Článek
Na Valašsku, stejně jako všude jinde v ČSR, se první májové dny po osvobození nesly v duchu zúčtování se zrádci, kolaboranty, přisluhovači a Němci vůbec. „Po strašlivé a ničivé okupaci, která nalomila mnoho českých charakterů a zrodila stovky udavačů, nastalo po převratě vyúčtování s nimi,“ zapsal kronikář z Ratiboře. Jelikož se po valašských horách stále pohybovaly skupinky německých vojáků, vlasovců, různých hledaných kolaborantů apod., národní výbory, samozřejmě po dohodě s místními sovětskými veliteli, vyhlásily, že jakékoliv napomáhání těmto osobám bude trestáno dle vojenských zákonů čili smrtí.
Všude byly chvatně zakládány Revoluční národní výbory a Národní milice z partyzánů a různých ozbrojených dobrovolníků (třeba na Vsetíně měla milice 120 členů). Denní mzda milicionářů byla cca 20–35 korun. Později byly milice přejmenovány na Národní bezpečnostní stráž. Vykonávaly pořádkovou službu a předávaly zajaté německé a maďarské vojáky, popř. vlasovce, do rukou vojenských útvarů.
Revoluční spravedlnost: Vraždy byly na denním pořádku.
Docházelo k násilnému vyřizování účtů s domácími Němci a různými přisluhovači a kolaboranty, kteří nestačili uprchnout. V těch horších případech rovnou k vraždám a revolučním popravám. Týkalo se to např. profesorky vsetínského gymnázia Růženy Ondrouchové, která se provinila pouze tím, že se přihlásila k německé národnosti. „Byla zatčena, a když po výslechu ohrožovala na mostě svou eskortu revolverem, byla na místě zastřelena a její mrtvola hozena přes zábradlí mostu do Bečvy,“ zalhal si docela nehorázně vsetínský kronikář. Takhle revolucionáři nezacházeli ani se zajatými esesáky. Její tělo se zachytilo při ústí Rokytenky a vytaženo bylo teprve druhý den odpoledne a poté odvezeno na hřbitov, kde byla pohřbena do společného hrobu s padlými německými vojáky. Teprve později byly její ostatky exhumovány a rodina je převezla do Prostějova.
V Zašové pověsili revolucionáři četníka na kandelábru
Jako jeden z mnoha dalších příkladů revoluční spravedlnosti si můžeme uvést popravu německého četníka Františka Bayera v Zašové. V neděli 6. května jej partyzáni spolu s rozradostněnými občany Zašové polapili v horní části obce, když se snažil zmizet. Také on se přihlásil k německé národnosti a sloužil jako německý četník ve Valašském Meziříčí. Byl přiveden dolů do obce, kde byl ihned partyzánským tribunálem a seběhnuvším se lidem odsouzen k smrti. Oběsili ho na telegrafním sloupu poblíž obecního hostince.
Zanedlouho se vynořily otázky. Pročpak někteří revolucionáři tak spěchali zavřít četníkovi ústa? Popravě by se před řádným soudem zřejmě i tak nevyhnul. Jenže na rozdíl od nebohé učitelky toho Bayer hodně věděl, např. o místních donašečích, práskačích a dalších špinavostech různých „vlastenců“. Pochybnosti měl i samotný kronikář Zašové, když napsal: „Jako německý četník a místní člověk znalý poměrů a lidí, mohl mnoho jistě prozradit a objasnit.“ A to včetně činů spáchaných Němci na Valašsku.
„Jménem partyzánského zákona se odsuzujete k smrti“
Rovněž kronikář Nového Hrozenkova zaznamenal okamžité vyřizování účtů vítězů s nepřáteli a zrádci. „Všichni přisluhovači a udavači byli zajištěni, aby neušli spravedlivému trestu. Hned 4. 5. byl zdejším odbojem zajištěn lesmistr Zezula z velkostatku Augustiniánů.“ Zezula totiž spolu se správcem polesí Š. Dittrichem zadržel před časem trojici Mašláň, Neumann a Koňařík, která se pokusila o nelegální přechod hranic na Slovensko. Mašláň tehdy padl v přestřelce a Neumann s Koňaříkem byli v Novém Hrozenkově oběšeni. Za takový čin tehdy Němci popravovali.
