Článek
Původně zájezdní hostinec nabízel hostům jen nocleh, pivo a jídlo
Dnes již neexistující zájezdní hostinec Na Mokré hadře stával na periferii Valašského Meziříčí na Zašovské ulici při hlavní silnici do Rožnova a poblíž silnice do Nového Jičína.
První zprávy o zájezdních (též formanských) hostincích pocházejí už ze 13. a 14. století. Největšího rozkvětu se však dočkaly až v 18. a 19. století, což bylo dáno rozvojem silniční sítě budované za vlády Marie Terezie a Josefa II. Stávaly zejména u křižovatek frekventovaných silnic spojujících města nebo jiná centra výroby a obchodu. Obchodníci je samozřejmě nalezli i ve městech a vesnicích, ovšem opět u hlavních komunikačních spojnic. Zázemí a nocleh v nich nacházeli především formani (povozníci), kteří zajišťovali převoz všeho možného zboží. Jednalo se o hospody výstavnější a prostornější, které mívaly i vedlejší místnosti, tzv. extracimry (např. nálevně se říkalo formanka). Disponovaly také velkými stájemi, dvory i kůlnami, do kterých se při špatném počasí vešly i vysoko naložené formanské vozy. To byl případ i „Mokré hadry“.
Ze zájezdního hostince se časem stal multifunkční podnik
„Mokrá hadra“ poskytovala vše, co mohla v té době hospoda nabídnout, tedy mnohem více než dnes. Host v ní mohl přespat, najíst se i opít, pobavit se v náručí lehkých žen, zatancovat si na zábavě, zahrát si karty, zúčastnit se prvorepublikových politických akcí i zhlédnout divadelní představení. Vzhledem k větším prostorám a jevišti tady hrávala představení divadelní skupina Dělnické akademie, kterou ve městě založili sociální demokraté v roce 1919. Na Mokrou hadru chodili hosté z celého města, ale především z Krásna, zejména dělníci z krásenských hutí, obyvatelé Krhové a dalších vesnic ve směru na Rožnov. Součástí hostince, postaveného někdy v první polovině 19. století, byla i zahradní restaurace.
Dům s hospodou patřil na sklonku 19. století Heřmanovi Reicherovi a následně jeho synovi Sigmundovi. Poté se vystřídalo několik majitelů, načež nemovitost koupil v roce 1911 Vilém Sedláček s manželkou Boženou. Poté, co Sedláček obdržel od Okresního hejtmanství ve Valašském meziříčí koncesi, nahlásil, že je nemocen, a hospodu pronajal od 1. srpna Vladimírovi Tauberovi.
Pivo, karty, tanec a místo číšnic prostitutky
Tauber byl velice činorodý chlapík, kterému bylo puritánství tehdejší společnosti na hony vzdáleno. V neuvěřitelné krátké době se mu podařilo přetvořit bývalý zájezdní hostinec ve vykřičenou ratejnu.
Neuplynul ani měsíc a Tauber, který ještě ani nebyl schválen jako nájemce, byl obviněn z kuplířství. Okamžitě totiž najal tři číšnice, které, jak upozornili četníci, vůbec nepotřeboval, a začal je za úplatu poskytovat hostům. Navíc se provalilo, že po tři dny přechovával četnictvem hledaného Cyrila Slováka a neohlásil jej úřadům. Proti udělení koncese se postavilo i společenství hostinských, kteří mimo zmíněné delikty ještě připomínali, že Tauber pořádal taneční zábavy bez povolení, nerespektoval policejní uzavírací hodinu a způsob jeho vedení hospody „působí mnohá pohoršení v obci“. Přesto hříšný Tauber za výčepem vydržel až do prosince 1912, kdy se vedení putyky na čas chopil sám majitel. Poté se v nájmu vystřídala celá řada majitelů a jednalo se o relativně poklidné časy.
