Článek
Taková normální okresní basa
Věznice okresního soudu ve Valašském Meziříčí se rozkládala na místě bývalé meziříčské šatlavy nedaleko centra. Byla to dvoupatrová starší budova obklopená dvory a zahradami. Pro účely vězení se užívala od roku 1850.
Do věznice se vcházelo velkými dvoukřídlovými vraty. Za nimi se nacházel dvorek široký 4,5 metru, po levé straně stála zeď vysoká 3,3 metru a vpravo samotná dvoupatrová budova věznice dlouhá přibližně 25 metrů. Věznice měla 6 čtyřlůžkových cel, takže její minimální kapacitu byla 24 vězňů, při nouzovém obsazení pojala maximálně 32 osob. Za rok se v ní vystřídalo v průměru okolo 350 muklů, kteří si kroutili tresty od několika dní po max. 6 měsíců. Ve věznici byla i knihovna (v r. 1937 měla 33 svazků) a prádelna. Bachař byl pouze jeden a bydlel v budově věznice s celou svou rodinou.
Meziříčská basa v roce 1942.
Útěky z meziříčského vězení. Spira a Libich utekli připoutaní k sobě
Utíká-li z kriminálu vězeň odsouzený k doživotí, není se čemu divit. Nemá co ztratit, může jen získat. Proč ale utíkat z basy, když to má člověk „za pár“, skrývat se a stát se hledanou osobou? A přesto muklové z meziříčské basy prchali a nejednalo se o nic výjimečného. V drtivé většině byli stejně dříve nebo později dopadeni a čekal je disciplinární trest v podobě prodloužení trestu s postními dny apod. Z archivní korespondence mezi úřady a věznicemi víme, že k útěkům docházelo díky „nedbalému výkonu dozoru.“ Jinými slovy – v drtivé většině případů za útěky mohli sami dozorci, popř. členové jejich rodin.
Prchalo se různými způsoby. Jistý nejmenovaný vězeň např. proboural vězeňskou zeď a zmizel, přičemž vykutaným otvorem se kvůli liknavosti dozorce, který díru nenechal hned zazdít, vypařil záhy i patnáctiletý Josef Jurečka.
Kvůli krádežím byli 16. listopadu 1918 večer dodáni do meziříčské věznice zloději Antonín Spira a Eduard Libich z Krhové. Strážníci je zatkli v Krhové, kde je ihned i prohledali. Spira měl u sebe revolver a Libich dlouhý kapesní nůž a tři paklíče. Oba zločinci se však v base dlouho nezdrželi, jelikož následujícího rána utekli. Dozorce Jan Böhna je měl ráno předvést před soudce a po výslechu odvést zpět do trestnice. Připoutal je sice k sobě řetízkem, jenže jen co vyšli ze soudní budovy na čerstvý vzduch, dali se arestovaní na útěk. „Ačkoliv oba řetízky svázaní, šel jsem jim v patách, ale oni při vyjítí ze soudní budovy skoky dali se na útěk a já je pronásledoval ale nedohonil,“ uvedl do protokolu Böhna, který byl méně zdatný běžec, jelikož mu bylo 69 let.
Svědkem útěku byla řada lidí, např. lesní rada Josef Bernard. „Viděl jsem proti sobě utíkati dva lidi, kteří běželi těsně u sebe, jak by se drželi za ruce. Za muži těmi běželi studenti a o něco dále soudní sluha Böhna a křičeli: Chyťte je, jsou to zloději!“ vypověděl rada. Do pronásledování se dali i dva četníci, které zalarmoval křik. Oba trestanci jim však uprchli. „V trestnici se chovali řádně, jeden stále plakal a nebyli mně podezřelí. Byli každý v jiné cele,“ uvedl později dozorce Böhna.
