Článek
Kurýři čili agenti chodci
Uprchlíci v zahraničí navazovali spolupráci s tajnými službami západních mocností a vysílali zpět do Československa tzv. kurýry, aby tam shromažďovali zpravodajské informace (např. vojenského nebo průmyslového charakteru atd.), zakládali informační sítě, navazovali nové kontakty, převáděli oponenty režimu přes hranice, zakládali tzv. mrtvé schránky atd.
Kurýrům, které StB nazývala agenti chodci, šlo o život. Pokud byli chyceni, čekala je poprava nebo doživotní kriminál. Jestliže ale byli ochotni změnit strany, mohli se vrátit na Západ jako dvojití agenti StB. Podle některých zdrojů skončilo 42 agentů na šibenici a další stovky ve vězení.
Nejvíce kurýrů vyslala do ČSR v průběhu let 1948–1956 americká zpravodajská služba armády Spojených států CIC (Counterintelligence Corps), která sídlila v Bavorsku. Zpravodajské skupiny vedli českoslovenští důstojníci se zkušenostmi z protinacistického odboje.
František Bogataj, voják, který se s komunismem nesmířil
Mezi poznávací znaky komunismu patří i nenávist ke všemu, co nepochází ze Sovětského svazu, potažmo z Ruska. Týkalo se to i československých vojáků ze Západu, kteří přitom spolu se Sověty bojovali za II. světové války proti společnému nepříteli. Jedním z takových komunisty nenáviděných hrdinů protinacistického odboje byl i František Bogataj z Uherského Ostrohu.
Bogataj byl čsl. voják, který se za německé okupace nejprve angažoval v Obraně národa a posléze odešel do exilu. Z Anglie byl poté vyslán zpět na území jihovýchodní Moravy, kde jako velitel paravýsadku Carbon prováděl sabotážní činnost. Po válce byl povýšen na majora, nicméně úspěšnou vojenskou kariéru mu zhatili ihned po „vítězném únoru“ komunisté, když jej jako nespolehlivého elementa načichlého Západem vyhodili z armády. Když pak komunisté připravovali jeho zatčení, musel 30. října 1948 znovu odejít do exilu. K tomu mu dopomohl právě jeden z nejvýznamnějších kurýrů – Štěpán Gavenda.
František Bogataj. ABS
V Německu se Bogataj vzápětí zapojil do protikomunistického odboje, spojil s generálem Františkem Moravcem a založil ilegální zpravodajskou síť na jihovýchodní Moravě. Tu měl na starosti jeho bratr Josef Bogataj, který měl rovněž vojenské zkušenosti, jelikož v lednu 1941 prchnul do Jugoslávie a vstoupil do Československé zahraniční armády. Josef na Moravě organizoval další lidi nesouhlasící s komunistickým režimem. Jejich úkolem bylo shromažďování zpráv politického, hospodářského a vojenského charakteru, které se dál předávaly pomocí tzv. mrtvých schránek, což byly např. sklenice či plechovky zakopané v zemi. Důležité bylo rovněž získávání velitelů vojenských posádek v republice pro zpravodajskou činnost a zejména příprava na převrat v ČSR.
Bratři Zdeněk a Miloš Zemánkovi
Velice významnými postavami v cause „Bogataj a spol“ byli bratři Zdeněk a Miloš Zemánkovi z Hošťálkové na Valašsku. V podstatě se jednalo o samostatnou odbojovou skupinu zapojenou do Bogatajovy sítě, ostatně byla nakonec i souzena odděleně pod názvem „Zemánek a spol.“
Zdeněk se v květnu 1948 setkal s výše zmíněným kurýrem Štěpánem Gavendou a v říjnu jej seznámil i se svým bratrem Milošem (24), který měl rovněž v plánu prchnout do zahraničí. Studoval vojenskou akademii v Hranicích, ze které byl vyhozen. Poté, co jej Gavenda převedl přes hranici, se i Miloš Zemánek stal od listopadu jedním z kurýrů Františka Bogataje a společně se Štěpánem se stali nerozlučnou převaděčskou dvojicí.
