Článek
Kdo je kulak? Vesnický boháč sabotující socialismus
Za kulaka byl v Sovětském svazu považován každý úspěšný a bohatý rolník, takže tento termín přirozeně převzali i komunisté v Československu. Kulak byl vesnický boháč, který vlastnil půdu nad 15 ha. Tím pádem byl považován za reakcionáře, nepřítele pracujícího lidu, šmelináře, vykořisťovatele, brzdu socialismu apod.
Samotný pojem vesnický boháč definoval na únorovém zasedání ÚV KSČ v roce 1951 generální tajemník ÚV KSČ Rudolf Slánský: „Vesnický boháč je úhlavní nepřítel jednotných zemědělských družstev, protože ví, že JZD znamenají konec jeho zlatých časů, kdy se obohacoval z krve a potu drobných a středních rolníků. Vesnický boháč se všemi prostředky snaží zabránit ustavení JZD (…) Ale tam, kde se mu nepodaří odvrátit rolníky od budování JZD, mění svou taktiku. Usiluje o to, dostat se do JZD, aby je zevnitř rozkládal.“ Slánský dále vysvětlil, že vesnický boháč je záludný a přetvařuje se, že má zájem o blaho družstev. Zmínil, že díky zkušenostem ze Sovětského svazu komunisté již vědí, že kulak v družstvu je ještě nebezpečnější než mimo družstvo, jelikož ve svém boji proti JZD neustává. Proto je třeba vesnické boháče do družstev nepřijímat a pokud tam již jsou, je třeba svolat členskou schůzi, stranicky to všem vyložit a kulaky vyloučit.
Komunisté: Kulaky musíme odhalit a zneškodnit
Také člen předsednictva KV KSČ V. Červinka se v březnu 1951 na stránkách komunistického listu Naše pravda (NP) pustil do (dříve) majetných sedláků vycházeje z proslovů Slánského a Gottwalda. Ti totiž nerozlišovali dobrého a špatného kulaka, pro komunistu byl vesnický boháč vždycky nepřítel, protože pocházel z jiné třídy. „Vesnický boháč sabotuje a brzdí náš vývoj na každém kroku a je proto třeba, aby naši funkcionáři (…) zostřili postup proti vesnickému boháči,“ štval Červinka a odsuzoval dokonce některé funkcionáře vesnických organizací, kteří měli snahu se v některých případech za dříve vlivné sedláky přimlouvat. Podle Červinky se dokonce pětiletý plán urychlí, budou-li se vesničtí boháči důsledně odhalovat a zneškodňovat. „Jen zatlačováním a omezováním zbavíme ho vlivu na vesnici a prospějeme dalšímu rozvoji JZD v našem kraji,“ uzavřel nesmiřitelně krajský funkcionář.
Dopisovatel Karel Novák z Holešova poukázal v NP i na jinou škodlivou stránku vesnických boháčů, když upozornil, že tito sabotéři používají ve své rozvratné činnosti všech možných metod, k nimž patří také rozšiřování lží londýnského rozhlasu a Hlasu Ameriky. „Rozšiřují reakční šeptandu mezi drobné a střední zemědělce, straší je válkou a přemlouvají je, aby si dělali nadměrné zásoby. Ve shrabování zásob a křečkování chtějí vesničtí boháči (…) co nejvíce škodit našemu národnímu hospodářství a narušovat zásobování pracujících,“ napsal Novák a dodal, že rozvratníky naší výživy stihne přísný trest.
Jednoduše řečeno, od začátku padesátých let se začal třídní boj na vesnici zostřovat, komunisté začali být paranoidní a štvanice na majetné sedláky velice připomínala hon na čarodějnice.
Zákeřný kulak a pracující kolchozník. Propagandistický plakát KSČ
Násilná kolektivizace. V první vlně šlo do basy 50 tisíc sedláků
Navzdory všem optimistickým prohlášením kolektivizace vázla, a tak se komunisté po vzoru Sovětského svazu uchýlili k tradičním násilným metodám (tzv. násilná kolektivizace) – od očerňování, zastrašování, vydírání, stanovování nesplnitelných dávek až po vymyšlené trestné činy a vykonstruované procesy. Odsouzeným pak majetek automaticky propadal státu.
