Článek
Zatímco např. v SSSR, Francii nebo Jugoslávii se partyzánský odpor proti nacistům zformoval záhy po obsazení, jinde v Evropě začal nabývat na síle až v letech 1943–1944. U nás můžeme mluvit o nějaké významnější odbojářské aktivitě až někdy od léta až podzimu 1944. V Protektorátu se partyzáni v době okupace rekrutovali z civilistů, bývalých vojáků, nuceně nasazených utečenců z Říše, lidí prchajících před (nacistickými) zákony, a dokonce i z vojenských dezertérů německé armády. V případě našeho partyzánského hnutí hráli významnou úlohu Rusové – povětšinou uprchlí sovětští zajatci z lágrů anebo Moskvou cíleně vysazení vycvičení ozbrojenci, kteří měli odboj u nás organizovat.
Partyzáni byli velice mladí. Třicátníci už byli za „seniory“
Věkový průměr členů partyzánských skupin byl ve skutečnosti velmi nízký. Pětadvacetiletý muž patřil už k těm starším a pětatřicátníci či ještě starší už pomalu k partyzánským seniorům. Samotnému D. B. Murzinovi, když se ujal velení jednotky, bylo 23. Běžně se přijímali i šestnáctiletí kluci. Mělo to své výhody. Hoši neměli rodiny a nenesli tak břímě odpovědnosti (samozřejmě za jejich činy mohli být potrestáni sourozenci či rodiče). Scházely jim životní zkušenosti, měli menší strach, více riskovali a byli v dobré fyzické kondici, takže se jim dobře utíkalo.
Partyzánskému loupení se úředně říkalo vynucené zásobování
Pravda je také to, že potraviny a další předměty denní potřeby si od lidí nebo obchodníků povětšinou brali, výjimečně i kupovali. Dosti často hokynářům vystavili doklad (resp. cár papíru) o nedobrovolném výdeji zboží, který jim sice nikdo neproplatil, ale měli alespoň pokoj od úřadů. Každý okradený živnostník musel takový incident nahlásit, už ve vlastním zájmu. Každý zápis o vynuceném zásobování obsahoval datum, místo, jméno obchodníka, výčet odebraných potravin či materiálu a počet partyzánů, kteří se loupeže zúčastnili. Také se vždy uvádělo, jakou řečí který partyzán hovořil. Jejich přítomnost lidé většinou zjistili tak, že se jim začaly ztrácet věci.
„V druhé polovině srpna a v září (1944) šeptalo se mezi lidem, že tomu nebo onomu se ztratilo mléko, chléb, sádlo, slanina a různé potraviny. Tam a hned zase jinde na pasekách přišli zarostlí chlapi a žádali jídlo a nocleh (…). Případy se množily a začalo se tajemně mluviti o partyzánech (…). Někdy byli v uniformách, měli plno zbraní, hlavně automaty, jindy přišli v obnošených šatech beze zbraní (…). Každý má strach mluviti a jen důvěrně známí si řeknou vše, zasvěcuje jeden druhého. Za přechovávání neznámé osoby je trest smrti, jak připomínaly vyhlášky. V pátek 13. října odcizen obuvníku Ondřejovi kožený kabát, boty, čepice, vše v ceně mnoha tisíc korun, a na stole byl lístek ‚Partyzáni‘. Záhada větší tím, že zmizel také učeň,“ napsal např. kronikář Zubří.
Oblíbeným cílem byly trafiky
Rusky psanou stvrzenku nafasovala místo peněz např. trafikantka ze Zubří Anděla Fluksová. Po půlnoci 20. října 1944 ji vzbudili tlučením neznámí muži a sebrali jí 12 tisíc (!) kusů cigaret. Podstatně menší škodu utrpěl o několik dní později další zuberský trafikant Pobořil, o něco větší pak místní hostinský Pernica. Dne 12. listopadu 1944 ve 20.00 vtrhla do městečka Kelč početná skupina odbojářů včetně mnoha Rusů. Obsadila poštu, odzbrojila místní četníky a z hlavní trafiky jistého Jukla sebrala 90 tisíc (!!) kusů cigaret!
