Článek
Zemědělství po vzoru SSSR
Jestli šlo něco komunistům opravdu znamenitě, pak to bylo rozeštvávání lidí a šíření nenávisti a závisti. Oni sami tomu říkali třídní boj, jehož výsledkem měla být sociální rovnost a odstranění nespravedlnosti. Kolektivizace zemědělství čili komunistickým režimem posvěcené vyvlastňování půdy a výrobních prostředků bohatým sedlákům i majetnějším rolníkům odstartovala až po puči v roce 1948. Příkaz k jejímu spuštění přišel ze Sovětského svazu a komunisté ji zahájili už v červnu 1948 štvavou kampaní proti sedlákům. Soudruzi tuto majetnější vrstvu venkova nejprve označovali za kapitalistické sedláky, což se moc neužívalo, protože na venkově odjakživa sedláci platili za poctivé, pracovité a respektované lidi. Proto se ujal sovětský termín kulak, což byl v Rusku rovněž bohatší rolník. U nás se za kulaky považovali nejprve zemědělci vlastníci půdu nad 15 ha. Díky rudé propagandě se stal kulak zároveň i záludným reakcionářem, nepřítelem pracujícího lidu, šmelinářem, vykořisťovatelem apod. Synonymum kulaka byl vesnický boháč. A tak se komunistům skutečně podařilo na vesnicích poštvat bezzemky a zchudlé rolníky proti sedlákům a zahájit třídní boj. Když kulaci nestíhali plnit zvýšené dodávky produktů, byl zveřejněn jejich jmenný seznam, když se na trhu nedostávalo nějakých potravin, komunisté prohlásili, že potravinový trh záměrně sabotují atd.
Komunisté ždímali zemědělce ještě víc než Němci
Během války zavedli Němci systém povinných dodávek zemědělských plodin a výrobků. Po válce tato zátěž nejenže rolníkům zůstala, ale komunistický režim je po roce 1948 zatěžoval mnohem více než to dělali němečtí okupanti za protektorátu. Vyšší byly odvodové dávky i tresty za černé porážky, zatajování zásob a další zásobovací přestupky.
Místní národní výbory zemědělcům na základě velikosti jejich pozemku a počtu hospodářských zvířat stanovily podle směrnic ministerstva výživy a ministerstva výkupu povinné odvody obilí, mléka, masa, vajec apod. Na základě vládních nařízení se zemědělci museli zavázat k pravidelným dodávkám svých produktů.
Budovatelé a sabotéři. Komunisté štvali národ proti sedlákům
Rolníci tak byli záhy po vítězném únoru rozděleni do dvou skupin. Tou první byli rolníci budovatelé, tedy ti, kteří předepsané dodávky plnili (tzv. „plniči“), popř. překračovali. Naopak zemědělci, kteří buď nezvládali plnit často velmi vysoko nastavené odvody, nebo je prostě odmítali plnit, byli režimem považováni za sabotéry výživy národa (šmelináře, rozvratníky či zrádce národa, popř. „neplniče“).
Dodávky ze strany zemědělců ale vázly a komunistický tisk už na začátku září 1948, kdy byly odvody splněny pouze na 31,5 %, zuřil: „Najděte v obcích spekulanty a zneškodněte je!“ vyzýval např. komunistický plátek ze Zlína Naše pravda obyvatelstvo vesnic, dělníky a vlastně celý národ proti zemědělcům, kteří z nějakého důvodu nedodávali předepsané množství potravin. Lidé je měli odhalit, postavit před veřejnost a pak všem říct: „To jsou ti, kdož vás připravili o oblek, boty, cement. Vyřiďte si to s nimi, neboť příští rok by vám škodili opět!“
Jak souvisely nesplněné dodávky s oblečením pro ostatní? Ještě celé další roky po válce stále existoval přídělový systém čili nedostávalo se jídla ani dalšího zboží. Pokud režim nevybral od zemědělců dostatek potravin pro pracující lid, musel potraviny nakoupit ze zahraničí namísto jiného zboží. „Není možné, aby dělníci všechny výsledky své práce museli dát za potraviny v cizině jen proto, že se najde na každém okrese řada jedinců, kteří svou sobeckostí zaviňují nesplnění kontingentu. Postarejte se, aby ti špatní, kteří hřeší na vaši poctivost, dodali. “
Trestní komise: Pokuty a tresty pro sabotéry a neplniče!