Libich byl následujícího roku polapen a v dubnu se už pro krádeže nacházel ve vazbě krajského soudu v Novém Jičíně. Okresní soud ve VM požádal krajský soud v NJ, aby kvůli útěku napařil Libichovi k novému trestu ještě trest disciplinární, a to v podobě dvou nocí na tvrdém lůžku (bez matrace) a jednoho dne v temné cele (temnici).
V roce 1919 pláchly Böhnovi dvě slečny. V noci z 1. na 2. července se z meziříčské basy vypařila osmnáctiletá služka Leopoldina Vykydalová z Břeclavi a Štěpánka Jurčová (17) z Vidče, bydlící v Poličné. K útěku došlo údajně následkem špatně uzamčených dveří na dvůr. Mohla za to Böhnova dcera, pětatřicetiletá vdova Adéla Kubínová, která šla večer po osmé hodině na dvorek dát prasatům, která Böhnovi ve věznici chovali, a nezamkla. Tudy obě vězenkyně unikly a překonaly jen prkenný plot do vedlejší zahrady a odtud již přes další chatrný plůtek na ulici.
Vězeň využil k útěku kýbl s exkrementy
V únoru 1922 opustil předčasně, a hlavně nečekaně, trestnici Karel Kanský. Byl to prý zkušený útěkář, který dokázal prchnout už z pěti věznic. To ovšem vedení meziříčské trestnice nevědělo. K útěku došlo ráno 9. února při tzv. kýblování, což byla každodenní práce arestovaných spočívající ve vynášení kýblů s výkaly na hnojiště ve vězeňské zahradě. Nový dozorce Augustin Pricl uvedl, že utečenec se ven dostal vraty, ale netušil jak. Strážný si nebyl jist, zda je Kanský otevřel násilím, či je on sám jen zapomněl zamknout, což se občas stávalo. Kýblování probíhalo asi takto: každé ráno otevřel dozorce cely a vyzval jejich obyvatele, aby vystrčili kbelíky před svou celu a vybraní vězni je vynášeli ven. Pricl na ně čekal v budově, až se vrátí. Z výpovědi vyplynulo, že Kanský nebyl oprávněn vynášen kýbl ven, ale vytrhl jej pověřenému vězni Nedbalcovi, čehož si Pricl nevšimnul. Když pak ostatní trestanci přišli nahoru, řekli, že Kanský nechal kýbl kýblem a „odešel“. Když jej pak znovu dopadli, potvrdil, že vrata byla otevřena, a tak toho využil.
Občas vězenkyně ukradly klíče a odemkly si bránu
Jelikož dozorci a jejich manželky občas využívali vězenkyně k výpomoci v domácnosti, poskytovali jim tak další příležitosti k útěkům. Stalo se tak např. v červenci 1922. Jelikož měl Pricl nemocnou ženu, přizval si ráno 3. července 1922 do svého bytu vězenkyni Ludmilu Kyselou, aby uvařila snídani, a sám mezitím na chvíli kuchyň opustil. Toho Kyselá využila, vzala ze zdi náhradní klíče od vězeňské brány a než se Pricl vrátil, byla pryč. Dozorce už ale našel jen otevřená vrata s klíčem trčícím ze zámku.
Situace se opakovala v prosinci 1925. Dne 28. 11. mu ráno uprchla z věznice trestankyně Marie Bambušková. Odpykávala si dva měsíce a měla být po třech dnech propuštěna. Jenže ne na svobodu, ale měla být dodána do robotárny, což jí nevyhovovalo. Vyšetřováním se ukázalo, že manželka Emilie Priclová si Bambuškovou občas „půjčovala“ z cely k výpomoci při těžších domácích pracích. A skutečně, paninka potřebovala helfnout s prádlem, a tak Bambuškovou v šest ráno pustila. Vězenkyně nejprve zatopila v kuchyni a pak řekla, že si odskočí do cely pro nějaké oblečení, protože jí byla zima. Místo toho si Bambušková vzala klíče Priclové a uprchla.
