí ve věku od sedmnácti do šestapadesáti let, které obvinili z podpory partyzánů. Ten počet korespondoval s množstvím, které udal Oškera. Kdyby udal všechny, kteří skutečně spolupracovali, moc živých by v Prlově nezbylo. Skupina byla přivedena před první dům, který útočníci za pomoci zápalných granátů zapálili. Vyvolali několik jmen a ti lidé museli vstoupit do hořící chalupy, načež byli postříleni. Pak se pokračovalo k dalšímu stavení a situace se opakovala. Vůbec nejhůře dopadla rodina Ondráškova z domu č. 77. Sedm jejích členů bylo nahnáno do kuchyně, kde je nacisté oknem postříleli a do domu naházeli fosforové granáty. Pětatřicetiletý Tomáš Ondrášek zasažený sedmi kulkami se probral a podařilo se mu zadním okénkem vylézt ven a pod clonou kouře se odplazit pryč. Později byl sice nalezen, a dokonce i dopraven do vsetínské nemocnice, nakonec ale svým zraněním podlehl. Z celé rodiny byla ušetřena pouze stará matka.
Mezi dvacítkou odsouzených byli i tři skuteční zdejší partyzáni, kteří padli do zajetí ráno. Protektorátní doklady měli v pořádku, ale měli smůlu. S esesmany byl na akci přítomen i jeden maďarský důstojník, který trojici identifikoval jako bandity, kteří napadli jeho jednotku v místech nazývaných Špéra. Němci je tam převezli na autech, zatímco zběsilý Maďar je stále týral. Potom je pověsili na jabloně. Výsledkem akce v Prlově bylo osm vypálených domů a 21 zavražděných. Pohřbeni byli na hřbitově v Pozděchově do společného hrobu.
Prlov.
Vařákovy paseky. Trestuhodná akce partyzánů
Noc ze 2. na 3. května 1945. Ve Valašských Kloboukách se už slavil konec války a dole v údolí se objevily první jednotky Rudé armády. Osada Vařákovy paseky se rozkládala nad Lačnovem uprostřed Vizovických vrchů. Měla jen deset chalup a 56 obyvatel. Partyzáni z oddílu Jana Žižky se tady objevili začátkem října 1944 a už tady zůstali. Tuto tragédii partyzáni přímo vyprovokovali a nesou za ni plnou odpovědnost. Podle svědectví přeživších se 2. května okolo desáté hodiny objevili na pasekách čtyři němečtí vojáci radisté s vysílačkou. Jeden se česky zeptal, odkud je vidět na Lačnov a Drnovice. Jedna z místních je poslala na rozhlednu na Pulcovém. Dva z vojáků se tam vydali a zbývající dva instalovali před chalupou vysílačku. Pušky si odložili ve stavení. Neměli vůbec nepřátelské úmysly, dokonce věnovali jedné babičce homoli cukru pro děti. Znenadání se však na scéně objevili partyzáni. Patrně chtěli ještě na sklonku války učinit nějaký hrdinský čin a začali zuřivě střílet, až střepy z oken jen lítaly. Jednoho z Němců zabili, ale tři zbývající utekli do Lačnova. Tím byl obyvatelům Vařákových pasek podepsán ortel smrti. Jeden z partyzánů obyvatelům poradil, aby raději zmizeli. Lidé sebrali peřiny, oblečení a jídlo a skutečně odešli do lesů. Byla zima a pršelo. Lidé v lese čekali pět hodin a potom, když se nic nedělo, se po 17. hodině bláhově vrátili domů. V okamžiku, kdy došli, byla osada obklíčena německými a slovenskými esesáky. Vyhnali z chlévů dobytek a osm chalup hned zapálili. Zbylé dvě zůstaly ukryté v mlze. Čtrnáct lidí pak hnali lesem do Valašské Polanky, kde je zavřeli do chudobince a až do půlnoci vyslýchali. Pokud prý nic neřeknou, všechny je pověsí na výstrahu u silnice. Františka Vařáková posléze uvedla: „Nás – matky a děti – nakonec zachránila německá farská hospodyně Aurelie Ludwigová, která prosila a nakonec přemluvila úředníky gestapa, aby nás pustili. Našeho Karla (Vařáka, 19, pozn. aut.), Jana Polčáka (36), Františka Žáka (42) a Růženu Šopovou (22) pak odvedli do Hošťálkové, kde staříček Vaňků na vlastní oči viděl, jak jích mučili, že sotva na nohách stáli, potom jich donutili vykopat si hrob a nakonec jednoho po druhém zastřelili.“ (Hrob ve skutečnosti vykopali Němci, pozn. aut.)