Role soudce a kata se onoho 4. května ujal jistý čs. podporučík, který v Novém Hrozenkově zůstal jako velitel obce. Nejprve přistoupil ke dvěma zajatým esesmanům a „jménem partyzánského zákona“ je odsoudil k smrti. Vzápětí je oba pistolí zastřelil.
Pak nechal přivést Zezulu a bratra popraveného Václava Koňaříka a předal mu pistoli. Ten nezaváhal a několika výstřely lesmistra odpravil. Poté byl na shromaždiště u Stupkovy kovárny přiveden financ Plánka z karolinské hutě. „Byl již v civilu. Na ruce měl však prsten s umrlčí lebkou. Čs. podporučík vyslechnuv několik svědků odsoudil jej také k zastřelení. Všichni zastřelení byli převezeni na hřbitov a pohřbeni ve společném hrobě,“ zapsal kronikář.
Také partyzáni se s nikým moc nemazlili. Tak to ostatně dělali po celou války. Stačilo pouhé podezření a s dotyčným byl amen. Žádné soudy, žádné dokazování, žádná obhajoba. Byla neděle 6. května 1945, když partyzáni na Lazech zajali 16 vlasovců. Na rozkaz jejich velitele Františka Moly byli ihned postříleni.
V okolí Kateřinic se toho dne po lesích pohybovali ještě ojedinělí rozprášení němečtí vojáci. Ti, kteří se vzdali, byli posíláni na kraj vesnice, kde měli být shromážděni a poté předáni buď českým, nebo sovětským jednotkám. Touto operací byl pověřen jistý partyzán Antal, kterého doporučila pobočka organizace Pro vlast z Jablůnky. Jenže Antal místo zajišťování Němce jednoho po druhém rovnou střílel. Těla nechal naházet do příkopy, kde ležela po dva dny, než byla pohřbena.
V Rožnově se místní Národní výbor na návrh velitele Národní stráže usnesl na okamžitém zajištění všech místních Němců a osob, které se za okupace „provinily proti národní cti“. Muži byli soustředěni ve věznici místního soudu, ženy v suterénu „hospodyňské školy a travinářské stanice“. Hlídala je Národní stráž a ihned bylo započato vyšetřování, jež mělo za úkol odhalit míru provinění všech zadržených.
Lidové soudy. Ženy kolaborantky byly stříhány dohola
Trestu neušly ani dívky a ženy, které se s okupanty, ať už s vojáky nebo německými civilisty, intimně stýkaly. Rozzlobení lidé je nejen u nás, ale i v dalších osvobozených státech, veřejně stříhali dohola. Např. kronikář Pržna vzpomíná, že takovéto ženy byly u nich čtyři – dvě z Jablůnky a dvě z Pržna. Ruští partyzáni je spolu s místními kolegy v prvních dnech osvobození násilně ostříhali. K potupnému aktu došlo večer v budově Dolní školy. Jedna z nich se bránila a vyskočila z I. patra, načež si poranila páteř a byla odvezena do vsetínské nemocnice.
Také v Lužné měly být dohola ostříhány tři ženy, jelikož udržovaly milostný poměr s Němci. Dokázaly se však zavčas vypařit a domů se vrátily až revoluční nálada opadla a stříhání jim bylo odpuštěno.
Např. v Ratiboři byla „děvčata, která byla v bližším styku s německými vojáky“ zařazena do pracovní čety, která měla za úkol opravit pumpu na školním dvoře a podobné menší práce. Také tady je chtěli občané navíc i potupně ostříhat, jenže vzniklo z toho ve vsi velké pohoršení, jelikož do „bližšího styku s Němci“ byly namočeny i ženy a dívky v příbuzenských poměrech se členy nově zvoleného národního výboru. Stříhání tak neproběhlo.
Zajímavou formou lidové spravedlnosti byl tzv. „čestný soud občanů“. Byl to takový předsoudní plebiscit. Jeden proběhl v Malé Lhotě 20. května 1945. „Každý byl souzen všemi občany za činy, které se nesrovnávaly s národní ctí za okupace,“ napsal pamětník. Některým se na shromáždění přirozeně nechtělo. Např. Karel Pliska předstíral nemoc, a tak jej na trakaři do sálu přivezla omladina. Přítomní shledali, že se provinil udavačstvím a kolaborantstvím, stejně jako Jan Hablovič, a oba je předali lidovému soudu.