Pojišťovák s mezinárodním lupičem probourali zeď
Další vězni „vzali roha“ začátkem prosince 1924. Jednalo se o Ferdinanda Krátkého a Josefa Vojkovského. Krátký se jako agent pojišťovny dopustil řady podvodů, a byl proto umístěn do meziříčského lapáku. Tam se seznámil s mezinárodním lupičem Josefem Vojkovským, který hodlal z basy uprchnout a pojišťováka vzal s sebou. Vylámali kamna, probourali zeď a prchli do Hranic, kde na trhu nakradli spoustu zboží. To následně rozprodali a pak se jejich cesty rozešly. Krátký byl zatčen v Přerově už 12. prosince a prozradil, že Vojkovský se zdržuje v jednom bytě v Ostravě, kde rovněž schovával kradené věci. Oba výtečníky si pak už ponechali v tamní vazbě.
Muklové utekli během kýblování
Také v dalším útěku sehrál roli fekální kyblík. Dne 25. srpna 1925 přivedl večer do vězení četník Jaroslava Malého. Jelikož Pricl nebyl přítomen, převzala vězně Priclova žena a umístila jej do cely v přízemí, kde už seděl jistý Kusák. Poté odešla do svého bytu. Malý začal okolo osmé zvonit (v celách byly zvonky), že se mu chce na stranu a potřebuje podat kyblík. Podle manželky v cele kbelík chyběl, protože zůstal na dvoře a ona jej zapomněla vrátit zpět. „Nesla jsem do cely kýbl a jakmile jsem otevřela, stál člověk ten již ve dveřích, podíval se na mně hrozně a již do mě vrazil, takže jsem se převrátila a z rukou mě vypadl kýbl i také elektrická lampička. Křičela jsem o pomoc a služka přiběhla z kuchyně, chtěla člověka chytit, ten však také do ní strčil, takže se vyvrátila na schody a sám utekl,“ vypověděla Priclová. Malý utekl otevřenými dveřmi na dvůr a odtud přes zeď do sousedovy zahrady a na ulici. V její výpovědi je jedna zajímavá věta: „Jest pravda, že mně můj muž zakazuje choditi k vězňům, avšak jsem celý den sama doma a není proto vyhnutí pro mně a musím k nim jíti.“
Ráno o půl deváté 20. září 1928 práskl do bot Bohuslav Řihák stíhaný pro zločin krádeže. Prchnout z vyšetřovací vazby se mu podařilo v průběhu již známého ranního kýblování. Přebýval v I. patře v cele číslo 4 spolu se dvěma dalšími vězni. Paulík otevřel cely a muži začali vynášet kýble a nosit z chodby v přízemí do cel vodu. Zatímco dozorce sypal do vyprázdněných kbelíků desinfekční prášek, vydal se na základě příkazu se džbánem pro vodu i Řihák. A jelikož byly dveře na dvůr otevřené, využil situace. Na dvorku se dostal k vratům a po okapové rouře je překonal. Nadřízení přitom nového dozorce Paulíka upozorňovali, aby si dal na Řiháka pozor, protože je nebezpečný a má sklony k útěkům.
V říjnu 1929 došlo opět k výměně dozorce a na místo Paulíkových přišli Bulíčkovi. Nástup 1. října se moc nepovedl, jelikož ještě téhož dne pláchla vězenkyně Aloisie Syrá, a to v okamžiku, kdy Bulíčkova žena právě přebírala nového vězně a její pozornost byla rozptýlena.
Asi za půl hodiny byla polapena a dopravena zpět. Záhada, jak se dostala přes uzamčená vrata věznice, se záhy vysvětlila. U Syré byl nalezen klíč od vrat. Tentokrát jej nezcizila, ale dostala jej od předchozího dozorce Paulíka, který musel své zaměstnání nedobrovolně opustit. Paulíkovi se tak chtěli pomstít a hned ze začátku pošramotit pověst nově příchozího dozorce. Syrá totiž vypověděla, že právě odcházející Paulík ji i se svou ženou přemlouvali, aby utekla, a dali jí svůj ještě nepředaný klíč od vrat. K tomu ji přidali ještě rum smíchaný s lihem na pálení, aby měla k úniku kuráž.
