Článek
V 8. až 5. století před naším letopočtem se začali šířit po Evropě a do povědomí ostatních vstoupili nejen jako obávaní válečníci, avšak také jako zruční řemeslníci a obchodníci. Byli ztělesněním výrobního, technického a společenského pokroku a pro mnohé se proto stávali symbolem vyspělé civilizace.
Byli to Keltové.
Příslušníci jednoho z jejich kmenů došli až na naše území. Jmenovali se Bójové. Řecký historik Strabón proto v 1. století př. n. l. označil naši oblast přiléhavým Boiohaemum tedy Domov Bójů. Odtud pochází název Bohemia neboli Čechy.
Evropské území bylo už v té době protkáváno sítí cest a Keltové po nich do vnitrozemí vnášeli nový život. Měli cenné kontakty a bohaté zkušenosti s rozvinutými civilizacemi, a to až ve vzdáleném Středomoří.
Ve střední Evropě hledali nové příležitosti a zdroje pro rozvoj jejich umu a zručností, především řemeslných.
Zdá se, že jedním z míst, které takřka bezvýhradně splňovalo jejich potřeby a zájmy, bylo území dnešního Křivoklátska. Nalezli tam bohatá ložiska železné rudy pro výrobu svých kovářských a uměleckých předmětů (především v okolí dnešních obcí Železná, Krušná hora a Hýskov), ve zdejších lesích i bohatství dřeva a pěstitelsky úrodnou půdu na nedalekých územích současného Hořovicka, Kladenska a Slánska.
A v neposlední řadě pak strategicky velmi zajímavé místo ležící na spojnici mezi Balkánem a severní částí střední Evropy.
Keltské oppidum Stradonice
Poblíž neveliké křivoklátské obce Stradonice, vysoko nad okolním světem, na plošině táhlé ostrožny obtékané z jedné strany řekou Berounkou v hlubokém korytu a z druhé Habrovým potokem, si Keltové mezi lety 150 a 125 př.n.l. vystavěli opevněné hradiště neboli oppidum (podle římského označení byla oppida společenskými, politickými a hospodářskými centry, tedy jakýmisi předchůdci měst).
Keltské oppidum nad Stradonicemi bylo jedním z vůbec největších a nejdůležitějších ve střední Evropě. Stalo se skutečným centrem keltské civilizace, kultury, moci a vlivu a povědomí o něm sahalo až do dalekého antického světa.
Masivními valy a hradbami tu Keltové ohraničili území o úctyhodné rozloze 90 ha. To uvnitř vyplňovala řada samostatných pravoúhlých dvorců (řemeslnických, výrobních objektů a dílen) a centra vyšší vrstvy společnosti.
Jihovýchodní stráň někdejšího keltského oppida ve Stradonicích.
Zázemí pro oppidum na vrchu ostrožny vytvářelo nejméně 6 osad, které ležely v jeho blízkém okolí. Zemědělství a pastevectví (bylo zde nalezeno přes 300 tun zvířecích kostí) se provozovalo v okolní krajině.
Hradiště leželo na důležité a dlouhé obchodní trase, což umožňovalo směňovat výrobky, zvyky a vymoženosti obyvatel této části střední Evropy s vyspělými národy Středomoří a severní Afriky.
Věhlasné oppidum však nevydrželo dlouho. Zaniklo po pouhých sto letech svého trvání, v období 40 až 30 př.n.l. Stalo se tak patrně pod tlakem invazivních germánských kmenů. Keltové se na náhorní plošinu nad Stradonicemi již nikdy více nevrátili.
Rozchvácení keltského pokladu
O keltském oppidu a jeho pokladech poblíž Stradonic se dlouho nevědělo. Celých 1.900 let.
V roce 1877 došlo ke zcela náhodnému objevení zlatých keltských mincí, vyoraných při zemědělské činnosti poblíž jednoho z valů na severozápadní straně oppida.
Nález vyvolal doslova „zlatou horečku“. V průběhu dalších 13 let docházelo ke zcela živelnému a horlivému překopávání a drancování celého hradiště. S motykami, krumpáči a lopatami se na památné místo denně vydávalo až 300 lidí, toužících po rychlém a snadném zbohatnutí.
Dějiny skryté hluboko v tmavé půdě začaly na světlo světa po téměř dvou tisících letech vydávat svá svědectví a památky. Kopáči nalézali další a další stříbrné a zlaté keltské mince (později nalezené i na Křivoklátě, u Zbečna, Branova, Týřovic, Hřebečníků a ve Zbiroze), které - v dosud zachovaném počtu - představují jednu z největších kolekcí keltských mincí ve střední Evropě.
Na místě jednoho z nejvýznamnějších keltských oppid ve střední Evropě je dnes holá pláň, slavnou historii přítomnosti památného kmene Bójů připomíná jen pár informačních cedulí.
Našly se tu ale i mince antické, dále jemná keramika (původem i z velmi vzdálených částí Evropy a severní Afriky), nejrůznější železné předměty a nářadí (části jezdecké výstroje, kusy podkov, klíče, s nimiž Keltové už zamykali své domy, kleště, nůžky, chirurgické nástroje, spony z drahých kovů, bronzu nebo železa), dále korále a skleněné náramky (sklo jako surovina se dováželo ze Středomoří).
Chaotickému, neorganizovanému kopání, drancování a svévolnému přivlastňování si cenných keltských artefaktů „každým, kdo přišel“, v první a na nálezy nejbohatší fázi zřejmě nikdo nebránil a nezabránil.
Osoby vzdělané a povolané (archeologové, představitelé Národního muzea v Praze i prezident T.G. Masaryk svou osobně vyjádřenou podporou) a samotný stát nastoupily, bohužel, mnohem později. Až na počátku 20. století.
Velká část nálezů byla v tu dobu pro vědu a veřejnost již nenávratně ztracena. Rozebrána, prodána, roztavena (v případě části zlatých keltských mincí) či skončila v soukromých sbírkách.
Mlhy opět zahalují mnohá tajemství, jejichž vyřešení už nám zřejmě nebude dopřáno.
V lepším případě pak v Národním muzeu v Praze, Vídni, Drážďanech a Berlíně, kam můžeme zajet zbytky cenností, pocházejících z malého návrší na Křivoklátsku, obdivovat.
Zdroj: Václav Cílek & kol.: Křivoklátsko, příběh královského hvozdu