Mzda číšnice 50 Kč. Cena za akt? Jak kdy
To se změnilo v roce 1931, kdy Na Mokrou hadru přišla židovská rodina Hirschových. Novou nájemkyní se stala Etelka Hirschová z Nového Hrozenkova a její manžel Leopold Hirsch, řezník z Velkých Karlovic. Hirsch by také velmi čilý. Už v červnu následujícího roku dostal Okresní soud ve Valašském Meziříčí oznámení od četníků, že Hirsch Na Mokré hadře provozuje kuplířství. Policii to do protokolu udala Hirschova služka Anna B., vystupující v případu jako svědkyně.
Ale nechme skutkovou podstatu vylíčit samotným četníkům: „Leopold Hirsch … provozuje ve svém hostinci se služkami kuplířství a to tím, že vědomě za odměnu poskytuje služkám přístřeší ku souložení za peníze a nutí služky k tomu, aby hosty nabádaly ku pití lihovin, a tyto hostům za přemrštěné ceny dodává. Služka Anna B. vědomě provozovala v dorozumění s hostinským Hirschem, u něhož byla zaměstnána, placenou prostituci a z výtěžku odváděla Hirschovi částku buď na penězích, a to 20 Kč za jednu soulož, a neb byl nucen host, který s Annou B. souložil, zaplatiti litr vína, za které požadoval Hirsch od Anny B. 40 Kč, čímž jak B., tak i Hirsch, hosty, i v podnapilém stavu, o peníze ve svůj prospěch připravovali.“ Jako svědky udala Anna tři vojáky pěšího pluku č. 40 ve Valašském Meziříčí. Vojíni potvrdili, že s Annou B. obcovali jak v Hirschově hostinci, tak i v přírodě, ale taktně pomlčeli o tom, že za chvíle rozkoše zaplatili. Ostatní hosté uvedení Annou B. jakýkoliv pohlavní styk popřeli. Samotný Hirsch odmítl četníkům vypovídat s tím, že vše potřebné řekne až u soudu.
Také další služka Marie B. obvinila Hirsche, že ji nabádal k placené prostituci, a potvrdila i výše uvedený ceník služeb. Sdělila, že sexuální služby poskytovala neznámým hostům, ale vždy s vědomím hostinského, kterému vyplácela podíl. Hirsch ji prý instruoval ve smyslu, že když přijdou „kořeni“, má s nimi pít a vybízet je k vyšší konzumaci, za což prý dostávala procenta zisku. Poté, když už byli klienti pod parou, měla se s některým odebrat na pokoj. Marie B. vydržela u Hirsche krátce a při odchodu se svěřila poštmistrovi Aloisi Odstrčilovi, že „…nadále už nemůže u Hirsche vydržeti, neb nemůže s hosty stále píti a s těmito stále souložiti.“
Nařízeným šetřením bylo prokázáno, že od 15. dubna do 18. července 1932 bylo Na Mokré hadře zaměstnáno celkem osm sklepnic či služebných s průměrnou měsíční mzdou 50 korun. „Vzhledem k tomu, že ve Vašem podniku se číšnice zvláště často střídají a měly jen nepatrnou mzdu, jest za to míti, že většina dotyčných sklepnic, popř. služebných zaměstnaných ve Vašem podniku oddávala se tajné prostituci a že ve vašem podniku podporovalo se přímé či nepřímé šíření prostituce,“ stojí ve výměru Okresního úřadu ve Valašském Meziříčí (OÚ VM) určeném Sedláčkovi jako majiteli. Potvrdilo se také, že obchodu s děvčaty se aktivně účastnila i Hirschova žena Etelka.
Úřady zakázaly zaměstnávat číšnice mladší 50 let
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem proto OÚ VM zakázal Sedláčkovi „používání osob ženských k obsluhování hostů“. Do pojmu ženská obsluha „zahrnut jest všechen ženský personál živnosti hostinské a výčepní, jenž přijde byť i snad jen přechodně do styku s hosty při výkonu živnosti“. Ze zákazu byly vyňaty „ženské osoby překročivší 50 let věku svého“.
