Článek
A s tím vším spojená, věčně nenaplněná potřeba poznat sebe sama.
Provází nás od nepaměti. Zavádí na místa dávno zapomenutá, láká k žijícím pamětníkům, otevírá dveře tmavých archivů či stránky zašlých kronik. Chceme znát i minulost místa, ve kterém žijeme, jeho zvyky a pravidla provazující celé věky.
Kdo žil za tím oknem ? Jaký byl a kam odešel ?
Toužíme poznat život.
Snad to byly starobylé cesty, táhnoucí se od nepaměti přes husté lesy a hluboká údolí směrem na západ, které daly podnět k založení vůbec prvních osad a lidských sídel na Křivoklátsku. Malých, skromných a v temné hloubi věků dávno zapomenutých.
Jejich stavby byly jednoduché, dřevěné a do dnešních dnů se nedochovaly. Stejně tak jako celé vesnice z nich vystavěné (původně např. v okolí bájné Krušné hory). Tuto část historie proto v zemi připomínají už jen základy někdejších kamenných kostelů.
Písemné záznamy o známých a do dnešních dnů dochovaných sídlech pocházejí až ze století třináctého, tedy období vlády českých králů Přemysla Otakara I., Václava I. a Přemysla Otakara II.
Takovými obcemi jsou třeba pamětihodné Stradonice na pravém břehu řeky Berounky (první záznam o jejich existenci pochází z roku 1224, Keltové je však obývali téměř 1400 let předtím) nebo Zvíkovec (1229, tehdy zmíněný díky tamním bratřím Vicemilovi, Vlčkovi a Jindřichovi ze Zvíkovce) či v malebné krajině položené Skryje (rovněž z roku 1229).
Slaměnky a vřes, které neuvadnou. Zelený břečťan, který neopadá. Vzpomínky, které nezeslábnou.
Dochované stavby ve starých obcích (slánské, podbrdské či plzeňské lidové vesnické architektury v Rousínově, Hlincích a Ostrovci na Zbirožsku) či stovky drobných památek (smírčí kříže, kameny, patníky či milníky, kapličky a boží muka, pomníky) jsou dodnes přežívající duší Křivoklátska a někdejšího života v něm.
Rozesety v krajině a protkány neviditelnou sítí zvyků, tradic a vzpomínek tvoří tzv. „lokální paměťovou kostru“.
Značení historických hranic a cest
Kamenné mezníky ohraničující vlastněné pozemky (často s monogramem majitele či letopočtem), hrubě opracované smírčí kříže, patníky a křížové kameny (patřily mezi nejstarší, zhotovené už ve středověku), milníky podél významných cest, doplněné kopanými příkopy s valy a z kamenů skládanými zídkami nebo reliéfy křížů se symboly kola (místa výběru cla).
Staré cesty v krajině jako tepny života.
To vše byly důležité a všem známé prvky usnadňující orientaci v krajině.
Označovaly však i místa tragických událostí nebo hranice pozemkového vlastnictví (mj. podél celého křivoklátského a zbirožského panství či na jiných místech obvodu pozemků vlastněných rodem Fürstenbergů).
Místa sakrálního významu
Ochranitelské kříže (vymezující obvod vsi či místo modlitby), boží muka (vztyčované mimo obce), v krajině volně stojící sochy svatých či drobné stavby sakrálního významu, zpravidla s obrázkem Panny Marie (uctívající např. vzácnou a podle pověr i léčebnou vodu - u studánek, pramenů či v lesích, které ji navíc zadržovaly) či kapličky a zvoničky (nejčastěji uprostřed obcí, využívané i pro oznamování požárů či jiných pohrom).
Kříže v krajině jako příležitosti pro odčinění zlých skutků, chvíle pokory a vnitřního klidu. Zpomalení. Uvědomění si života a sebe v něm.
V křivoklátských obcích se takových kapliček zachovalo poměrně dost (kaplička na návsi ve Zbečně z roku 1698, Panny Marie na Křivoklátě z roku 1769, patrová na rozcestí u Leontýna nebo kaple sv. Huberta na Dřevíči).
