Článek
Plukovník byl extrémně bohatý, dlužil mu i císař
Plukovník Jan von Winz a současně císařský válečný rada byl tak bohatý, že jeho dlužníkem byl i samotný císař Ferdinand III. Kolem roku 1640 mu dlužil zhruba 60 tisíc zlatých. Císař to vyřešil obvyklým panovnickým způsobem – v srpnu téhož roku přidělil Winzovi panství Odry zkonfiskované slezské šlechtě, která se zúčastnila protihabsburského spiknutí. Jednalo se pouze o částečné uhrazení dluhu, protože panství bylo oceněno jen na 40 tisíc. Ihned se na něm usadila Winzova manželka Polyxena, hraběnka z Hodic. Plukovník na jaře 1642 vytáhl se svým regimentem do Slezska proti švédskému generálovi Lennartu Torstensonovi (k tomu se mimochodem později přidali vzbouření Valaši). Plukovník ani ostatní velitelé úspěšní nebyli a Švédové zakrátko vytlačili císařská vojska na Moravu.
Vojensky neuspěl a musel i s rodinou prchat před Švédy
Na blížícího se nepřítele Winz ve Slezsku nečekal. Naložil rodinu i s veškerým majetkem na dvacítku kočárů a povozů a v doprovodu 40 rejtarů se dal brzo ráno 9. června 1642 na kvapný ústup. Přes Meziříčí a Vsetín hodlal dojet do Skalice v Uhrách, dnešním Slovensku, kde sídlil jeho bratr. Když se před polednem přiblížil průvod k Meziříčí, zastoupila mu cestu skupina Valachů a nechtěla jej pustit dále. Shodou okolností se na místě objevil hustopečský vrchnostenský písař Viktorin Kocůrek a Winz po něm vzkázal majiteli meziříčského panství Baltazarovi ze Žerotína, že by jej chtěl navštívit. Baltazar plukovníkovi poslal naproti svého štolbu Matyáše Bojakovského a sekretáře Bernarta, kteří konvoj doprovodili do města. V Meziříčí se toho dne srotilo velké množství Valachů nejen z meziříčského, ale i z jiných panství. Winz proto nechal ozbrojený doprovod v Krásně (dnes součást Val. Meziříčí), aby předešel konfliktu mezi vojáky a Valachy. Nákladní vozy zůstaly na náměstí a kočáry s rodinou plukovník zaparkoval až na zámeckém nádvoří. Baltazar na jeho počest uspořádal oběd. Při jídle došla řeč i na další cestu do Vsetína (cca 20 km) a hosté se dozvěděli, že není bezpečná. Mezitím přišla zpráva, že z meziříčské šatlavy uprchli tři vězni a plukovník nabídl k jejich pronásledování své vojáky. Sdělil také Baltazarovi, že by v městě rád zůstal přes noc. Další příchozí informace jeho rozhodnutí ale záhy změnila – od Hranic se k Meziříčí blížily dva tisíce Švédů. Winz se rozhodl pokračovat v cestě ještě téhož dne. Musel ale nejprve počkat na své rejtaře, které poslal honit uprchlé vězně. Nakonec se vrátili i s polapenými uprchlíky.
Valašsko jako nepřátelská zóna. Valaši byli na straně Švédů
Průvod se dal opět do pohybu, majitel panství s ním poslal navíc deset ozbrojených Valachů, kterým velel meziříčský měšťan Matouš Vala. Daleko nedojeli, u Křivého (dnes Podlesí, součást Val. Mez.) se hraběnce u kočáru polámala hned dvě kola a oprava trvala celou hodinu. Vzápětí u Jarcové se zase převrátil vůz s ptáky. Ke koloně se nenápadně začali připojovat jednotliví Valaši a když se začalo stmívat, nežádoucí doprovod rostl. Poddaní navíc byli stále drzejší, dva z nich dokonce chytli prvního koně za uzdu a tvrdili, že mají příkaz doprovodit plukovníka až na Vsetín. Jiní zase nechtěli vozy pustit dál. Atmosféra začala houstnout a Valaši začali na vojáky házet kamení. Jeden z valašských průvodců utrpěl krvavé zranění. Když průvod opouštěl Pržno, Valaši zablokovali poslední vůz a pak už dostaly události rychlý spád.
