Článek
Mystický příběh tohoto válečného génia se začíná odvíjet už v jeho útlém dětství (narodil se 21. července 356 př.n.l.). Podle Plutarchova líčení prý jako malý chlapec dokázal v aréně, pod tribunami obsazenými jeho královským otcem a řeckou honorací, chytrou lstí porobit a zkrotit divokého, uhlově černého hřebce poté, co si s ním nevěděli rady ani nejlepší jezdci makedonských pluků.
Výjimečné dítě na mimořádném koni
Malý Alexander si všiml, že vydrážděné zvíře, strachem a marným bojem zpěněné, se leká stínu, dopadajícího po směru žhnoucích slunečních paprsků vedle něj. Chytře k němu tedy přistoupil z druhé strany. Kůň se nato podle legendy zklidnil, Alexandrovi se podvolil a přijal ho dokonce na svůj hřbet.
Hrdý král Filip II. ke svému synovi po této události pravil: „Běž, můj synu, a najdi sobě vlastní království, které tě bude hodno. Makedonie je pro tebe příliš malá.“
Dvě výjimečné, sobě patrně souzené bytosti se tak v osudové chvíli setkaly. Malý Alexander si svým činem vraníka vysloužil a ten se stal jeho životním koněm. Oba se pak stali legendami. Alexander zřejmě nejlepším vojevůdcem, co lidstvo pamatuje, jeho hřebec - pojmenovaný nyní jako Bukephalos - pod ním nejslavnějším koněm starověku.
Alexander Makedonský na Bukephalovi.
Alexander byl vychováván k boji a moci. Velení v bitvě mu jeho otec, král Filip II., vůbec poprvé svěřil v bitvě u Chaironeie. Alexander tak stanul včele početných pluků jezdců na koních. Bylo mu pouhých čtrnáct let.
O šest let později, v roce 336 př.n.l., nastoupil jako dvacetiletý na trůn po svém otci. Brzy jej však vyměnil za pružný hřbet svého vraného Bukephala. Roku 330 před naším letopočtem z něj zavelel na výboj, rozpínat říši, dobývat svět.
Dobývat svět
Na démonicky černém hřebci se včele řeckého vojska nadnášel bojechtivý král s chlapecky čistou, nevinnou tváří. Desetitisícová armáda se dala do pohybu, nejprve Thrácií k Dunaji, pak do Ilyrie a dál na východ.
Alexander úspěšně dobýval jedno významné středomořské území za druhým. Uhranut svými vítězstvími, rozjel se do vzdálené pouštní oázy, do věštírny boha Amona Ra, aby se ujistil o svém nadpozemském původu.
Božský zrod přitom prý neměl být souzen pouze jemu, nýbrž i jeho koni. Bukephalovi. O toho mezitím pečovali zkušení štolbové, hojivými mastmi mu ošetřovali v bojích utržená zranění, snášeli nejlepší krmení a vodu z vybraných studní.
Temperamentem, odvahou, věrností a svými výkony byl Bukephalos jedinečným koněm.
Alexander pak obrátil přízračného hřebce a s ním i celé vojsko do dálek, za nimiž se rozprostírala perská velkoříše a ještě dál bájná Indie. Perský král Dareios Alexanderův záměr tušil, zprávy od vojenských zvědů ho v tom jen utvrzovaly. Byl pánem nad vodami, vládl mořím a jeho hlavní úderná síla spočívala v loďstvu. V zálivech proto nachystal formace válečných plavidel a po dlouhém pruhu pevniny nechal rozestavit pobřežní hlídky.
Alexander dobře věděl, že nejprve musí zničit soupeřovu lodní převahu. Postupoval proto při pobřeží a drancoval jeden přístav za druhým. Nakonec od perského království námořní složky úplně odřezal. Teprve poté stočil své šiky do vnitrozemí, aby mocnou perskou říši krále Dareia vyvrátil.
Sňatek Evropy s Asií
Po sérii krutých řeží pronikl jeden makedonský oddíl do nepřátelských řad a otevřel tak cestu. Vyděšení perští bojovníci se ve strachu dali na útěk. V prázdné krajině našli Alexanderovi vojáci opuštěný vůz stranou od cesty, kola zabořená, vpředu trčeli dva mezci, bezmocně zamotaní do postrojů. Na dně káry ležel zkrvavený král Dareios, probodaný vlastními vojáky.
Slavná Persie padla.
Na oslavu vítězství uspořádal Alexander opulentní „sňatek Evropy s Asií“, na všech dobytých územích zakládal města. Sedmnáct z nich pojmenoval Alexandriemi. Ta největší a světově nejproslulejší leží při samotném ústí Nilu v Egyptě, omývají ji vody Středozemního moře.
Stala se střediskem vzdělanosti a proslulým zakončením obchodní tepny starověku - hedvábné stezky - spojnice Asie s Afrikou a Evropou, táhnoucí se až od čínského pobřeží Tichého oceánu.
Bukephalova i Alexandrova smrt
Se svým Bukephalem pronikl Alexander Veliký až do Indie. V nejvýchodnějším cípu vybudované říše se příběh jejich, od dětství se táhnoucího přátelství uzavřel.
Bukephalos, posetý jizvami z četných bitev, ve kterých svému pánovi nejednou zachránil život, tu klesá pod smrtící ranou nepřátelského kopí. Truchlící Alexander nad svým věrným koněm pronáší památnou větu: „S Bukephalem mohli soutěžit jen Bohové…“
Životní příběh Bukephala se uzavřel v daleké Indii, kde na následek zranění uhynul.
Na jeho počest tu zakládá město Bukephalia. Zanedlouho jej však opouští a obrací se na západ. Na zpáteční cestě ho v Babylonu stihne horečnaté onemocnění (malárie, tyfus nebo západonilská horečka, podle některých teorií byl Alexander otráven jedem přimíchaným do vína), jemuž fenomenální vojevůdce, Alexander Makedonský, krátce po smrti svého koně a měsíc před svými třiatřicátými narozeninami podléhá.
Do Alexandrie obřadně táhne rakev s jeho mrtvým tělem celé šedesátispřeží.
Alexander díky své výjimečné taktice a rychlé jízdě dokázal to, co se před ním doposud nikomu jinému nepodařilo - porážet i mnohem početnější vojska. Byl jedinečným stratégem, podporovaným svými skvělými veliteli, uměl obratně manévrovat v terénu, k útoku využívat slabých momentů soupeře, s koňmi dokázal bleskově napadat protivníkovy formace ze všech stran.
Památník Alexandra Velikého a Bukephala ve Skopje, hlavním městě Makedonie.
Po smrti Alexandera se jím budovaná světová říše začala rozpadat. Legenda odešla, její sen se rozplynul.
Zdroj: Z. Mahler: Slavní koně