Kuropata a spol. si z věznice udělali základnu
V meziříčském kriminálu skončil v roce 1932 i teprve dvacetiletý, nicméně policii již dobře známý, zámečník Eduard Kuropata z Valašského Meziříčí-Krásna. V kobce s ním seděli ještě Josef Květoň (19), Bohumil Mucha (20) a Vladimír Včelný (22), všichni tři dělníci z Poličné, a Jindřich Šimáček (19) z Moravské Ostravy. Dlouhou chvíli si hoši údajně krátili výrobou paklíčů, a to až do doby, kdy se nejšikovnějšímu Kuropatovi podařilo vybrousit vhodný nástroj sedící do zámku jejich kobky. Za použití šperháku se partička dostala na vězeňskou chodbu, odtud na půdu, kde probourala střechu. Z ní se trestanci dostali po lešení, které zrovna obepínalo věznici, jelikož se zrovna omítala, až na zem.
Normálně by se jednalo o docela rafinovaný únik, jenže věc byla podstatně složitější a docela směle můžeme prohlásit, že v dějinách kriminalistiky byl Kuropata neskutečný exot a jeho neuvěřitelný vězeňský příběh je naprosto jedinečný. Poté, co se totiž hoši dostali na svobodu, nelenili a rovnou vykradli obchod s potravinami. Poté se s ukradeným proviantem vrátili stejnou cestou ráno do své cely. Loupežné výpravy tak podnikali pravidelně a vyloupili řadu obchodů, např. Macháčkův obchod v Poličné, odkud odnesli potraviny za 1 300 korun (!). Nosili si hlavně poživatiny, které společně konzumovali.
Pro policii to však byla záhada. V dubnu 1932 četníci marně pátrali po pachatelích série krádeží na Valašskomeziříčsku. Loupeže byly provedeny jistým způsobem, který by ukazoval na zručného Kuropatu a spol., jenže ti byli v té době za mřížemi. Pátrání bylo marné.
K posunu ve vyšetřování došlo až poté, co byl Kuropata s kumpány z vězení propuštěn, jelikož ihned vykradl budku na tenisových hřištích ve Valašském Meziříčí, spolu s Květoněm a Včelným.
O pikantní záležitosti informoval v červenci 1932 Moravskoslezský deník, který, když se celá aféra provalila, napsal, že v kobce to vypadalo jako v nějakém obchodě s delikatesami. „Byly zde sardinky, mandle, uzené jazýčky, slanina, uzené maso, oplatky, chléb, šampaňské, pivo, likéry, cigarety atd. Zkrátka vše, co k zpříjemnění vězení je třeba. Když to prasklo, zůstal v cele ještě celý pytel poživatin, a samo sebou, že celé kuchyňské zařízení.“
Kuropata a spol. se nakonec ocitli před krajským soudem v Novém Jičíně. Jelikož se přiznali, tříčlenný senát přihlédl k této polehčující okolnosti a „vzal to hodně pod sazbu“. Kuropata dostal 8 měsíců, Včelný 6, Květoň se Šimáčkem 3 a Mucha 2 měsíce těžkého žaláře. A tentokrát už bez nočních vycházek a delikates.
