Článek
Štěpán Gavenda, dobrodruh, který miloval riziko
Štěpán se narodil se ve Vizovicích (1920) a vyučil se strojním zámečníkem. Jelikož měl dobrodružnou a neklidnou povahu, měl už v mládí problémy se zákonem a rok strávil v polepšovně. Když se v roce 1942 pokusil přejít slovensko-polské hranice a vstoupit do československé zahraniční armády, byl zadržen a Němci jej poslali na sedm měsíců za mříže. Vězení jej ale od protinacistické činnosti nijak neodradilo, a tak se po propuštění přidal k partyzánské skupině Kovařík, která operovala v okolí Zlína a v Bílých Karpatech.
Po skončení války se Gavenda usadil v Jirkově u Chomutova, kde pracoval u stavební firmy. Ihned po komunistickém puči v únoru 1948 se zapojil do odboje a jelikož je Jirkov kousek od německých hranic, začal převádět přes hranice lidi prchající před totalitním režimem.
K převaděčství se dostal náhodou
V Jirkově jej v dubnu 1948 navštívil jeho známý řezník František Slaměna ze Zlína a chtěl po něm radu, jak se dostat přes hranice. Přitom jej přemlouval, aby šel s ním. Gavendovi se ale moc nechtělo, protože měl známost a pětiměsíčního potomka. Pak ale dostaly události rychlý spád. Do Jirkova se nečekaně vrátil Josef Tauchman, který týden před tím ilegálně přešel hranice do Německa. Ke Gavendovi přišel v doprovodu své německé přítelkyně a její matky, jenže někdo návštěvu udal, načež všichni byli zadrženi příslušníky SNB. Gavenda skončil na stanici SNB a Tauchman se ženami v městském vězení. A tady se ukázal Gavendův nesporný únikový talent. Ze stanice utekl a vydal se osvobodit i svého kamaráda. Celu prý otevřel za pomoci nože a kusu drátu a poté se všichni, i s řezníkem, dostali ve zdraví do americké zóny v Německu. Po několika dnech v uprchlickém táboře se Gavenda rozhodl zajít si zpátky do ČSR nakoupit cigarety (!) a od různých československých uprchlíků přibral i nějaké dopisy. Asi se mu to zalíbilo, neboť od této chvíle se věnoval nejen pašování cigaret, ale také převádění československých občanů, především ale ze Zlínska, do západního Německa. Jeden z jeho prvních klientů byl František Bogataj, bývalý čsl. voják (o něm příště), který založil protikomunistickou zpravodajskou skupinu. Právě na ni se Gavenda v listopadu 1948 napojil. Začal intenzivně pracovat a uskutečnil zhruba třicet ilegálních překročení hranic. Lanařil další odbojáře, předával zpravodajské informace, pomáhal budovat informační síť a mapovat rozmístění ženijních zátarasů. Získal také seznam spolupracovníků StB na Kyjovsku
Po zatčení zmlátil Gavenda estébáka
Jeho činnost ukončil dvojitý agent Oldřich Mihola, agent 2. oddělení Hlavního štábu MNO vojenské rozvědky MNO (Ministerstvo národní obrany), který se do organizace vetřel v německém Rottenburgu, a s jedním z odbojářů (Miloš Zemánek) bydlel na pokoji a sdílel i bezpečnostní schránku. Posléze se nechal také naverbovat jako kurýr. StB Gavendu i se Zemánkem zatkla 1. srpna 1949 na Wilsonově nádraží v Praze. Podle Gavendy proběhlo zatčení tak rychle a nečekaně, že ani nestačil vytáhnout pistoli. Krycí jméno Gavendy bylo Gastek. StB těmto převaděčům říkala agenti chodci.
Gavenda byl převezen do bývalé vojenské věznice v Praze na Hradčanech, do tzv. Domečku, který po Gestapu využívala i StB k výslechu zadržených. Byla to obávaná komunistická mučírna, kterou vedl sadistický kpt. František Pergl. Ten se chystal nového vězně přivítat mlácením, ale stalo se něco mimořádného a neslýchaného – ačkoliv měl Gavenda spoutané ruce, překvapil svého trýznitele nečekaným útokem. Popadl židli (možná jen nohu) a tou naopak zmlátil Pergla natolik, že prý několik týdnů nevycházel ze svého domu. Gavenda to údajně okomentoval slovy: „Vím, že dostanu špagát, ale nikdo mě tu třískat nebude.“ Následujícího dne Gavendu odvezli jinam, načež byl po roce vazby 23. června 1950 odsouzen Státním soudem v Praze k trestu smrti. Na základě milosti prezidenta Klementa Gottwalda byl rozsudek zmírněn na doživotí a odsouzenec si měl trest odpykat v Leopoldově na Slovensku, což byla neblaze proslulá a střežená basa, ze které údajně nebylo úniku.
Útěk z Leopoldova. Neuvěřitelný husarský kousek
Zní to neskutečně, ale Gavendovi se podařilo z Leopoldova uprchnout. Spolu s dalšími pěti vězni vyklízeli staré sklepy, a tak se jím za pomoci nářadí, které používali, podařilo vykopat podzemní tunel. Útěk byl naplánován na 24. prosince 1951, ale jelikož Gavenda mezitím nafasoval korekci, byl termín posunut na 2. ledna 1952. Je zajímavé, že na rozdíl od jiných slavných útěků skupinka nic moc neplánovala, nepřipravovala se celé měsíce předem, neřešila možné varianty, a dokonce se ani netrápila tím, co budou jíst a kde se ukryjí. Měli s sebou pouze pár kousků usušeného chleba. „Bylo mezi námi dohodnuto, že před skončením pracovní doby se jeden po druhém nenápadně vytratíme a schováme se v uvedené podzemní chodbě,“ uvedl posléze jeden z vězňů.