V roce 1950 se situace pro sedláky začala prudce zhoršovat a během sedmi měsíců (srpen 1950 - březen 1951) jich na 50 tisíc skončilo ve vězení.
V následujícím roce se situace ještě zhoršila a „vyhráno“ neměli ani sedláci, kteří byli do JZD donuceni vstoupit. Režim začal být vůči nim paranoidní a vinil je i z toho, že se jeho družstvům nijak dobře nedaří. Na pokyn vedení strany tak byli kulaci z JZD vyhazováni, protože se „nemohou zbavit svých vykořisťovatelských zvyklostí“.
Ministrem zemědělství byl od konce války až do září 1951 Július Ďuriš, který prosazoval proti sedláckému stavu tvrdý stalinistický postup. Sedlákům se nadále už neměly vyplácet náhrady za odebrané stroje a za kulaka měl být považován každý zemědělec vlastnící půdu nad 8 ha, čímž vlastně rozšířil jejich řady. Také požadoval, aby kulaci nesměli svou půdu rozprodávat. ÚV KSČ mu požadavky ještě téhož roku splnil a ze své vlastní iniciativy ještě zpřísnil trestání rolníků. Namísto pokut se mělo přistupovat rovnou k úplné konfiskaci majetku a odnětí svobody. Mnoho rolníků skončilo také v táborech nucených prací.
Kulaky posílali do vězení i dělníci bez vzdělání
Komunistická zvůle byla tak velká, že v rámci urychlení mohly některé tresty, včetně posílání do pracovních táborů, nadělovat i tzv. trestní komise při okresních a krajských národních výborech. Prokuraturu zase ovládli dělníci bez vzdělání, které jim ale nahradil stranický jednoletý „právní“ kurs, který jim však pro zadané úkoly KSČ stačil. S odsouzenými trpěla i celá jejich rodina, která přišla o majetek a musela se vystěhovat, manželky přicházely o zaměstnání, děti mohly zapomenout na studium.
Komunistické noviny v každém čísle od začátku roku 1951 zahlcovaly čtenáře články o tom, jak vesničtí boháči škodí socializaci vesnice, rozvoji JZD a výživě pracujícího lidu.
Ani vstup do KSČ a JZD sedláky nezachránil
Např. jeden takový článek vyšel 7. dubna 1951 v NP a poukazoval na rodinu Dobešových, která hospodařila ve Stříteži u Valašského Meziříčí. Vlastnila 46 hektarů zemědělské půdy a Emil Dobeš i jeho syn Jaromír byli ve vesnici, spolu s dalšími sedláky Volkem a Jadrníčkem, považováni za hospodářské odborníky. Jelikož si Dobešovi uvědomovali, že jsou vzhledem ke svému majetku před komunisty v nebezpečí, otec Emil předal v roce statek synovi a jako výměnkář vstoupil do KSČ. Syn Jaromír zase pomáhal ve Stříteži zakládat přípravný výbor JZD a byl přijat za člena. Zdálo se, že vše je v pořádku. Až do vzpomínaného únorového zasedání ÚV KSČ, kdy Slánský s Gottwaldem zahájili hon na kulaky a jakákoliv smířlivá stanoviska vůči vesnickým boháčům musela být potírána. A tak byli i ve Stříteži odhaleni vesničtí boháči. Otce Emila vyhodili z KSČ a syna Jaromíra zase z JZD. A dodávky obilí jim zvýšili v rámci tzv. třídních dodávek ze 35 q na 75 q. Komunistické spravedlnosti bylo učiněno zadost.