„Ohňový patent“ Marie Terezie z roku 1751 ukládal obcím vlastnit zvon, kterým by se zvučně a do daleka ohlašoval požár. Kapličky se proto začaly kombinovat se zvoničkami (např. kaplička ve Žloukovicích, patrně nejstarší dřevěná zvonice na Křivoklátsku u kostela sv. Štěpána ve Skřivani z roku 1667 nebo výklenková kaplička nedaleko Podřeže u Sýkořic).
Pole dozrávajícího obilí poblíž Karlova, bývalého fürstenberského statku.
Jakkoli rozmísťování sakrálních staveb a prvků v krajině přála celá doba emotivního a zdobného baroka (vztyčování křížů především koncem 18. a po celé 19. století), hlavními iniciátory zřizování těchto památek na Křivoklátsku opět byli - počas svého dvousetletého působení - Fürstenbergové.
Střety mezi panskými lesníky a pytláky
Pytláctví trápilo lesní správce na Křivoklátsku již od 15. století, ze kterého pochází první písemná zmínka o těchto „zvířecích zlodějích“. Svého skutečného rozmachu se však dočkalo v průběhu třicetileté války (1618 - 1648).
Její následky - krádeže, rabování a ničení vesnic, pokles obyvatel v českých zemích o třetinu (mužů dokonce až o padesát procent) - přinesly prostým lidem bídu, hlad a nouzi.
Srnčí zvěř jako lákavá kořist pytláků.
Křivoklátské lesy tak začali protahovat jednotliví pytláci či celé organizované skupiny, na zvěř kladli oka a sklopce či kopali lapací jámy. Snažili se chytit, co se dalo. Divoká zvěř utrpěla.
Drobné stavby na věčnou paměť lesníků, kteří padli při střetech s pytláky, jsou nejlépe zachované právě na Křivoklátsku, a to ze 17. až 19. století.
Lovecké památky
V křivoklátských lesích stojí i několik památek, které oslavně připomínají dávnou tradici zdejších lovů na divokou lesní zvěř (např. socha sv. Jana Nepomuckého v Alžbětínském revíru z roku 1723, připomínající slavný lov císařovny Alžběty Kristýny, manželky Karla VI.).
Významná socha se později stala místem pro konání kázání v přírodě a cílem lidových poutí.
Památky lidového jazyka
Mnohé se změnilo. Stavby i celé vesnice zanikly, lidé zemřeli, hroby se propadly, hřbitovy zarostly a splynuly s okolní krajinou.
Do ní přišli noví lidé. S nimi se měnil i jazyk.
Přesto se v křivoklátské krajině, napříč staletími a nespočetnými pokoleními, zachovaly některé, od nepaměti používané a pro tuto oblast typické výrazy. Jsou nedocenitelnou duchovní památkou po našich předcích, jejich kulturou a současně kořením našeho dnešního jazyka.
Křivoklátská příroda jako tichý svědek tisíců lidských osudů.
Prekár - lesy v blízkosti obcí, privilegované tzv. lesními svobodami (vesničané je mohli využívat pro sběr dřeva a pastvu domácích zvířat).
Průhon - pruh území (mezi ploty či pozemky), kudy se vedl dobytek na pastvu.
Luh či loužek (krátký luh) - hluboká údolí a rokle s řekou či říčkou a úzkou lesní cestou na jejich dně (ve svých jímavých povídkách z Křivoklátska tento výraz používal prozaik Ota Pavel).
Lísa - původně brána do obory (často u hájoven) nebo samotné hájovny, přeneseně oborní chov lesní zvěře.
Pleš - bezlesá plocha, na které se kvůli suchu a silnému slunečnímu svitu les neudržel.
Pranty - místa, na kterých se v lesích pálilo.
Zdroj:
Václav Cílek & kol.: Křivoklátsko, příběh královského hvozdu