Útok Valachů, rabování a dělení pohádkového lupu
V okamžiku, kdy povozy měly přejet Bečvu přes brod u Jablůnky (zhruba za polovinou cesty na Vsetín), došlo k útoku. Padly první rány a zhruba stovka útočníků ozbrojených ručnicemi, kosami nebo jen klacky se vrhla na rejtary a obrali je nejen o zbraně, ale i o koně a oblečení. Poté se vrhli na vozy a kočáry a začalo zběsilé rabování. Plukovníka i s manželkou vyvlekli ven a začali jej bít a kopat. Zoufalá Polyxena prý běhala s pláčem od vozu k vozu a prosila Baltazarovy doprovázející Valachy: „Moji milí, meziříčští Valaši, prosím vás pro milosrdenství Boží, pomozte nám a nenechte nám všechno ukrást!“ Bohužel, meziříčský doprovod se nechal strhnout a loupil s ostatními ostošest. Winz, který pohádkově zbohatl právě na válce a plenění, se nakonec sám stal obětí drancování.
Zbitý Winz se krčil s malým dítětem a plačící manželkou u vozu, když dorazila další skupina Valachů. Plukovník dostal opět nakládačku a útočníci z manželů strhali poslední zbytky oděvů, takže zůstali zcela nazí. Potom je i s Winzovými vojáky odvedli do Jablůnky, kde je na noc zavřeli do obecní kůlny. Obráni o vše byli i rejtaři, kteří zůstali jen v košilích, a také vozkové.
Ráno se Valaši před očima plukovníka začali na návsi dělit o kořist zahrnující koně, vozy a veškeré převážené věci. Když rozbili jednu z truhlic s dvojitým dnem, vysypala se z ní hromada zlatých dukátů a stříbrných tolarů. Přítomní se na ně s křikem vrhli, takže mince byly v několika vteřinách rozebrané.
Winzovu rodinu zachránil vsetínský hejtman, vděčnosti se nedočkal
Plukovník měl štěstí, že Baltazar ještě před jeho odjezdem poslal do Vsetína posla za hejtmanem vsetínského panství Danielem Hrabnickým a poprosil jej, aby putujícím poskytl nocleh (vsetínské panství tehdy patřilo ostřihomskému arcibiskupovi a kardinálovi Petrovi Pázmanymu z Panazsu a spravoval jej jeho příbuzný Jan Urmény). Hejtman se zřejmě o přepadení dozvěděl a vyrazil průvodu naproti. Když přijel do Jablůnky, zajistil nejprve nějaké oblečení pro urozený manželský pár. Podařilo se mu dokonce najít i několik ukradených věcí. Poté odvezl rodinu do Vsetína.
Tam manželé setrvali asi dva týdny, a když se Winz trochu poléčil ze zranění, pokračovali do Skalice. Hraběnka příliš vděčnosti vůči vsetínskému hejtmanovi neprojevila, přestože jim celou dobu pomáhal, a později dokonce tvrdila, že byli ve Vsetíně drženi jako vězňové.
Po přepadení se plukovník obrátil na císaře
Poddaní Valaši z meziříčsko-rožnovského a vsetínského panství oloupili Winze o 10 tisíc zlatých v hotovosti i veškerý majetek, který byl později vyčíslen na 149 893 zlatých. Valaši mu sebrali vozy, koně, klenoty, dlužní úpisy, předměty denní potřeby, a dokonce i veškeré šatstvo. Plukovník byl těžce zraněn a jeho žena hraběnka Polyxena znásilněna.
Winz se ještě ve Vsetíně začal zajímat o svůj rozkradený majetek a obrátil se jak na Baltazara, tak i na Urményho. Nepochodil. Situace na Valašsku byla napjatá a nepřehledná a vrchnost meziříčského i vsetínského panství si nebyla jista, zda poddaní opět nepovstanou. Plukovník se proto 4. srpna dopisem obrátil na samotného císaře. Ten jeho list postoupil zemskému hejtmanství v Brně a žádal jej, aby zakročilo. Meziříčská i vsetínská vrchnost měla neprodleně zahájit vyšetřování a o výsledku šetření informovat panovníka.
