Drsně krásná Bretaň. Přitahuje, hostí a nekonečně inspiruje

Už pět staletí patří Francii, svým drsným charakterem však připomíná Irsko nebo Skotsko. Zdejší lidé jsou přírodou i osudem tvrzení, skromní a pracovití. A hrdí. Na svůj národ, kulturu a tradice.

Bretaň je nejzápadnější částí Francie. Je otevřená věčně neklidnému moři, se kterým ji pojí dlouhých 600 kilometrů pobřeží. Okraj pevniny, svažující se do studených vln, je plný kontrastů. Střídají se na něm dlouhé písečné pláže, tvrdou trávou porostlé břehy se sítí vychozených cest i dramaticky rozeklané skalní ostrohy s majáky.

Moře bylo od nepaměti druhým domovem Bretonců. Jejich muži patřili k nejlepším námořníkům, od zdejších břehů odráželi na daleké a nejisté plavby. Za poznáním i lovem. Obyvatelé Bretaně byli po staletích živi nejen z toho, co dala zem, avšak také moře - z nepřeberného množství ryb a rozmanitých mořských živočichů.

Na zpátečních cestách, v husté mlze a na rozbouřených vlnách oceánu, vyhlíželi muži krhavá světla majáků. Ty byly odjakživa neodmyslitelnou a spásnou součástí bretaňského pobřeží. Vyprovázely plavby námořníků, byly symbolem šťastných návratů, bezpečí přístavů a tepla domovů. Někdy však i marného čekání a nekonečného doufání.

V celé Francii bylo postaveno na 150 majáků, přičemž více jak třetina z nich se nachází právě v Bretani, oblasti, která je potřebovala snad nejvíce.

Krajina Bretaně se směrem od pobřeží do vnitrozemí uklidňuje - přechází ve vrchovinné hřbety, lesnatá údolí s rašeliništi, mokřady a růžovými vřesovišti, reliéf povrchu brázdí široké, splavné řeky.

Historie Bretaně

Navzdory tomu, jak nehostinnou oblastí Bretaň odedávna byla, ji vždy osídlovali lidé. Svědčí o tom nálezy jednoduchých nástrojů, které tu po sobě v oblasti Quimperu zanechal Homo erectus (člověk vzpřímený), pozůstatky osídlení neandrtálci na ostrově Jersey i mnohá sídliště na území celého kraje. Ta už patřila vyspělému Homo sapiens (člověku moudrému).

Snad největší skvosty však pocházejí z neolitu, období 5.000 a 3.000 př.n.l.

V okolí Carnacu, poblíž vesnice Le Ménec, se v kilometrových řadách tyčí na 3.000 kamenných dolmenů a menhírů (největší z nich měří na výšku 6 m), megalitických hrobek a dalších kamenných útvarů. Jedná se o naprostý světový unikát.

V nedalekém hustém lese dokonce byla nalezena vůbec nejstarší hrobka v Evropě.

Dlouhé a významné bylo osídlení Bretaně Kelty (dnešní Bretonci dokonce patří k nejvýraznějším potomkům někdejších keltských národů v celé Evropě). Jejich oblast pod jménem Armorica nejprve patřila do římské provincie Gallia Lugdunensis. Byla však spíše součástí keltské Galie, tedy dnešní Francie. A Keltové byli latinsky označováni jako Galli neboli Galové.

Na samém konci starověku Bretaň ještě dosídlili migranti z Británie. Ti byli rovněž keltského původu. A právě podle nich oblast získala nové jméno.

Stejně jako sousední přímořská Normandie, neubránila se ani Bretaň pozdějším nájezdům divokých normanských (vikingských) kmenů ze severu, a to od 9. století n.l. (tedy již v období středověku). Země si přesto uchovala relativní samostatnost, krátce zde bylo ustanoveno i království a poté bretaňské vévodství. Teprve v 16. století bylo toto vévodství připojeno k francouzské koruně jako jedna z jejích provincií.

Francouzsky zpěvný název Bretagne neboli Bretaň (anglicky Britanny) ve skutečnosti znamená „Británii“. Pro ostrovy na severozápadě Evropy jej poprvé zaznamenal cestovatel Pýtheás z Massalie na konci 4. století př. n. l. V řecké podobě název zněl jako Prettaniké či Brettaniai.

Migrující keltští obyvatelé samotné Británie - tedy Britové - s sebou během stěhování národů do tehdejší pevninské Armoriky vzali i jméno své původní vlasti a přenesli je do této nově obsazované krajiny.

A aby se původní ostrovní země přes mořskou úžinu od té francouzské dobře odlišila, začala se nazývat Velkou Británií (francouzsky Grande Bretagne).

Francouzské území tak bylo definitivně pojmenováno. Bretagne neboli Bretaň.

Dnešní Bretonci jsou uznáváni jako jeden ze šesti keltských národů Evropy. Ty obývají francouzskou Bretaň, anglický Cornwall, Skotsko, Wales, Irsko a ostrov Man, samosprávné britské území.

