Článek
Někteří panovníci posílali opilce na popraviště
Podle toho, co dnes víme o účincích alkoholu a jeho pozvolných a zničujících následcích, se lze domnívat, že boj proti jeho nadměrnému užívání začal nedlouho poté, co se alkoholické nápoje rozšířily mezi široké vrstvy obyvatelstva. V některých kulturách sice jejich požívání nebylo striktně zakázáno, ale samotné opilství bylo výnosy panovníků tvrdě postihováno. Např. čínský císař Wu Wong opilce rovnou popravoval, podobně jako první athénský zákonodárce Drakón či první středověký římský císař Karel I. Veliký. V Indii přistižené pijany čekala krutá smrt – byli nuceni pít vařící mléko, kravskou moč nebo víno až k smrti a bylo jedno, zda ochmelkové pochází z bráhmanské či nejnižší kasty. Ženy byly vyhnány z domu a na čelo jim byl vypálen cejch v podobě nádoby, ze které pily.
Také zakladatelé velkých náboženství jako Mohamed, Buddha či Konfucius pití zakazovali. Ježíš byl k mírné konzumaci alkoholu ale tolerantní, opilství však odsuzoval.
Ani hrozba smrti však nemohla alkoholu zabránit ve vítězném tažení světem a vládcové v Číně, Indii, Řecku atd. museli vzít tento fakt jednou provždy na vědomí. Jestliže ale byla např. mladá athénská demokracie k nadměrnému pití nesmířlivá, vrcholné období Athén již bylo k požívání vína naprosto tolerantní. Rovněž v raných dobách Říma bylo pití alkoholu regulováno. Ženy nesměly pít vůbec a muži museli být starší třiceti let. A jak je známo, v císařském Římě už víno teklo proudem. Také v autokratické Spartě byla pravidla požívání alkoholu přísně vymezena. Sparťané prý užívali zajímavé didaktické pomůcky, jak mládež odradit od alkoholických svodů. Opili otroky a mladým Sparťanům je veřejně předváděli coby odstrašující příklad. Nepomohlo nic.
Fernand Sabatté Sparťan ukazuje svým synům opilého otroka. 1900. Beaux-Arts de Paris.
Kdo koho naučil pít? Národy se obviňovaly navzájem
Je to pradávný spor mezi národy, kdo se vlastně od koho naučil pít ve velkém. Jeden národ odsuzuje druhý, protože se mu pijácké zvyklosti ostatních zdají přehnané. Staří Řekové tvrdili o Makedoncích, že moc pijí. Římané byli přesvědčeni, že Keltové včetně ostatních barbarů jsou nehorázní opilci. Od Keltů tento si tento nešvar nakonec osvojili nejen Římané, ale i některé germánské kmeny.
Středověká Evropa se v alkoholu přímo utápěla a nejvíce pili Němci. Podle některých hypotéz pochytili Germáni zálibu v alkoholu od zemědělství provozujících Slovanů. Francouzi se zase domnívají, že nejvíc na světě pijí Poláci a Švýcaři, protože o podroušených osobách říkají, že jsou „ožralí jako Poláci“ anebo že pijí jako ve Švýcarech (o Polácích to mimochodem tvrdí i proslulí flamendři z Flander: Pije jako Polák). Češi zase mají ve zvyku říkat, že ten či onen chlastá jako Dán. Jednotlivé země zkrátka svalovaly vinu za nepřiměřenou konzumaci alkoholických nápojů svých občanů jedna na druhou. Francouzi vyčítali Italům, že se od nich naučili vyrábět vinný líh, Němci říkali totéž o Francouzích a Angličané měli za to, že jejich vojáci si navykli na gin v Holandsku během válek v 16. století. Faktem zůstává, že tato lihová revoluce proběhla během krátké doby a byla všeobecně vítána. Dokonce ani vyšší vrstvy, popíjející do té doby jen vybrané druhy vína, neopovrhly pálenkou, jakmile byly vyrobeny jemnější a chutnější druhy. Nástup opilosti je zkrátka rychlejší…
Češi se prý naučili pít od Němců. Převzali i zvyk připíjení