Začátkem července 1949 Miloš bratrovi sdělil, že jako kurýr končí a odjíždí s Gavendou do USA. Před odjezdem se chtěl ještě rozloučit s matkou a sourozenci. K tomu už ale bohužel nedošlo.
StB v té době již byla M. Zemánkovi a Gavendovi na stopě a 1. srpna je oba zatkla na Wilsonově nádraží v Praze. Byla to práce Oldřicha Miholy, agenta 2. oddělení Hlavního štábu MNO vojenské rozvědky MNO, který se s Milošem Zemánkem seznámil v Rottenburgu, bydlel s ním na pokoji a sdílel i bezpečnostní schránku. Posléze se nechal také naverbovat jako kurýr. Podle Gavendy proběhlo zatčení tak rychle a nečekaně, že ani nestačil vytáhnout pistoli.
Se zatvrzelým Bogatajem si vyšetřovatelé StB nevěděli rady
Záhy na to byl 5. srpna byl zatčen i Josef Bogataj a další odbojáři. Bogataj byl pro příslušníky StB tvrdým oříškem. Odmítal vypovídat, přestal přijímat potravu a pil pouze 2 dcl černé kávy denně. Třetí den se v cele dostal při podávání jídla k noži na krájení chleba a rozřízl si v ohbí lokte žílu. Nato prohlásil, že při nejbližší příležitosti si jakýmkoliv způsobem vezme život. Dozorci uherskohradišťské věznice byli bezradní a žádali nadřízené orgány o radu: „Žádáme o pokyny, jak se máme v daném případě zachovat, (…) je-li na území ČSR nějaká vězeňská nemocnice, kde by se dala zařídit jeho umělá výživa, protože už plných třináct dní nejedl.“
Hladovku ukončil J. Bogataj až po dalších třech dnech, kdy začal po konfrontaci s Gavendou, přivezeným z Prahy, vypovídat.
Dne 17. srpna byl zadržen i Zdeněk Zemánek a do konce měsíce i další přátelé z odboje. Celkem bylo obviněno 21 osob zapojených do Bogatajovy protikomunistické organizace.
Proces a tresty. Bogataj u soudu naučenou výpověď odmítl
Soudní líčení se skupinou Josefa Bogataje začalo 20. února 1951 v porotní síni krajského soudu v Uherském Hradišti. Před soudem stanulo 11 mužů a jedna žena. Jako první vystoupil před tribunálem Josef Bogataj a podle očekávání šlo o výjimečné představení. Bogataj zcela zavrhl od StB naučený scénář, a místo toho odsoudil výslechové praktiky StB, zatratil celý komunistický režim a soudu oznámil, že v Československu není žádná demokracie a žije v něm 80 procent otroků. Několikrát navíc zopakoval, že politické a hospodářské poměry jsou daleko horší než za první republiky.
Bogatajova sestra udělala z procesu kabaret
Jelikož přelíčení bylo při těchto politických inscenovaných procesech veřejné, vložila se do obhajoby nečekaně Bogatajova mladší sestra Emílie a zpestřila ho svými komentáři a „štvavými výroky“.Celý soud označila nejprve za komedii a když se přísedící ptal Bogataje: „Měl jste se v kriminále dobře, co?“ poznamenala hlasitě za něj: „Z těch černých brambor a špíny, co musí žrát!“ Přestože byla napomenuta mladším strážmistrem Janem Jelínkem, pustila se do přísedícího, který ji zřejmě nejapnou otázkou o blahobytu ve vězení namíchnul. „Podívejte, jaký má krásný oblek! Ten jest těžce vydělaný, co? To jest za ty odsouzené?“ Když byla četníkem znovu napomenuta za rušení a vyzvána k mlčení, prohlásila „Jen mě zatkněte a uvidíte, jaký Vám zde udělám cirkus!“ a ironicky připomněla všem přítomným, že „…máme přece lidovou demokracii, svobodu projevu, svobodu tisku.“
Rozsudky byly vyneseny 2. března 1951. Tresty padaly za trestné činy velezrady, vyzvědačství, pokus o zločin neoprávněného opuštění republiky, zločin neoznámení trestného činu, spoluvinu na zločinu neoprávněného opuštění republiky a přečin nedovoleného ozbrojování.