Podepsaný okresní hejtman ve výměru Sedláčka varoval, že při dalším přistižení dostane pokutu až do výše tisíc korun nebo nastoupí až na tři měsíce do vězení. Pokud by ani tento trest nezabral, pohrozil mu odnětím koncese. Sedláček se odvolal a mj. sdělil, že 50 korun měsíčně pro „plně zaopatřenou“ sklepnici je přiměřená mzda. V podstatě vše popřel, vyšetřování policie znevěrohodnil a svědectví vojáků odmítl s tím, že šlo o „souložení z lásky“.
Četnická stanice OÚ VM potvrdila své předchozí vyšetřování a Hirsche označila za člověka se špatnou pověstí, který kupuje věci pocházející z krádeží. V hospodě na periferii města se prý špatně provádí policejní dozor, a bývají tam proto časté rvačky a hluk. Četníci proto vyzvali úřad, aby na zákazu trval, jelikož jinak dalším provozem hostince utrpí nejen samotná mravnost, ale pověst celého města. K 1. lednu 1933 dostali Hirschovi výpověď.
Hampejz verze 3.0. Ceny byly variabilní podle majetnosti zákazníků
Do hospody nastoupil Josef Maliňák, řezník z Lešné. Zdržel se přesně jeden rok a Na Mokré hadře jej vystřídal hospodský z Hostašovic Theodor Urban. Uplynulo šest měsíců a také Urban měl na krku obvinění z kuplířství. Policie totiž v srpnu zatkla ve Valašském Meziříčí na náměstí Andělu B. z Veřovic, která se bez zaměstnání a jakýchkoliv prostředků měsíc potulovala po městě. Anděla B. přiznala, že jí neznámí muži za sex poskytovali nocleh, stravu, pití a někdy i peníze.
V průběhu vyšetřování ale vyšlo najevo, že od 11. 7. do 28. 7. 1934 byla zaměstnána jako služebná v Urbanově hospodě, kde ji hostinský nutil k prostituci. Hosté museli za každý akt zaplatit Urbanovi předem 30 korun, popř. i méně, podle toho, jak prý byl kdo zámožný. Ceny byly variabilní dle klientovy solventnosti, nejnižší sazba ale byla 10 korun. Bohatší kunčafti navíc ke třiceti korunám museli koupit ještě litr vína. Sexuální hrátky se odehrávaly v pokoji hned vedle nálevny, a to přes den i večer. Anděla do protokolu vypověděla, že k prostituci byla Urbanem přinucena a poté, co od něj odešla, jí nic jiného, aby se uživila, nezbývalo. Dodala ale, že tak „předtím nikdy nečinila, ježto v hostinci Urbana se mravně zkazila“. Ukázalo se, že v inkriminovanou dobu si u Urbana tělem vydělávala i další služebná, Anna S. z Moravské Ostravy. Také za ni hostinský kasíroval 30 korun. Urban vše zapřel a pouze přiznal, že Anděla B. obsluhovala hosty. Nakonec si otec tří dětí a živitel manželky mohl vybrat, zda zaplatí 200 korun pokuty, nebo si půjde sednout na 20 dní do chládku. Urban si zvolil flastr, ale požádal Zemský úřad v Brně, zda by mohl peněžitý trest splácet po padesáti korunách měsíčně. V žádosti uvedl, že za nájem hospody platí ročně 7 tisíc korun a zaplacení dvou set korun v hotovosti by způsobilo, že jeho početná rodina by neměla co jíst. Úřad mu splátky povolil. 24. června 1935 Urban Mokrou hadru opustil a následovala další rotace nájemců. V roce 1945 nastoupil Ladislav H.
Lokál chtěli komunisté uzavřít, Sedláček jim připomněl své zásluhy
V roce 1949 požádaly Československé stavební závody ONV ve Valašském Meziříčí o uzavření zájezdního hostince Na Mokré hadře. Chtěly v něm ubytovat větší pracovních sil ze Slovenska a jižní Moravy pro práci na stavbách první pětiletky. Místní akční výbor NF VM zároveň odebral Sedláčkovým koncesi.