Také Češi se museli poohlédnout po někom, na koho by své pití svedli. Nemuseli se rozhlížet dlouho. Sousední Němci měli k alkoholu velice pozitivní vztah a jako národ byli pro tento účel ideální. Německý teolog a reformátor Martin Luther si této skutečnosti byl plně vědom, když napsal: „Kážeme proti pití a křičíme, ale nic nepomáhá; je to odvěký zvyk v německé zemi. Každá země musí míti svého ďábla; náš německý ďábel je ochlasta.“
Podle kronikáře Jana Dubravia se Češi naučili pít právě od Němců, kteří navíc do zemí českých zanesli i zvyk připíjení. Dubravius si bystře všiml, že český národ má pro pití neobyčejné vlohy, a podotýká, že co se pití týče, učedník záhy přerostl učitele. „Čechové se od sousedů svých Němcův a zvláště Sasuov opíjeti naučili. Ale bojím se, že již učedlníci převýšili v tom umění své mistry. To máme z porušení přirození svého, že od jiných vždycky snáze pochopíme to, což jest škodného a zlého nežli co jest dobrého.“A to už je co říct, jelikož Sasové byli v pití uznávanými kapacitami. „Není k víře podobné, jak mnoho toho nápoje ten nejnestřízlivější národ do sebe vlévá, jak se velice vespolek ku pití nutí… Táhne se od nich, ach přeběda, ten hanebný obyčej téměř po všeckné Germanii,“ napsal Auban Bohemus, který Sasům vedle permanentního opilství vyčítal i zvyk připíjení. Odsuzoval pijáky za to, že každého příchozího pozdravili povstáním s konvicemi v ruce, a nutili jej, aby s nimi pil. „Za nepřítele sobě pokládají toho, kdož častokrát jsa pobídnut, neukážíc příčiny, s nimi píti nechce…“
Češi si tento mrav skutečně brzy osvojili, což potvrzuje i dvořan krále Vladislava II. Jagellonského, humanistický básník a prozaik Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic, který v roce 1502 napsal: „Za opilství se nestydí, pijí na veřejné ulici; béře-li kdo džbán do ruky, aby pil, chápou se všecky džbánu a pijí též; když začne jeden pít – všecky dostávají žízeň.“
Teorii o německém vlivu na české pití podporuje i skutečnost, že v českém jazyce zdomácnělo značné množství germanismů souvisejících s hospodským prostředím. Vezměme si např. zcela základní výrazy jako jsou putyka (Butike), knajpa (Kneipe), šenk, výčep, výčepní (Schank), krčma (Kretscham), krčmář (Kretschmer), tringelt (Trinkgeld), host (Gast), diškrece, dýško (Diskretion) atd. Zcela zdomácnělé jsou v češtině slova jako cálovat (zahlen – čteme cálen), flaška (Flasche), futrovat se (füttren), forman (Fuhrmann), knedlík (Knödel), šnycl (Schnitzel), špek (Speck), špunt (Spund) a také jadrný výraz hajzl (Häusl) atd. Vesměs jde o velice libozvučná slova.
O české náchylnosti k pití se zmínil ve svém díle Historia Bohemice i proslulý italský humanista (mimochodem pozdější papež Pius II.) Aeneas Silvius Piccolomini, který do Čech zavítal v roce 1451: „Pivo pijí místo vína, nazývajíce je cerevisia, ježto se vaří z obilí… Víno, které se urodí, jest trpké, bohatší pijí dovážené z Rakous nebo Uher… Lid v celém království je pijácký, obžerství oddaný, pověrčivý a chtivý novot…“
Nebezpečí alkoholismu si uvědomoval i utrakvistický kněz Vavřinec Leandr Rvačovský. Ve svém, mravokárném díle Masopust z roku 1580 uvedl: „Opilství je ta šelma pekelná, která nakažuje člověka, obtěžuje srdce a zabíjí duši, a bohužel za našich fatálních časů tak rozšířena jest.“
V Německu naopak panuje přesvědčení, že Sasy naučili pít Češi, jelikož do Saska vyváželi ušlechtilé druhy vín. Také existuje teorie, podle které naučili Germány pít staří Slované, zabývající se zemědělstvím.
Ne nadarmo odlišují odborníci dva základní druhy pití. Styl románský, kdy člověk pije pozvolna celý den a hladina alkoholu postupně stoupá, a germánský, kdy piják se nalévá alkoholem, dokud nepadne pod stůl.