Občas došlo i na lynč
V některých případech byly ovšem soudy lidu, mohli bychom je nazvat pouličními, víc než drsné (čemuž se ale v mnoha případech nelze divit) a podobaly se spíše klasickému lynčování. Asi tak nějak to muselo vypadat 6. května 1945 v Ratiboři, kde se spravedlnosti chopili rozhořčení lidé. Ze svých domovů byli vyvlečeni Ignác Kajš se synem Rudolfem a Štěpán Rožnovják. Pamětník sice pouze píše, že byli „na ulici napadeni“ a „potom naloženi na auto a odvezeni do koncentračního tábora na Vsetíně“. Tam ale Ignác Kajš a Štěpán Rožnovják za několik dní zemřeli. Lze se tedy domnívat, že to bylo na následky onoho soudu lidu. Rudolf Kajš byl asi za půl roku z tábora propuštěn.
Lidé měli v Ratiboři políčeno i na místního donašeče Vincenta Otavu, jenže ten v předtuše lidové spravedlnosti se na konci války z vesnice odstěhoval. I on byl ale nakonec postaven před lidový soud v Novém Jičíně, kde však nafasoval pouze dva roky pobytu v pracovním táboře. To prý v Ratiboři vzbudilo vlnu nevole, a byly dokonce učiněny kroky k obnově trestního řízení a soudu, nicméně k novému líčení nedošlo, zřejmě pro důkazní nouzi.
Případ rožnovského úředníka Friesse
V archivu se nám zachoval také případ úředníka Karla Friesse z rožnovské pletárny. Pocházel z rodiny německého státního příslušníka, který se do Rožnova přistěhoval už během I. světové války a hospodařil na menší zemědělské usedlosti na Dolních Pasekách. Samotný Karel chodil i se svým sourozencem do místní české školy a byl prý „celkem oblíbený“. Po okupaci ale udělal chybu, když se začal orientovat na kamarády německého původu („pohyboval se výhradně ve společnosti obernacistů Pohla, Steinera, Swobody a dalších“). Když se pak po osvobození hledali mezi kolaboranty viníci stojící za zatýkáním místních občanů, došlo i na Friesse.
Jeho jména padlo při výslechu jiného úředníka pletárny, Ferdinanda Fuchse, a to v souvislosti s nálezem pohozené německé vysílačky v městském parku poblíž prostředního mostu. Friess byl vzat do vazby a jeho vyslýchání se ujali političtí vězni z doby okupace. Po jednom z výslechů byl uzavřen po delší dobu v malé místnosti bez oken, v níž byly uskladněny i pohonné hmoty. Dlouhodobé vdechování jejich výparů Friess nepřežil. Veřejnost byla v náhledu na jeho smrt rozdělena a většina příslušníků domácího odboje s postupem vyšetřovací komise Národní stráže nesouhlasila. Friess byl zřejmě nevinný, protože vyšetřovatelům se z něj přiznání vymlátit nepodařilo. Případ nakonec uzavřel v roce 1947 vojenský armádní soud v Olomouci, který účastníky výslechů zprostil viny z přímého zavinění smrti Karla Friesse.
Revoluční orgány v ČSR řešily i česko-německá manželství
Před národními výbory stál v souvislosti s trestáním Němců i jeden speciální úkol. Jak naložit s tzv. „smíšenými“ manželstvími? Nacisté po obsazení Čech a Moravy přišli se svou verzí smíšeného manželství formulovaného rasovými Norimberskými zákony a považovali za něj sňatek mezi Čechem a Židem (potažmo „nežidem“ a Židem). Češi po válce za smíšené a rovněž nežádoucí manželství považovali svazek mezi Čechem a Němcem, byť byl uzavřený dávno před válkou. Takže nebylo nic zvláštního, že revoluční orgány část rodiny po válce zajistily, třebaže s kolaborací neměla nic společného. Úřady rodiny rozdělily na Němce a Čechy.
Tak např. v Rožnově dávno naturalizovaný Němec František K. pojal za manželku zdejší ženu Stanislavu J. Po osvobození byli otec František s dcerou Stanislavou internováni jakožto Němci. Matka Stanislava a syn Kamil, který byl jako nezletilý začleněn do německé armády, byli shledáni coby Češi. Jak tento případ nakonec dopadl, není známo (rodina ale odsunuta nebyla), nicméně osud dalšího rožnovského Němce, již zmíněného Ferdinanda Fuchse z Přerova, znám je. I on si vzal místní ženu, Hedu V. V tomto případě revoluční orgány přihlédly k mínění lidu, konkrétně k názoru rožnovských žen. Ty Hedu označily za arogantní Němku, jejíž chování bylo za války „vyzývavé a vysloveně protičeské“. Celá rodina byla proto později odsunuta „za trest“ do Německa.
