Podivuhodná historie nevěstinců. Zřizovala je dokonce i církev, velebníčci byli častými hosty

Říká se, že prostituce je nejstarším řemeslem na světě. Asi to bude pravda, i když se někteří odborníci domnívají, že to bylo hrnčířství, které je staré možná nějakých 10 až 15 tisíc let. Podle všeho je ale ještě starším řemeslem než hrnčířství opracovávání kamene, respektive vyrábění raných kamenných nástrojů, jako byl pěstní klín, drasadlo a hroty oštěpů.

Šimpanzi Bonobo to mají podobně

Nicméně prostituce by mohla být vůbec nejstarší, i když to archeologicky dokázat nejde. Stačí se ale podívat k našim nejbližším příbuzným - šimpanzům, konkrétně k druhu Bonobo, kteří mají s lidmi 98,8 procent společných genů. Vyznačují se vzpřímenou chůzí, matriarchálním uspořádáním, a hlavně složitým sexuálním chováním, které v živočišné říši nemá obdoby. Podobně jako lidé totiž oddělili sex od rozmnožování, využívají tzv. misionářskou polohu tváří v tvář a jejich samičky jsou schopny prožít orgasmus. A co hlavně - jsou ochotny souložit za odměnu, kterou dostanou až po aktu. V praxi to vypadá asi takto: sameček přijde za samičkou s nabídkou sexu a nese úplatek - dobře vypadající plod ovoce. Pokud samička svolí, jde nápadník na věc a laskominu přitom nepouští z ruky. Teprve až je uspokojen, předává samičce odměnu. Tak se chová výhradně člověk. Není proto jediný důvod myslet si, že naši pra prapředkové se chovali jinak.

Hampejz se zrodil v hospodě

Ať tak či onak, prostitutky se již od nepaměti shromažďovaly v zařízeních s nejrůznějšími označeními. Češi si později oblíbili jadrné slovo bordel. Nejde o hanlivé označení, jelikož slovo bylo přejato od západních sousedů a Češi v tomto směru chtěli jen držet krok s progresivní Evropou. Ve Francii se nevěstincům říkalo borde, v Itálii bordello, v Sasku borda, v Anglii brothel atd.

Veřejné domy povstaly z hostinců pochybné pověsti, neboť stejně jako není kouře bez ohně, tak není bordelu bez alkoholických nápojů. Mezi alkoholem a prostitucí byl vždy velmi úzký vztah. Veřejný dům je v podstatě druh hospody, ve které je vedle nalévání alkoholu hlavním předmětem podnikání poskytování sexuálních služeb za úplatu, což je současně nejvýdělečnější činnost celého podniku.

Starověké civilizace byly k prostituci naprosto tolerantní a benevolentní. V Řecku i Římě byla považována za něco zcela běžného a přirozeného. Řecký státník Solón v zájmu státu bordely zakládal, jeho římský kolega Marcus Tullius Cicero prostituci označil za „zákonné privilegium“.

Středověk chtěl prostituci vymýtit. Nepomohly ani drastické tresty

Jisté problémy nastaly až v zaostalém středověku ovlivněném křesťanstvím. Úřady se často pokoušely prostituci vymýtit, leč marně. Bylo to dáno jednoduchou skutečností. Ženy sice byly za poskytování rozkoše trestány, ale muži, včetně těch nejmocnějších, za uplácení poběhlic nikoliv. Mezi nejznámější vymítače smilstva, prostituce a neřesti patřil první středověký římský císař a franský král Karel I. Veliký (742-814). Ale ani jemu ani jeho následovníkům se však nepodařilo smilnice přivést k ctnostnému životu. Nepomohly ani brutální tresty - házení svázaných nahých prostitutek do studené vody, bičování, stavění na pranýř, mrskání metlami, stříhání vlasů atd. Ukázalo se, že jde o nadlidský úkol, a tak bylo třeba vrátit se ke starověké praxi, kdy se prostitutky soustřeďovaly do veřejných domů kontrolovaných úřady a policií. Konkubíny se v nich navíc pravidelně podrobovaly lékařské prohlídce, čímž se zabraňovalo šíření pohlavních nemocí. Zřizovateli bordelů zvaných ženské domy se tak stávala města, která vybírala tzv. „kurevní daň“ (opět dobový terminus technicus). Později ve vrcholném středověku začaly vznikat, rovněž pod správou měst, tzv. „zábavní domy“.