Plukovník se satisfakce bohužel nedočkal, zemřel koncem roku 1642 na zranění, která utržil od Valachů.
Nevděčná Polyxena ve sporu usilovně pokračovala
Hraběnka příliš vděčnosti vůči vsetínskému hejtmanovi, který ji zachránil, neprojevila, přestože jim celou dobu pomáhal, a později dokonce tvrdila, že byli ve Vsetíně drženi jako vězňové.
Za jednoho z hlavních viníků označila před zemským soudem Baltazara ze Žerotína, jelikož prý byl liknavý a strůjce přepadení nenechal vsadit do želez. Vůbec největší vinu kladla zneuctěná hraběnka na posla (Baltazarova písaře), kterého vyslal Baltazar do Vsetína. Měl údajně po cestě všem Valachům vyzvonit, že se blíží tučná kořist, a dokonce je navádět k přepadení. To se ale výslechy před soudem nepotvrdilo a sám písař události osudného dne věrohodně vysvětlil. Vypověděl, že po cestě na Vsetín potkával cestou skupinky Valachů po třech, šesti i více lidech. Vyptávali se ho, kdo je a kam jede. Ve Vsetíně zašel do hospody a teprve tam se dozvěděl, že se Valaši chystají plukovníkův průvod přepadnout. Ještě téhož dne se vrátil do Meziříčí, a jelikož cestou nic zvláštního neviděl, domníval se, že konvoj mezitím dorazil bez úhony do Vsetína. Navíc jeden z obviněných vypověděl, že původně mělo k přepadení dojít už někde u Meziříčí.
Císař nařídil Baltazarovi zahájit vyšetřování
Baltazar samozřejmě nemohl císaři nevyhovět a nechal po vinících pátrat. Už 24. června 1642 (tedy zhruba 14 dní po události) stanulo před meziříčským městským soudem deset vesměs meziříčských občanů, u kterých byly objeveny věci z Winzova majetku. Všichni ovšem svorně vypověděli, že je koupili z druhé ruky od Valachů.
Soud pokračoval 19. září, kdy před soudem stanulo dalších deset obviněných, tentokrát už přímých účastníků loupeže. Vypověděli, jak se vše seběhlo, byť někdy i protichůdně, a osvětlili také, kam se mnohé ukradené věci poděly a jak s nimi naložili.
Další slyšení následovalo o dva dny později a k obviněným přibyli další tři podezřelí. Nové informace přinesla až výpověď Jiřího Šrámka. Podle něj se plán lupičské akce zrodil už v Meziříčí a jeho strůjci vyslali jezdce se zprávou i do vsí rožnovského panství, konkrétně do Tylovic a Vidče. Současně Šrámek vyzradil i řadu dalších spolupachatelů přepadu. Účastnili se ho poddaní až z Rožnova i Zašové. Samotný Šrámek se prý vydal hned za Winzem spolu s brňovským fojtem a cestou se k nim přidávaly další osoby. Jednalo se zřejmě o druhý houf Valachů, který dorazil už po přepadení, ztloukl plukovníka a rozebral zbytek kořisti.
Ke slovu přišel kat se svými nástroji
Dne 26. září dorazil do města pozvaný kat z Lipníka a výslech výše jmenovaných včetně Šrámka se opakoval, tentokráte s přiložením mučících nástrojů. S výjimkou několika drobností ale obvinění setrvali na svých předešlých výpovědích. Ve vězení skončili i někteří členové doprovodu, který Baltazar vyslal s Winzem.
Před městským soudem bylo kvůli případu plukovníka Winze vyšetřováno více než dvacet osob. Není však spolehlivě doloženo, jak a zda byli potrestáni. Podle historika a vlastivědného pracovníka Františka Dostála, zaměřeného na dějiny Valašska, si vrchnost v oněch neklidných a bouřlivých dobách na pozadí třicetileté války netroufala viníky potrestat.