Bretonci žijí pouze a právě ve své staré Bretani, nikde jinde na světě. Jejich hlavním znamením je aktivní znalost místního jazyka, tedy originální bretonštiny. Ze staré bretonštiny také pochází většina stále platných místních názvů, vč. označení megalitických staveb, jako např. dolmen a menhir.

Bretonci hrdě ctí svůj keltský původ. Každý rok v srpnu se na jižním pobřeží Bretaně, ve městě Lorient, koná desetidenní slavnost keltské kultury Festival Interceltique. Sjíždí se na něj přes 4.500 umělců hudebních a tanečních skupin, avšak i řemeslníků z celého světa - ze Skotska, Galicie, Irska, Kanady i Austrálie - a na 750.000 nedočkavých diváků.

Město ožije keltskou kulturou všech podob a projevů. Za denního světla se festival koná v ulicích a nedalekém přístavu. Jakmile se setmí, vplíží se na stadion tajemná keltská noc. V hromadném reji tu vystoupí všichni účastníci festivalu, roztočí typické kolové tance, k tmavé nebeské klenbě plné hvězd se rozezní pronikavé tóny až stočlenných dudáckých kapel.

Bretaňské stavby

Bretaňská města se pyšní středověkými domy s hrázděnými stěnami a štíty, lemujícími úzké ulice se staletou, sešlapanou a kroky chodců vyleštěnou dlažbou, kdežto zemité vesnice pevnými stavbami z tmavé odolné žuly.

Ke klenotům beztak půvabných bretaňských měst patří starobylý, hlubokým a tmavým středověkem dýchající Dinan s citadelou a hradbami či korzárské pamětní město Saint-Malo.

Neúprosně běžící čas se zastavil v kamenné vesnici Locronan, která od 18. století prodělala jen vzácně málo změn. Ne nadarmo je proto žádanou „živou“ kulisou pro natáčení historických filmů.

Unikátem západní Bretaně jsou tzv. farní dvorce - nevelké areály obehnané kamennou zdí, uprostřed kterých se nachází kostel, hřbitov a především kalvárie. Ty měly poutníkům připomínat Kristovo utrpení. Místní umělci do nich vytesali příběhy z evangelií. Farní dvorce tu vznikaly od 15. do 18. století po dobu dlouhých 400 let.

Tradice

Tradice - paměť, zvyky, zkušenosti, odkazy či způsob myšlení, avšak i řemesla a zvláštnosti kuchyně - předávané z generace na generaci. A pro další pokolení uchovávané ještě před tím, než se do tohoto světa narodí. Jsou neviditelnou nití, která pevně protkává celé společnosti.

Nejinak je tomu v Bretani. Bretonci si své tradice chrání stejně pečlivě, jako architektonické skvosty starobylých měst či nezaměnitelné kulturní bohatství venkova.

Háčkované záclonky s jemnými motivy kraje, zdobící malá, barevná okna domů, nebo tkané dečky na prostých kuchyňských stolech, vyřezávané předměty, výrobky z kůže zdejších zvířat, zdobená keramika i porcelán - to jsou typické řemeslné výrobky kraje.

Bretaňská kuchyně se od kuchyní ostatních francouzských regionů liší. Originalitou všeho. Většina potravin pochází z tmavé půdy zdejšího kraje a zvířat na ní chovaných. Pověstné jsou tu galetty - palačinky z pohankové mouky, plněné vepřovou šunkou, čerstvými vejci a tučným sýrem nebo sladkou náplní na různé způsoby. A také výtečné slané máslo, těžce vydobyté od zdejších, na Slunci, ale i ve větru a bičujícím dešti se pasoucích krav.

Bretonci holdují i darům moře a odedávna vděčně brali vše, co jim nabízelo. Ryby a nejrůznější mořské živočichy - slávky, ústřice, langusty, kraby či surmovky. Na stůl se toto vše dostává vždy zaručené čerstvé, před chvílí z moře vytažené, v prvotřídní kvalitě a nejchutnější, za léta vyzkoušené tradiční úpravě.

A k tomu všemu Bretonci labužnicky popíjejí vychlazený cidre, nápoj vlastnoručně lisovaný z jimi pěstovaných jablek.

K šťastnému životu tu, samozřejmě, patří i sladké. A to opravdu hodně sladké. A hutné. K nejoblíbenějším bretaňským dezertům patří „far“ či „kouign amann“. Ke kávě úplně stačí dát si jen malý kousek …

Bretonci jsou stále sami sebou. Tvrdí, skromní a pracovití. Tak jako celá dlouhá staletí, dál žijí své životy a radují se z nich. A na nic si nestěžují.

Protože jak praví staré bretaňské přísloví: „Lépe je svůj kříž nést, než ho vléci po zemi.“

Zdroj: J. Oliver a kol.: Francie