Napoleonovi bílí hřebci. Císař vystřídal na dvě stě bílých koní

Předsevzal si proto, že vstříc své slávě pojede výlučně na bílých hřebcích a do každé bitvy potáhne na novém. A že každý jeho bělouš dostane jméno připomínající čerstvé vítězství. V té době patrně netušil, že má-li uskutečnit svůj sen o světovládě, bude na to potřebovat na dvě stě bílých koní.

Mladý Napoleon začal svoji vojenskou kariéru ne zrovna úctyhodně, byl poněkud skryt za hlavněmi těžkých děl. Malého a přehlíženého vojáčka totiž důstojníci nejprve zařadili k dělostřelectvu. V té době ještě nikdo netušil, jak pevná vůle, odhodlání a ctižádost se v té postavičce navlečené do barevné uniformy skrývají.

Při své první bitvě dal Napoleon vytáhnout svá děla do městských ulic a odpor jimi neváhal rozstřílet. Tak důrazně o sobě dal vědět.

Strmá kariéra však začala díky jeho inteligenci, talentu, píli a nesmírné ctižádostivosti rychle nabírat na obrátkách.

A když později získal vládu nad celou Francií a při slavnostní ceremonii v katedrále Notre Dame se jako pětatřicetiletý sám korunoval na císaře (pominul při tom papeže Pia VII., který ho přijel korunovat), začal rozvíjet plány, jak ovládnout celou Evropu.

Napoleonova pozornost koním

Napoleon Bonaparte si za dlouhých nočních studií ujasnil, jaké klíčové závěry vyplývají z knih o válečných dějinách. Stejně jako jiní i on pochopil, že „nejlepší válečné stroje“ jsou koně.

Ministerstvu vnitra proto udělil příkaz po celé Francii zakládat elitní a precizně organizované hřebčíny, jejichž úkolem bylo produkovat nekonečná stáda vojensky využitelných koní pro takřka bezedné potřeby armády. Napoleon také nařídil, aby se hřebčínům dostalo přímé státní péče, a to pod dohledem zkušených vojenských odborníků.

Od přírody plaší koně v těchto hřebčínech procházeli tvrdým výcvikem - navykali si na bitevní vřavu, na detonaci děl a granátů, na pobyt v členitém terénu, pohyb v sevřeném útvaru i sólové akci.

Jako jedinou taktickou operaci měli zvládat útok, do kterého se učili postupně přecházet z klusu, pak ze cvalu a teprve posledních dvě stě metrů letět tryskem. K nepříteli totiž nesměli dorazit unaveni, lavina jejich těl do něj měla narazit co největší silou. Po prvním úderu se zakrátko valila vlna druhá, další záloha pak decimovala prchající protivníky.

Napoleon usiloval o vytvoření nepřehledných zástupů jezdectva. Vysílal do bojů masy lidských a koňských těl kolosálních rozměrů. Každá eskadrona měla 200 koní - deset eskadron tvořilo pluk, tedy 2.000 koní. Každý pluk byl přitom odlišen, měl koně jedné určité barvy.

Ve výkazech o bitvách se pak zaznamenávaly tři klíčové údaje: o počtech padlých a raněných vojáků a o zabitých koních. Neobráželo to ovšem úctu ke zvířatům, nýbrž pouhý účelový vztah. Koně byli bráni jako „kanonenfutter“.

Krvavá cesta na bílých koních

Tak táhl Napoleon Bonaparte na hřbetě svých běloušů Evropou i Středním východem – hřebec Pyramid ho nesl k Jaffě, další hřebec Jaffa k Jeně, následující Jena pak ke Slavkovu. Co vítězství, to jiný bílý kůň.

Obávaný imperátor pak dospěl k rozhodnutí dobýt a opanovat velkou Rus. Shromáždil na to šest set tisíc vojáků a víc jak jedno sto tisíc koní. Pro své kyrysníky zajistil zvlášť výkonné koně brabantské, které současně zapřáhl i před děla.

Lehká jízda, která vynikala rychlostí a všudypřítomností, byla vybavena karabinami, píkami a sečnými šavlemi. Napoleon ji určil k strážní a průzkumné službě, stejně tak jako ke zvláštnímu úkolu na Rusi - pronásledování kozáků.

Francouzští velitelé si na Rus nesli cenné zkušenosti z bojů proti skvělým nomádským jezdcům – mamelukům. Napoleon se navíc mohl spolehnout na vysokou organizovanost a spolehlivost svých dragounů. Platilo při tom rčení, že „dva mameluci jsou rozhodně lepší než tři Francouzi, stovka Francouzů se však vyrovná stu mameluků a tisíc Francouzů vždycky porazí patnáct set mameluků“.