Opačný názor zastával kronikář Jan Bartoloměj Vranečka, ředitel školy v Zašové. V roce 1725 sepsal kroniku Zašové a zaznamenal i dějiny valašskomeziříčského panství. Událost takového kalibru, jako bylo Winzovo přepadení, nemohl přehlédnout. Jenže jeho údaje v porovnání s historickými dokumenty jsou značně zmatené. Podle něj se vše stalo o rok dříve, Winz prý byl o vše obrán, a zatímco spolu s rejtary ujel do Vsetína, jeho ženu Polyxenu Valaši znásilnili. Konkrétně to měl být „nějaký Šrámek“. Vranečka ještě dodal, že všichni viníci byli na svátek Obrácení sv. Pavla, tedy 25. ledna, pověšeni na stromech a rozčtvrceni. To by sice mohlo odpovídat, že by delikventi byli následujícího roku 1643 popraveni, jenže je otázkou, zda se kronikář po více než osmdesáti letech od události nezmýlil a popravy si nepopletl. Nabízí se totiž ještě jedno stejné datum, a sice 25. ledna 1644, kdy proběhla ve Vsetíně hromadná poprava stovky (některé prameny uvádějí dvě stovky) vzbouřených Valachů. Také oni byli popravováni na několik způsobů včetně věšení a čtvrcení. Je zajímavé, že ve Vranečkově vyprávění byl vzpomenut právě Jiří Šrámek.
Nejblíže pravdě tak bude zřejmě valašskomeziříčský historik Ladislav Baletka, který má za to, že nebyl žádný důvod strůjce a hlavní organizátory přepadení nepotrestat. Na meziříčském popravišti tak s největší pravděpodobností skončil jen Šrámek spolu s několika dalšími vězni vyslýchanými právem útrpným. Má to svou logiku – z mučírny vedla většinou cesta jen na popraviště. Navíc hlavní zásady uplatňované ve středověku, odplata a odstrašení, by byly tímto naplněny.
Polyxena bojovala urputně až do smrti
Spor se každopádně táhl velmi dlouho. Právní zástupce Winzovy rodiny 23. dubna 1643 pohnal Baltazara z Žerotína dokonce před zemský soud s tím, že měl plukovníkovi dát silnější doprovod, spolehlivější osoby apod. Dokonce i když Baltazar zemřel, soudila se Polyxena s jeho dědici. Bombardovala panovníka stížnostmi a novými žádostmi. Snažila se, a je to pochopitelné, neboť se jednalo o velké jmění, aby se co největší množství ukradených věcí vrátilo zpět rodině. U části lupu se to skutečně podařilo. Pro Valachy totiž neměla většina předmětů cenu, byť se jednalo o luxusní a drahé kousky. Používat je nemohli, aby na sebe neupozornili a nedostali se do problémů. Některé věci se našly i v Rožnově a Novém Jičíně. Většina látek, šperků, jídelního náčiní, zlatem vykládaných předmětů, jako byly hodiny nebo zrcadla, skončila u židů, kteří je vykupovali a posílali do vzdálenějších měst. Peníze zmizely nadobro.
Některé předměty objevil u svých poddaných Baltazar, jiné správce vsetínského panství Jan Urmény. Zřídil dokonce vyšetřovací komisi, jejíž vybraní spolehliví členové osobně pátrali po dědinách po plukovníkově majetku. Polyxeně to stejně nestačilo. Klid neměli dědicové Baltazara ani po smrti hraběnky, neboť v listopadu 1652 spor obnovil právní zástupce jejích dědiců. Celá kauza definitivně skončila až v roce 1656.
Zdroje:
Státní okresní archiv Vsetín
Rolleder Anton: Dějiny města a soudního okresu Odry, Městský úřad Odry, 2002
Baletka Ladislav: O hrdelním právu ve Valašském Meziříčí. Valašské Meziříčí od minulosti k dnešku IV. 1972
Vranečkova kronika
Okres Vsetín: Rožnovsko, Valašskomeziříčsko, Vsetínsko. 1. vyd. Valašské Meziříčí, Muzejní a vlastivědná společnost, 2002.