Sedláček se ale nechtěl vzdát a odvolal se ke Krajskému národnímu výboru v Gottwaldově. Všechny důvody k uzavření odmítl ale hlavně soudruhům připomněl, že za první republiky sloužil jeho hostinec komunistické straně ke schůzím a přednáškám a dalším akcím, např. při oslavách svátku práce. „Komunistická strana můj hostinec vyhledávala, poněvadž v celém městě jim žádný hostinský nechtěl místnosti propůjčiti,“ napsal Sedláček. To byl drtivý argument a skutečně zabral. KNV si tyto zásluhy o rozvoj komunistické strany nemohl dovolit ignorovat a stanovisko akčního výboru zrušil.
Opilství provozního krčmu Na Mokré hadře definitivně pohřbilo
Dlouho se ale Sedláček ze svého vítězství neradoval. Poslední ránu hostinci Na Mokré hadře zasadil v lednu 1950 provozní Ladislav H., který byl obviněn z trestného činu nebezpečného vyhrožování a popuzování. Z protokolu národní bezpečnosti vyplynulo, že Ladislav H. v podnapilém stavu 16. ledna ve své hospodě vyhrožoval komunistické straně „jako celku“ a také své ženě, člence KSČ, že ji zabije a „že je ku*va komunistická, aby šla za Gottwaldem a Zápotockým, že je ku*va celé strany KSČ“. Případ oznámila národní bezpečnosti sama osočená manželka. Ladislava H., jako člena KSČ, si následujícího dne předvolala na výborovou chůzi 7. dílčí základní organizace KSČ ve Valašském Meziříčí do hostince U Stříteských, kde se jej soudruzi chystali vyloučit ze svých řad. Hostinskému se zprvu nechtělo nikam chodit, ale poté, co požil něco likéru, vyrazil na schůzi i s kumpánem Františkem Smetákem. Před výborem prohlásil, že se ze strany nenechá vyloučit, ale že odejde sám, na což přítomní přistoupili. Také podle svědectví křičel na soudruhy z výboru, že jestli jeho žena ještě jednou přijde na schůzi KSČ, že ji zabije i s dítětem a vinu za to ponese 7. základní organizace KSČ.
„Ladislav H. dostavil se do chůze v podnapilém stavu, schůzi rušil nepřístojnými výroky, které vzbuzovaly pohoršení celého výboru,“ vypověděl předseda Krčal. Ladislav H. ve výpovědi popřel výhrůžky zabitím, ale doznal, že manželce několikrát na veřejnosti nadal do „ku*ev Gottwalda, Zápotockého a celé KSČ“. Ospravedlňoval se však tím, že má zjištěno, že jeho žena udržovala intimní poměr s jistým řeznickým tovaryšem, že se nestará o domácnost, nevaří (ani dítěti) neuklízí ani nepere.
Velitel stanice NB poručík Škarka závěrem zápisu konstatoval, že obviněný ve svém hostinci pořádá často pitky a vysedává ve společnosti osob holdujících alkoholu. Poté tropí výtržnosti a v hostinci často dochází k porušování veřejného pořádku. Doporučuje proto ONV ve Valašském Meziříčí lokál uzavřít a prostory budovy použít k účelnějším potřebám.
Vilém Sedláček tak i přes zásluhy na budování KSČ nakonec přišel natrvalo o koncesi, což byl současně i definitivní zánik věhlasného zájezdního hostince Na Mokré hadře, hospody s mimořádně bohatou a pestrou minulostí.
Zdroje:
Státní okresní archiv Vsetín
Kment Zdeněk: Rozmarné hostince valašské ve Valašském Meziříčí, Vsetíně, Rožnově p. R. a jinde na Valašsku. ECHO Books 2019