Josef Bogataj byl odsouzen na doživotí, další dostali od 1,5 do 21let vězení. Bogataj a čtyři další odsouzení přišli i o veškerý majetek.
Skupina Zdeňka Zemánka byly souzena zvlášť, trestné činy byly obdobné jako u Bogatajovy skupiny. Zdeněk Zemánek dostal 16 let, další pak od 10 měsíců po 10 let.
Miloš Zemánek si vyslechl rozsudek v červnu 1950 v Praze. Státní soud mu nadělil doživotí, Krajský soud v Praze mu po pěti letech zmírnil trest na 25 let.
Štěpán Gavenda byl souzen také v červnu v Praze a dostal trest smrti, který byl po odvolání změněn na doživotí. Z vězení ale uprchnul.
Většina odsouzených se dostala na svobodu po amnestii prezidenta republiky ze dne 9. května 1960, mnozí však s podlomeným zdravím. Miloš Zemánek byl ale třeba propuštěn až v květnu 1965.
Počkat na propuštění si musel i Josef Bogataj, který na svobodu musel čekat až do října 1963, kdy mu byl rozhodnutím prezidenta prominut zbytek trestu. Manželka se s ním během věznění rozvedla. Vrátil se do Uherského Ostrohu a žil u své sestry Antonie (provdané Martíškové). Zemřel 3. září 1970 v nemocnici v Uherském Hradišti na následky podlomeného zdraví z vězení.
StB se pokusila F. Bogataje unést
František Bogataj v organizování protikomunistické činnosti pokračoval dál a vysílal na území ČSR nové kurýry, a to až do roku 1954. Státní bezpečnost se jej pokusila unést, ale bez úspěchu. Odešel do USA, kde v Chicagu pracoval jako bankovní úředník. Vedl si úspěšně, neboť do důchodu odcházel jako viceprezident American National Bank v Chicagu. Do vlasti se už ze zdravotních důvodů nikdy nepodíval, v exilu se ale dočkal pádu komunistického režimu. Ocenění se dočkal až v roce 1992, kdy mu byl udělen Řád Milana Rastislava Štěfánika III. načež následovalo povýšení do hodnosti generálmajora. Zemřel 4. února 1999, urna s jeho popelem je uložena v rodinném hrobě v Uherském Ostrohu.
Bogataj: „Režim KSČ a SSSR by se měl stydět až do skonání světa.“
„Byli mezi námi vlastenci, kteří pro obnovení demokracie v naší vlasti obětovali vše, co měli, své vlastní životy, včetně příslušníků jejich rodin. Proto budiž čest jejich památce a já se jim omlouvám, že jsem je přivedl do neštěstí. Ale na druhé straně stáli zbabělci, prospěcháři a zrádci, kteří spolupracovali s naším úhlavním nepřítelem a prodávali naši vlast SSSR,“ napsal František Bogataj v listopadu 1993 do Kanadských listů vydávaných českými emigranty. Nemohl se smířit se skutečností, že se svobodná Česká republika nedokázala (což platí dodnes) vypořádat se svou minulostí a nepotrestala komunistické zločince. „A jaké jsou výsledky našeho boje? Dnešní vláda stále ještě odměňuje komunistické zločince a vrahy a trestá vlastence a exulanty. Ani jeden jediný z těch prokazatelných viníků nebyl dosud souzen a odsouzen,“ konstatoval Bogataj, podle kterého by se měl „režim KSČ a Sovětského svazu stydět až do skonání světa.“
Bratři Bogatajovi byli mimochodem mezi obyvatelstvem jihovýchodní Moravy velice populární a měli přirozený respekt, stejně tak jako bratři Zemánkovi se Štěpánem Gavendou.
Zdroje:
Státní okresní archiv Vsetín
Státní okresní archiv Zlín
Naše Pravda, list zlínských komunistů, ročníky 1948-1953
Rokoský Jaroslav: Bratři František a Josef Bogatajovi. Protikomunistický odboj na jižní Moravě. Securitas imperii