Internace Němců a kolaborantů v koncentračních táborech
Ostatní Němci a kolaboranti dopadli o něco lépe, i když ne všichni. Byli umístěni v nově zřízených československých koncentračních táborech (později internačních, pracovních atd.). Jeden takový vznikl v Jasenicích u Vsetína, kde v dřevěných barácích dříve bydlely německé pracovní oddíly. V revolučních dnech bylo asi 80 zadržených mužů a 30 žen umístěno nejprve ve třech místnostech v přízemí staré radnice ve Vsetíně. Asi v polovině května byli internované osoby přemístěny do Jasenic, kde už jejich počet stoupl na 150 mužů a 50 žen. Některé z nich byly ostříhány dohola.
Velitelem tábora byl jmenován již výše zmíněný samozvaný kat a partyzánský velitel kapitán František Molo. Strážní mužstvo tvořilo 25 mužů, hlavně partyzánů a politických vězňů. Po celé dny pracovali pod dozorem na silnicích, na dráze, v továrnách apod. Bylo mezi nimi mnoho bývalých vlivných osobností Vsetína, např. ředitel zbrojovky i s manželkou, hoteliéři, městští úředníci a další vysoce postavení Němci.
Do tábora v Jasenicích bylo odesláno např. i 13 členů Vlajky z Růžďky. V obci se pro rodiny těchto uvězněných mezitím uspořádala podomní sbírka, v níž se vybralo 16 800 korun, což samo o sobě dokazovalo, že se nejednalo o žádné kolaboranty. Ke stejným závěrům došli nakonec i vyšetřovatelé a všichni zadržení „vlajkaři“ byli propuštěni.
Podobný tábor byl zřízen i ve Valašském Meziříčí. V obou byly internovány především osoby německé národnosti, kolaboranti, členové Vlajky a jiných podobných organizací i všechny další podezřelé osoby jakýmkoliv způsobem spolupracující s Němci, byť jen okrajově, např. z titulu svého povolání.
Nebude asi žádným překvapením, že v těchto táborech docházelo ze strany milicionářů a partyzánů běžně k násilí, týrání a znásilňování.
Všichni němečtí občané byli okamžitě propuštěni z obecních služeb, vznikaly komise pro sepsání a zajištění veškerého německého majetku v obcích.
Docházelo ke konfiskacím majetků (např. Thonetova pobočka továrny na ohýbaný nábytek, Velinského fabrika v Jablůnce atd. atd.) a zatýkání majitelů a ředitelů. Tak byl např. 16. května večer zatčen sovětskými partyzány a národní milicí továrník Jaroslav Velinský a uvězněn ve sklepě Dolní školy. Stalo se tak na základě obvinění Karla Adámka z Pržna, který se právě vrátil z koncentračního tábora. Byl zatčen ve Velinského továrenské kanceláři, kde jej továrník na telefonický příkaz gestapa měl nějakým způsobem zadržet, i když věděl, že si pro něj už jedou. Továrník byl převezen do vazby při Okresním soudu ve Valašském Meziříčí, kde nečekaně 27. srpna zemřel. Možná měl štěstí, protože i kdyby nebylo Adámka, byl by Velinský tak jako tak zatčen. Žaloba na něj byla totiž záhy rozšířena „o další příčiny, jichž se proti národu během okupace dopustil“. Asi především tím, že dával práci devíti stovkám dělníků…
Více o osvobozování Valašska a dnech poté:
Zdroje:
Státní okresní archiv Vsetín
Státní okresní archiv Zlín
Kronika města Vsetín
Kronika města Valašské Meziříčí
Kronika obce Ratiboř
Kronika obce Zašová
Kronika obce Nový Hrozenkov
Kronika obce Pržno
Kronika obce Lužná
Kronika obce Malá Lhota
Baletka Ladislav: Rožnov pod Radhoštěm a jeho okolí v boji proti fašismu 1938-1945. Čs. svaz protifašistických bojovníků, Rožnov 1986
Kulišťák Miloš: 42 hodin. Jak jsme prožívali osvobození v květnu 1945. Rožnov 2005