Oběti na Vařákových pasekách.
Epilog: Vrazi potrestáni nebyli, z partyzánů byli hrdinové a pozůstalým zbyly jen oči pro pláč
A jak dopadli viníci těchto zvěrstev? Když se Rudá armáda přiblížila, začali se esesmani z Vizovic pakovat. Své slovenské pomocníky přivezli blíže k frontě, aby se infiltrovali a pokračovali v týlu nepřítele v záškodnické činnosti. Hlinkovi váleční zločinci z oddílu Josef nebyli nikdy potrestáni a dá se předpokládat, že posléze vstoupili do Komunistické strany Slovenska a po dlouhých zimních večerech vyprávěli vnoučkům o tom, jak udatně bojovali jako partyzáni proti nacistům.
Za masakry na Valašsku byli zodpovědní tři velitelé SS oddílu Josef: SS-obersturmfűhrer Erich Weinecke, velitel SS – ZbV 3, SS-obersturmfűhrer dr. Walter Pawlofski a SS-oberscharfűhrer Ing. Kurt Werner Tutter. O osudu Weineckeho není známo nic. Pawlofski, narozený v Horním Benešově zemřel jako bezúhonný občan v Mnichově až v roce 2000. Pražskému rodákovi Tutterovi se podařilo zmizet do Prahy, kde měl rodinu a odkud byl deportován do Bavorska. V září 1946 byl v Německu zatčen Američany a předán do Bratislavy. Oprátka jej od Slováků ale nečekala, dostal jen šest let za kolaboraci a o zločinech na Ploštině a Prlově, které spáchal se slovenskými kumpány, nepadlo v rozsudku ani slovo. Nakonec byl vyhoštěn do NSR, kde působil jako agent StB. Zemřel v Bavorsku v roce 1983 jako ctihodný občan, dokonce se stal radním v Kötztingeru, který prý v kostele sedával vždy v první řadě. Komunistickým estébákem byl údajně i Pawlofski. Komunisté podobné zločince rádi využívali ke spolupráci.
Smrt si říká Engelchen. Mňačko měl kvůli Ploštině výčitky
Ladislav Mňačko, rodák z Valašských Klobouk, utekl z nucených prací v Německu a na Valašsku se přidal k partyzánům. Své zážitky z výše popsaných událostí a horských honiček s esesáky popsal v knize Smrt si říká Engelchen. Kdo byl oním Engelchenem, Andílkem smrti, velitelem SS, kterého hlavní hrdina (samotný Mňačko) slíbil po válce najít a zabít? Tutter. Mňačko jej v roce 1979 v Kötztingeru skutečně našel, ale nakonec se nezmohl na nic.
Tutter
Mňačko, který sledoval s ostatními spolubojovníky z úkrytu ploštinskou tragédii, trpěl pocity viny a měl za to, že podobně to vnímali i ostatní, přinejmenším ti, kteří v sobě měli „aspoň základní mravní kompas“. Té obsedantní myšlenky, těžké jako mlýnský kámen, se podle něj nešlo zbavit až do konce života.
Zdroje:
Cílek Roman, Richter Karel, Veverka Přemysl: Hlasy z hořících domů. Praha 2011
Přikryl Josef: 1. čs. Partyzánská brigáda Jana Žižky. Ostrava 1976
Sládek Oldřich: Ve znamení smrtihlava. Nacistický protipartyzánský aparát v letech 1944-1945. Praha 1991
Cílek Roman: Smrt na prahu života. 1985
Státní okresní archiv Vsetín
Kroniky dotčených obcí
Kment Zdeněk: Valašsko v područí hákového kříže. 2017