Případ vesnického boháče Drechslera
Další vesnický boháč byl objeven v Kladerubech na Valašskomeziříčsku a dopisovatel Mořic Foltýn o něm na konci června 1951 napsal do NP docela obšírné pojednání. Devětašedesátiletý Arnošt Drechsler se svou manželkou vlastnili v Kladerubech mlýn, pilu, polnosti, čtyři dojnice, tři telata, slepice a dvě auta. Že bude majitel mlýna a pily bohatý je zřejmé, v roce 1951 to však byl v Československu prakticky zločin. Přesto až do Slánského volání po odhalování vesnických boháčů brali všichni v okolí Drechslera jako hodného pantátu mlynáře, který by ani kuřeti neublížil. Podobně jej vnímali dokonce i místní členové KSČ a funkcionáři MNV a záškodníka v něm rozhodně neviděli, i když si stěžoval na vysoké předepsané dodávky, nedostatek apod. Takové chování bylo ovšem u hospodářů běžné a pochopitelné. Dělnickou třídu vedenou KSČ a vyzbrojenou Slánského kladivem na kulaky se však obalamutit nepodařilo. V rámci organizované štvanice na vesnické boháče došlo i u Drechslerů na prohlídku a byly objeveny zásoby obilí, potravin, textilu i dalšího zboží včetně úspor v hotovosti ve výši 1 267 000 Kčs. „Takoví zločinci jako Drechsler chtěli spekulovat na tom, že by pracující měli hlad. Nevyspekulovali!“ rozohnil se Foltýn a obvinil Drechslerovy z poškozování plynulosti zásobování, okrádání pracujících, šmelinaření a přání si další války. „Na tomto příkladu si pracující lid znovu uvědomí, že Drechslerovi i ostatní vesničtí boháči jsou pijavice, které je nutno odstranit,“ napsal Foltýn a vyzval všechny pracující v kraji k větší aktivitě a k „mocnějšímu nástupu do boje proti těmto třídním nepřátelům, kteří brzdí naši cestu vpřed k socialismu.“
Zlidověný senát ve Valašském Meziříčí v pondělí 30. července 1951 vynesl „…za souhlasu pracujících spravedlivý rozsudek 9 let žaláře pro Arnošta Drechslera a čtyři léta pro jeho manželku.“ Oba navíc ztratili na sedm let všechna občanská práva a přirozeně i všechen majetek propadl státu. I kdyby žádný majetek a zásoby neshromažďovali, o mlýn i pilu by stejně záhy přišli. Mlýn už se stejně chystal převzít družstevní podnik. Manželé se před soudem hájili, že jejich zemědělští dělníci nechtěli pracovat za peníze, ale chtěli být vypláceni v naturáliích, např. v oněch nalezených látkách, popř. potravinách. U soudu jim to potvrdilo i několik pracovníků, jenže takové výpovědi předseda senátu nechtěl slyšet a ani nemohl akceptovat, protože rozsudek v takových případech byl už dopředu připraven orgány KSČ. Předseda jejich výpovědi znevěrohodnil, v případě látek prohlásil, že šlo jen o „laciné hadříky“ a dvě ze svědkyň obvinil, že jsou na Drechslerovi „nějakým způsobem závislé“.
Propagandistický plakát oslavující úspěchy JZD.
Atentát na funkcionáře odstartoval hon na kulaky
Urychlovačem událostí se v červenci 1951 stala událost v Babicích na Třebíčsku, kde byli zastřeleni tři komunističtí funkcionáři MNV a StB rozpoutala rudý teror. Následovaly inscenované procesy, doživotní tresty i rozsudky smrti.
Do boje s kulaky se vložilo trio ministrů – Štefan Rais (ministerstvo spravedlnosti), Ladislav Kopřiva (min. národní bezpečnosti) a Václav Nosek (min. vnitra). V červnu 1951 přišli s výnosem tří ministrů „o postupu proti sabotérům zásobování obyvatelstva masem“, který byl zaměřen zejména na vesnické boháče.
V říjnu 1951 se režim pustil do Akce Kulak (akce K). Tentokráte šlo především o to, aby justice v kulackých kauzách více využívala trestu zákazu pobytu, jenž se měl týkat celé rodiny odsouzeného. Ze svého majetku si lidé mohli vzít jen věci osobní potřeby, nejnutnější věci a potraviny na několik dní. Tyto tresty mohly udělovat i výše zmíněné trestní komise při národních výborech. Členové takto přesídlených rodin nesměli přikázané bydliště a zaměstnání opouštět. Směrnice samozřejmě odporovala i ústavě z roku 1948, kterou si komunisté sami schválili, jenže kdo by takovou „maličkost“ v diktátorském režimu rozporoval a uvalil tak na sebe podezření z podpory reakčních živlů?