Útěk Rudolfa Rady a Marie Mozgové
V neděli ráno 4. září 1932 se Bulíček nemohl dopočítat svých svěřenců. Když ráno v 7.15 hodin vypustil vězně na ranní procházku, bylo jich sedm a on sám je na dvoře dozoroval. V 8.15 jich ale bylo už jen šest. Opakovaným přepočítáním zjistil, že vyšetřovanec Rudolf Rada, umístěný do vazby pro krádež, je definitivně pryč. Rada využil moment Bulíčkovy nepozornosti a při korzování po dvoře zahnul za roh budovy, kde se nacházel hnojník. Tam se v rohu po okapové rouře vyšplhal na úroveň vrcholu zdi, skočil do sousedovy zahrady a prchnul. Podle bachaře to muselo trvat méně než dvě minuty. Vězni patrně o Radově záměru věděli a snažili se dozorce rozptýlit. Podle jeho výpovědi k němu přistoupil cikán Jan Adam a stěžoval si mu, že je ve vazbě držen neoprávněně. Uprchlík byl ještě téhož dne zadržen v Novém Jičíně a umístěn v tamní věznici.
Bulíčkovi hrozilo kárné řízení pro „nedbalé konání svých služebních povinností“, ale nakonec od něj bylo upuštěno. Na žádost Meziříčí měl být Rada v Novém Jičíně potrestán disciplinárním trestem 48 hodin s jedním tvrdým ložem.
Netrvalo dlouho a Bulíček měl na krku další malér. 14. listopadu 1932 mu utekla z basy osmačtyřicetiletá Marie Mozgová nacházející se ve vazbě z důvodu krádeže a urážky stráže. Při této mimořádné události sehrála roli studnice před vězeňskou branou, ke které chodili vězni pro vodu. Jelikož muži často odmítali tam chodit, protože to bylo už téměř na ulici a mohl je spatřit někdo známý, využíval k tomu dozorce ženy, pokud se v trestnici nějaké zrovna nacházely. Večer 14. listopadu se Bulíček vydal pro vodu a vzal s sebou osádku cely č. 1, tedy devatenáctiletou cikánku Helenou Schnebergovou (19 let), chromou služebnou Marií Grufíkovou (25) a Žofií Jelínkovou (24), manželku falešného meziříčského architekta. Mozgová je měla následovat. Celu i vrata věznice nechal Bulíček po celou dobu otevřené. Mozgová vyšla s kýblem před bránu a všimla si pootevřených vrátek do sousedova dvorku, která se nacházela mezi bránou a pumpou. Využila příležitosti a ve tmě a ukryla se za ně a když ji Bulíček se Schnebergovou a Jelínkovou přešel, utekla. Bulíček měl štěstí, že se na základě informací od spoluvězenkyň dozvěděl, kam směřuje a osobně ji na meziříčském nádraží odchytil. Vyfasovala disciplinární trest tvrdého lože na 24 hodin a dva půsty.
Jestliže předchozí pochybení Bulíčkovi ještě prošlo, při dalším mu už bylo navrženo kárné potrestání. Z jeho království se mu totiž vypařila další ženská. Šlo o negramotnou Hermínu Chadrabovou podezřelou z krádeže. Do věznice ji přivedli četníci v pondělí 12. června 1933. Druhého dne se četníci vrátili, aby jí sejmuli otisky prstů. Zákrok prováděli v kuchyni dozorce a hbitá zlodějka dokázala za jejich přítomnosti ukrást ze skobičky ve zdi náhradní klíček od hlavní vězeňské brány. Po několika dnech požádala Hermína dozorce, aby jí přidělil nějakou práci, protože se nudí a číst neumí. Bulíček ji vzal do kuchyně a nechal ji žehlit své prádlo. Pak odešel na chvíli do vedlejšího pokoje a když se vrátil, byla Hermína pryč. Prohledal celou věznici, ale vězenkyni nenašel. I brána byla zamčená. To proto, že Hermína ji za sebou zamkla.
Emanuel Stavárek si po nocích chodil z vězení na pivo
Další průšvih Bulíčka přišel v únoru 1936, kdy dobře nezajistil petlici u okénka cely číslo 6 v I. poschodí. Dále dopustil, aby si vězni na této kobce někdy ponechali lžičku z vězeňského příboru, a neohlásil přednostovi soudu jisté informace, které mu prozradil jeden z vězňů cely 6.