Potvrzení v ruštině o odebrání 20 kg chleba ze dne 8.3.1945.
Rovněž kronikář z Oznice zapsal, že si partyzáni po nocích vynucovali kuřivo a trafikanti se proti tomu museli nějak zabezpečit. „Kuřivo se potom vydávalo na měsíc předem, aby se nedostalo partyzánům do rukou. Také se na obecních úřadech ztrácely potravinové lístky, na které musil obchodník vydat partyzánům zboží. Někdy na odebrané zboží vystavovali potvrzení i s udáním obnosu.“
V Pržně dvakrát partyzáni v noci vzbudili zdejší trafikantku Najtovou a pokaždé sebrali celý příděl pro vesnici. Jindy ukradli potraviny připravené vlastníkem ke splnění dávkové povinnosti. To se stalo např. J. Tkadlečkovi z Pržna, jenž přišel o máslo připravené k odevzdání. V takových případech museli postižení urychleně někde načerno koupit nové potraviny a nahradit jimi ukradenou dávku.
Na sklonku války byly přepady obchodů a trafik partyzány na denním pořádku, jak vzpomíná např. kronikář Hošťálkové. Občané byli rozezleni, protože se jednalo o jejich příděly. „Vyloupené trafiky a obchody náhradního přídělu nedostaly a tím rostla nespokojenost do nezvladatelných mezí.“ Na základě četných stížností občanů musely být příděly rozdávány na měsíc dopředu, aby je partyzáni nerozkradli. „Trafikanti a obchodníci měli velké pilno v prvních dnech měsíce a pak nemajíce co prodávat, odpočívali.“
Je samozřejmě pravda, že někteří venkované partyzány zásobovali a jinak podporovali zadarmo a dobrovolně.
Praví partyzáni, falešní partyzáni. Jak je rozeznat?
Lidé navíc ještě k tomu nikdy nevěděli, zda je obrali partyzáni v rámci boje proti uchvatitelům, nebo obyčejní zloději, kteří se za partyzány jen vydávali. „V obchodě Vavříkově požadovali potraviny, mouku, cukr, tuky. Kdo jsou neznámí? Jsou to opravdu partyzáni? Tu a tam slyšet hlas, že to nedělají partyzáni, nýbrž utečenci z práce z Říše a různá pochybná individua,“ zapochyboval např. kronikář Zubří.
Sami kradli, ale jiné zloděje za to stříleli
Když tyto praktiky viděli někteří občané, řekli si, že takový způsob obživy či přilepšení je docela jednoduchý a relativně i bezpečný. Obcházeli obchodníky i pasekáře a předstírali, že jsou partyzáni. Jediné nebezpečí jim hrozilo pouze v případě, že při svých toulkách po lesích a pasekách narazili na skutečné odbojáře. Potkat na samotách české četníky nebo německé vojáky bylo málo pravděpodobné. Kronikář Malé Lhoty zapsal: „Toho využívají také tlupy pseudopartyzánů, lépe řečeno banditů, kteří kradou na účet partyzánů. S takovou bandou se partyzáni, jak se vícekrát stalo, na místě krvavě vyrovnávají.“
Přesně tohle se zřejmě stalo i trojici mladíků z Pržna ve věku 16–19 let. Podle tehdejších zpráv se měli ozbrojení hoši potloukat lesy okolo Pržna a Kateřinic a provozovat „banditismus, jenž pak byl připisován na vrub partyzánům“. Byli však chyceni místními partyzány operujícími v oblasti, na místě odsouzeni a zastřeleni. Začátkem ledna 1945 byla jejich těla nalezena v opuštěné hájovně v Kateřinicích. Každý měl na krku cedulku „Trest partyzánů“. Po válce se objevila druhá verze, podle které měla být trojice součástí partyzánského oddílu. Někdy po Vánocích prý dostali za úkol držet strážní službu, jenže v tu dobu měla v Hospodě U Škrabánků v Mikulůvce probíhat tancovačka. Kluci se prý nechali zlákat a na stráž se vykašlali. Když je partyzáni posléze neobjevili na vykázaných místech, ale v hospodě, odvedli je a bez milosti zastřelili.
