Článek
Opatrně našlapovat a naslouchat, vnímat kouzlo a klid lesů, nenapodobitelnou harmonii všeho a přijímat, co štědře nabízejí. Letokruhy statných kmenů v sobě, jeden po druhém, rok za rokem, v tenkých přírůstcích jadrného dřeva ukládají trpělivou paměť a tichou moudrost.
Kdykoli se vyslovilo jméno Křivoklátska, každého, kdo jej znal, na prvním místě napadly právě lesy. Vždy byly tou nejvýraznější, nejkrásnější kulisou a do daleka známým pojmem. Dlouho zůstávaly nedotčené a i dnes si zachovávají svoji jedinečnost a důstojnost.
Jako korunovační klenoty českých králů zlacené podzimní křivoklátské lesy.
Svou nepřístupností způsobily, že za dlouhá staletí na Křivoklátsku nedošlo k vytvoření jednoznačné a místně svébytné lidové kultury. Nebyla možnost. Krajina byla tak pustá, že se do ní téměř žádní lidé nestěhovali. Nebo byla osídlená jen částečně, a to ještě lidmi odjinud. Nějaký čas v ní pobyli a pak zpravidla zase odešli jinam.
Křivoklátsko však odpradávna mělo své krále.
Ti do něj vnášeli zvyky a poselství z dvorů cizích zemí. Jejich majestát se tak snoubil s majestátem nádherné, lidskou rukou nedotčené přírody. Tehdejší lesy se při tom nijak nelišily od těch, které tu kdysi poznali bájní Keltové.
A pak tu byla šlechta. Z Čech i ze zahraničí si najímala vybrané odborníky v oborech lesnictví, myslivost a zemědělství, schopné ekonomy a úředníky či zručné technology.
Ti poslední zde podnikavě zaváděli prvky tehdy nastupující průmyslové revoluce.
Křivoklátské lesy a lidé v nich
Křivoklátské lesy se dlouho dělily na dvě oblasti.
První představovala srdce staré zeměpanské honitby s několika okolními územími, náležejícími Berounsku, Zbirožsku a Rakovnicku.
Křivoklátské lesy byly od nepaměti plné zvěře.
Druhá patřila méně udržované západní části. V táhlých úsecích tzv. Staré řeky dlouho nebyly vybudovány cesty, silnice ani mosty. Ještě donedávna se museli lidé přes řeku do svých domovů či k víkendovým chatám nechat převážet na prámech.
Panovníci vždy dobře věděli, co v křivoklátských lesích a loveckých revírech mají. Pečlivě se o ně starali, stanovovali jasná pravidla jejich využití a drželi nad nimi rozhodnou vladařskou ruku. Za Přemyslovců a později i za Lucemburků byly zdejší lesy velmi oblíbenou a upřednostňovanou oblastí.
Karel IV. (1316 - 1378), český král a císař Svaté říše římské.
V návrhu zemského zákoníku Majestas Carolina (resp. Codex Carolinus), sepsaném na pokyn českého krále a římského císaře Karla IV. v letech 1350 až 1351, se mezi 109 články již objevuje termín „conservatio“. Znamenal ochranu a byl jakýmsi podnětem pro později zřizované rezervace.
Dle ustanovení tohoto zákoníku se v křivoklátských lesích mj. již tehdy nesměly volně kácet stromy.
Význam Křivoklátska však později upadal, oblast procházela složitými majetkovými i vývojovými proměnami. Středověký způsob lovu měl za následek úplné vyhubení velkých šelem, tím spíše a neohroženě se v lesích množila zvěř spárkatá. Do lesů také začali více pronikat chudí lidé - snažili se v nich uživit výrobou dřevěného uhlí, potaše či třísla. Tak vznikla na Křivoklátsku pověstná lesní řemesla.
Lesní hospodaření na Křivoklátsku výrazně ovlivnili příslušníci rodu Fürstenbergů. Snad nejvíce druhý z nich, Karl Egon I. (1729 - 1787). Zasloužil se o podstatné zlepšení péče o lesy, zajímal se o všeobecné hospodářské záležitosti a aktuální novinky.
V době jeho působení sloužilo křivoklátské panství jako vzor lesního a zemědělského podnikání pro další oblasti a državy v českých zemích.
Císařovna Marie Terezie (1717 - 1780).
Úspěšné počínání Karla Egona I. v roce 1754 svým „Lesním řádem“ (Císařským královským patentem lesů a dříví, ustanovením v království Českém se týkající, daným na hradě Pražském dne 5. dubna 1754) umocnila sama císařovna Marie Terezie.
