Článek
Oko za oko, zub za zub. Češi kopírovali nacisty
Odsun německého obyvatelstva po II. světové válce bylo dlouho tabuizované téma. Mluvit o těchto ožehavých událostech se začalo až po pádu komunistického režimu a zpřístupnění archivních materiálů. Na tyhle události Češi a Moravané (o Slovácích už vůbec nemluvě) opravdu nemohou být hrdí. Nevraživost obyvatel Protektorátu vůči Němcům byla po válce přirozeně velká a pochopitelná a mnoho lidí prahlo po pomstě. Všeobecně totiž panovala představa, že každý Němec musí být nutně nacista, popř. kolaborant s nacistickým režimem nebo alespoň podporovatel Hitlera. Ústavním dekretem byli Němci zbaveni československého občanství, vyhnáni a jejich majetek byl konfiskován. Poslední transport proběhl v říjnu 1946. Rudé právo otisklo informaci, že k 1. listopadu 1946 bylo vysídleno 2 170 598 Němců. Povolení zůstat dostalo od vlády asi 300 000 osob německé národnosti.
Užívejte si války, mír bude krvavý
Když se válka chýlila ke konci, Němci si prý mezi sebou s notnou dávkou ironie a sarkasmu říkali: „Užívejte si války, mír bude krvavý.“ Měli pravdu.
Revoluční gardy začaly divoké odsuny provádět už před Postupimskou konferencí (17.7.-2.8.1945), na které byl ze strany představitelů tří mocností (USA, GB a SSSR) uznán požadavek na organizovaný odsun Němců. Odhaduje se, že při těchto deportacích bylo jen do května odsunuto 450 až 560 tisíc Němců. Uplatňovala se kolektivní vina a motorem byla nenávist ke všemu německému. Docházelo při nich nejen k okrádání a loupení, ale i k násilí, znásilňování, vraždám a masakrům. Obyvatelstvo mělo těsně po válce ještě v živé paměti koncentráky, pochody smrti a jiné nacistické okupační represe a jejich nenávist ještě přiživovali politici. I mnozí vojenští velitelé štvali své vojáky proti německým civilistům s tvrzením, že čím více živých Němců přejde hranice, tím více budeme mít v budoucnosti nepřátel. Revoluční spravedlnost tak zaplatilo vyhnáním ale hlavně svými životy mnoho nevinných německých antifašistů. Odhady o zavražděných Němcích se dost liší – od 30 až po 270 tisíc.
Německé koncentráky vystřídaly české
Němci a kolaboranti, kteří nebyli rovnou zabiti, byli umístěni v nově zřízených československých koncentračních táborech (později internačních, pracovních atd.). Některé ženy byly ostříhány dohola. Strážní mužstvo takových zařízení tvořili hlavně partyzáni a političtí vězni. Zadržení po celé dny pracovali pod dozorem na silnicích, na dráze, v továrnách apod. V táborech byly internovány především osoby německé národnosti, kolaboranti, členové Vlajky a jiných podobných organizací i všechny další podezřelé osoby jakýmkoliv způsobem spolupracující s Němci, byť jen okrajově, např. z titulu svého povolání. Všichni němečtí občané byli okamžitě propuštěni z obecních služeb, vznikaly komise pro sepsání a zajištění veškerého německého majetku v obcích. Docházelo ke konfiskacím majetků a zatýkání majitelů a ředitelů.
Ihned po válce vzniklo na našem území na 500 různých táborů pro Němce a další osoby podezřelé z činů proti republice. Tito lidé byli zpočátku zavíráni, kde se dalo, především ve věznicích, ty ale byly záhy přeplněny a ke slovu přišly bývalé pracovní, kárné a podobné tábory. Nakonec nestačily ani tyto prostory a internovalo se ve všech možných typech budov – kasárna, školy, tovární haly, skladiště, kina apod. Nově vznikající tábory se nazývaly různě, koncentrační, zajišťovací, záchytné, internační, kárné atd. Zřizovaly je národní výbory a zpočátku i bezpečnostní úřady. Ke konci roku 1945 nakonec zůstaly tři typy těchto zařízení. Internační byly určeny osobám, které měly být mimořádnými lidovými soudy souzeni pro činy dle retribučního dekretu č. 16/1945 Sb., sběrné pro Němce před odsunem a pracovní pro ty, kteří byli přiděleni na práce dle dekretu č. 71/1945 Sb.