Také kronikář z Podolí vzpomíná nepravé partyzány: „Na konto partyzánů řádily však mnohde i skupiny lidí práce se štítících, které však nebojovaly, ale kradly a loupily.“
Kluci okradli trafikanta. Partyzáni je za to umlátili
Tragický je i zaznamenaný případ čtveřice mladých chlapců ukrývajících se z nějakého důvodu u jednoho chalupáře v Hážovicích, což byla obec u Rožnova p. R. Jeden byl z Frýdku, druhý ze Zubří a zbylí dva z Valašského Meziříčí. V nedaleké Valašské Bystřici třikrát okradli místního trafikanta vydávajíce se za partyzány. To se Rusovi Ivanovi, veliteli místních partyzánů, vůbec nelíbilo. Nešlo možná ani tak o čest, jako spíše o skutečnost, že právo obírat trafikanty a hospodské o kuřivo si přisvojovali pouze oni. A když jim ho vyfoukli obyčejní zloději, a ještě to hodili na partyzány, to už bylo moc. Ivan sestavil skupinu a jedné noci čtveřici mladíků odchytil. Odvedli je na kopec („na Vršku“) v katastru Velké Lhoty a tam je za tuto krádež umlátili k smrti. Z bezvědomí se probral pouze kluk ze Zubří a doplazil se k nejbližší chalupě, kterou obývala porodní asistentka Janíčková. Ta jej vykurýrovala. Trojice mrtvých byla pochována na hřbitově ve Valašské Bystřici. Pisatel kroniky ve Velké Lhotě tuto brutální několikanásobnou vraždu nazval „nedorozuměním“. I on si však uvědomoval, že tento akt násilí byl daleko za hranou spravedlnosti a v této souvislosti jen ostýchavě poznamenal, že „i mezi samými partyzány byli lidé všelijací“.
Na podzim 1944 se objevili první partyzáni také na samotách obce Velká Lhota. Pamětník konstatoval, že není známo, kterých bojových akcí v kraji se zúčastnili, a projevil pochybnosti o jejich činnosti. „Zdálo se, že to nebyli ti praví, ale spíše teroristé, kteří na účet skutečných partyzánů chtěli být lehko živi. Aby nebylo prozrazeno a poškozeno skutečné partyzánské hnutí, zúčastnění občané mlčeli a statečně až do osvobození všechny jejich podivné výstřelky snášeli a podporovali je potravinami i vhodnými úkryty.“ Byla to ona výše zmíněná parta okolo Ivana, operující v okolí Velké Lhoty?
Existovali i lidé, kteří se k partyzánskému hnutí připojili až těsně před osvobozením, až to bylo zcela bezpečné, a to s cílem získat po válce výhody. Tehdy se jim říkalo partyzáni „za pět minut dvanáct“. Také se jim říkalo „květnoví partyzáni“. Máme doklady, že některé partyzánské skupiny „vznikly“ papírově až po válce.
Myslivci a četníci, nechtění dodavatelé zbraní a uniforem
Co ovšem pravý bojovník proti okupantovi potřebuje nejvíce, je zbraň. Pokud ji neměl, což bylo běžné, musel se omezit na roznášení letáků, kácení telegrafních sloupů, sabotážní akce na železnici, informační zpravodajství atd. atd. Nejbezpečnějším způsobem, jak si opatřit střelné zbraně, bylo sebrat je myslivcům.
Dalšími nechtěnými dodavateli zbraní partyzánům byli čeští četníci a policisté. V několika případech ale byli partyzáni s českými policisty předem domluveni a ti jim zbraně pokojně předali s tím, že před Němci budou předstírat přepadení. Vedle zbraní a munice jim byly odebírány také jejich uniformy včetně výstroje. A tak 15. října vzali odbojáři zbraně četníkům v Zubří, 16. 10. v Mořkově, 17. 10. v Zašové, 21. 10. v Podhradní Lhotě a na Bystřičce, 23. 10. v Rajnochovicích atd. Dne 4. listopadu přišla o zbraně i městská policie ve Valašském Meziříčí. Četníci odebrání zbraní a materiálu ustáli většinou bez úhony. Výjimkou bylo např. přepadení četnické stanice v Soběchlebích (nedaleko Kelče) 5. listopadu, kdy byl jeden z četníků zastřelen.