Komunisté měli na „neplniče“ připravenu celou řadu trestů. Např. vyvlastnění hospodářství a půdy, odebírání bytů, živností, majetků, odeslání do nucených pracovních táborů, vysoké pokuty a další širokou škálu různých omezení a zákazů. Mimo to uplatňovala strana i princip kolektivní viny na celé obce, pokud neplnily odvodový plán. Takovým vesnicím byl např. odepírán odběr stavebního materiálu, aby si nemohly opravit silnice apod.
Kvůli neplnění dodávek byly zřizovány tzv. trestní komise zásobovací a vyživovací. Krajský akční výbor Národní fronty velice brzy stanovil celý rejstřík trestů za neplnění dodávek a další výživové skutky proti republice. Jednalo se o vysoké pokuty, několikadenní vězení, vypínání elektrického proudu, odepírání odběru pohonných hmot, krmiva pro dobytek, hnojiv, poukázek na textil, na pračky atd.
Pokuty se často odvíjely od množství nedodaných komodit. Pro ilustraci – ONV např. stanovil, že za každý litr nedodaného mléka zaplatí zemědělec 10 korun, takže nedodal-li 500 l mléka, zaplatil pokutu 5 tisíc korun atd. Takové rozhodnutí padlo 30. září 1948 na ONV ve Zlíně (od 1.1.1949 Gottwaldov) a doplatilo na něj 97 zemědělců ze sedmi obcí Zlínského kraje. Na pokutách zaplatili celkem 1 185 500 Kčs. Podobně dopadli zemědělci ve vsetínském okrese, kde bylo „pro nedbalou dodávku chlebového obilí, mléka a vajec“ obviněno 499 osob, které zaplatily dohromady pokutu ve výši 889 826 korun. Provinilci nesměli pořádat domácí porážky, některým rodinám byla odepřena dodávka elektrického proudu, šesti lidem byl vydán zákaz odběru textilií a obuvi. Ještě hůře dopadlo 22 zemědělců, kterým režim za sabotáž odebral dobytek a třinácti dalším dokonce na jejich majetek dosadil národního správce.
Neplníte? Vypneme vám elektřinu!
Dalším běžně užívaným trestem pro tzv. „sabotéry výživy národa“ bylo vypínání elektrického proudu. Elektrárny vypínaly proud na příkaz patřičného ONV, který se s oblibou zaštiťoval, podobně jako celá KSČ, že jen vyslyšel volání dělníků z továren, popř. celého pracujícího lidu. V polovině prosince 1948 tak přišlo o dodávky elektrické energie jen ve zlínském okrese 130 rodin neplnících zemědělců. Řada dalších byla vedena v patrnosti. Údajně šlo o neplniče dodávek chlebového obilí, kteří svou povinnost nesplnili ani na 30 procent. Jednalo se o doplňující trest vedle opravdu vysokých pokut pohybujících se v rozmezí od 12 tisíc do 26 400 korun.
Už od září 1948 si „neplnící“ zemědělci nemohli koupit stavební materiál a nedostali ani stavební povolení. Tentýž trest se vztahoval i na celé obce, které neplnily společný předepsaný kontingent. Vesnice si tak např. nemohly opravit silnice, chodníky, vybudovat společná zařízení, rozhlas, zbrojnici atd. Princip kolektivní viny byl uplatňován záměrně, aby vedení obce i „plnící“ sedláci tlačili na ty, kteří nedodávali nařízené množství.
Na konci prosince 1948 se na stole komise při ONV Zlín nahromadilo tolik udání, že její členové museli před koncem roku zasedat několikrát a zbývající případy museli přesunout na leden.
Pokuty se pohybovaly v rozmezí od dvou do patnácti tisíc korun a hříšníci navíc dostali i trest několika dní (zpravidla do sedmi) vězení. Maso z porážek přirozeně propadlo státu. Např. rolník František Hefka ze Zádveřic porazil načerno sedmdesátikilového vepře, za což si vysloužil pokutu 7 tisíc a tři dny vězení. Trestný byl i nehlášený prodej masa. Řezník Antonín Křupala z Otrokovic prodal jinému řezníkovi bez schválení 197 kg hovězího a 18 kg vepřového masa. Za tento přestupek musel zaplatit 10 tisíc, byl mu zastaven další příděl masa a na jeden měsíc nesměl čerpat pohonné hmoty.
Prodal vlastní hrušky a skončil v táboře nucených prací
Jako naprostý nepřítel československého hospodářství byl souzen sadař Josef Mašlík ze Salaše u Velehradu. Ve svém sadu pěstoval hrušky a místo toho, aby je ručně sesbíral a odevzdal do sběrny, je otřepal (protože prý byl líný) a prodal Kutáčkově pálenici v Tlumačově. Za tento proradný zločin na dělnické třídě dostal exemplární trest – měsíc vězení v táboře nucené práce a sto tisíc korun pokutu. Navíc mu byla natrvalo odňata živnost.