Už 20. května 1945 vydalo velitelství Národní bezpečnostní stráže v Brně Prozatímní všeobecné směrnice o Němcích, kde se navrhovalo soustředit muže od 14 do 60 let v pracovních táborech. Šikana byla ve všech táborech přísně zakázána a mělo být zajištěno vhodné ubytování a stravování. Zakazovalo se mučení, pracovní přepínání, vyhrožování, zabraňování ve spánku, zneužívání žen apod. Zadržovaným se nesměly krást věci, měli být co nejdříve vyslechnuti a mělo jim být sděleno obvinění. Potud teorie.
My vám ty lágry oplatíme
Záhy bylo zřízeno 1 215 internačních táborů (v prvním roce existence měly oficiální název „koncentrační“), 846 pracovních a 215 dalších speciálních vězeňských zařízení. Před odsunem do nich bylo na nucené práce umístěno na 350 tisíc Němců. Historik Tomáš Staněk, specialista na českoněmecké vztahy, má za to, že jen v období mezi květnem 1945 a rokem 1946 měly tyto lágry na svědomí 24 - 40 tisíc německých obětí. Kurt Böhme, tehdejší vedoucí vyhledávací služby Německého červeného kříže, uvádí, že mrtvých a pohřešovaných Němců v československých lágrech po dobu jejich existence (1945–55) bylo okolo sta tisíc. Ještě v roce 1950 v nich pracovalo na pět tisíc Němců. Poslední zajatci byli propuštěni až v roce 1955, kupodivu na příkaz Moskvy. V květnu 1955 totiž vstoupily v platnost tzv. Pařížské dohody (SRN přijata za člena NATO) a SSSR se chystal navštívit západoněmecký kancléř Konrad Adenauer.
Ve skutečnosti byly podmínky v těchto lágrech otřesné a věrně kopírovaly ty nacistické. Britský poslanec Dolní sněmovny Richard R. Stokes, který několik takových navštívil (a několikrát na ně i upozornil čs. vládu), o nich v říjnu 1945 do listu Manchester Guardian napsal: „…Ve skutečnosti bylo mnoho sudetoněmeckých sociálních demokratů, kteří byli předtím pro své protinacistické postoje umístěni do koncentračních táborů (německých, pozn. aut.), nyní přiděleno do českých pracovních táborů, a sice z jediného důvodu – protože byli Němci (…). Baráky jsou typické lágrové baráky s tříposchoďovými postelemi, bez toho nejprimitivnějšího pohodlí a s otřesnými sanitárními zařízeními (…). Týdenní jídelníček z lágru: snídaně a večeře – černá káva a chléb, oběd – zeleninová polévka (…). Podle mého odhadu činily jejich denní dávky asi 750 kalorií, tedy nižší než energetický příjem v Bergen-Belsenu (nebyl vyhlazovacím táborem, zemřel v něm např. Josef Čapek, pozn. aut.) (…). V 6 hodin ráno přijíždí první zaměstnavatelé auty a náklaďáky do lágru, aby si vybrali otroky a odtransportovali je…“
Židé znovu v Terezíně? Ano, ale „jen“ ti němečtí…
Bez využití nezůstal ani obávaný koncentrační tábor Terezín. Jen se změnilo osazenstvo. Místo Židů v něm byli zavřeni Němci. Tedy až na pár výjimek. Nacházelo se v něm např. i šest Židů (!), kteří přežili německé koncentráky a měli tu smůlu, že byli zároveň i německé národnosti. A tady je vidět celá ta neskutečná bizarnost oné doby. Zatímco nacisté posílali do koncentráku selektivně české Židy, české Cikány, české komunisty, české kriminálníky, české odbojáře atd., Češi po válce poslali do koncentráku v rámci vendety plošně úplně všechny Němce, vinné i nevinné, zlé i dobré, a dokonce i německé Židy a antifašisty. Máme pro to výraz kolektivní vina.