V protektorátních četnických stejnokrojích se pak odbojáři nejen promenádovali po vesnicích a pasekách, ale dokonce i nic netušící občany „vyšetřovali“. Čili zjišťovali si potřebné informace. Kontrolovali totožnost různých osob, nechali si předkládat občanské legitimace a do některých otiskli razítko „Štáb I. partyzánské brigády Jana Žižky z Trocnova“.
Došlo to tak daleko, že Němci vydali zvláštní rozkaz pro okresy Valašské Meziříčí, Vsetín a Frýdek-Místek, na základě kterého museli čeští četníci odevzdat zbraně a službu konat neozbrojeni. Koncem října 1944 dokonce museli chodit do služby v civilu (později ve stejnokroji jiné barvy) a německé hlídky dostaly příkaz střílet na každého v četnické uniformě.
Druhá strana mince aneb co mnozí neradi slyší
Je neoddiskutovatelným faktem, že za podporu partyzánů zaplatilo životem velmi mnoho lidí. Na téma, kolik našich občanů sami odpravili a kolik jich přišlo o život jejich přímým zaviněním, se vedou seriózní diskuse. Často se stávalo, že zajatý partyzán nejenže promluvil a udal všechny pasekáře a venkovany, kteří jeho skupinu nějakým způsobem podpořili, ale posléze s nepřítelem i aktivně spolupracoval. Mnoho dobrých a nevinných lidí kvůli nim pak skončilo na popravišti.
Debatuje se i o podílu viny partyzánů na některých vypálených osadách či popravených jednotlivcích. Dosti často ale, např. v případě Vařákových pasek, vypálených esesmany v době, kdy Rusové už byli v údolí, není opravdu o čem diskutovat.
K. H. Frank zvažoval, zda Velké Karlovice kvůli partyzánům nevypálí
Často se také jednalo o nedostatečně promyšlené akce, při nichž nebylo počítáno s možnými následky pro obyvatelstvo. Jednou z takových byla např. akce z 28. září 1944, kdy osmnáctiletý kominický tovaryš František Tomek umístil do komína měšťanské školy ve Velkých Karlovicích časovanou nálož. V budově sídlila německá pohraniční stráž a celníci. Výbuch měl odlákat jejich pozornost, čehož měla Murzinova šedesátičlenná skupina využít pro nerušený přechod ze Slovenska na Moravu. A skutečně, bomba vybuchla okolo šesté večer, nikoho nezabila ani nezranila a k úhoně přišla pouze školní okna. Hrdinský čin mladíka splnil svůj účel a Murzinovci hranici překročili. Akce získala dokonce takový věhlas, že ji zaznamenal i samotný K. H. Frank. Hned následujícího dne osobně do Karlovic přijel a byl velice rozezlen. Zpočátku to prý dokonce vypadalo, že nechá Velké Karlovice vyhladit z povrchu země, podobně jako Lidice. Nakonec si to naštěstí rozmyslel.
Útoky bez efektu, pro vesničany ale smrtelně nebezpečné
Např. v Komárovicích u Kelče měli obyvatelé velké štěstí, že partyzánský útok na místní vojenskou posádku (6 příslušníků SA) prošel bez trestu. Od ledna 1945 bylo v obci ubytováno 460 zákopníků (pracovníků povolaných na hloubení zákopů proti Rusům). Ve čtvrtek 9. února okolo 22. hodiny se ve vsi ozvala střelba. Jeden ze zraněných Němců útok nepřežil. Přijela německá policie a po krátkém vyšetřování odešel její velitel k telefonu, spojil se s gestapem a žádal o povolení vykonat ihned na místě odvetná opatření na místním obyvatelstvu, neboť partyzáni se dávno vypařili. Gestapo ale žádosti naštěstí nevyhovělo.