Když vylezli z tunelu, utíkali všichni k několik set metrů vzdálenému železničnímu náspu a v jeho skrytu pak k železničnímu mostu přes řeku Váh. Pak se vydali k zalesněným kopcům, kde se chtěli domluvit, jak dál. Utíkali zběsile ze všech sil a následkem toho se skupina neplánovaně rozdělila na dvě trojice a každá pokračovala jiným směrem. Za obcí Svätý Peter narazilo trio Gavenda, Heřmanský a Bureš na staršího myslivce se psem. Uprchlíci se snažili setkání vyřešit smírnou cestou, když ale muž začal sundávat z ramene pušku, Gavenda se s ním začal prát, zbraň mu vytrhnul a hodil do řeky. Pak se dal znovu na útěk. Hajný ale ještě pušku vytáhl z vody a začal z ní po Gavendovi střílet, ale minul. Možná záměrně, neboť běžícímu vězni se pod nohami stále motal lovecký pes a nimrod jej zřejmě nechtěl trefit.
Mezitím ale jeho druhové zmizeli a Gavenda osaměl. Už za úplné tmy se dostal do obce Otrokovce, kde vlezl do dvora jednoho hospodářského stavení, protože si chtěl v kůlně obstarat nějaké staré šaty. Stále byl totiž ve vězeňském mundůru. Natrefil ale na hospodáře i s manželkou. Řekl jim pravdu a požádal o pomoc. Dali mu starší sako, placatou starou čepici, asi sto korun v drobných a chleba se škvarky. Za pomoci prámu pro přepravu potahů se posléze přepravil přes Váh. Ukrýval se různě, jednou ve vápencové jeskyni, jindy v kupce sena. Večer se dokonce odvážil zajít si do hospody koupit pivo a cigarety (měl přitom ještě pořád na sobě trestanecké kalhoty). Při obcházení města Stará Turá šel kolem hřbitova, kde potkal asi čtyřicetiletou ženu. Přiznal jí, že je uprchlý trestanec, nicméně když řekl, za co byl odsouzen, žena jej odvedla domů, kde se mohl umýt a oholit. Dala mu nějaké jídlo, staré montérky, čepici a aktovku s jídlem. Ráno mu ještě ukázala cestu na nádraží a na cestu mu věnovala 100 korun.
Přes Myjavu jel Gavenda do Veselí nad Moravou a pak až do Malenovic, kde vystoupil a šel pěšky ke známým do Tečovic, konkrétně k Bohumilu Kučerovi, kde se zdržel 5 dnů. Dne 10. ledna 1952 se přemístil ke své tetě Štěpánce Vavřinové do Bohuslavic u Kyjova. Byla takřka jedinou jeho příbuznou a posílala mu do vězení balíčky a dopisy. Strýc Vavřina Štěpána odvedl do sousedního Boršova k Josefovi Cichrovi ml., který jej následujícího rána přemístil přes ulici k rolníkovi Novákovi, jelikož Cichrovi sousedé prý byli udavači. Cichra mu nakonec sehnal pistoli, náboje a kompas a na cestu mu podaroval sedm tisíc korun. Gavenda se poté vydal přes bavorské hranice, které dobře znal, do Německa, kam dorazil 30. ledna 1952.
Útěk z Leopoldova? Odbojáři mu nevěřili
Gavenda měl při svém útěku velké štěstí, že jej za celý měsíc nikdo neudal a že cestou narazil (s výjimkou myslivce) pouze na slušné lidi (bylo jich více, než je v textu výše uvedeno). Všichni mu uvěřili, že je politický vězeň a že není nějaký násilný kriminálník či vrah z Leopoldova.
Nedůvěry se ale dočkal v Německu, jelikož líčení jeho skutků a okolností útěku zněly příliš fantasticky a nepravděpodobně. Opatrní odbojáři, mezi které se neustále pokoušeli proniknou agenti StB, byli nedůvěřiví. Gavenda vyhledal Františka Bogataje, se kterým dříve spolupracoval, a chtěl se znovu zapojit do boje proti komunistům. Jenže ten mu také zrovna moc nevěřil, především se na něj ale zlobil proto, že s sebou nevzal při útěku jeho bratra Josefa, rovněž odsouzeného na doživotí.
Gavenda tedy začal spolupracovat s agentem CIC (zpravodajská služba armády USA, Counterintelligence Corps) Janem Cizíkem a v říjnu 1952 se opět vrátil do Československa provádět špionážní činnost. Když se vracel zpět přes NDR, štěstí jej definitivně opustilo, jelikož byl na hranicích zadržen sovětskou hlídkou a vzápětí předán do ČSR. Tentokrát byl souzen Krajským soudem v Uherském Hradišti a jako „nenapravitelný a všeho schopný zločinec“ znovu odsouzen k trestu smrti. „Jde o nebezpečné individuum, které je nutno zneškodnit,“ odůvodnil tehdy svůj návrh generální prokurátor Suchomel. Štěpán Gavenda byl oběšen 28. června 1954 ve věznici na Pankráci ve věku 34 let. Byla tady uložena i jeho urna s popelem, ale protože byla následně někým poškozena, nachází se dnes Gavendův symbolický hrob na Čestném pohřebišti na pražském Ďáblickém hřbitově.
Zdroje:
Státní okresní archiv Vsetín
Státní okresní archiv Zlín
Naše pravda, list zlínských komunistů, ročníky 1948-1953
Wikipedie