Církev: Hlavně aby byly šlapky zbožné a modlily se

Na mnoha místech Evropy se této pikantní záležitosti ujala samotná svatá církev a byla by opravdu škoda se o jejích zásluhách v tomto směru nezmínit. Církevní otcové se přitom opírali o tehdy nezpochybnitelné autority, např. vůdčího středověkého teologa Tomáše Akvinského, který přišel s myšlenkou, byť ne zdaleka jako první, že prostituce je něco, bez čeho se společnost neobejde. „S prostitucí ve městech je to jako s toaletami na zámcích. Jestliže je člověk odstraní, rozšíří se v zámcích zápach a hniloba,“ napsal trefně teolog. Také svatý Augustin měl za to, že boj s prostitucí nemá smysl: „Jestliže potlačíte prostituci, zkazí společnost lehkomyslná rozkoš.“

Do církevních nevěstinců byl Židům a pohanům vstup zakázán

Např. v papežském městě Avignonu zřídila církev pod patronátem královny Jany Neapolské vykřičený dům nazvaný Opatství. Bylo žádoucí, aby nevěstky zůstaly především dobrými křesťankami, které přesně dodržují hodinu modliteb a nevynechají žádnou pobožnost. Náboženský řád se vztahoval i na zákazníky - Židům a pohanům byl vstup zakázán. Církevní nevěstinec se natolik osvědčil, že podobný nechal otevřít v Římě i papež Julius II. Nezřídka byly bordely situovány do domů patřících duchovním nebo abatyším. O jistém vzdělaném mohučském arcibiskupovi se říkalo, že v jeho domech bylo tolik prostitutek, jako knih v jeho knihovně. Dochovaly se záznamy o obchodní transakci jednoho anglického kardinála, který koupil dům i s nevěstincem a vida všechny výhody s ním spojené, odmítl jej uzavřít.

Majitelé bordelů pod církevními křídly mohli být v naprostém klidu, pokud dodržovali jisté zásady, jako např. nepřijímat zběhlé jeptišky, vdané ženy a dívky s nebezpečnými nakažlivými chorobami. Na pokoji je nechávala i Svatá inkvizice, která se soustřeďovala vedle potírání kacířů a dalších heretiků pouze na pouliční šlapky pracující ve vlastní režii. U takových se předpokládalo, že mohou smilnit i se samotným ďáblem, případně jinými pekelníky. Zaměstnankyním bordelů dozorovaných církví ovšem podobné nebezpečí nehrozilo. Tyto ženy s ďáblem zjevně sexuální styky neprovozovaly, jelikož se pravidelně modlily, a navíc obcovaly pouze s počestnými občany, proti čemuž nemohl nikdo nic namítat.

Promiskuita ve středověku. Třetina dětí byla nemanželská

Ačkoliv římskokatolická církev vyzývala k pohlavní zdrženlivosti, sexuálnímu odříkání a cudnosti, promiskuita slavila žně. Historici odhadují, že až jedna třetina dětí byla ve středověku nemanželských a kupodivu se to týkalo všech vrstev společnosti. Problémy s nemanželskými dětmi a nevěrou se tak řešily v nejchudších rodinách i těch královských. Odborníci podle dokumentů odhadují, že v Paříži se ve 20. letech 15. století minimálně každá pátá žena prodávala. Domy rozkoše byly ve středověku velmi rozšířené a chodili do nich muži všech sociálních skupin, včetně těch nejchudších. Podle kroniky děkana saintthiébaudského stála v roce 1420 soulož se čtyřmi prostitutkami tolik, kolik stálo jedno vejce. Chodili do nich žebráci i králové (v Praze v Kamzíkově ulici existoval i tzv. královský bordel „U Goldschmeidta“), aristokraté i duchovní. Velebníčci byli velice častými hosty a odhaduje se, že každým pátým zákazníkem kněžek lásky byl příslušník duchovního stavu.