Vůbec nejhorší však byla situace v Rusku a brutální ruský způsob pití trvá dodnes. Když kyjevský kníže Vladimír přijal v roce 988 křesťanství, začalo se obyvatelstvo nalévat alkoholem takovým způsobem, který nemá na světě obdoby. Evropský kronikář o pár století později už píše: „Není státu na zemi, kde se pije tak, jak v Moskevsku, před jídlem, při jídle, po jídle, pijí všichni, od starého po mladého, všichni pijí jen proto, aby spadli pod stůl, a nejednou se stalo, že i zemřeli.“
Boj proti alkoholu formou protialkoholní literatury
Záliba všech vrstev ve středověké společnosti v pití byla tak velká, že moralisté začali sepisovat knihy odsuzující holdování alkoholu. Jako první, už v 10. století, odsoudil alkoholismus svatý Vojtěch. Základní mravokárný spis proti připíjení a pijanství vydal v roce 1531 v němčině kazatel Šebastián Frank. Jmenoval se „Von dem grewlichen Laster der Trunckenheit“ a už v roce 1537 byl téměř doslovně přeložen do češtiny. Kniha dostala název „O ukrutném a hanebném hříchu opilství“. Frank připomíná, že „ožralství, zbytečné pití a připíjení, bídu a psotu a škodu tělu i duši činí a také nouzi a chudobu s sebou přináší.“
V boji proti alkoholismu se samozřejmě velmi angažovala i církev. Nic nepomáhalo ani připomínání výroku apoštola Pavla, že „pijáci království božího účastni nikdy nebudou“.
Flaxius opilce třídil na základě typologie osobnosti
Kněz Jan Flaxius mladší z Čenkova, správce církve Kristovy v Záhoří, sepsal rovněž v roce 1618 mentorský spis „Bratři z mokré čtvrti“, kde pranýřuje „ožralce, kteříž přikázání otce svého nebeského v nejmenším nezachovávají“. Vedle náboženských a mravokárných záležitostí Flaxius jako zkušený pozorovatel poskytuje čtenáři obrázek tehdejšího života prostého lidu v okolí Písku. Pijany dokonce škatulkuje podle antické typologie osobnosti. Sangvinik a cholerik se poznají takto: „Mnohý ožera se přes celou noc po ulicích jako sova noční toulá, vejská a křičí, nadívaje se jako vosel, aneb bručí a hrčí jako mest nevykysalý, aneb odmlouvá jako starý medvěd, neb okolo sebe kouše jako pes na řetěze, nebo zlořečí a laje jako bláznivý člověk, aneb jako od ďábla posedlý, a nedá se takový uspokojiti, až se do vězení dostane.“ Když se napije melancholik, „…tehdy tu bude seděti a ožralý z zármutku plakati bude.“ Podroušeného flegmatika Flaxius přirovnává k„ležící svini“, která „všecko vyzvrátí, jako pes trávu, válí se v nečistotě z jedné strany na druhou, avšak nikam nemůže, tak že by potřeba bylo, aby šrotýři přišli a takovou ožralou svini na káře odvezli.“ K tomuto nápadu se spisovatel nechal patrně inspirovat v Norimberku, kde měli znamenitý výchovný zvyk. Nalezeného násosku biřici nejprve naložili na káru, vozili jej pro výstrahu po ulicích a po přehlídce jej šoupli do vězení, kde se z opice vyspal.
Na opilce nezabralo ani vyhrožování nemocemi a peklem
Kněz si také všiml, že přemíra alkoholu neprospívá rozumu ani mezilidské komunikaci. „Ožralci, když se vínem nebo pivem naplnili, nic jiného nečiní, než že se vespolek hadrují, vadí a kousají, perou a mlátí, sekají a bodou, ano i mnohdykráte pro nic hrozné mordy páchají… Skrze víno neb pivo, kteréž jako kráva vodu do sebe lijí, svého rozumu tak zbaveni bývají, že sami sebe v nejmenším mocni nejsou.“ Zajímavý je také Flaxiův nástin tehdejšího alkoholika a nemocí, které plynou z nadužívání alkoholu: „Flusované hlavy, červené oči, smradlavá ústa, třeslavé ruce, tlusté, vodnotelné nohy, řezavku, ciprle dostanou a šlakem poraženi bývají. A poněvadž žaludek do konce zašlemují, a játra zapalují, naposledy vodnotelností a malomocenstvím bývají poraženi.“
Ve snaze odvrátit opilce od jejich zlozvyku autor také vylíčil, co je čeká po smrti, pokud budou ve svém „neřádném ožralém životu“pokračovat. Budou uvrženi do pekelné propasti ohnivé, kde v ohni pekelném všechno víno a pivo vypotí a navěky věků budou trpět žízní.