Někteří rolníci, zvláště pasekáři, ani neměli snahu vůbec nějaké mléko odevzdávat a vymlouvali se, že jejich krávy nedojí. V takových případech jim úřady často domácí sudokopytníky odebrali.
Sabotéry přemlouvali k plnění úderníci i děti
Komunisté se snažili neplniče a další sabotéry odvodových dávek přimět k plnění všemi možnými i nemožnými způsoby. Začali za nimi posílat uvědomělé dělníky z fabrik a různé úderníky, aby jim domluvili. Mělo tak dojít k dalšímu „sbratření dělníků s rolníky“a zemědělci se měli na vlastní oči přesvědčit o „pravém vlastenectví a vyspělosti průmyslového dělníka“, který je plným právem žádá, aby se i oni chovali stejně. To přirozeně způsobovalo konflikty, ale o těch se tisk nezmiňoval, neboť za komunismu nebylo možné, aby se dělníci a rolníci mezi sebou prali.
Režim se snažil přimět „neplniče“ k lepším výkonům také za pomoci nastrčených dětí. Děti neplnícím zemědělcům psaly přes noviny dopisy. „Velký krajíc chleba jste nám dali, ale máme rádi chleba s máslem nebo mlékem. Prosíme vás, splňte také dodávky mléka a můžete-li, překročte je! (…) Ale někteří si dosud neuvědomili, že špatným plněním dodávek mléka by poškodili zdraví mládeže a celého národa (…) Víme, že nás děti máte rádi a nechcete, abychom onemocněli. Věříme, že uposlechnete výzvy mlékařského družstva v Bystřici p. H. a prosby všech dětí, které chtějí žít šťastně a v míru v naší krásné vlasti a také v dostatku. Odměnou vám bude zdravá mládež, zdravý národ, který ubrání mír,“ napsal do Naší pravdy např. žák II. A střední školy ve Všechovicích Milan Velešík.
Propagandistický plakát KSČ zaměřený na plnění dodávek.
Zemědělci budovatelé a vlastenecké obce
Na druhou stranu existovali i rolníci vzorní, kteří plnili dodávky na 100 procent. Byli označováni za rolníky budovatele. Největším ziskem pro ně asi bylo, že je režim nechával na pokoji, pomineme-li skutečnost, že je od roku 1949 začal permanentně otravovat, aby vstoupili do JZD. Měli nárok na odběrové lístky na textil, spotřební zboží i stavební materiál. Kromě různých ocenění a soudružských poplácání po zádech to snad byly jen nějaké slevy např. na zimní dovolené apod. A nemuselo se jednat jen o zasloužilé jednotlivce, mohlo jít i o budovatelské (popř. vlastenecké) celé obce. V roce 1948 probíhala mezi obcemi soutěž k 28. říjnu o to, kdo nejvíce překročí stanovené dodávky. Zástupci vítězných obcí obdrželi od okresních úřadů nejen hodnotné ceny, ale jejich zástupci byli pozváni do Prahy, kde jim byly uděleny čestné diplomy a tituly vlastenecká obec.
Dávky a jejich vyměřování
Velikost dodávek stanovovaly tzv. rozpisové komise při MNV a ze začátku (po únoru 1948) šlo spíše o střelbu od boku. Rozpisy dodávek zemědělských produktů se prováděly vždy začátkem ledna každého roku. Jak bývaly dávky vysoké a někdy vyloženě nesmyslné si můžeme dokumentovat na příkladu zemědělce Pavla Zbranka z Karolinky. Choval jednu krávu a dodat měl 2 650 litrů mléka.
Tito odpovědní činitelé museli při stanovování dávek brát v úvahu i rozmary přírody. Bylo-li např. v předchozím roce sucho, nedostávalo se tím pádem sena a dalšího krmiva pro dobytek a jeho stavy musely být sníženy, což se projevovalo v rozpisech dodávek vepřového a hovězího masa. Stávalo se proto, že úředníci si tyto „maličkosti“ neuvědomovali, a ačkoliv bylo dobytka méně, vypsali vyšší dodávky na mléko apod.