Jedním z oné židovské šestice byl i pražský židovský spisovatel Hans Günther Adler. Později ve své trilogii „Terezín 1941–1945. Tvář nuceného společenství“ napsal: „Většina z nich, včetně mnoha dětí (…), sem byla dopravena jen proto, že byli Němci (…) slovo Žid se pouze nahradilo slovem Němec. Hadry, do kterých byli Němci navlékáni, byly počmárány hákovými kříži. Lidé byli bídně živeni, zneužíváni a nedařilo se jim o nic lépe, než tomu byl člověk zvyklý z německých koncentračních táborů (…). Pouze málokdo z nich byl usvědčen z nějakého zločinu a odsouzen, mnozí byli ubiti k smrti nebo v lágru vzali za své (…).“ Podle vzpomínaného Tomáše Staňka prošlo Terezínem v letech 1945–48 asi 3 800 lidí, z nichž zhruba 600 zemřelo.
Ale ani na svobodě neměli Němci na růžích ustláno. Češi na ně začali uplatňovat pravidla, která Němci aplikovali na Židy. Museli nosit na ruce bílé pásky s písmenem N (Němec) nebo s hákovým křížem, měli krácené příděly potravin, mnohdy nesměli používat veřejné dopravní prostředky (dokonce i chodníky) nebo navštěvovat veřejná zařízení, v noci měli zákaz vycházení, nesměli používat rádia. Německé bohoslužby byly zakázané stejně jako německé rozhlasové vysílání a vydávání německých novin, školy byly zavřené a na veřejnosti se nesmělo mluvit německy. Pro Němce platila všeobecná pracovní povinnost - byli nasazování především na odstraňování válečných škod nebo do zemědělství.
Brutalitu odsunů kritizoval i zahraniční tisk
Kruté praktiky Čechů během vysídlení Němců neušly pozornosti Západu. Zahraniční tisk psal o nedůstojném jednání Čechů vůči Němcům a o jejich šovinistickém smýšlení. Západní novináři psali o „hyenismu“ a„gestapácké morálce“, kdy se Češi snížili „…na úroveň sadistických německých gangsterů, kteří taktéž nerozlišovali mezi vinnými a nevinnými, mezi trestem a pomstou“. Excesy odsunu se řešily i v britském parlamentu. Týdeník Obzory, který o průběhu odsunů pravidelně referoval, britský pohled na naše počínání okomentoval: „…, jsme značně velkou částí soudného veřejného mínění osočováni z krutosti, nelidskosti a zvrácenosti, které vzbuzují nevoli vzdělaného světa a volají k jeho svědomí. Tedy nejvážnějšího obvinění, jaké proti národu Masarykovu může býti vzneseno…“
O názoru Američanů týdeník Obzory napsal: „My Američané, jsme šli do války, aby už nikde na světě nebyly ani Buchenwaldy, ani japonské mučírny. Nešli jsme do války proto, aby Češi, třeba ve spravedlivém hněvu, dělali nové Buchenwaldy…“
Komunistům se podobné názory a odhalování pravdy v českém tisku (dalším podobným periodikem byl např. Dnešek) pochopitelně vůbec nelíbilo a mluvili o nezákonnosti existence těchto novin, podrývání Národní fronty a zastávání se Němců a kolaborantů.
Odsun Němců z východu – největší etnická čistka
Celkem bylo na základě Postupimské dohody z východní a střední Evropy vyhnáno na 12 milionů Němců. Byla to největší etnická čistka v historii lidstva.
Po dramatické masové deportaci oněch 2,2 milionu Němců z pohraničí Sudety osiřely. Problém byl ale v tom, že ne všichni českoslovenští Němci byli nacisté, hitlerovci nebo henleinovci. Podle odhadů bylo takových Němců něco okolo 80 procent. Jenže zbytek německé populace (nejen) v pohraničí tvořili antifašisté a lidé, kteří s nacisty a Hitlerem nechtěli mít nic společného. Jenže odsun byl v pojetí českých úřadů plošný na základě národní příslušnosti a kolektivní viny. Připomeňme si jen, že během mobilizace v září 1938 bylo povoláno i 300 tisíc československých Němců, aby bojovali proti Hitlerovi. Narukovalo jich 150 tisíc (ostatní neuposlechli). Těch 150 tisíc mladých mužů rozhodně nacisté nebyli.