Patent byl výrazným a respektovaným mezníkem, od kterého se o stav lesů začala zajímat centrální moc, a to doslova na celostátní úrovni.
Karl Egon I. dál pokračoval ve svém díle. Ještě krátce před svou smrtí dal podnět k tomu, aby se po celém Křivoklátsku zakládaly lesní školky (konkrétně v letech 1780 až 1785).
„Když se kácí strom, naslouchá celý les.“
Pro udržení vysoké kvality lesního hospodaření Fürstenbergové nezapomínali ani na další generace a dbali o jejich odborné vzdělávání. Karel Egon II. (1796 - 1854) se zde zasloužil o založení školy (navrhl ji fürstenberský lesmistr Jan Gintl) a v srpnu roku 1838 osobně schválil její osnovy.
Křivoklátsko se tak stalo místem vzniku historického lesnického školství.
Lesní řemesla
Chudí lidé, kteří se na Křivoklátsku nemohli uživit, začali pronikat do lesů a hledali v nich štěstí.
Využívali přitom jejich bohatství, hlavně dřeva. Z naříznutých či jinak zraňovaných stromů získávali smolu (ta se pak používala k impregnaci plachet nebo k těsnění vodovodních trub), ze stromů se pokoušeli vyrábět i javorový sirup a z jejich dřeva vyřezávali jednoduché domácí nádobí.
Cesta lesem byla pro mnohé lidi na Křivoklátsku i cestou života.
A hlavně - provozovali na Křivoklátsku tak známé uhlířství. Znali jej už dávno - od doby bronzové, tedy od doby, kdy začali hutnit kovy. Dřevo za omezeného přístupu vzduchu pomalu spalovali, zbavili jej vody, těkavých látek, a tím vším v něm zvýšili obsah uhlíku. Dřevo pak mělo podstatně vyšší výhřevnost a tolik nekouřilo.
Uhlíři trávili v lesích nepřetržitě dlouhé dny i týdny, stavěli tu a na dřevěné uhlí pálili vysoké milíře. Byli chudí, hladoví (jejich typickou stravou byla tzv. „uhlířina“, směs vařených brambor, cibule, sádla a noků z jednoduchého těsta), špinaví a nadýchaní všude přítomného kouře. Málokdy se dožili více jak čtyřiceti let.
Výroba dřevěného uhlí spalováním v tzv. milířích, vyobrazení z roku 1763.
Tento tradiční způsob výroby dřevěného uhlí se na Křivoklátsku provozoval po více jak tisíc let, až do poloviny 20. století. O tom jak rozšířené živobytí zdejších obyvatel to bylo, svědčí doslova tisíce milířových plošin rozesetých po zdejších lesích. Naprostá většina z nich pocházela ze 17. až 19. století, tedy z období, kdy se v celé oblasti hutnilo železo.
Kromě uhlířství provozovala chudina v lesích také dehtářství (přípravu dřevouhelného dehtu), dále výrobu potaše a dalších produktů z dřevěného popela. Dehtáři byli osamělí a opovrhovaní řemeslníci žijící v lesích, na samém okraji společnosti. Teprve od středověku se jim začalo dostávat větší vážnosti. Získávali tehdy řadu svobod a privilegií - jejich nevábnou kolomaz totiž potřeboval každý vodní mlýn či hamr, povozy tažené zvířaty, impregnovaly se jí provazy, používala se dokonce i v lidovém léčitelství.
Ochrana lesů jako nutnost i povinnost
Doba se změnila.
Uvážliví panovníci, hospodařící šlechta, původní obyvatelé, chudina a s ní i pověstná lesní řemesla z Křivoklátska již dávno vymizeli. A s nimi i velký kus úcty k lesu a pokorný vztah k němu.
Svítá. Mlha se lehce vznáší nad zemí, slábne v denním světle a prozrazuje tmavé kmeny v probouzejícím se lese. Ani ptáci se ještě nerozezpívali. Do ticha jen tu a tam skápne krůpěj rosy, co se na listech už neudržela, a rozplyne se v zemi života.
Trpělivá paměť a tichá moudrost křivoklátských lesů však přetrvávají dále. A nutnost, či přímo povinnost je jako majestátné a vzácné chrámy přírody pečlivě střežit a chránit.
Tak, jak to dělali naši předci.
Přemyslovci a Lucemburky před mnoha staletími počínaje, přes českého krále Karla IV., císařovnu Marii Terezii až po Fürstenbergy, dvousetleté majitele Křivoklátska, kteří mu dali dnes stále ještě patrnou tvář.
Zdroj: Václav Cílek & kol.: Křivoklátsko, příběh královského hvozdu