K obdobnému případu došlo přibližně ve stejnou dobu i v Policích, kde se rovněž nacházel tábor zákopníků. Vedení bylo české, na práci dohlíželi příslušníci SS. Několik esesmanů bylo ubytováno v místnosti obecní kanceláře. Jednoho dne se večer objevili v budově partyzáni a esesáci se zamkli v místnosti. Němci byli vyzváni, aby otevřeli dveře, což neudělali, načež jeden z partyzánů vystřelil skrze dveře, což ale taky nezabralo. Vojáci otevřeli, až když zaslechli příkaz „Podej granát!“ Co se poté dělo uvnitř místnosti, nevíme, jelikož popis události je mimořádně mlhavý. Z archiválií pouze vyplývá, že „tam byla výplata“ a že „…šaty měli Němci poházeny po příkopech“. Jelikož se o něco dále nachází poznámka, že po tomto incidentu se příslušníci SS odstěhovali do Choryně, lze usuzovat, že esesáci „výplatu“ (nářez) přežili. Odveta od Němců se kupodivu nekonala, snad proto, že partyzáni vojáky nezastřelili.
Někdy si odbojáři nebezpečí uvědomovali
Jiní odbojáři si ale nebezpečí pro obyvatelstvo plynoucí z jejich aktivit uvědomovali. Bylo tomu tak např. v Pržně, kde byla dislokovaná výcviková německá posádka pod velením poručíka Kuttera. Vojáci tady prodělávali pěší výcvik, k čemuž si zabrali některé pozemky a les Březí. A taky objekt bývalé cementárny, v níž měli skladiště zbraní, na které měli přirozeně zálusk prženští a jablůnečtí partyzáni a chystali se na přepad. „Přepad však nebyl proveden s ohledem na velké risiko pro občany,“ zapsal současník a dodal, že „přesto však téměř denně se ztrácejí zbraně ze skladiště.“ Kradli je hlavně mladí chlapci, mezi nimiž v tomto směru vynikal jistý František Adámek. Převážel je v seně, které měl jeho otec uskladněno ve stodole hned vedle zbrojnice. Jednou byl ale spatřen a zadržen. Vezl zrovna kulomet. Za takovou krádež by mohl úplně klidně skončit na šibenici. Tehdy jej zachránila výmluvnost bývalého praporčíka čs. armády Cyrila Ráčka. Tomu se nějakým způsobem podařilo přesvědčit velitele německé posádky, že Adámek je duševně chorý.
Také v obci Lázy se partyzáni vyhýbali střetům s Němci přímo ve vesnici. „Do obce chodily německé hlídky a partyzáni je pozorovali. Byla obava, že se střetnou ve vesnici, což by znamenalo konec obce Lázy, neboť Němci stále hrozili jejím vypálením. Partyzáni si byli toho vědomi a boji v obci se vyhnuli.“
Zatímco jedni bojovali, jiní se opíjeli
Vůbec nejaktivnější byli partyzáni na začátku května 1945, kdy napomáhali postupujícím sovětským a českým jednotkám, vyzbrojovali občany a sami aktivně útočili na Němce. Netýkalo se to úplně všech. Např. kronikář z Malé Bystřice jim vyčítal, že místo toho, aby bojovali s utíkajícími Němci, ožírali se pod obraz. „Vinu na tom mají z části naši partyzáni, kteří se měli starat o vyzbrojení spolehlivých občanů a nejen, kde by se najedli. V době, kdy se měli nejlépe uplatnit, byli spití u Martinka na Hrubé Lhotě ve sklepě do němoty a nevěděli ani, co se kolem nich děje. A naši občané v době největšího nebezpečí zůstali bez partyzánů i beze zbraní.“
Možná to tak ale bylo dobře, protože kdo ví, kolik občanů Malé Bystřice by takovou akci čili pokus o zadržování ustupujících jednotek, zaplatilo životem. V jiných obcích totiž starostové před podobnými aktivitami své občany důrazně varovali, protože měli informace, že zuřící Němci by mohli vystřílet celou dědinu.
Zdroje:
Státní okresní archiv Vsetín
Kronika Zubří
Kronika Kelče
Kronika Oznice
Kronika Pržna
Kronika Hošťálkové
Kronika Mikulůvky
Kronika Malé Lhoty
Kronika Velké Lhoty
Kronika Valašského Meziříčí
Kronika Lázy
Kronika Police
Kronika Podolí
Kment Zdeněk: Valašsko v područí hákového kříže. 2017