JZD jako nástroj kolektivizace. Hospodaření družstev bylo katastrofické
V únoru 1949 došlo na schválení zákona o Jednotných zemědělských družstvech (JZD) a následovala kampaň propagující jejich zakládání. Ohlas však byl minimální. Tento proces je vynikajícím způsobem zachycen ve filmu Vojtěcha Jasného Všichni dobří rodáci, který popisuje kolektivizaci v Kelči (Jasný byl zdejší rodák). Komunisté tady narazili na silný odpor zdejších občanů a pevné pozice lidové strany.
Do JZD vstupovali vedle bezzemků i dělníci, kteří o zemědělství neměli ani potuchy a tento amatérismus spolu se špatnou organizací vedl ke katastrofálním výsledkům. Důsledkem bylo, že JZD prodělávala, ocitala se v červených číslech a stát jim musel snižovat odvody potravin. Některá JZD krátce po založení zkrachovala, činnost jiných byla dočasně přerušena. Někteří zemědělci záhy po vstupu z JZD zase vystoupili.
Propagandistický plakát KSČ.
Za neúspěchy JZD mohou vesničtí boháči, ukázala prstem KSČ
KSČ sice už od začátku roku 1949 na všechny strany hlásala, že zakládání JZD pokračuje podle plánu, vytyčené úkoly jsou plněny s předstihem, do družstva vstoupivší sedláci jsou nadmíru spokojeni atd., jenže realita byla na hony vzdálena od proklamovaných frází. Soudruzi si tohoto rozporu byli ve skrytu duše dobře vědomi. Proto bylo nutno čas od času provést v rámci strany marxisticko-leninskou sebekritiku, a především ukázat prstem na viníka.
Nejinak tomu bylo i v případě zakládání JZD. Nápad na společné družstevničení byl přirozeně geniální, jelikož pocházel ze Sovětského svazu, jenže jej hatili nejrůznější domácí reakcionáři.
O příčinách nezájmu sedláků o vstup do JZD se v Naší pravdě (č. 49/1950) rozepsal v prosinci 1950 soudruh Bohuš Jašek ze Vsetína. Zaměřil se na Lhotu u Vsetína a odhalil důvody, proč zdejší zemědělci se založením JZD váhají. „Hlavními rozšiřovateli všech námitek a argumentů proti JZD jsou vesničtí boháči, kteří podněcují drobné a střední zemědělce, aby do JZD nevstupovali,“ napsal Jašek a vysvětlil, že zemědělci byli na těchto statkářích závislí, protože jim půjčovali potahy, nářadí atd. Tuto výpůjčku si ale museli „krvavě zaplatit“ nebo odpracovat. Proto „vesničtí boháči nyní opravdu neradi vidí výnosnou společnou práci členů JZD, neradi se setkávají s tím, když na pole vyjedou traktory JZD a státních strojních stanic.“ Tím, že rolníkům vstup do družstva rozmlouvali, „jasně ukazují, že si spolu s imperialisty přejí válku, přejí ničení životů i hospodářských hodnot.“ Platí to zvláště o Valašsku, kde „bylo vykořisťování drobných zemědělců vesnickými kulaky opravdu velké.“
Autor poukázal na pět milionářů ve Lhotě, kteří byli zvyklí vládnout a celá vesnice je poslouchala. V článku nabádá zemědělce, aby se zbavili závislosti i strachu a aby měli dostatek hrdosti i rozumu, protože bez JZD lepší budoucnost pro ně i jejich děti prostě nebude. Podotkl také, že iniciativy se ve Lhotě bude muset chopit místní organizace KSČ spolu s místním MNV, čímž soudruzi společnými silami zabrání nekalým a podvodným rejdům lhoteckých vesnických boháčů. A až se rolníci konečně vymaní ze zhoubného vlivu těchto kulaků, budou moci konečně založit JZD a „nastoupit na jedině správnou cestu k lepší budoucnosti.“
KSČ svalovala neúspěchy JZD na tzv. „vesnické boháče“.
Nábor nových členů JZD se stal pro komunisty otázkou cti
Ať se však soudruzi snažili sebevíce, nedařilo se jim uspokojivě plnit generální linii vytyčenou IX. Sjezdem KSČ (1949) v zemědělské politice. Situace s rozvojem JZD byla méně něž uspokojivá. Proto se 6. června 1952 také uskutečnilo na toto téma zasedání Krajského výboru KSČ a současně zasedly i okresní výbory a závodní organizace včetně těch v JZD. Otázkou rozvoje JZD se zabývaly také masové organizace jako ROH, ČMS apod. Jelikož vliv vesnických boháčů byl již odhalen a částečně potlačen, hledaly se příčiny, proč JZD stále nevzkvétají. Jelikož se na nic nepřišlo, sešlo se 13. srpna 1952 se opět na mimořádném zasedání předsednictvo ÚV KSČ. Došlo k závěru, že plnění generální linie je v krajském měřítku nedostatečné. Byla identifikována i příčina – celá krajská stranická organizace se nepostavila dostatečně bojově do čela při plnění těchto úkolů. Bylo proto třeba, aby si soudruzi v okresech vytyčili bojové úkoly, aby straničtí funkcionáři zvýšili svou aktivitu a aby všichni členové strany přistoupili k správným metodám masově politické práce, tj. osobnímu přesvědčování rolníků ke vstupu do JZD. Závazky každého komunisty k získávání dalších členů JZD se mělo stát stranickou ctí.