Alkoholickým orgiím se ale neoddával pouze lid obecný. Opulentní a rozmařilé aristokratické večírky a lukulské hody, kde alkohol tekl proudem a stoly se prohýbaly pod vybranými pochoutkami, byly také trnem v oku některým církevním hodnostářům. Např. Benedikt Bavorský ve spise „O pravém náboženství“ kritizuje zejména šlechtu za rozmařilost a opilství, které způsobuje úpadek mravů. „A již rytířštějšího vkusu takměř nemají, než kdo víc vína nebo piva vypí a nejhuoř láti umí a hanebně i oplzle mluviti. Netřeba na nás Turky, neboť my sami se zmordujeme přílišným pitím.“ Ani příslušníci kléru nezůstávali pozadu. Obžerství některých kněží ve středověku bylo terčem satiriků i lidového humoru.
Protialkoholní literatura se k nám ale dostávala ve větší míře až od první třetiny 19. století. Boj proti alkoholu se dostal např. i do kramářských písní zaměřených zejména proti kořalce.
Opilci kontrují: Pijanská literatura
Vítěznému tažení alkoholismu nezabránilo vůbec nic. Marné bylo lamentování církve, edikty panovníků, mravokárné spisy moralistů a nepomohly dokonce ani pokuty, pranýře a vězení. Naopak, světlo světa spatřila v 16. století tzv. pijanská literatura oslavující v žertu popíjení, opilství, hýření, karban a nejrůznější prostopášnosti. Satirikové skládali pro stolní společnosti, krčemná bratrstva a opilecké cechy rozpustilé pijácké zákony a řády.
Pravděpodobně první dílo na toto téma vzniklo v Německu a jmenovalo se Der Zutrinker und Prasser Gesatze, Ordnung und Instruction (Zákony pijanů a marnotratníků, pravidla a instrukce) Rýmovanou knihu o pijanských řádech a právech vydal v roce 1516 Jan Schwarzenberg a v roce 1538 byla přeložena i do češtiny.
„Doktor“ Franta radil, jak utéct z hospody bez placení
Nejpopulárnějším spisem na poli pijácké literatury jsou ale „Frantova práva“ vydaná v roce 1518 v Norimberku. Fiktivní postava doktora Franty (inspirovaná plzeňským lékařem a milovníkem piva Janem Frantou) ve spisu např. radí mužům, aby místo šetření raději všechny peníze prohýřili, aby se věřitelům vyhýbali a ženám povětrným kratochvilné návrhy činili. Správný člen Frantova cechu by se také neměl v hospodě obtěžovat placením. Medikus Franta dává i návod, jak personál hospody ošálit. „Item, když jdete na pitie, za nejprvní žejdlík, když mají nalítí, zavdaj a vrz hotový (zaplať hotově, pozn. autora), a tak hned šenkýř neb šenkýřka bude ochotnější, mějíc za to, že vždy hotovými budeš platiti. Ty však jez a pí do večera, a když šenkýřka jde narážet, ukradni se pryč, nazítří zas jinam, do té hospody se nevracej, ať by tě nenapomínali, až pozapomenou.“
Zákoník pijáckého cechu, jehož členové si říkali Frantové, byl vytištěn tiskařem Janem Mantuanem Fenclem. Spis nazvaný podle plzeňského lékaře a milovníka piva Jana Franty se stal biblí všech pijáků v celé Koruně české.
Bezstarostní příslušníci Frantova cechu se chtěli odlišovat, a chodili proto patřičně vymóděni. Základem frantovského outfitu byl baret či zvláštní klobouk upravený tak, jako by měl uši. V hučce nesměla chybět zastrčená lžíce. „Takový tovaryš nechť má košili delší než usmolená suknice, střevíce děravé, aby to v nich lechtalo. Pravidlem nechť mu je, že nepečuje o mytí a česání.“ Na takové figury si hospodští jistě dávali velký pozor. Dalším doporučením bylo nechodit ke zpovědi a v práci se nepřetrhnout. Bylo zajímavé, že šprýmař Franta nabádal k pití i ženy. A co víc, naváděl je, aby své muže klamaly a doma lenošily. Asi doma žádnou neměl.
Zdroje:
Frantova práva a jiné kratochvíle: Československý spisovatel 1977.
Ryšavá Eva: Pivo a pijáci v českých kramářských písních. In Hospody a pivo v české společnosti AV ČR 1977
Sournia Jean Charles: Dějin pijáctví. 1999
Zamarovský Vojtěch: Na počátku byl Summer. 1983
Zíbrt Čeněk: Řády a práva starodávných pijanských cechů a družstev kratochvilných. 1910
Skála Jaroslav a kol.: Závislost na alkoholu a jiných drogách. 1987
Další zdroje In: Kment Zdeněk: Hospody a jejich historická úloha v české společnosti. 2011