Velmoci s vysídlením německého obyvatelstva souhlasily za podmínky, že proběhne humánně. V závěrečné zprávě z Postupimské konference se v článku 13 mluvilo o „spořádaném a lidském“ vysídlení německého obyvatelstva. To se tak docela nepodařilo. Vlastně se deportace úřadům zcela vymkly z rukou a docházelo k excesům, při nichž bylo vraždění civilistů na denním pořádku. Po válce je komunisté (podobně jako sovětští vojáci) obhajovali pomstychtivou atmosférou ve společnosti. Ke slovu se dostala lidová revoluční spravedlnost. Je zajímavé, že vykonavateli pomsty se v takových případech v drtivé většině nestávaly (a nestávají) oběti (nacistického teroru), ale ti lidé, kteří po celou dobu období okupace nikterak proti režimu ani v nejmenším nevystupovali. Právě naopak, velmi často se jednalo o kolaboranty.
Masakry. Největší v Postoloprtech, nejbrutálnější u Přerova
Vůbec nejostudnější a nejodpornějšími činy během odsunu byly masakry německých civilistů. Největší krveprolití proběhlo v Postoloprtech na Lounsku, kde československá armáda internovala několik tisíc civilních obyvatel německé národnosti. Vojáci tady spolu s Revolučními gardami v červnu 1945 bez soudu zastřelili minimálně 763 civilistů, avšak podle historiků to bylo 2000 až 3000 lidí, naprosto stejně jako to dělaly jednotky Einsatzgruppen SS. Co do počtu zavražděných lidí to byl největší evropský poválečný masakr. Nechvalně známý je i tzv. Brněnský pochod smrti (30.–31. května 1945), který svou povahou opět připomíná nacistické pochody smrti. Revoluční gardy dělníků ze Zbrojovky hnali ženy děti i staré lidi v horku bez jídla a vody a k tomu je ještě mlátili gumovými hadicemi, aby si trochu vylepšili kádrový profil. Reinhard Heydrich si je totiž hýčkal, měli vyšší platy, příděly, dovolenou atd., aby pracovali na plné obrátky a podpořili tak německé válečné úsilí. V Londýně se dokonce mluvilo o jejich kolaboraci. Okolo Brněnského pochodu smrti se vedou spory (o odpovědnosti, průběhu atd.) včetně toho, kolik vlastně lidí přišlo o život. Na památníku u Pohořelic v místě hromadného hrobu je napsáno, že je tam pohřbeno 890 obětí. V roce 1996 se brněnská radnice pokoušela spočítat vyhnance, kteří pochod nepřežili a došla k číslu 1 691 mrtvých. Rakušané ve své rozsáhlé studii uvádí 4 140 německých obětí. Pochodu z Brna se zúčastnilo na 20 tisíc lidí.
Komunisté Pazúra za masakr povýšili. Pak pracoval pro StB
K patrně nejbrutálnějšímu aktu msty došlo v noci z 18. na 19. června 1945 u Horní Moštěnice na návrší Švédské šance (u Přerova). Říká se mu Přerovský masakr a komunisté o něm po dlouhou dobu zarytě mlčeli. Na svědomí jej měla kreatura, která původně spolupracovala s nacisty – slovenský kolaborant Karol Pazúr (velel příslušníkům 17. pěšího pluku z Petržalky zařazeného do 1. československého armádního sboru), člen Hlinkových gard, který bojoval v SSSR po boku nacistů v tzv. Slovenské rychlé divizi. Když padl do zajetí Rusů, stal se z něj obratem přesvědčený komunista, který si potřeboval po válce vylepšit politický profil vražděním civilistů německé národnosti. K tomu se mu naskytla příležitost na nádraží v Přerově, kam kolem poledne dorazil transport karpatských Němců, Maďarů a Slováků (mimochodem všichni českoslovenští občané), kteří se vraceli z Čech (kam utekli před Rudou armádou) domů na střední Slovensko. Bylo jich 265, z toho 120 žen a 74 dětí. Poručík Pazúr, důstojník Obranného zpravodajství (OBZ), je přikázal odvléct do Horních Moštěnic, kde je v noci všechny nechal postřílet, a to včetně kojenců. Nic nepomohlo, že mnozí mu ukazovali ověřené úřední osvědčení o bezúhonnosti. Toto slovenské monstrum, prý se sadistickým potěšením, samo několik nemluvňat zastřelilo. U soudů se později Pazúr bránil:„Čo som mal s nimi robiť, keď sme im postrieľali rodičov?“ Nešťastníci se museli svléct do spodního prádla, byli rozděleni do skupinek a postupně odpravováni kulkami ze samopalů. Děti se dívaly, jak jim vraždí rodiče, a obráceně. Šestileté dítě podle jednoho ze svědků prosilo, ať už jej taky zastřelí, aby mohlo jít za maminkou. Hromadný hrob obětem museli předem vykopat místní obyvatelé z obce Lověšice. Když vrazi oběti naházeli do jámy a nechali je zahrnout zeminou, mnozí byli ještě naživu. Hlína na hrobu se prý ještě tři dny hýbala…
Pazúr byl posléze komunisty za tento arcizločin dokonce povýšen na nadporučíka a dožil by jako hrdina, kdyby masakr v roce 1947 nerozmázl západní tisk a nezačala se o něj zajímat OSN a Mezinárodní červený kříž. Po průtazích (v Bratislavě dostal jen sedm a půl roku) byl nakonec odsouzen na dvacet let, protože případ bedlivě sledovaly západní média. Po dvou letech mu udělil jiný masový vrah, Klement Gottwald, milost. Pazúr ihned začal spolupracovat s STB, stal se místopředsedou Zväzu protifašistických bojovníkov na Slovensku (!) a dostal vyznamenání.