Okresní národní výbory vyzývaly obce, aby nahlásily počty kulaků. Byli prohlášeni za vesnické boháče, byly jim odepřeny potravinové lístky a byli i nadále politicky persekvováni. Pokud sami vstoupili do JZD, snad aby se nějak ochránili, byli z něj vyhozeni. Komunisté se rozhodli tento selský stav zcela zlikvidovat, odebrat sedlákům majetky, nadělat z nich dělníky v lomech, dolech, hutích apod. a rodiny vystěhovat do pohraničí. Někteří byli posláni rovnou za mříže, protože brzdili rozvoj socialismu na vesnici a zakládání JZD. Např. rolník Josef Adámek z Pržna na Valašsku stanul před soudem za porušování hospodářského plánu a aktivitám směřujícím proti JZD. Za to byl odsouzen na 6 let do vězení, k pokutě 60 000 Kčs, konfiskaci veškerého majetku, ztrátě občanských práv na 10 let a vyhoštění z okresu.
Součástí boje režimu proti kulakům byl i teror jejich rodinných příslušníků. V tomto směru se vyznamenal zejména ministr zemědělství Josef Nepomucký (ministroval v letech 1951-53), původem tesař a malorolník. Pozadu nezůstával ani ministr školství, věd a umění (1948-1953) Zdeněk Nejedlý. Od léta do podzimu 1952 zahájili organizované vyhazovaní dětí sedláků ze středních a vysokých škol. Samotní sedláci byli zase vylučování z národních výborů a komunisty ovládaných organizací, jako byly např. dobrovolné hasičské sbory. Zrušen byl i Jednotný svaz českých zemědělců včetně jeho slovenského protějšku i kampeličky. Místní a okresní národní výbory sepisovaly seznamy vesnických boháčů a navyšovaly jim odvody až o 30 % vyšší.
Režim vysídlil až 4 tisíce rodin
Akce kulak polevila teprve až po smrti Stalina a Gottwalda (1953). Když se v rámci zemědělské politiky začaly objevovat pochybnosti, zda celé protikulacké tažení mělo vůbec nějaký pozitivní význam, byla Akce K v červenci 1953 odvolána. Také ÚV KSČ si začal uvědomovat, že násilí používané při zakládání JZD není to nejlepší řešení, načež byly zrušeny kulacké seznamy, zvýšené dodávky a národním výborům byly odejmuty trestní pravomoci. ÚV KSČ dokonce začátkem roku 1954 zrušil směrnici tří ministrů a vyhodnotil ji jako nesprávně provedenou a nedostatečně politicky zajištěnou.
V rámci Akce kulak režim v období od října 1951 do konce roku 1953 v Československu přesídlil okolo 3 až 4 tisíc rodin.
Zdroje:
Státní okresní archiv Vsetín
Státní okresní archiv Zlín
Kronika města Valašské Meziříčí
Naše pravda, list KSČ, ročníky 1948-1953
Vládní nařízení č. 6/1949 Sb. (vládní nařízení ze dne 25. ledna 1949 o zemědělské výrobě podle smlouvy)
Vládní nařízení č. 7/1949 Sb. (vládní nařízení ze dne 25. ledna 1949 o výkupu a dodávce zemědělských výrobků podle smlouvy)
Zákon č. 56/1952 Sb., o dodávkových povinnostech a výkupu zemědělských výrobků.
Zákon č. 69/1949 Sb. Zákon o jednotných zemědělských družstvech.
Blažek Petr, Kubálek Michal a kol.: Kolektivizace venkova v Československu 1948–1960 a středoevropské souvislosti. Praha. 2008.
Blažek Petr, Jech Karel, Kubálek Michal: Akce „K“. Vyhnání sedláků a jejich rodin z usedlostí v padesátých letech. Pulchra 2010