Ve středověku se hampejzy různě maskovaly, např. za hospody, ale vůbec nejčastěji za lázně. K největšímu rozvoji lázeňské prostituce docházelo v období od 13. do 15. století, v Anglii dokonce až do konce 18. století. Sexuální služebnice bydlely v sousedství lázní, a tak to v případě požadavku klienta neměly daleko. Lázně zpravidla neoznačoval žádný vývěsní štít a byly umístěny v některé z postranních uliček poblíž kostela. Na rozdíl od římských výstavních a prostorných lázní se jednalo o menší skromné umývárny, které byly nezbytnou součástí každého středověkého města. Ve středu domu býval místo salónu zpravidla bazének pro přibližně šest osob, který ovšem v žádném případě nesloužil k plavání. Zaměstnankyně lázní se kolem návštěvníků promenádovaly zcela nahé a lákaly je k sobě do bazénku. Kdo chtěl mít více intimity, zasedl s vyvolenou společnicí do velké kádě, na kterou bylo zvykem pokládat prkno sloužící jako stoleček. Na něj přinášela obsluha ve vhodnou chvíli jídlo a víno. Kdo měl raději sexuální radovánky bez vody, mohl využít „suché“ místnůstky.

Také v nejrůznějších krčmách a nálevnách prostituce jen kvetla. U některých pohostinských zařízení, která se neomezovala pouze na výčep piva a v nichž bujela volná zábava, bylo těžké poznat, zda se jedná o kořalnu, nebo o nevěstinec. Původně konšelé zakazovali hospodským zaměstnávat ženy s výjimkou rodinných příslušnic, nařízení ale zřejmě nebyla nijak zvláště dodržována. A tak úřady krčmářům nijak pregnantně nezakazovaly zaměstnávat ve svých podnicích děvčata na přilákání hostů, zvláště když platili tučné daně. Říkalo se jim helmbrechtnice, merhyně, láryně, harapanny apod. Radnice sice vydávaly různé směrnice a instrukce šenkýřům, ve kterých je nabádaly, aby ve svých domech „nedopouštěli povyků, lotrovstev, ženek a dievek nestydatých“, leč nic naplat. Putykáři také měli přísně zakázáno přijímat do svých služeb povětrné ženštiny. A jelikož dodržet takové tvrdé nařízení bylo těžké a krátilo zisk, museli občas rychtáři a purkmistři vyrazit s biřici do terénu a předvést lidu (stejně jako dnes), že pro jeho blaho něco dělají. V hospodách, jímž se říkalo hampejzy, lapali prostitutky, přivazovali je na provaz a odváděli do městských šatlav, kde je čekaly, dle míry provinění, nejrůznější tresty. K těm nejpotupnějším patřilo ostříhání vlasů. Procesí nevěstek přivázaných k provazu a pacholků v čele s rychtářem o několik století později vystřídal pověstný zamřížovaný vůz zvaný Zelený Anton.

Marie Terezie v boji s prostitucí: Mravnostní policie a zákony

V 19. století vyrazila do boje s prostitucí i císařovna Marie Terezie, arcivévodkyně rakouská, královna uherská a česká. Zasadila se o vydání mravnostních zákonů a vznik mravnostní policie. Díky tvrdým trestům zahrnujícím třeba i nucené práce a vězení sice dosáhla poklesu registrovaných konkubín, nicméně samotná prostituce kvetla ve skryté podobě dál. Represí dosáhla jediného - rozmohly se domácí formy sexuálních služeb a nevěstince se začaly rafinovaně vydávat za kavárny, kabarety a případně se infiltrovaly třeba do domů počestných měšťanů. Známé byly např. vídeňské nevěstky převlečené do uniforem pokojských.

Rakousko-uherské úřady s různě dlouhými přestávkami prostituci zakazovaly a opětovně povolovaly. Na provozování vykřičených domů vydávaly koncesi, kterou často dostávali státní zaměstnanci, konkrétně bývalí mravnostní policisté, podobně jako dostávali trafiky váleční vysloužilci. Stát prostituci různými nařízeními reguloval, kontroloval hygienická nařízení, zdravotní stav prostitutek, a to až dvakrát týdně, a celou řadou dalších právních norem tuto živnost upravoval. Monarchie se tak stala vůbec největším pasákem. Problematice s lehkými děvami se věnoval i u českého lidu velice oblíbený reformátor Josef II., císař Svaté říše římské, král uherský, český a arcivévoda rakouský. Podle výnosu osvíceného panovníka nesměl majitel nevěstince nutit své zaměstnankyně k ničemu proti jejich vůli a ženy od něj mohly kdykoliv odejít.