Aby družstevníci pracovali nejen radostněji, ale především i horlivěji, zorganizovala KSČ socialistické soutěžení mezi družstvy, obcemi i okresy. Ani to ale nepomohlo.
Agitátory zemědělci vyháněli i vidlemi
Snaha všech složek NF o získání drobných zemědělců do JZD nepřinášela očekávané výsledky. Režim se sice holedbal, jakých sklizní bylo opět dosaženo, jaké jsou výhody kolektivního hospodaření, jak se zkracují plány žňových prací apod., realitu však každý viděl na vlastní oči. Nezbylo tak než opět přemlouvat a posílat za zemědělci agitační dvojice. Většinou to bylo nejen marné, ale někdy i nebezpečné, jak dokládá příhoda z Hrachovce u Valašského Meziříčí. „Tyto dvojice zajížděly také na venkov, aby vymanili vesnice z moci venkovských boháčů. Docházelo někdy k nepěkným scénám, někde dvojicím neotevřeli a hrubými slovy je odháněli od svých chalup. V Hrachovci chtěla žena dokonce Josefa Podzemného probodnout vidlemi. Obětavá vysvětlující kampaň snad přinese v budoucnosti užitek,“zaznamenal kronikář z Valašského Meziříčí.
1953. Problémy JZD přetrvávají
„Dodávkové úkoly byly špatně plněny, pracovních sil byl nedostatek a pracovní morálka většiny členů byla velmi špatná,“ zaznamenal např. kronikář ze Zašové na Valašsku v roce 1953. Na členské schůzi JZD v Zašové 20. září 1953 v obecním hostinci proto padl návrh na jeho likvidaci. Člen představenstva Ignác Vahalík dokonce konstatoval, že „(…) JZD dosud vlastně nepřispělo k výživě národa a je na obtíž a škodu státu.“ Dále prohlásil, že JZD upadá do dluhů a nemá ani na zaplacení pomocných sil, že všichni družstevníci jsou dělníci pracující ve fabrikách, až tedy na jednoho, který sice zemědělec je, ale má jenom jednu ruku. Také nábor nových zemědělců nepřipadal v úvahu a setkával se s odporem. Výdaje družstva značně převyšovaly příjmy a u jeho členů se jevila „nechuť k pracovní povinnosti na JZD“ a „naprostý nezájem o bytí a činnost JZD v Zašové“.
Zastánci vstupu do JZD občas vytahovali i argument, že krávy v JZD lépe dojí. Podle komunistických hospodářů to bylo způsobeno řádnou péčí o dojnice, dodržováním krmné techniky a zejména ošetřováním a dojením podle sovětské kolchoznice Malininové. Skutečnost byla jako obvykle zcela jiná. Soukromníci se o dobytek i půdu starali nesrovnatelně lépe, jak ukázal následující vývoj, schodek v dojivosti byl způsoben tím, že soukromníci prostě dojivost krav snižovali tím, že odevzdávali méně mléka.
Zdroje:
Státní okresní archiv Vsetín
Státní okresní archiv Zlín
Kronika obce Zašová
Kronika města Valašské Meziříčí
Naše pravda, list KSČ, ročníky 1948-1953
Vládní nařízení č. 6/1949 Sb. (vládní nařízení ze dne 25. ledna 1949 o zemědělské výrobě podle smlouvy)
Vládní nařízení č. 7/1949 Sb. (vládní nařízení ze dne 25. ledna 1949 o výkupu a dodávce zemědělských výrobků podle smlouvy)
Zákon č. 56/1952 Sb., o dodávkových povinnostech a výkupu zemědělských výrobků.
Zákon č. 69/1949 Sb. Zákon o jednotných zemědělských družstvech.
Blažek Petr, Kubálek Michal a kol.: Kolektivizace venkova v Československu 1948–1960 a středoevropské souvislosti. Praha. 2008.