Napoleonova vojska tak vyrazila na východ a netušíc, vjela do pasti nekonečných stepí Ruska. Bonaparte se střídavě vezl v sedle běloušů Wagrama a Austerlitze, oslavně pojmenovaných po jeho velkých vítězstvích. Francouzští vojáci táhli širokými pláněmi do hloubi krajiny rovné jako stůl. Na nepřítele však stále nenaráželi, ruská vojska byla v nedohlednu.

Krutá Rus

Přesněji - v dohledu byla, ale držela se zpátky. Na obzoru. Vytrvale při tom ustupovala a francouzská vojska vtahovala stále hlouběji do vnitrozemí.

Napoleon byl navyklý zásobovat své armády ze zdrojů přepadené země. Zde však vojáci naráželi na liduprázdné vesnice, bez zvířat a krajíce chleba. Než se obyvatelé vytratili, stačili vše zakopat nebo odvézt. Napoleonovy vojáky tak čekala pustá, často i spálená krajina.

O sporadický, o to však bolestivější projev života se postarali jízdní kozáci. V noci, v malých skupinách přepadávali francouzská ležení, pobíjeli vojáky, kradli jejich koně a zase mizeli pohlceni černou tmou.

Než Napoleon dosáhl Moskvy, pomřelo mu na sto padesát tisíc mužů. Pevně však věřil, že si jeho armáda veškeré útrapy vynahradí dobytím tohoto města. Ani zde se však bitva nekonala. Brány města byly otevřeny a sotva Francouzi vjeli za hradby, metropole vzplanula. Rusové ji těsně před svým únikem zapálili.

Napoleon se pokoušel vyprovokovat svého protivníka, maršála Kutuzova, aby konečně vstoupil do střetnutí. Kutuzov však stále vyčkával. Na jeho straně byl kromě nekonečného hladového prostoru ještě další mocný spojenec. „Generál čas“. Blížila se totiž pověstná ruská zima.

Mráz sevřel zemi, krajina ztichla, obloha se potáhla šedivými mračny a na zem se začaly bez konce sypat velké a těžké sněhové vločky. Všude ležely vysoké závěje.

Zaskočení Francouzi, navíc už zesláblí nemocemi, trápení hladem a hrůzou z nočních kozáckých nájezdů, teď mrzli po stovkách. Hlad je zakrátko vrhl proti koním. Začali svoji vlastní záchranu pojídat. Elitní zvířata, pocházející z vybraných francouzských hřebčínů, se stala jejich spásnou potravou na ústupu.

Neslavné návraty

Jedné noci se Napoleon Bonaparte nepozorovaně vytratil. Opustil mužstvo a prchal na jednom ze svých běloušů. Nakonec z vyčerpaného hřebce sesedl a dál ujížděl na saních.

Jeho slavná armáda se rozpadla, už jen malé jednotky se po nezměrných útrapách dovlekly zpět k hranicím. Vojáků byla necelá tisícovka, koně zahynuli do jediného.

Ještě nadvakrát vydupal Napoleon z francouzské země brance, veterány i koně a nahnal je do války. Spojily se však proti nim už všechny evropské mocnosti a v „bitvě národů“ u Lipska je porazili.

Vítězové deportovali Bonaparta na ostrov Elbu, po jedenácti měsících však uprchl a s hloučkem věrných se vydal krkolomnou stezkou přes hřebeny jižních Alp.

Znovu na Paříž.

Ještě na sto dní se zmocnil trůnu. Evropská a britská vojska mu však roku 1815 v bitvě u Waterloo připravila definitivní porážku. Napoleon byl zajat a s ním i jeho poslední bělouš Marengo, z jehož sedla u Waterloo velel francouzským vojskům.

Poté byl coby válečný a zvlášť nebezpečný zajatec deportován fregatou Bellerofonta do hloubi Atlantského oceánu, na osamělý tropický ostrov sv. Heleny. Tam v roce 1821 Napoleon Bonaparte ve věku padesát dva let zemřel.

Bitva u Waterloo vstoupila do dějin jako poslední jezdecká bitva v historii. K věčnému spánku ještě uložila přes třicet tisíc anglických i francouzských jezdců.

Bílého Marenga po ní čekalo neslavné putování po dražbách a když uhynul, odkoupilo jeho kostru na věčnou památku londýnské Válečné muzeum.

Regenerace válkami zdevastovaných chovů koní

Evropské chovy koní byly po napoleonských válkách silně zdecimované.

Panovníci jednotlivých zemí společně s nejlepšími odborníky - chovateli, zvěrolékaři, důstojníky kavalerie, cvičiteli a dalšími - věnovali velké úsilí, aby stavy těchto pro armádu, zemědělství a dopravu důležitých zvířat co nejrychleji doplnili a koně samotné zušlechtili.

Zvýšená pozornost panovníků a chovatelů při tom byla věnována jak válkami poškozené Francii, tak i ostatním zemím, zejména středu Evropy.

Vojenské koně totiž čekalo 19. století. Bitevně stejně tak nemilosrdné, jako byly předchozí napoleonské války …

Zdroj:

Z. Mahler : Pocta koním