Stát se také snažil soustřeďovat hampejzy na jedno místo, v případě velkých měst do čtvrtí, v případě menších do tzv. „uliček lásky“. Jednalo se o různé zastrčené kavárny a lokály označené nápisem Káva - čaj a červenými nebo modrými lucernami.

Ovšem prostitutky chodívaly do nočních lokálů či kaváren i na vlastní pěst. Usadily se a čekaly, často zcela bez peněz, až přijde zákazník a koupí jim kávu, pivo nebo něco k jídlu. Problémem pro tyto podniky se poběhlice staly na počátku 20. století, kdy jim zvýšenou pozornost začala věnovat policie. Nenadálé, a hlavně opakované šťáry a zátahy na prostitutky podnikům značně znepříjemňovaly život a mohly je dovést až ke krachu. Strážníci začali monitorovat noční zábavy a kurtizánám zakazovali vstup do kaváren bez doprovodu. Je zajímavé, že policisté za první republiky byli ještě přísnější než jejich rakousko-uherští kolegové.

Karel Altman cituje neznámého pamětníka, který roku 1906 na adresu podobných lokálů napsal: „To bývaly azyly nejstrašnějšího druhu. Služky bez zaměstnání, švadlenky, fabričky či prodavačky sem vcházely bez ostychu, bez uzardění, za nějakou chvíli dva odešli a nikdo si toho nevšímal. Proto sem přišli, kvůli tomu zde hodiny prožili… Zde se nikdo nemusel ostýchat - zde měla svoje sídlo rozkoš a vášeň, sem se chodilo teprve tehdy, když už zápas v duši byl dobojován, svědomí zatraceno, duše ubita a hlava zmámena…“

Vznik ČSR bující prostituci přibrzdil

Vznik československé republiky znamenal pozvolný zánik oficiálních nevěstinců. Když parlament v roce 1922 přijal zákon O potírání pohlavních chorob, byl to současně konec veřejných domů pod licencí. Policie už na počátku dvacátých let všechny podniky s děvčaty evidovala, a nebylo jich zrovna málo. Pro ilustraci si můžeme uvést situaci v Ostravě, kde se v roce 1922 nacházelo celkem jedenáct úředně povolených nevěstinců.

Poskytování sexuálních služeb samozřejmě nezaniklo, jen se přemístilo do ilegality. Majitelé a nájemci vykřičených domů, kterými často byli Židé, se museli přizpůsobit novým podmínkám a prostituci začali provozovat skrytě. Podniky přebudovali na hospody a hotýlky a z nevěstek udělali číšnice, pokojské apod. Začala kvést skrytá hospodská prostituce.

Ženy do padesáti let nesměly v hospodách obsluhovat

Ve 30. letech minulého století byla policejní uzavírací hodina podle vyhlášky ze dne 23. 1. 1929 stanovena u restaurací ve 24 hodin a u kaváren v jednu hodinu. Jelikož se v těchto letech začala po celé republice ve velkém šířit tzv. hospodská prostituce, mnozí krčmáři byli ze strany úřadů obviňováni z kuplířství. Okresní úřady začaly přistupovat k nezvyklému kroku a vydávat vyhlášky, které zakazovaly využívat v hostincích ženskou obsluhu. Ženy do věku 50 let mohly pouze vypomáhat v kuchyni a na „place“ mezi hosty se nesměly ukázat. Toto nařízení ovšem bývalo často porušováno a hostinští se vyhlášku snažili různými fintami a úskoky obejít. Moc dobře věděli, že ženské sukně v hospodě přitahují hosty.

Zdroje:

Morus Ricard Lewinsohn I., II., III.: Světové dějiny sexuality. 1969

Lacroi Paul: Dějiny prostituce I., 2003

Ringdal Nils Johan: Dějiny prostituce. 2000

Altman Karel: Hostinec a české národní hnutí v Brně. In: Hospody a pivo v české společnosti. AV ČR 1997

Lenderová Milena. „Chytila patrola…aneb prostituce za Rakouska i republiky“. 2002

Státní okresní archiv Vsetín

Kment Zdeněk: Hospody a jejich historická úloha v české společnosti. 2011