Kdo koho zabíjel více. Čeští vs němečtí mrtví
Podle renomovaného a nezávislého švýcarského historika Adriana von Arburg (studoval mj. na UK v Praze), specializujícího se na vysídlení německého obyvatelstva z pohraničí po roce 1945, revoluční exodus nepřežilo asi 170 tisíc Němců (sami Sudetští Němci uvádějí 270 tisíc obětí, což je ale nereálné). Zemřeli v internačních táborech, na pochodech smrti nebo byli jednoduše zastřeleni revolučními gardami. Nabízí se srovnání 170 tisíc mrtvých německých civilistů s jiným číslem – celkovým počtem českých obětí za celou dobu Protektorátu. V publikaci „Nacistická perzekuce obyvatel českých zemí“ se jeden z jejich autorů touto problematikou zevrubně zabývá. Nacisté popravili úředně minimálně 8 237 Čechů, zhruba dalších 20 tisíc zemřelo v koncentračních táborech. Květnové povstání českého lidu si vyžádalo asi 8 tisíc mrtvých (pro srovnání: Varšavské povstání cca 200 tisíc obětí), z nuceně nasazených prací se nevrátilo dalších 3 461 lidí. Další oběti pocházejí z řad českého obyvatelstva na Těšínsku (2 tisíce) a antifašistů v pohraničí (cca tisíc osob). Partyzánů zemřelo asi 500 (v Jugoslávii cca čtvrt milionu). To je zhruba 43 tisíc obětí. Holokaust si v Protektorátu vyžádal 73 tisíc Židů a asi 6 tisíc Romů. Sečteno a podtrženo – celkový počet českých obětí se za celou dobu okupace odhaduje na 122 tisíc.
V porovnání s jinými národy, jako je třeba Rusko, Polsko, Jugoslávie atd., utrpěli Češi na životech nesrovnatelně menší ztráty. Výstižně to dokumentuje výrok neomezeného nacistického vládce Polska, generálního guvernéra Hanse Franka po návštěvě Prahy: „Když jsem byl v Praze, viděl jsem všude rozvěšené plakáty oznamující popravu sedmi Čechů. Říkám: Kdybych měl nechat vyvěsit plakáty pokaždé, když je popraveno sedm Poláků, všechny polské lesy by nestačily k výrobě papíru pro tato oznámení.“
Zdroje:
Křen Jan: Odsun Němců ve světle nových pramenů. In: Češi, Němci, odsun. Diskuse nezávislých historiků. 1990
Staněk Tomáš, Adrian von Arburg: Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945-1951, 2. svazek II. dílu. 2010
Staněk Tomáš, Adrian von Arburg: Organizované divoké odsuny? Úloha ústředních orgánů při provádění „evakuace“ německého obyvatelstva (květen až září 1945). 2006
Bártová Eliška. Největší poválečný masakr Němců vyřešen. Známe vrahy. Economia. 2009
Kol. autorů: Nacistická perzekuce obyvatel českých zemí. 2006
Námitky proti odsunu. In Obzory 1945, r. I, č. 4.
Otázka mravní. In Obzory 1945, r. I, č. 12
Navara Luděk: Příliš mnoho mrtvých na severu Čech. MF Dnes/CS Magazín, 2006
Kol. autorů: Nacistická perzekuce obyvatel českých zemí. 2006
Staněk Tomáš: Poválečné excesy v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování, Praha 2005.