Za vše mohl Emanuel Stavárek. Tento muž prodléval v cele č. 6 od 30. ledna do 13. února 1936 spolu se Svatoplukem Pernickým, Bohuslavem Zavičákem, Emanuelem Matuškem a Richardem Čejkovičem. Stavárek si z vězeňské plechové lžičky zhotovil šroubovák a tímto nástrojem nadzvihl háček přidržující okénko. Otvorem prostrčil ruku a zvenčí odšrouboval šrouby přidržující plech, do jehož otvoru zapadala závora. Pak už jen prý stačilo zatlačit na dveře a byl venku na chodbě. Je zajímavé, že Stavárek nechtěl uprchnout, na druhou stranu se ale nehodlal spokojit pouze s procházkou po chodbě. Spolu s Matuškem se blíže nespecifikovaným způsobem dostali až ven a zašli si do města, patrně do hospody anebo za lehkými ženami, což tehdy bývalo na stejném místě. Později přiznal, že to bylo v noci 2. února. Pak se stejnou cestou z výletu do lochu k ránu vrátili a rozviklané šroubky ve dveřích umístili na své místo. Z vycházky si s sebou přinesli i nějaké věci. Tento věru husarský kousek si Stavárek zopakoval (přinejmenším) ještě 9. února.
Alois Bulíček mezitím spal jako zabitý a neměl vůbec ponětí, že se mu jeho svěřenci nalévají někde v krčmě. Bachař nakonec přiznal, že jej trestanec Čejkovič na uvolněné šrouby upozorňoval a pak mu vyklopil i Stavárkovy exkurze na svobodu. Není známo, jak vše prasklo a jestli se Bulíček sám přiznal (byla to jeho povinnost), anebo se to nadřízení dozvěděli od někoho jiného. Každopádně Stavárek putoval do jičínské věznice, kde jej čekal těžký žalář. K tomu dostal za své výlety ještě disciplinární trest čtrnácti dnů samovazby (což bylo oproti jiným únikům dost), zřejmě za zostuzení českého vězeňství. Z protokolu o potrestání Bulíčka také víme, že byl za svou vězeňskou kariéru šestkrát potrestán za služební nepořádky a dvakrát pro služební přečin.
V jiných věznicích to zřejmě bylo podobné
Podle výše uvedeného by se mohlo zdát, že v meziříčské věznici byl těžký chaos a vězňové si dělali, co se jim zlíbí. Nebereme-li v úvahu eskapády Eduarda Kuropaty a Emanuela Stavárka, které skutečně ční nad běžnou vězeňskou praxi (nejen) okresních věznic 20. a 30. let minulého století, nevybočovala podle všeho ta meziříčská z normálu. Alespoň podle článku z Lubiny z května 1926 nazvaného „Fešácký kriminál“. Pojednává o nápravném zařízení v sousedním Vsetíně, odkud prý každou chvíli uteče delikvent, kterého „četníci pracně v horách chytají“. Vězňové se také často probourávali ven či do vedlejších cel skrze zdi. Naprosto běžné bylo údajně domlouvání se trestanců okny v prvním patře s komplici venku. Týdeník vyjádřil znepokojení nad poměry ve vsetínském kriminálu v souvislosti s čerstvým útěkem mukla podezřelého z vraždy lesního adjunkta B. Vaňka v Jasénce.„Upozorňujeme na tento pořádek příslušné úřady a očekáváme nápravy, neboť o poměrech ve vsetínské věsnici vykládají se v městě historky, které ani napsati se nehodí nebo nesmějí.“
Zdroje:
Státní okresní archiv ve Vsetíně
Vězeňská kniha věznice okresního soudu ve Valašském Meziříčí
Týdeník Noviny z pod Radhoště. Ročníky 1922-1936
Týdeník Lubina. Ročníky 1922-1936
Moravskoslezský deník, červenec 1932
